Seznámení na inzerát.

Každý pátek jsem se sebral a odpoledne jel k rodičům. Bydleli ve vedlejším městečku, zhruba půl hodiny cesty autem. Vždycky jsem vzal špinavé prádlo a máma mě ho vyprala. Nemusel jsem se o to starat.

 

Pracoval jsem jako technik u jedné zahraniční firmy, plat byl pro mě přiměřený , měl jsem pěkný třípokojový byt a pomalu si ho zařizoval.

 

Táhlo mě na šestatřicet, byl jsem svobodný, bez starostí. Starší ojeté auto, běhalo jedna radost. Rád jsem se ve volnu toulal v přírodě a fotografoval. To fotografování jsem měl asi po strýcovi, ten byl vášnivý fotograf, táta ne, toho to vůbec nebavilo.

 Holky v mém věku, co jsem znal ze třídy a průmyslovky byly všechny vdané a mě se nějak nechtělo lítat po zábavách a balit nějakou holku. Raději jsem seděl doma u počítače. Ten má oproti ženské nespornou výhodu, dá se vypnout.

Jednou když jsem přijel k našim, tak mě máma v sobotu odpoledne zatkla, odtáhla do obýváku a tátu zahnala do kuchyně.

Tak pozor, zavětřil jsem, tady se něco chystá. Seděl jsem s mámou a ona se vyptávala co jsem celý týden, odpoledne dělal.

„No, jako vždycky, najedl jsem se a seděl u počítače, jo, teď jsem si vzpomněl, taky jsem se díval na televizi. Stačí?“ otázal jsem se.

 „A tobě to stačí?“ zeptala se tiše, „sám, s nikým nepromluvit, uvažuj Karlíku, pětatřicet je už pryč a ty jsi ještě nešel s ženskou, třeba na procházku.“

 „Proč bych to dělal?“ pobaveně jsem se zeptal.

 „Protože za pár let bude z tebe morous, který bude chodit a mluvit sám se sebou, uvažuj trochu,“ začala se máma dostávat do varu.

 „A to mám v mém věku chodit po diskotékách, vždyť jsem pro ně starý dědek,“ namítl jsem.

„Nemusíš, určitě na tom tvým internetu najdeš nějakou seznamku, nebo si dáš inzerát  do seznamky u vás ve městě.“

 „A co tam mám napsat, mami, vždyť já žádnou ženskou nepotřebuji.“ „Popravdě tam napiš, že jsi sám a že hledáš holku na dopisování a potom, že se uvidí. Aspoň budeš mít čas na rozmyšlení. Když půjdeš hned na rande, může ti mazat med kolem huby. Když to má napsat, je opatrnější,“ začala máma radit.

„Nebo je to pro tebe takový problém?“

„No není,“ opatrně jsem začal couvat, protože mámě se nesmí moc odporovat.

 „No jo,“ napadlo mě, „co když už bude s děckem, vždyť v mých letech těžko bude ještě nějaká svobodná.“

 „Jen si nemysli,“ máma se zase začala rozvášňovat, „ono se najde ještě hodně děvčat, které byly zklamané a dítě neměly. A potom, to by ti nějaký malý capart tak moc vadil? Nemusel bys prát plínky.“

 „No, ani nevadil, ale copak vím jak by se on choval ke mně.“

 „To jsou předčasné starosti,“ rozhodla, „hned v týdnu napíšeš ten inzerát.“

Z kuchyně se ozval táta, „prosím tě nech ho, vždyť žádnou ženskou nepotřebuje.“

Máma se dožrala a už to začalo, „ty starý dědku mlč, jen si vzpomeň na svoje mladá léta, kdybych na tebe nepromluvila, tak jsme se nikdy neseznámili. Teď aspoň víš po kom to náš kluk má.“

Klidil jsem se z cesty, protože jsem byl rád že kázání mám za sebou. V duchu jsem mámu chápal, ani mě by nebyla proti srsti nějaká sympatická holka, no uvidí se, ona stejně žádná na můj inzerát neskočí a já budu z obliga.

Pravdu má v tom, že když bych si s ní zpočátku dopisoval, tak už přece budu o ní něco vědět a nebude tak cizí.

 

A, tak jsem v pondělí odpoledne hodil do vyhledávače seznámení, samozřejmě vyhouplo tisíce porno a erotických, ale přece jsem pár seznamek našel. Bylo fajn, že jsem si nemusel moc vymýšlet, měli to pěkně připravené v rozbalovacích políčkách.

Horší to bylo s fotkou, vždy jsem fotil já a sebe neměl,  no tak jsem strčil foťák na stativ, nahodil samospoušť, vrhl se ke stěně a nasadil soustředěný výraz číslo tři. Teda žádný krasavec nejsem, pomyslel jsem si, aspoň budu mít pokoj.

