Píseň pro milenku

Píseň pro milenku

Pražský hrad, květen Léta Páně 1301

Mladá dívka vystoupila z kočáru. Na nebi se zatřpytila první hvězda. Snad mi přinese štěstí, pomyslela si zasněně a následovala sluhu do královského sídla. Jaký osud pro ní Večernice připravila, to dosud nevěděla. Kráčela v lehounkém cestovním plášti, novými střevíčky našlapovala po staré dlažbě, až k hradní síni. V rukou třímala housle, jediný majetek, vzpomínku na domov.
Jakkoliv chodba královského paláce působila temně, až strašidelně, osvícené pouze pochodněmi, cítila, že se blíží k cíly. Nemýlila se, smích i hudba rázem vše rozveselilo. Nyní se neměla čeho bát.
„Paní Anežka z Chvalkovic,“ oznámil dveřník, když se před ní otevřely těžké dubové dveře. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř plných vzácných hosti, ale i krále. Oslepila ji záře bohatství, kterou dosud neznala. Stůl prostřený bezpočtem mís s jídlem, exotickým ovocem i nejlepším vínem. Dámy i páni v nejvybranějším oblečení si ji prohlíželi s mírným opovržením, jako by si říkali: „Co tady ta zchudlá nicka chce?“ Nevyslovili to hlasitě, avšak bylo ji jasné, co jejich pohledy znamenají. Jen jediný člověk na ní nezhlížel s opovržením-král. „Pojď k nám, paní Anežko,“ oslovil ji milým hlasem. Dívka se stále sklopenýma očima zamířila k trůnu, aby vzdala hold vladaři, obklopeného potulnými pěvci.
„Veličenstvo,“ uklonila se poslušně.
„Nemusíš se mě bát, ukaž mi svou tvář,“ pobídl ji vážným hlasem. Hosté se vrátili zpět k hodování a hudebnici začali hrát na pokyn krále. Všem bylo jasné, jaký je jejich panovník. Jeho mladičkou manželku vychovávala teta Griffina Haličská kdesi na Budínském hradě a sličný král se rád díval na hezké paní. Kdyby jen díval…
Anežka se osmělila a pohlédla mu do tváře. S vyprávění své matky o něm slyšela leccos, ale nikdy by nevěřila, jak krásný muž to je. Oválná tvář orámovaná nakadeřenými zlatými vlasy, velké hnědé oči s veselými ohníčky, s úsměvem laskavým a pod tmavě modrým rouchem se skrývalo štíhlé tělo. Doslova stvořený Adónis. Nemohla od něj odpoutat oči. Král byl jejím okouzlením mírně pobaven. „Nuže, jak se ti líbí král?“
„Líbí. Jste velký a mocný panovník,“ pronesla tiše a tvář ji zakryl zrádný ruměnec.
„To jsem rád,“ zasmál se s plna hrdla a hosté se smáli s ním.
Myslila, že se propadne hanbou. Matka ji varovala před její zvědavostí a upřímností. Nyní již bylo pozdě. Na jeho veličenstvo, se přece nezírá, i když je nesmírně přitažlivý.
„Jestli vaše milost dovolí, zazpívala bych.“ Václav II., zpozorněl. Miloval hudbu a umění. Nyní na jeho dvoře pobývali dva slavní básnící- Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen.
„Dovolím, jen hraj.“ Anežka nečekala, posadila se na volnou stoličku vedle ostatních hudebníku, naladila si svoje housle a počala zpívat píseň, kterou složil sám Václav:
Může-li v šťastlivci, kterému políbení rozkvetlých
rudých úst se jednou dostalo,
může v něm nevzplanout touha po větším daru?
Člověk tak netečný snad v celém světě není,
leda by smysly své měl choré nemálo.
I já přiznávám se k mocnému tomu žáru,
v náruč Vás mohl vzít a celou zlíbat Vás!
Co na Vás vyzradil můj hlas.
Z jejího hrdla vycházel jemný, živý tón plný příslibů, kterou doplnila libozvučnou hrou na housle. Dotýkala se strun svými útlými dlouhými prsty, jako by laskala samotné tělo milence. Tvář ji lehce zrůžověla soustředěním a kaštanová kadeř se svezla na oblé rameno jako neposedný hádek. Působila nadpozemsky. Hosté, a především muži pochopili, co je to za talentované stvoření. Jejich drahé manželky marně zakrývaly závist. Bůh na ní nešetřil, myslely si a zelenaly záští. „Dal ji do vínku nejen půvab, ale i nadání.“ Avšak celá síň se naplnila zářivým potleskem. Nikoho nepřekvapilo, že nejvíce byl uchvácen Václav. Nikdy nespatřil tak nadanou dívku, co nadanou-dívku, ale i půvabnou, která by zpívala jeho verše. A jakým hlasem. Dokonalost sama. Dychtil ji mít celou pro sebe.
Sama Anežka byla takovým ohlasem překvapena. Do svého zpěvu dávala všechno, ostatně jako vždy, ale očividný zájem samotného Václava ji zarazil. Díval se na ní pohledem ze kterého vyzařovalo nejen uznání, ale i touha. Srdce ji napovídalo, že i ona jeho touhu opětuje…

