Pod žhavým sluncem Sahary.

Když mě můj šéf suše oznámil, že příští týden pojedu na zahraniční výjezd, zalapal jsem po dechu. Byl jsem v kolektivu přejímacích techniků nejmladší, teprve třiatřicetiletý a nikdy jsem ještě v zahraničí nebyl.

 „Já?“ otázal jsem se blbě, celý udivený.

„Asi ty, jinak bych tě nevolal. Sedni si a poslouchej,“ řekl, „pojedeš na tu akci do Alžíru, na tu čerpačku v oáze. Sice tamější zastoupení tvrdí, že je všechno připraveno, ale já chci jistotu, než tam pošlu montéry. Prohlédneš to osobně, nenech se ukolébat jejich žvásty. Ručíš hlavou, že je to v pořádku, rozumíš?“ zdůraznil.

„Tak se připrav  a u sekretářky si vyzvedni služební pas a letenku.“

No a tak jsem ještě z toho celý tumpachový odletěl do Alžíru.

 Po přistání, když jsem vyšel na letištní plochu  udeřilo mě takové horko, že jsem pochopil, proč jedu já. Nikomu ze starších se do toho vedra nechtělo.

Zástupce firmy mě čekal v letištní hale a jak viděl že lapám po dechu, tak mě hned odvezl do hotelu. Tam alespoň byla klimatizace.

Další dny jsem s ním probíral dokumentaci a byl jsem ujišťován, že je vše v naprostém pořádku.

„To je pěkné, ale já mám od vedení rozkaz, obhlédnout to osobně, nezlobte se, ale je to rozkaz.“

Zrozpačitěl a že je  to poněkud v tomto období obtížné, že autem je to dva dny a v tom vedru, že neví jak bych to snesl. Ale že mám počkat, že se pokusí to nějak zařídit.

Za dva dny mě pozval do místní restaurace a u našeho stolu mě představil tlumočnici, protože v oáze se těžko domluvím anglicky. Byla to pěkná ženská, tmavovláska, prý z Prahy a tak jsme se představili, ona že je Alena a já se představil, že jsem Mirek. 

Potom nás zástupce firmy seznámil, že nám zajistil malé letadlo, které s námi poletí. Takto cestu stihneme do oázy za jeden den a ještě v klimatizované kabině.

 Další den ráno jsme se soukali do kabiny malého dvoumotorového letadla a pilot, černý jako noc, se na nás zubil, že se máme připoutat a že někdy k večeru budeme na místě.

„Teda v takovém malém letadle jsem ještě neletěl,“ povídal jsem Aleně česky.

 „Tady se to používá jako taxík,“ zasmála se.

Letěli jsme, pod námi se převalovala žlutá a šedavá poušť, motory stejnoměrně bručely, ale na nějakou konverzaci to nebylo, přece jen zde byl dosti silný hluk. Asi po dvou hodinách letu jsem viděl, jak pilot zpozorněl a cosi kontroloval na palubní desce. Hluk levého motoru začal být trhaný, až po chvíli se zastavil úplně.

 Pilot něco brebentil do vysílačky a mě se zdálo, jako by letadlo klesalo. Pak začal kašlat i druhý motor a pilot na nás křikl ať se řádně připoutáme, že musí nouzově přistát. Písek se k nám blížil na můj vkus dosti rychle, když najednou jsme dosedli, hodilo nás to do pásů, letadlo se točilo jako čamrda, všude okolo nás žlutý písek a po chvíli jsme stáli.

Pilot visel v pásech na svém sedadle, ruce rozhozené a hlavu zabořenou do palubní desky. Alena byla v pořádku, tak jsme se protlačili k pilotovi a snažili jsme se mu pomoci. Nikde neměl na sobě ani škrábaneček, byl jenom jaksi ztuhlý a nedýchal.

Změřil jsem mu tep, nic, ticho.

„Vypadá to, že je mrtvý,“ nejistě jsem řekl.

 „Co budeme dělat?“ zeptala se.

„Musíme se nějak spojit s někým vysílačkou, jestli funguje,“ řekl jsem a sebral pilotovi sluchátka s mikrofonem. Našel jsem přepínač hovoru a začal vyvolávat „MYDAY“.

Ozvala se nějaká letištní služba, vyhnala všechny z této frekvence a začali jsme se domlouvat. My jsme neměli ani potuchy kde jsme, tak nás služba stále bombardovala dotazy než provedli zaměření naší polohy. Potom nám doporučili, abychom tělo pilota vynesli ven, asi deset kroků od letadla a že ve skříňce napravo je stříbřitá plachta, kterou máme jeho tělo zakrýt a zajistit nahrnutím písku ke krajům. A že to musíme vydržet do druhého dne, že pro nás pošlou helikoptéru. Pak mě poučili, kde jsou uloženy nouzové dávky potravin a vody, jak upravit sedadla na spaní a že vždy po třech hodinách, mimo noci se pokusíme navázat spojení.

 Tak jsme se snažili dostat pilotovo tělo ven z letadla, teda, zůstalo to více na mě, Alena na to neměla odvahu a tak držela jenom sbalenou plachtu.

Dovlekl jsem tělo na zhruba deset kroků, přikryli jsme ho a plachtu zahrnuli pískem. Alena donesla kus ulomené vrtule a tak jsme ji zapíchli do písku vedle těla.

