Začalo to sklepem.

Ráno jsem se oblékl, hodil jsem do sebe rohlík s máslem a kus salámu, co jsem našel v ledničce. Baťůžek na záda, baterku do jedné ruky, klíček od sklepní kóje do druhé a vyrazil jsem pro kolo a do práce.

Podupávaje jsem si trénoval svaly na nohou a sbíhal po schodišti dolů, domovnice Klímová právě s bručením vylézala z bytu a prej „Romane di otevřít vrata ať tam nemusím chodit.“ „Nemůžu paní Klímová, musím pro kolo a do práce, zaspal jsem.“

„No jo ti mladí,“ bručela domovnice  a šourala se po schodech do klenutého průjezdu.

 

On ten náš barák asi stavěl Karel čtvrtý a do sklepa ještě elektriku nezavedli.

Prolétl jsem přes průjezd osvětlovaný jednou zaprášenou  žárovkou a s dupotem jsem se řítil, téměř po zpaměti dozadu sklepa k moji kóji.

Najednou vidím, že dveře kóje leží vyvalené na zemi a když jsem posvítil do kóje, ležela tam holka, nahá a celá od krve a se škrábanci na těle.

Zoufale se rozhlédnu a vidím, kolo fuč.

Zavolal jsem, „haló slečno, žijete?“

Odpověděla zasténáním a já vystřelil po schodech do průjezdu, málem srazil Klímovou a rozčileně koktal, „tam, ve sklepě, holka, nahá, krev.“

Teda alespoň tak mě to potom Klímová vyprávěla.

Vytrhla mě baterku a zavelela „leť ke starýmu ať volá záchranku a policajty.“

Bušil jsem na dveře jejich bytu a starý Klíma na mě vyjel, že mají taky zvonek. V rychlosti mu říkám že má volat sanitku a policajty. Praštil dveřmi a já udýchaný a nešťastný sedl na schod a přemýšlel jak se dostanu do práce.

Sanitka a policajti přijeli s řevem skoro současně, policajt, starý asi tak jako já se zeptal, kdo ji našel.

Klímová ukázala na mě a on zavelel, „jdete se mnou.“

Vlítl do sklepa a prý, „kde je vypínač.“

 „Tady není elektrika,“ namítl jsem.

 „Baterku, kde mám baterku,“ ošahával se, tak mu Klímová strčila moji. Běželi jsme po schodech a já cítil na svém krku funivý dech Klímové. Za námi se batolil takový tlustý doktor od sanitky.

Policajt se zastavil u kóje podíval se na holku a červený jako rak na ni začal volat, „slečno, jak je vám.“

Ten doktor ho se sakrováním odstrčil a začal ji prohlížet.

„Copak při té bludičce něco uvidím?“ zasakroval, „pomožte ji, vyneste ji nahoru na nosítka.“ Obrátil se na policajta a „vyštěkl dělejte proboha.“

Ten stál, díval se na holku, pak na uniformu a nehnul se s místa. Sebral jsem se, řekl holce aby se mě chytla rukou kolem krku, podebral ji a vynesl nahoru na nosítka. Sanitáci ji hned přikryli nějakým lajntuchem a doktor nabručeně mě poděkoval a prý se mám jít převlíct že jsem jak řezník.

Tak jsem zalezl domů, převlíkl, umyl a přes pootevřené okno slyšel Klímovou jak se tím policajtem hádá a nadává mu.

Za chvíli jsem z okna viděl jak přijela nějaká policejní dodávka pak další auto s nějakýma civilama. Všechno bylo ohraničené červenou páskou a jeden ten civil zpovídal Klímovou, která stále nadávala a ukazovala na toho mladýho policajta.

Za hodnou chvíli zazvonil u mě ten chlápek co zpovídal Klímovou a prý že si potřebuje jenom něco ověřit, zpovídal mě že jsem si pomyslel že to chce na mě hodit.

Zeptal jsem zpříma , „vy si myslíte , že já jsem jí ublížil?“

Usmál se a že ne, že mám spolehlivou svědkyni? Domovnici. Ale prý si musí udělat nějakej snímek.

Nakonec se rozloučil a šel  se vyptávat asi někam jinam.

Tak za týden jsem dostal obsílku abych přišel k policajtům v tolik a tolik hodin. Tam mě zavedli do místnosti  kde stálo pět chlapů,museli jsme se otočit čelem ke zdi a za námi chodili jiní policajti a o něčem se bavili.

Potom mě někdo zatahal za rukáv a on to ten civil co mě zpovídal. Šel jsem s ním a na kanceláři byla cedulka, že je to nějaký poručík. Nabídl mě kávu a ještě si upřesňoval detaily. Tak jsem si vzpomněl na kolo a on na mě, „člověče, proč jste to neřekl hned.“

 „Já jsem si v té chvíli nevzpomněl,“ povídám.