Tak jsem tam dal do profilu fotku, zaplatil  poplatek a čekal co se bude dít.

Ale byl jsem překvapený. I když jsem jasně napsal že se zajímám o ženy od 33 do 36 roků, dívaly se a velmi hodnotily můj profil babičky od šedesáti výše a celé vášnivé si chtěly dopisovat.

A jasně, nabídky erotických služeb, to se dalo čekat, tím je internet zaplevelený.

Nicméně se postupně objevovaly holky, které si prohlížely můj profil, ale žádná se k mému profilu nevyjádřila.

 

V práci jsem se o tom bavil s kamarádem, už skoro desetiletým ženáčem a on mě povídá, „Karle, ty jsi trouba, žádná slušná ženská ti dopisování přímo nenavrhne, to musíš začít sám.“

„A co jí mám napsat, že čumím do počítače?“ namítl jsem. „Napiš, že máš zájem si dopisovat, že se ti líbí a když bude souhlasit, tak ať ti napíše. Jo a žádné blbiny a vymyšlenosti, ženská je pekelně podezřívavá a všechno ti odhalí, mám své zkušenosti.“

 

No, tak jsem těm holkám, co jsem si vybral, napsal dle jeho rady. A bylo ticho, žádná odpověď.

Tak jsem si povzdechl, že si budu  muset dopisovat s některou babičkou, co stále otravovaly.

Když jsem přijel k našim, tak máma mě uklidňovala, že je to normální, že si to ženská musí nechat projít hlavou.

 

 Uplynulo více než týden, ozvala se jedna, také z našeho města, byla o tři roky mladší, jmenovala se Jitka a že by jí také vyhovovalo si spíše psát. Prý ji mám napsat něco o sobě, co mě baví, co dělám po práci a tak dále.

 No tak jsme si začali psát. Dozvěděl jsem se že měla několik známostí, které ukončila, když zjistila, že jim šlo jenom o vyspání. Teď že je opatrná a raději si dopisuje. Prý ráda chodí do přírody na procházky, že to je pro ni opravdový balzám na duši.

 Dopisovali jsme si již druhý měsíc, postupně jsme si svěřovali co bylo v práci, kde kdo byl na výletě, já ji posílal mé fotografické úlovky, prostě jako by jsme se znali léta. Pak jsem začal mít toho dopisování dost, tak jsem ji napsal, že v sobotu jdu na výlet jedním krásným údolím, je to zhruba patnáct kilometrů a jestli má zájem, že se pro ni zastavím.

 Tentokrát neodpověděla hned, až druhý den napsala, že by šla a že se sejdeme u obchoďáku, bude čekat napravo od vchodu.

 Přijel jsem na parkoviště, napravo od vchodu se kupil chumel lidí a já přemýšlel, jestli ji podle fotky v tom chumlu najdu. Byla tam, také mě poznala a tak jsme se pozdravili a jeli na výlet.

Jitka celá nadšená, že si ani nepamatuje kdy seděla v autě vpředu. Dojeli jsme na okraj vesnice odkud vedla cesta do údolí, zaparkovali, já si nahodil tlumok s nádobíčkem a vyrazili.

Kupodivu, neměli jsme žádné zábrany a tak jsme šli, kecali, Jitka byla zvědavá co mám za fotoaparát a proč co fotím.

 Bylo to fajn, úplně jiné, lepší, než když jsem chodil sám. 

Došli jsme k malé, výletní restauraci, pojedli jsme a otočili to zpátky.

Dolů to šlo bez problémů, ale nahoru to místy na skalách klouzalo. V jednom místě, Jitka uklouzla a málem sebou sekla, tak jsem ji zachytil kolem pasu a přidržel než nabere stabilitu.

Zrůžověla ve tváři, pátravě se na mě podívala a odsunula mou ruku ze svého pasu.

Šli jsme dál, Jitka mlčky se sklopenou hlavou. Po chvíli se zastavila, bylo vidět, že něco chce říci a já si pomyslel, hochu, je konec, to chytnutí i když v dobrém úmyslu ti všechno pokazilo.

 Tak jsem se jí omlouval, že jsem ji opravdu jen zachytil aby nespadla. Zavrtěla hlavou a že o to nejde, ale že se stydí, že mě něco zamlčela. „No tak mě to řekni teď,“ namítl jsem, „já přece nekoušu.“

Najednou se jí začaly kutoulet slzičky a že ví, že je to s námi konec, prý zamlčela že má pětiletého syna.

 „Prosím tě a kde ho máš?“ zeptal jsem se.