Inkoustová tma zahalila nebe plné hvězd, blížila se půlnoc. Anežka kráčela v nočním úboru do komnaty Václava. Myslila si, že je to pouhý sen, nohy ji nesly samy od sebe, srdce ji každým krokem bušilo rychleji. Sluha ji zanechal před dveřmi komnaty, jež střežili mohutní zbrojnoši. Aniž by na ní piď okem pohlédli pustili ji dovnitř.
Ocitla se v přepychové komnatě, jak se na panovníka sluší. Dominantou klenuté komnaty byla postel s baldachýnem, před níž ležela hustá medvědí kožešina. V kamnech poskakovaly veselé plamínky, jež místnost příjemně zahřály. Na stolečku nechyběla cínová konvice se dvěma poháry, miska s hroznovým vínem a koláčky sypané mákem. Ale jak se ohlížela, nikde ho nespatřila. Že by na ní zapomněl? To ne, jinak by pro ní neposlal. Svou náklonnost naznačil v mnoha nevyslovitelných příslibech. Dnešní noc bude ve znamení lásky a kouzla. Anežka se posadila ke kamnech, zahřívala bosé nožky, do poháru si nalila trošku vína, které svou barvou připomínalo krev. Neochutnala ho však. Neměla chuť na nic… jen na něj…

Má paní líbezná, má něžná vytoužená,
jen ve Vás, ve Vás jen dlí moje útěcha!

Ten hlas ji probudil z lehké dřímoty. Ach ty verše! To musí být… Prudce se otočila a nemýlila se. Král Václav toho jména druhý, se opíral o nosný sloup komnaty, v prosté košili bez jakékoliv výšivky sahající ke kolenům, prostovlasý, bez koruny. Prohlížel si ji s neskrývaným obdivem a rysy ztvrdlé náhlým vzrušením.
„Můj pane,“ vstala a uklonila se.
„Říkej mi Václave, to ty jsi má královna, tobě budu ležet u nohou a vzhlížet k tobě jako k nejjasnějšímu slunci…“
Anežku opadl stud i nesmělost, dnes si byli rovni. Věnovala mu úsměv a ihned dolila víno i jemu. „Napijme se, a já ti pak zazpívám,“ řekla a podala mu pohár vína. Václav žasl nad krásou mladé dívky, stojící v celé své pravé podobě, bez příkras. Vlnité vlasy zakrývající oblá ramena dostala odstín mědi, hloubka sytě modrých oči se ještě víc prohloubila a sladké rty se rozevřely.
„Rád, ale budeme zpívati spolu, ano?“
„Jak si přeješ.“
Tak blízko k sobě byli a stále si od sebe drželi odstup. Tak jako rytíř před svou dámou, jež slibuje nehynoucí platonickou lásku. Zrádné, trpké víno ještě víc napětí podtrhlo.