 „Bylo pojištěné?“

Zakroutil jsem hlavou. Tak jsem se zeptal co to bylo za divadlo s těma chlapama.

Usmál se a že opravdu tomu říkají divadlo a že ta holka toho chlapa viděla zezadu. A že když jsem se k tomu přichomýtl, tak museli pro jistotu mě ji ukázat.  Napsal mě potvrzení do práce a šel jsem domů.

Už jsem na to skoro zapomněl, kolo jsem si koupil starší, ale po opravě šlapalo.

 

 Proto mě překvapil zvonek.

 Zabrblal jsem si jenom, co zase Klímová chce a šel jsem otevřít.

Za dveřmi stála nějaká holka a prý mě přišla poděkovat.

 Tak jí říkám, „ale slečno nemáte za co. To bude omyl, vždyť se neznáme.“

„Na policii mě nechtěli dát vaši adresu, proto jdu až za tak dlouho, nezlobte se,“ povídala se sklopenýma očima a celá v obličeji zčervenala.

Teď mě to došlo, „aha vy jste z toho sklepa?“

 Celá červená přikývla.

„Tak pojďte dál a omluvte ten nepořádek, to víte, když je chlap sám.“

Váhala a já slyšel jak Klímová šramotí klíčem v zámku.

„Rozmyslete si to, protože za okamžik tady začne slídit domovnice.“

Opatrně vešla a já honem uklízel na židli aby si měla kam sednout.

„A našli ho?“ ptal jsem se.

 „Našli ho prý druhý den,“ povídala, „prý tam nechal stopy. Udělal to prý víckrát,“  rozplakala se.

Já jsem nevěděl co mám dělat.

Tak jí říkám, „slečno, nebulte, podívejte tady na můj binec a ještě abych utíral loužičku.“

Usmála se mezi slzami a prý dokážu všechno obrátit v žert.

Probudil se ve mně hostitel a honem jsem ji chtěl něco nabídnout, ale mohl jsem ji uvařit akorát čaj.

„To tady žijete tak sám?“

 „To víte,“ pokrčil jsem rameny, „máma mě umřela minulý rok a tak to musím nějak zvládnout sám.“

„A nechcete abych vám s tím trochu pomohla, jsem vám dlužná za záchranu.“

 „Jakápak záchrana slečno, já jsem se nemohl dívat na toho policajta jak se bál aby se neušpinil.“

 „Tak vidíte,“ řekla „a vy jste se ušpinil.“

 „To nestálo za řeč,“ mávl jsem rukou, „to byly pracovní hadry.

 A jak vám doma říkají,“ ptal jsem se , „ať vás furt netituluju slečno.“

 „Renata,“ řekla a v očích se jí objevil nějaký záblesk veselí.

„A já jsem Josef, Pepíček, Vltavou křtěný, jak je to v té písničce.“

 Zasmála se a rázně spustila, „tak chcete abych vám pomohla nebo ne.“

 Ošíval jsem se, že se za nepořádek stydím a že taková hezká holka by měla uklízet můj binec. Tak jsme se dali do práce a dokonce jsme našli pohovku a křesla.

Už se stmívalo, ona se podívala na hodinky a že musí utíkat, že bydlí na internátu a že by bylo zle.

Tak jsem ji řekl, že ji večer samotnou nepustím a šel jsem ji doprovodit.

 Před internátem jsme se rozloučili, podala mě ruku, studenou jako led a zeptala se jestli bych s ní nešel zítra do kina. Samozřejmě, sem nadšeně souhlasil a ona že zajistí lupeny a staví se pro mě.

Šel jsem domů a dumal, dělá to kvůli tomu vynesení, nebo že by chtěla se mnou chodit? Těžko říct. Ona holka študovaná a já bouchač, soustružník, to by se jí asi nelíbilo. Přišel jsem domů a nemohl jsem to poznat, navíc začal znovu drnčet zvonek a ona to Klímová a nesla mě večeřu.

 Baba zvědavá.

Vlezla dovnitř a málem ji klepla pepka.

„Co, kdo, jak , tys uklízel?“

„No uklízel,“ řekl jsem „byl tady binec.“

 Praštila kastrůlkem na stůl a zmizela to rozklevetit po baráku.

Najedl jsem se a zalehl.

Druhý den odpoledne se stavila Renata a že má lupeny a že jdeme.

Vyšli jsme z průjezdu a Renata se zavěsila na moji ruku.

Jestli jsme ušli pět metrů, když za sebou slyším „he,“ otočím se a babu Klímovou omejvali. Tak jsem Renatě řekl že v našem baráku o tom, že spolu jdeme budou vědět i křidlice na střeše.