„U sousedky, je to hodná paní a moc nám pomáhá.“

„Já bych tě nejraději roztrhl,“ rozčilil jsem se, „my si tady chodíme v přírodě a on chudák aby trčel doma. Máš rozum, víš jak by se tady vyřádil.“

Položila si hlavu na moje rameno, namáčela mě košili a pak povídá, „tobě by to nevadilo?“

 „Mě ne, ale jak to přijme on, to teda nevím.“

 „S tím bych si hlavu nelámala,“ odbyla to.

Nějak nás to sblížilo, chytli jsme se okolo pasu a pomalu šli dál.

Došli jsme k takovému odpočinkovému přístřešku, byl tam stůl a  lavice, tak jsem ji posadil a poprosil ji aby mě všechno v klidu povykládala.

 Bylo to jako obvykle, Jitka nastoupila po škole do sanatoria, seznámila se s jedním tamním doktorem a jak byla mladá a nezkušená, tak prostě s ním šla do postele.

 Když zjistila, že je v jiném stavu, tak doktor obrátil, že aby si nechala udělat potrat a že on je zasnoubený a že si ji vzít nemůže.

Jitka mu řekla že na žádný potrat nepůjde a když věděl že je zasnoubený, tak si s ní neměl nic začínat.

Urazil se, a začal jí dělat v sanatoriu peklo.

Tak dala výpověď a našla si místo v nemocnici.

Narodil se jí syn, Jirka, a jeho biologický otec sice pravidelně na něj platí ale nechce ho vidět.

Ostatní známosti všechny končily s přáním se s ní vyspat, tak je ukončila a proto také dala přednost dopisování.

 „Podívej Jituško,“ řekl jsem ji, „vždyť Jirka je tvůj, je z tvého těla, z tvé krve a s biologickým otcem má společné jedině to, že dal k početí potřebný impuls. Nevěřím na žvásty o tom jak mužský nemůže spolknou, že dítě nezplodil on. Jsou to buďto sobci, nebo jinak postižení jedinci.“ Dívala se na mě uslzenýma očima a prý co teda bude dál.

 „No co,“ usmál jsem se,  „zítra jedeme s Jirkou na výlet, souhlasíš?“ Zavřela oči a prý tomu stále nemůže uvěřit, že snad nejsem normální, prý už nevěřila, že existuje slušný mužský.

Tak jsem zarazil její zpovídání, ať si provede údržbu obličeje a že se jde dál. Pomalu jsme stoupali údolím, vykládali si, drželi jsme se okolo pasu a plánovali kam Jirku zítra vytáhneme.

 „Pojdeme na Vysokou, je tam pěkná restaurace, rozhledna a kolem krásné skály, tam se mu bude líbit.“

„Mu se bude líbit všude,“ smutně se usmála, „prakticky nikde nebyl. A co mu mám říct, co jako jsi,“ zeptala se.

„No, řekni mu, že strýček, který by chtěl, pokud teda bude souhlasit, aby mu říkal tatínku,“ co říkáš, navrhl jsem.

 „Má to být návrh k vážné známosti?“ zeptala se šelmovsky.

 „To si holka musíš přebrat sama,“ zasmál jsem se.

Došli jsme k autu a jeli domů. Zavezl jsem ji před dům, kde bydlela, Jitka mě podala ruku, celá růžová v obličeji a otevřela dveře od auta.

 V tom se ozval klukovský řev, „mamí, mamí“ a malý Jirka se hnal k mamince.

Byl s paní sousedkou na procházce, zrovna když jsme přijeli.

Tak jsem vylezl z vozu pozdravil zvědavou sousedku, přičapl jsem si před Jirku a zeptal se ho, jestli zítra s námi pojede na rozhlednu.

„Tady tým autem,“ zeptal se.

„Jistě,“ zasmál jsem se a on mě začal zpovídat.

„Jak se jmenuješ?“

 „Karel,“ usmál jsem se „a ty jsi Jirka, to vím od maminky“.

„A ty jsi můj nový strýc?“ začal sondovat.

 „To bude Jirko záležet hodně na tobě,“ usměrnil jsem ho, „teď třeba strýc a později  se sám rozhodneš.“

 „Nechceš jít na kafe?“ přerušila nás Jitka.

 Tak jsem zamknul vůz a Jirka se mě chytil a vedl nahoru.

Jitka se o něčem domlouvala se sousedkou a mě Jirka usadil v jednoduše ale vkusně zařízeném pokoji.

 Uvelebil se vedle mne a hned celý zvědavý, kam se pojede a co tam je, tak jsme se dali do řeči, Jitka udělala kávu a dívala se na nás se slzami v očích.

No a já se po chvíli odporoučel, že musím na zítřek něco zařídit. Doprovodila mě dolů, najednou mě dala pusu a prý, „děkuji za dnešek.“ Tak jsem ji pohladil po vlasech a nařídil, „zítra o devíti se vyráží, nezaspat.“

Jel jsem do obchoďáku, protože jsem si uvědomil, že pro Jirku musím mít v autě dětskou autosedačku. Koupil jsem sedačku, přijel domů a sedl si na pohovku, zcela neschopen strávit to co jsem dnes prožil.

