Tinder Match

Na Tinderu většinou nacházíte pořád dokola profily chlápků, co opisujou stejnej mustr. Nesmí chybět fotky zvěčňující momenty ze zahraničních dovolených, z adrenalinových sportů, z divokých párty. Tu a tam někdo přihodí formální fotografii v obleku, aby se zdál být seriózní a dobře situovaný, nebo s nějakým domácim mazlíčkem, aby holkám zahrál trochu na city. Nemluvě o těch nekonečně se opakujících profilech, na nichž kluci postují selfíčka ve slunečních brýlích nebo s odhaleným břichem, který rovnou automaticky přeskakuju. Zvyknete-li si na tuhle rutinu, o to víc vás překvapí, když narazíte na někoho, kdo se jí vymyká. A já někoho takovýho na Tinderu našla. Vymykal se ve všech ohledech.

…

Byli jsme už skoro přímo u zastávky Staroměstká, když si zapálil další cigaretu. Čas mě ještě tolik netlačil, do odjezdu poslední metra zbývalo nejmíň půl hodiny, a z nejasnýho důvodu jsem měla chuť tuhle noční procházku ještě protáhnout. Navrhla jsem, že pokud chce v klidu dokouřit, můžeme to vzít přes vodu na Malostranskou a půjdu na metro až tam. Byl pro. Zdálo se, že ani on nepospíchal s tím vymanit se z mojí společnosti. A tak jsme pokračovali po mostě, P. kouřil svou asi dvacátou cigaretu toho večera a mezi šluky se mi přiznával, že tuhle čáct Prahy vlastně skoro nezná. Možná jsme se bavili i o jiných věcech, už nevím. Po pravdě jsem obsah naší konverzace moc nevnímala. Hlavu jsem měla plnou jiný myšlenky – jak tohle skončí??

Když jsme sešli dolů na nástupiště, zbývalo do příjezdu vlaku několik minut. Došel se mnou až ke kolejím a zastavil se zády k nim, jen pár centimetrů ode mne. Nervózně jsem pokukovala po světelné tabuli, která hlasala, že do příjezdu zbývá ještě asi osm minut. Až jeho hlas mě donutil otočit se zpět k němu.

„Dostanu aspoň pusu?“ zněl stejně sebejistě jako během celýho večera. Položil tu otázku s takovou suverenitou, s jakou lidé obvykle žádají o to, o čem jsou si jisti, že na to mají nárok.

„Chceš?“ nejistě jsem zvedla hlavu jeho směrem, ale do očí jsem se mu stále ještě neodhodlala podívat. Věděla jsem, že ta otázka byla absurdní a nadbytečná, potřebovala jsem však získat čas, abych dokázala sebrat odvahu.

„Chci.“ stejně sebejistá odpověď. Zněla lehce jako příkaz. Kapucu měl stále přetaženou přes hlavu, takže mu padala do čela, když skláněl hlavu, aby si mě mohl líp prohlížet.

Nebyl čas se rozmýšlet. A v těhlech chvílích se ani moc myslet nemá...je lepší jednodušše následovat instinkty. Zvedla jsem k němu oči, ale vyhnula jsem se jeho pohledu a místo toho jsem je zastavila už u jeho úst. Povytáhla jsem se na špičky a políbila ho. Ne letmým přitisknutím rtů, jak by měla slušná dívka políbit cizího kluka na rozloučenou, ale tak jak líbám napoprvé já – hrou rtů, která toho spoustu slibuje, ale zároveň nic nenabízí hned. Odtáhla jsem se a čekala na jeho reakci.

Tentokrát už se naše pohledy setkaly. Díval se na mě, jako by četl rébus, na který nedokázal najít odpověď. V jeden okamžik jsem se utápěla v jeho širokých tmavých zorničkách a v další, aniž bych si uvědomila, jak se to seběhlo, jsem se ocitla v pevném sevření. Líbal mě tak, jako asi ještě nikdo předtím. Bylo to vášnivější, naléhavější a svým způsobem i drsnější. Jazykem zajížděl hlouboko do mých úst a svými zuby se mi zarýval do rtů. A tahle divokost, kterou mi do tý doby nikdo nenabídl, na mě platila.

Rukama sjel z mých zad a pevně mě chytil za zadek. Přitáhl si mě tak blízko, že jsem mohla cítit jeho erekci. Vzrušovalo mě to a chtěla jsem, aby to věděl. Přitiskla jsem se svým rozkrokem k jeho... Pochopil. Tisknul se ke mně tak silně, že jsem v jeho objetí musela dělat pomalé krůčky vzad, abych si udržela rovnováhu. Mezi těmito kroky se mě zeptal „A musíš na kolej?“

„Musim ráno vstát a být včas ve škole.“ každou větu jsme pronášeli tak, abychom se odtrhli od líbání jen na co nejkratší dobu. „Tam můžeš jet i ode mě.“ odpověděl, aniž by pořádně odlepil své rty od mých.

„A nebo můžeš ty ke mně.“ opáčila jsem. Představa, že budu spát někde bůhví kde a ráno vstávat do školy, se mi vůbec nelíbila. Ale trval si na svém. Přemlouval mě tím, že má velkou postel a že to bude pohodlnější. Nakonec nesmlouvavě pronesl: „Jedeme ke mně.“

Až poté jsme se od sebe odtáhli. Teprve pak jsem si uvědomila, že kolem nás na nástupišti stálo několik lidí. Být jimi asi bych nevěděla, kam s očima, říkala jsem si. Ale stud mě v tu chvíli rozhodně netrápil.

…

Stáli jsem na balkóně klasickýho činžáku. P. si zapaloval další cigaretu a já si prohlížela domy obklopující dvůr. Zeptal se mě, kam se dívám a vysvětlil mi, že plátěný přístřešek stojící pod námi patří k hospodě v přízemí domu.

Chvíli si mě mlčky prohlížel a pak mě volnou rukou, ve které nedržel cigaretu, chytil kolem pasu. Začal mě líbat, se stejnou intenzitou jako předtím v metru. Pevně se ke mně přitom tisknul a zády mě tak tlačil na zábradlí balkónu. Když už se nebylo kam dál posouvat a jeho tělo bylo tak těsně na mém, že to blíž už nešlo, začal se na mne stále více naklánět. Cítila jsem, jak se pod jeho tlakem zakláním v pase a ohýbám se přes okraj zábradlí. Abych zahnala pocit strachu, pěvně jsem se ho jednou rukou držela za záda a druhou jsem mu obtočila kolem krku. Vlasy mi vlály několik metrů nad zemí a v rozkroku jsem cítila jeho tvrdý péro. Na moment jsem přemyšlela, jestli má v plánu vyspat se mnou tady na tom místě, kde by nás mohl kdokoliv z těch několika sousedních domů sledovat. Došlo mi, že to byla jen jeho volba, ne moje. Kdyby to tak chtěl, asi jen těžko bych se mu ubránila. Mohla bych křičet....ale měla bych na to odvahu? A vážně bych raději křičela, než abych riskovala, že nás pár lidí uvidí souložit?

Pak se ale odtáhl a začal znovu kouřit, jako by nikdy nepřestal. Dotáhl pár posledních šluků a vzápětí mě vedl z balkonu po schodech do svého bytu.