Nad všechny poklady je drahé tělo Vaše,
však jeho největší a nejryzejší je cena,tkví v čistot, která mě nenechá
práh osudu překročit.

Měl zajímavý hlas vyzrálejšího muže, ale každé slovo se ji vrylo do srdce. Rty, které ho vyslovovali měla si přála ochutnat a poddat se mu v náruči. Nyní přišla řada na ní. Václav povšimnuti si jejího zaváhání ji pevně sevřel ruku a povzbudil laskavým úsměvem.

I stojím tu před Vámi, třebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty zřím, má předrahá.

Líbal ji na ústa. Horkou dlaní přejížděl po vlasech a hrál si s neposednými pramínky. Vycházela mu vstříc, nebyl to její první muž a přesně věděla, co se od ní očekává. Poddávala se jeho něžnému laskání a sama se ho dotýkala. Pod košili se skrývalo velmi štíhlé tělo, vzpomínka na těžké dětství. Kdo by však myslel na minulost, když se zde nabízela chvíle tak příjemná. Zvedl ji do náruče a odnesl před postel, kde se jejich nohy zabořili do medvědí kožešiny. Líbal ji teď po celém obličeji a přitom šeptal poslední sloku písně:

Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá

Z mocného panovníka jež vlastnil českou i polskou korunu se stal pouze chtivým mužem. Anežka, jež hledala štěstí u dvora, chtivou ženou. Na nic jiného nyní nebylo pomyšlení. Svědky jim byl pouze srpek měsíce, který prosvítal skrz zasklené okno.
„Ukaž se mi má krásko,“ šeptal, jeho ruce nedočkavě sundávala košilku a prsty horečně přejížděl po bělostné, hebké pokožce. Anežka byla výborně stavěná. Vysoká, útlá s plnými prsy, jež se svůdně nadzvedávaly dle dechu. Václav ji položil na postel a přisál své rty na její krk. Anežka ho zastavila. „Dovol, pane, abych tě též svlékla a ukázala ti svou moc.“ Sundal si košili, která halila jeho tělo a ona, poučena již o mužském uspokojení, vzala ztopořený úd do svých rukou a jemně třela. Václav přivřel oči a spokojeně zamručel.
„Hmm, znamenité… copak ses ještě naučila, má paní?“
Ruce nahradila ústy, obepnula ho svými plnými, rudými rty a věnovala mu veškerou péči. Vzrušeně vzdychal. Jaká odvaha se snoubí v jeho nové milence, myslel si a nechával se ovíjet pocitem, který mu přinášela. Brzy se ústa naplnila bohatým semenem. Potěšeně ji pohladil po vlasech. „Výborná jsi, víš jak potěšit svého Václava.“ Potěšeně se usmála.
Vyprahla ústa si naplnila vínem. Vzájemně se krmili hrozny a koláčky. Byla to jejich milostná hra a jim se velmi zamlouvala. Konečně byl znovu připraven.
„Jak jsi krásná, tvé prsy mne lákají k sobě, dovol mi je ochutnat.“ Hladově sál bradavky, olizoval jazykem a tiskl v dlaních, druhou rukou masíroval venušin pahorek a Anežka sténala neskonalou slastí. Václav do ní vstoupil a ona se mu odevzdala. Nohama obepnula jeho pas, paže ovinula kolem krku a vpíjela se do jeho hlubokých očí.
Oba zapomněli na čas, nyní se spojili v jedno tělo i duši. Vnikal do ní rychleji, rychleji a stále rychleji… Poté se setkali v dlouhém vyvrcholení a zcela vyčerpání usnuli.
Anežka se probudila k ránu. Červánky barvily oblohu a oznamovali brzký příchod slunce. Václav spočíval vedle ní s rukou kolem jejího pasu. V této kratičké chvíli si připadala tak šťastná. Včera přijela na hrad s nejasnou budoucností a teď patřila králi. Nejen tělem, ale i srdcem…