Ani nevím jak, najednou jsem měl pohlednou holku a jak to vypadá budu i tatínkem. Jirka se mě líbil, celá maminka, i oči měl po ní.

Udělal jsem si něco k jídlu, zasedl k počítači a zrušil svoje profily na seznamkách.

Bylo rozhodnuto.

 Ozval se mobil, máma, nevím jak to dokázala, s mobilem si vůbec nerozuměla.

Prý proč jsem nepřijel, co se mnou je.

Tak jsem ji po pravdě řekl, že to co po mě chtěla se stalo skutečností, že jsem byl na rande.

Chvíli bylo ticho, a pak máma se opatrně zeptala, „je hezká?“

„Mě se líbí,“  namítl jsem „a když už spolu tak mluvíme, co říkáš, líbilo by se ti být babičkou?“

Vydechla překvapením a prý „vy jste hned na prvním rande, máš rozum.“ „Ale ne,“ uklidnil jsem ji, „babičkou pětiletého kluka.“

Znova vydechla, „už jsi ho viděl?“ „Jak tě přijal?“

 „Zatím v pohodě, zítra jede s námi na výlet, tak uvidím.“

Rozloučila se s tím, že to ještě musí zažít.

 

Ráno jsem se sbalil, zajel pro zbytek osazenstva, připoutal Jirku na jeho trůnu, uklidnil Jitku, která vyděšeně sledovala co dělám, kde jsem to vzal, že to muselo stát peněz.

Sedla si dopředu vedle mě, připoutala se, já nastartoval a v tom to rozhrábl Jirka.

 „Mamí, vy si nedáte ani pusu?“

Jitka ztuhla, zčervenala a honem nevěděla co mu na to má odpovědět. Tak jsem situaci zachránil, dal jsem jí pusu, Jirka byl spokojený a jelo se. Přijeli jsme na Vysokou, vylezli na rozhlednu, koukali se na krásnou krajinu, Jirka nosánek vražený mezi příčky zábradlí.

Ukazoval jsem Jitce, kde která skála co znamená a kde je skalní bludiště.

 „Bludiště, jů, tam půjdeme, že tati,“ zajásal Jirka  a my jsme se s Jitkou na sebe podívali.

Aniž si to uvědomil, byl jsem pro něho táta a hotovo. Tak jsme šli do bludiště, Jirka se nám schovával, poskakoval radostí jak malý čert a na zpáteční cestě začal pofňukávat, že ho bolí nožičky.

Proč by ne, nikdy nikde dlouho nechodil. Tak jsem ho posadil za krk, a on jásavě vykřikoval, že je větší než táta.

Vrátili jsme se do restaurace, naobědvali se a pak  na svahu na sluníčku natáhli deku a chytali paprsky letního sluníčka, Jirkovi otrnulo a kolem nás skotačil, Jitka, ležela se zavřenýma očima a o něčem přemýšlela.

Po chvíli se ke mně otočila a prý, „co na to řeknou tvoji rodiče.“

 „Už vědí, že jsou babička a dědeček,“  řekl jsem jí klidně.

 Zalapala po dechu, „proboha a co říkali?“

 „Že máte příští sobotu jet se mnou.“

„To nejde,“  povídá, „já se propadnu studem.“

 „Nemáš za co,“  oponoval jsem, „vždyť to, co tobě, se stalo už tolika holkám, máma je velice rozumná a táta, ten poslouchá na slovo.“

 „A co tvoji rodiče?“  zeptal jsem se.

Chvíli mlčela, pak tiše řekla, „když se dozvěděli, že jsem v jiném stavu, musela jsem z domova. Od té doby se mnou nemluví.“

Rychle jsem to zamluvil, abych nemusel uklízet slzičky. Přimhouřenýma očima jsem pozoroval vedle ležící Jitku, obdivoval její postavičku v jednodílných plavkách a ona se najednou zeptala, „co se na mě pořád koukáš?“

Potvůrka, jak to mohla zjistit.

„Líbíš se mě,“ prostě jsem jí odpověděl.

 Zrůžověla, obrátila se ke mně zády a dělala že spí. Já se sebral a pomáhal Jirkovi stavět z kamení pyramidu, hlídat mravence a jak čas pokročil, sbalili jsme se a rozjeli k domovu. Pomohl jsem jim vytahat věci z auta, absolvoval pod Jirkovým dohledem políbení Jitky a potom mě s pláčem přistál na krku uzlíček Jirky, že proč jdu pryč, že tatínek má být s ním a s maminkou.