Potom jsme se dali do práce uvnitř. Horko bylo jako v peci i uvnitř, tak jsme byli svlečeni jen do toho nejnutnějšího. Sklopili jsme sedadla dle rady a získali tak obstojné místo na spaní.

Po třech hodinách jsem zavolal vysílačkou a dostal ujištění, že hned ráno pro nás posílají helikoptéru. Rychle se stmívalo, tak dokud ještě bylo světlo jsme pojedli a potom se natáhli na provizorní lůžka.

 Jakmile byla tma, začala teplota nepříjemně klesat a Alena brblala, že je jí zima. Nepomohlo ani, když jsem přes ni přehodil ještě jednu deku.

Nakonec jsem ji doporučil, ať si vleze ke mně, že jsem stále ještě nabitý tím horkem přes den. Kupodivu se nezdráhala a vzápětí jsem ucítil její studené tělo, jak se ke mně přivinulo.

„Ty jsi tak teplounký,“ zašeptala a studila mě nohama.

Objal jsem ji ještě více, přitiskl k sobě a rozechvěle jsem prohlásil, „nikdy by mě nenapadlo, že tě budu držet těsně ve své náručí.“

„A vadí ti to?“ zeptala se šelmovsky.

„Ale vůbec ne, právě naopak,“ namítl jsem.

 Přitiskla se tváří k mému obličeji a já neodolal a začal jsem ji líbat.

Vracela vášnivě polibky a já cítil jak se její klín přitiskl k mému.

„Chceš?“ otázal jsem se tiše a Alena se beze slova překulila na záda a čekala co budu dělat. Líbal jsem ji obličej, sjel jsem na ňadra, rozepnul a sundal podprsenku a hladově jsem líbal sametovou pokožku s trčícími vrcholky.

Alena vzdychala, hladila mojí hlavu, když konečně dosáhla vzrušení a s výkřikem odtáhla hlavu z ňader, přitáhla ke svému obličeji a začala mě s chroptěním líbat.

Co nešlo ústy, dodělávala moje ruka. Hladil, hnětl a mazlil jsem se rukou s  ňadry, palcem znovu dráždil vrcholky a Alena se dále zmítala v křečích rozkoše.

 „Přestaň, vždyť mě zničíš,“ zaprosila a poslala moji ruku do svého klína.

Odstranil jsem poslední překážku ve formě kalhotek a zajel do horkého a vlhkého klína. Mazlil jsem se ze všemi koutky, prstem zajížděl na okraj dírky a vracel se na kamaráda, který již pořádně rozvášněný čekal na mojí ruku.

Pohladil jsem ho a Alena sebou škubla, prudce vydechla a přisála se na moje rty. Vsunul jsem dva prsty do dírky a rychle masíroval horní okraj, zatím co palec si vzal na starost kamaráda.

Alena mě tiskla v náručí stále silněji až posléze mě pustila a s výkřiky se začala zmítat na lůžku. Cítil jsem jak se celé letadlo rozhoupalo a že moje prsty jsou v kleštích její vášně. Prudce vytáhla mojí ruku ze svého klína, převalila se nade mě a nervózně si vecpala kolík do dírky.

Vzepjala se na něm, prudce vydechovala a když jsem se snažil kolíkem hýbat, poprosila, „počkej chvilku.“

 Potom se naklonila nade mě a začala se sténáním prudce dorážet. Vlhko v  dírce udržovalo kolík v příjemném rozpoložení a já si hrál s  ňadry visícími nade mnou jako dva hrozny.

Po chvíli padla na moje prsa a prosila, „kdy už budeš, já už nemůžu?“

 „To mám do tebe pustit?“ zeptal jsem se a ona že kam bych to jinam dával.

Když to chtěla, tak proč ne a začal jsem útočit na její horkou dírku. Alena ležela přitisknutá obličejem a vzrušeně sténala.

Přišel můj čas a já začal se sténáním zalévat dírku.

 Alena opětovala moje sténání svým a tak jsme rozkoší vyřvávali na celou Saharu až hyeny z okolí zděšením prchaly.

Leželi jsme přitisknutí k sobě, pomalu se uklidňovali a pojednou Alena spustila, „poslouchej Mirku, máš holku?“

„Ne, proč se ptáš?“ otázal jsem se.

„Protože od tohoto okamžiku máš mě a já tě hned tak nepustím.“

„To co jsi prováděl bylo něco tak krásného, že se toho nikdy nevzdám.“

„Jen abys nebyla zklamaná,“ namítl jsem, „copak se budeme jezdit milovat vždycky do pouště?“

Neodpověděla a já zjistil, že usnula. Opatrně jsem ji položil vedle sebe, přitiskl se k jejímu tělu a zabalil nás do deky.

Ráno, po nezbytném pusinkování a hlazení jsme se oblékli, dle možností se trochu opláchli, protože vody nebylo nazbyt a nasnídali se.

Bylo kolem desáté hodiny, když jsme uslyšeli klapot vrtulí helikoptéry. Přiletěly dvě. Nás nasměrovali do jedné z nich a z té druhé se vyrojili chlapíci a začali vše prohlížet a fotografovat. Pak se s námi helikoptéra zvedla a letěli jsme zpět do civilizace.

Julius Robbertos 2013

www.robbertos.estranky.cz