Renata se zasmála, pak zvážněla a že „nevadí vám Pepíčku, že jdete se zneuctěnou holkou?“ „Vždyť je to blbost,“ vybuchl jsem, „copak za to můžete? Já bych tomu pacholkovi uřízl…“ teď jsem se zarazil, vědom si toho že před dámou se mluví slušně… „a přibil bych to na dveře cimry kde za to sedí.“

 „Jste hodně přísný,“ zasmála se. „A co kdybychom si tykali, šlo by to?“

Zastavil jsem se a povídám, „velice rád Renato, ale ty seš študovaná holka  a já bouchač v továrně. Nebudeš se za mě stydět.“

Přitiskla se trochu k mojí ruce a řekla že se nemám podceňovat. A že musíme jít, nebo film začne bez nás. Bylo to krásné, ale s filmu toho moc nevím, drželi jsme se za ruce a já se na film nemohl soustředit.

Doprovodil jsem ji k internátu, podali si ruce a já klusal domů.

Klímová na mě už číhala a kdo to se mnou šel.

 Tak jí povídám, „to nesmím mět holku?“

 „Ty?“ podívala se na mě a zalezla do svýho doupěte.

Jak šel čas, tak Renata za mnou chodila, vždycky mě to pouklízela, baba Klímová, když viděla že jde, honem startovala na chodbu a úlisně Renču zdravila.

Nepoznala ji a my jsme to taky nevytrubovali do světa. Sedávali jsme spolu na pohovce, tlačili se k sobě, líbali, ale já se o nějakém milování před Renčou neopovážil promluvit. Copak vím, jak ji to poznamenalo. Může mět k tomu odpor a já ji nechtěl ztratit.

Samozřejmě, rozhrábla to Renča. Když sem chtěl ji doprovodit do internátu, zeptala se celá červená jestli by nemohla se mnou zůstat přes noc.

Přitáhl jsem si ji a zeptal se jestli to už přebolelo a jestli se nebojí být s mužským v posteli. Dala mě pusu a prý něco jinýho je cizí odporný chlap a nebo Pepíček kterýho má ráda. Tak já začal lítat, aby si mohla  lehnout do měkýho pak sem  se zarazil a říkám „Renatko, ale nemáš pyžamo, v čem budeš spát?“ Zasmála se a prý jestli bude to pyžamo potřeba.

Zalezli sme pod deku, zhasli a přitulili se k sobě, pusinkovali se a já cítil jak se Renča o mě opírá prsama.

Nikdy sem tak krásný pocit nezažil.

Pak se Renča převrátila na záda a začala mě zpívat do ucha, „Pepíčku začni, mé srdce lační…“

Tak ji povídám že „rád ale odkud?“

Chytla mě rukama hlavu a začala líbat na ústa. Pak mě hlavu odstěhovala na prsa a prý můžu začít.

Nevím co do mě vjelo, ale když sem cítil vůni těla vrhl jsem se na prsa a mačkal, líbal cumlal a já už nevím co. Prostě mě chytl amok.

Renča vykřikla až sem se lekl a chytila mou hlavu a cpala si ji na prsa. Mlátila sebou pode mnou a já se lekl že jsem ji ublížil.

 Posunul sem se k její hlavě a ptal sem se že jestli jsem ji neublížil. Po tvářich ji tekly slzy jako hrach a šeptala mě, že je to v pořádku, že to holky dělají.

Řekl sem si, „já se asi picnu, ještě jednou tak začne řádit a postel se odporoučí.“

Pak řekla abych si klekl a šmátrala mě po mojim tvrdým pindikovi a potom mě na něho navlíkla gumu, prý pro jistotu.

No a pak prý ji mám pusinkovat dole v rozkroku. Tak sem se přesunul mezi nohy a začal ji tam pusinkovat.

Všecko tam bylo mokré a tak zvláštně vonělo že jsem se tam s gustem mazlil celým obličejem až Renča chytla moje vlasy popotáhla a prý tady mám pusinkovat.

Jo pusinkovat.

Po chvíli Renča zase s řevem vypěnila a začala sebou házet až postel sténala.

 Dostala mě do takovýho varu, že sem se už neovládal a zavrtal sem svýho pogumovanýho pindika do klína a řádil sem jako utržený, Renča na mě dorážela ze spodu a furt vykřikovala. Bylo to krásný, no nic hezčího sem ještě nepoznal.

Najednou mě začal  pindík tlačit na břichu a já sem začal do tý gumy stříkat. A teprve pochopil proč řekla pro jistotu.

Ještě chvíli sme spolu řádili a pak pindik chtěl spát, tak sem ho vytáhl, gumu hodil na stolek a objímal, hladil moji milovanou Renču. Oplácela mě to stejně, až sme spolu usnuli.

 

J. Robbertos

www.robbertos.estranky.cz