Do toho se přidala Jitka a já nevěděl, koho prvně uklidňovat.

 Zamkl jsem auto, šel s nimi nahoru, složil Jirku, který se mě držel jako klíště a usadil Jitku, že si to musíme probrat.

Tak jsem se ji zeptal, jak navrhuje řešit náš vztah, sklopila oči a mlčela. „Jitulko, podívej,“  začal jsem, „Jirka to nechtěně rozhrábl a je na nás jak to vyřešíme.“

 „Tady se přece všichni nevlezeme,“ namítla plačtivě.

 „A třípokojový byt na sídlišti by ti nestačil?“  zeptal jsem se a ona, „kde by jsme na něj vzali.“

 „Vím o jednom, kde  je jenom jeden páprda,“  nakousl jsem.

„No jo, a kolik by chtěl za něj,“ namítla plačtivě.

 „Jedna plus jeden, co já vím,“  zasmál jsem se.

„Tobě se to směje,“  povídá, „toto mám v pronájmu, tak kde chceš sehnat nějaký byt jedna plus jedna.“

„Já jsem ale řekl jedna a jeden, jedna Jituška a jeden Jirka, co na to říkáš?“

Zůstala na mě hledět jako na zjevení.

„Myslíš to vážně?“  otázala se tiše.

„No, když mám být tatínkem tak to musím brát vážně.“

Padla mě s pláčem okolo krku, celá se třásla a líbala mě s takovou vášní, že jsem nemohl popadnou dech.

Rozhrábl to jako vždycky Jirka. Zavřeštěl, „hurá, maminka má tatínka ráda,“ a Jitka mě pustila a začala drtit v náručí Jirku.

Celý mokrý od jejích slziček se ke mně obrátil a vážně se zeptal, „tati to ty ženské musí furt nás tak mokřit?“

Druhý den jsem je vzal ke mně, to se ví, že se jim to líbilo a Jitka měla největší radost z toho, že škola a školka jsou jenom přes ulici.

Udělali jsme si kávu, seděli a plánovali, jak to všechno zařídíme.

Týden uběhl jako voda a v sobotu jsme se rozjeli k mým rodičům.

Jitka celá nervózní, vedle mě poposedávala.

Přijeli jsme, představil jsem mámě Jitku a máma ji hned uzemnila, když jí poděkovala, že se o mě postarala. Padly si do náruče a kropily chodník slzičkama.

Táta se díval na Jirku, Jirka na něho a pak táta mu řekl  „a za dědou nepůjdeš?“

Jirka vylétl jako orangután a hned visel tátovi kolem krku.

 Tak jsme šli dovnitř, bylo plno vykládání, Jirka se od táty nehnul a po chvíli někam zmizeli.

Den uběhl jako voda, chystali jsme se k odjezdu a Jirka, seděl u dědy na klíně a pokašlával.

 „Co kašleš, co jsi kde snědl?“ rozčilila se Jitka.

Táta mu sáhl na čelo a prý se mu zdá, že má Jirka teplotu.

Jitka se už chtěla k němu vrhnout, ale já pochopil a tak jsem ji zachytil a pošeptal, „čekej, něco uvidíš.“

 Nechápavě se na mě podívala a sedla si.

Máma se šla také podívat na Jirku, starostlivě mu šáhla na čelo a  zeptala se Jitky, „budeš s ním muset zůstat doma, půjde to v práci?“ Jitka, v očích slzičky vůbec nechápala to divadlo a ohromená pozorovala jak ti dva se rozhodli, že Jirka u nich musí aspoň na týden zůstat, než se uzdraví.

 „Ale vždyť sebou nic nemá,“  namítala Jitka zcela neschopná pochopit tu hru.

 „To se zařídí,“ rezolutně na to máma, „máte práce nad hlavu a tak aspoň vám to půjde rychleji, když vám nikdo nebude zavazet.“

Navečer jsme se rozloučili a Jirka mámu hnal aby už jela.

Seděla v autě, mlčela a jen kroutila hlavou.

 „Jestli bude muset Jirka k doktorovi, nevím, neměla jsem ho tam u vašich nechávat,“  meditovala.

Vyprskl jsem, „tys nepoznala, že na tebe ti dva hrají divadlo?“

 „Jaké divadlo?“  nechápala.

Tak jsem ji povykládal, jak jsem jako kluk toto dělal, když jsem chtěl s dědem zůstat.

 „Podívejme se na toho komedianta,“  usmála se „a já mu na to nalítla.“ „Stejně to bylo v režii dědy, o tom nepochybuj,“  zasmál jsem se.

Blížili jsme se k městu a tak jsem se zeptal, „kam chceš, domů, nebo ke mně?“

Zčervenala, chvíli uvažovala a pak řekla, „kam chceš ty.“

„Potřebuješ něco na zítra do práce?“ Zavrtěla hlavou a zčervenalá se dívala na palubní desku.

Zajel jsem ke mně domů, vypakovali věci a Jitka hned začala můj nepořádek trochu uklízet.

Pomáhal jsem ji, a po chvíli se zeptal, „poslyš Jituško, neberu to příliš hopem, nerad bych tě ztratil.“

Podívala se na mě šelmovským pohledem chytila mě okolo krku a přisála se na moje ústa.

Tiskl jsem ji k sobě tak křečovitě, že prosila, „prosím tě povol, nemůžu dýchat.“

Viděl jsem v jejích očích slzičky a hned jsem to polibky napravoval. Stulená v mojí náruči nastavovala svoje tváře mým polibkům a začínala  rychle dýchat.

Myslel jsem, že ji tisknu ještě silně a tak jsem ji uvolnil. Přitiskla se na mě, stále hlavu zakloněnou a nastavovala svoji pusu k líbání. Po chvíli se neochotně vymanila z mojí náruče a že nachystá něco k večeři.

Po večeři jsme si sedli k televizi, vykládali si, vzpomínali na Jirku a bylo něco po desáté, když jsme oba s rozpaky se chystali do postele.

Šel jsem do koupelny přebalit se do pyžama, aby měla Jitka trochu soukromí.

Když jsem se vrátil, ležela v posteli, přikrytá až pod bradu a červená jako rak.

Tak jsem zalezl na svou půlku, zhasnul lampičku a uslyšel Jitku jak takovým divným hlasem se ptá, „na dobrou noc mě pusu nedáš?“  Posunul jsem se blíž k ní a ona mě objala kolem krku holýma rukama a začala prudce líbat.

Pochopil jsem o co ji jde, ale bál jsem se, že si o mě pomyslí, že ji chci jenom do postele.

Zašeptala, „bojíš se dál?“

 „Ne,“ řekl jsem, „jenom tě nechci ztratit, pro mě nejsi holka do postele.“ Políbila mě, nazvedla deku a zašeptala, „pojď.“ 

Vklouzl jsem pod deku a ucítil její chvějící se tělo.

 Neměla na sobě nic, převrátila se na záda, hlavu mě strhla na ňadra a hladila ji.

Celý vzrušený jsem tiskl, hladil ňadra, cítil hebkost, mazlil se s bradavkami, tiskl tvář v rozkoši mezi ně a cítil jak místo hlazení mě hlavu chytila a nasměrovala na bradavku.

Vzal jsem ji mezi rty, mnul, lechtal jazykem, když Jitka prudce vydechla a tiskla mi hlavu na ňadra.

Po chvíli si přitáhla hlavu k obličeji a začali jsme se divoce líbat. Tělo se co chvíli otřáslo, jakoby křečí a Jitka přitom vždy prudce vydechla.

 „Nechceš si pyžamo sundat?“ zeptala se tiše.

Posadil jsem se a rychle ze sebe pyžamo shodil. Přitiskl jsem se k ní, líbal ouška a tvářičky a rukou mazlil ňadra.

Tiše řekla, „nečekej že se dnes v něčem shodneme, já jsem tolik let mužského neměla a ty jsi to v praxi asi taky nedělal. Jo a nemusíš se strachovat, že se něco stane, nechala jsem si zavést nitroděložní tělísko.  Podruhé už chybu nechci opakovat.“

 Potvrdil jsem všechno polibkem a Jitka mě posunula ruku do svého klína.

 Zavřela oči a čekala co bude dál.

Jemně jsem jí roztáhl nohy do široka a začal hladit horkou lasturku. Byla krásně měkká, po bocích pokrytá kučeravými chloupky. Zajel jsem do lasturky prsty a ucítil vlhkost.

 Postupně jsem se mazlil s okrajem dírky, pak jsem dráždil kamaráda a pozoroval, jak Jitce to není lhostejné.

Prudce vydechovala, snažila se jít lasturkou naproti a posléze trhaným dechem vybuchla ve svém vyvrcholení.

Já už to také nevydržel a vřítil jsem se do svírající se dírky.

Nikdy jsem to nezažil, bylo to něco překrásného, hebkého, mokrého, křečovitě mě svírajícího.

Jako smyslu zbavený jsem prudce dorážel, Jitka při každém přírazu stonavě vydechla, prsty zaťaté do mých paží.

V blížící křeči jsem zrychloval, Jitka lapala po dechu a pak se sténáním jsem se uvolnil a naplnil dírku.

 Celý udýchaný jsem se svalil vedle ní, hladil a rozechvělým hlasem prosil o odpuštění, protože něco takového jsem ještě nedělal.

Tiskla se k mým tvářím mokrou tvářičkou a chvějícím hlasem ubezpečovala, že to bylo něco tak nádherného že to taky nikdy nezažila. Potom, stuleni k sobě jsme usnuli.

 Druhý den ráno z nás spadl poslední ostych a sotva jsme se probudili, přisáli jsem se na ústa a den jsme zahájili pěkným líbáním.

Umyli se, oblékli, nasnídali, já zavezl Jitku do práce a pak jel do fabriky. No a pak odpoledne jsme se dali  doma do práce.

 Co se Jitce hodilo, převezli k nám, zbytek prodali do bazaru, podařilo se nám přihlásit Jirku do školky a vybavit jeho pokojík.

 Jitka měla strach, že nebude chtít spát sám, zatím spával vždy s ní, ale já to vyřešil, koupil jsem pěkné modré telefony, natáhl dráty k nám do ložnice a Jirka, když něco bude potřebovat, tak nám zavolá.

Akorát Jitka měla obavu, že nám bude volat, když budeme v nejlepším. Večer co večer, hladoví po dlouhém půstu jsme se milovali, sténali v náručí a bylo nám neskonale krásně. Netrpělivě jsme čekali na sobotu a s napětím jsme jeli k našim, jak to dopadlo, Jirka ještě tak dlouho od mámy nebyl.

Málem nám vlítl  pod auto, pak skočil do mé náruče a spustil „tatínku, děda mě udělal auto.“

Tak jsem ho napomenul, „maminka je vosk?“

Vlezl jí do náruče, přitiskl se a začal se vyptávat, jak často bude tatínek k nám chodit.

Políbila ho a zašeptala, „uvidíš, nech se překvapit.“

Pak jsme museli  našim všechno povyprávět, dostali od mámy kázání, prve já, jak mám poslouchat, pak Jitka jak mě má držet zkrátka.

Jednu chvíli mě máma zatáhla bokem a prý „jak vám to jde dohromady.“ Dělal jsem ze sebe blbce a ptal se co tím myslí.

„Že ti jednu vlepím, dělat si srandu z vlastní mámy,“ spustila rozdurděně. Tak jsem ji ubezpečil, že všechno vyšlo více než krásně.“

Uf, to jsem si oddechla,“  usmála se. 

Odpoledne jsme se chystali na odjezd, Jirka smutný chodil kolem, pofňukával, že mu bude doma bez dědečka a bez tatínka smutno. „Neboj,“  chlácholil jsem ho, „musíš vždycky věřit, že to všechno dobře dopadne.“

Cestou domů byl vzadu ve své sedačce neskutečně klidný, smutný, až do okamžiku kdy auto odbočilo k sídlišti.

„My nejedeme domů?“  honem sondoval.

Jitka se na něj usmála a řekla, „přece jedeme, to jsi nepoznal?“

 „Tady bydlí tatínek,“  oponoval.

„Počkej chvilku, vydrž,“  napomenul jsem ho.

Najednou byl v pozoru, hlídal cestu a stále netušil, co jsme na něho nachystali.

Vypakovali jsme věci z auta, šli nahoru, já jsem otevřel, chytil Jirku do náruče a řekl mu, že ho vítám v jeho novém domově.

To jste neviděli ty potůčky slziček co se z něj řinuly.

 „Přestaň, chlapi nepláčou,“  napomenul jsem ho, „já vím,“  fňukal, „ale nejde to zastavit.“

 Pak se podíval na Jitku a vítězoslavně prohlásil, „a máma taky fňuká.“

Svezl se z mojí náruče a začal zkoumat, co se tady dělo za jeho nepřítomnosti.

„Mamí, to zrcadlo je jako naše doma,“  začal.

Jitka se k němu sklonila, pohladila  vlásky a tiše řekla, „Jirko, vždyť je to stejné zrcadlo, teď jsme doma tady, s tatínkem.“

 „Tak pojď průzkumníku, ať víš kde budeš spinkat,“  zval jsem ho dále. Vešel do svého pokojíku, nevěřícně se díval na všechno, pro něho nové, pak se na mě zadíval a třesoucím hláskem se zeptal, „to je všechno moje?“

 „Jistě,“  řekl jsem, „ale nebudeš se tady sám bát?“

 „Nevím,“  řekl zamyšleně a zkoumal kde co je.

„A tady,“  ukázal jsem mu, „máš telefon, přímá linka do ložnice, kdybys něco potřeboval, zvedneš sluchátko a zatlačíš na tady ten knoflík.“  Udiveně se na mě podíval, „on je opravdický?“

 „Zkus to,“  pobídl jsem ho.

 Zvedl sluchátko, prstíkem stiskl knoflík a napjatě čekal co bude dál. Jitka, která v ložnici něco rovnala, zvedla sluchátko a ohlásila se, „haló, tady maminka,“ a Jirka zařval, „mamí, já tě slyším.“

A Jituška si pak celý večer mnula ouško, zalehlé od toho řevu.

Jirka pak zjistil, že tam má plno nových hraček a už nás nepotřeboval. Šel jsem za Jitkou, pofoukal jí zalehlé ouško a vlepil pusu.

Při večeři Jirka obdivoval, jakou máme kuchyň, protože Jitka měla jenom malý kuchyňský koutek, dorážel na mě, co budeme dělat v neděli, rozčilením se v jídle nimral a dostával spucunk od maminky, prostě idyla a já jsem se najednou cítil opravdu jako v ráji a nemohl jsem pochopit, jak jsem mohl být tak dlouho  sám.

Po večeři zahnala Jirku do koupelny, já dostal od něho mokrou pusu na dobrou noc a Jitka ho uložila do postýlky.

My jsme se také opláchli , zalehli na lůžko, absolvovali nejméně tucet telefonních hovorů, než Jirka nabitý dojmy usnul a mohli se věnovat sobě.

Jitka vklouzla pod mojí deku, přitiskla se a zašeptala, že je tak šťastná, že se o tom vůbec nedá mluvit.

Tiskl jsem ji k sobě, hlavu zabořenou do vlasů, dýchal jsem vůni a ruka sklouzla na ňadra, mazlil jsem se s nimi, hladil a slyšel jak Jitce se začíná trhat dech.

 „Počkej,“ řekla chraptivým hláskem a sundala mojí ruku.

 „Nesvlečeme se?“  otázala se s šelmovským úsměvem.

„Přání mé paní, je pro mne rozkazem,“  odvětil jsem a oba jsme se rychle zbavovali pyžama.

Vklouzli jsme znovu pod deku, tiskli se, hladili a líbali.

Jituška básnila jak je jí krásně, když cítí jak ji někdo drží v náručí a neopomněla svojí nohou mě pokoušet.

Zajel jsem rukou do  klína, hladil roztouženou lasturku a přiznám se nabit vědomostmi čerpanými z internetu, zajel jsem dvěma prostředními prsty do jeskyňky a jal se hledat na horní straně slavný bod G.

No, našel jsem jenom vlhkou, horkou jeskyňku a tak jsem rychlými pohyby masíroval horní stěnu.

Palec sklouzl na kamaráda a Jituška po chvíli explodovala v tak velkém záchvatu vzrušení, že jsem měl o ni strach.

Zmítala, chroptivě dýchala, zatínala do mých paží prsty, tělo se vzpínalo do oblouku, aby vzápětí vymrštilo bříško vzhůru.

Jakmile se začala pomalu uvolňovat, překulil jsem si ji nade mne a pomohl pokušitelovi vklouznout do  jeskyňky.

Jitka zřejmě nevěděla o co se jedná, ztuhla, rychle dýchala a jen  jeskyňka se svírala dozvuky předchozí rozkoše.

Začal jsem rychle přirážet do dírky, Jitka pochopila, sedla si a se vzrušeným dechem mě šla naproti.

 Pln vášně jsem se díval na krásné, zmítající se tělo, poskakující ňadra a zvrácenou hlavu se zavřenýma očima.

Dostali jsme se do takové souhry, že bylo slyšet jenom náš vzrušený dech a mlaskání z vlhka.

Bylo to určitě tím vlhkem, že jsem vydržel velmi dlouho a mohl prožívat tu krásu. Posléze i můj kolík toho měl dost, a já se sténáním zaplavil dírku.

Jitka se přitulila, tiskla se k mému klínu, ve strachu že jí uteče, ještě se stále třásla a šeptala, „co jsem to dělala?“

 Otírala si mokré tvářičky o hlavu, stále se nemohla uklidnit, až po chvíli, když ucítila jak změklý pracant vyklouzl ven se přisála na ústa, líbala, lechtala jazykem, kousala, když jsem se snažil jít naproti a ňadry drtila mojí hruď.

„Nikdy tě nepustím,“   zašeptala vášnivě, „teď vidím o co jsem přišla. Musíš být jenom můj.“

„A Jiříčkuj,“ připomenul jsem ji.

 Přitiskla se tváří k mojí a zašeptala, „já jsem tak ráda, že si rozumíte.“ Pak jsme se vykoupali, oblékli a slušně, stulení k sobě usnuli.

 Ráno, ještě jsme podřimovali přituleni k sobě otevřely se dveře ložnice a na nás se vyřítil malý drak.

Hned nás rozsadil, vtiskl se mezi nás, rukama nás objímal a lebedil si jak je to krásné být s tatínkem a s maminkou najednou.

Mohl bych sice pokračovat ve vyprávění, ale omezen počtem slov v povídce, musím vyprávění ukončit.

 

J.RobbertosCR2013 

 www.robbertos.estranky.cz