Ošklivá holka.

Pondělí začalo jako obvykle, zakázka byla předána ráno o devíti a v úterý  ji chtěl šéf na stole. Potili jsem se až do dvou s Petrem nad stoly, už opravdu zbýval  kousek práce a bylo by hotovo. Přemlouval jsem Petra, že tady ještě hodinku zůstaneme a máme to hotové, ale sebral papíry, strčil do kufříku, že se to dodělá u něho doma, že mám kolem čtvrté se stavit.

 „Jo,“ povídá, „kdyby jsme s našima museli jet nakoupit, tak ti otevře Lexík.“

 Lexík, pomyslel jsem si srandovní jméno pro kluka.

Rozloučili jsme se, rozešli k domovu a já se pak okolo čtvrté loudal k Petrovi. Po půl roce manželství a nečekaném rychlém rozchodu, jsem neměl rád společnost. Ještě to bolelo. Zazvonil jsem, otevřely se dveře a přede mnou stála holka jako vystřižená z módního žurnálu. Postavu měla jako lusk, květované šaty na ni seděly a zvýrazňovaly její krásnou postavu. Když jsem ji ale pohlédl do tváře, zhrozil jsem se. Co jí matka příroda dala na kráse jejího těla, o to ji ochudila na jejím obličeji. Tváře měla zmačkané jako papír, nos, no ten by mohl konkurovat všem čarodějnicím v pohádkách. Ale její oči byly jako modré studánky, krásně modré ale strašně smutné. Měla krásná ústa, ale když se usmála vždy se nějak zkřivily. Zeptala se chladně. „Přejete si prosím?“

 „Promiňte, prosím, ale Petr mě pozval…“

Oči se jí trochu rozzářily, na rtech se objevilo něco co mohlo znamenat úsměv  a řekla mile, „ty jsi jistě Jirka, Petrův kolega.“

Přitakal jsem, ohromen tím, že mě začala tykat. Chytila se mě pod paží a táhla mě dovnitř. Usadil jsem se v pokoji na pohovce a ona pokračovala se smutným pohledem ve sklopených očích.

„Říkají mě doma Lexík, je to tak lepší.“ Trochu ožila, „mám ti udělat kávu? Jsem špatná hostitelka.“

 „Ne, děkuji měl jsem kávu než jsem šel.“

Přitáhla křeslo blíž k pohovce, sedla si, dívala se do země a nervózně si rovnala sukni. Po chvíli zvedla hlavu, upřeně mě pozorovala a zeptala se. „Říkal ti Petr o tom?“

 „Nevím,“ odpověděl jsem zmateně, „o čem měl říkat?“

„Aha,“ konstatovala, „zase to nechal na sestřičce.“

Znovu sklopila oči a že příští týden odjíždí do ciziny, dostala stáži v Bruselu, pro rodinu to bude lepší, když se na ni nebudou muset dívat.

 „Přeháníš,“ protestoval jsem „vždyť jsi krásná holka.“

 „Tak o půlnoci a ještě zezadu,“ trpce konstatovala. „Vím jak vypadám.“

 „A co potřebuješ? Petr mluvil jenom o dodělávce zakázky,“ zmateně jsem se ptal.

 Napřímila se v křesle a já nemohl odtrhnout oči od  ňader, které se jemně rýsovaly ve výstřihu. Všimla si toho, zčervenala a upřeně, smutně se na mě dívala. Po chvíli trapného mlčení pokračovala.

 „Jsi Petrův nejlepší kamarád, vyprávěl mě o tvém nešťastném manželství, já,“ zarazila se a rudá jako rak, sklopila oči a ze sebe vyrazila, „já bych chtěla abys se obětoval,“ zase se zarazila a zoufale ze sebe vyrazila, „aby ses se mnou dneska pomiloval.“

A z očí se jí začaly řinout slzičky jako malé hrášky.

„Proboha, Lex..,“ zarazil jsem se a uvědomil, že se asi bude jmenovat Alexandra, „proboha Sašenko to přece nemyslíš vážně. Vždyť jsi hezká holka a na tvářích přece zas tak moc nezáleží. A potom, každou chvíli se můžou vrátit vaši, to přece nejde.“

 „Já vím,“ namítla trpce, „ona tvář se dá přikrýt novinama. A o naše si nedělej starost, Petr je zdrží, dokud mu nezavolám. Teď víš, co ti měl říct, ale nesebral odvahu, nedivím se.“

A vášnivě pokračovala, „víš, pro mě je to možná jediná a poslední příležitost.“

To už se koulely slzičky jako velký hrách. Vzal jsem ji za ruce a přitáhl k sobě na pohovku. Objal okolo ramen a snažil jsem jí rozumně vysvětlit, co po mě chce.

 „Sašenko, máš před sebou celý život, každý muž se nedívá jen na tvou tvář, ale také na tvou duši, nezkaz si život.“

Položila si hlavu na mé rameno a já ji kapesníkem stíral slzičky.

 „Sašenko,“ mazlila se se svým jménem, „víš že mě tak ještě nikdo neřekl?“

Najednou, prudce se ke mně obrátila a řekla, „na rovinu Jirko, jsi ochotný to pro mě udělat, nebo ne.“

 Co jsem mohl dělat, bylo mě jí tak líto, za nic nemohla a tak měla zpackaný život. Přikývl jsem.

Objala mě okolo krku, zarazila se a nesměle se zeptala, „můžu ti dát pusu, nebude ti to vadit?“ Přitiskl jsem ji k sobě a začal líbat.

Zavřela oči a snažila se neuměle napodobovat. Po chvilce  vstala, chytla mě za ruku,  toužebně řekla „pojď“ a táhla mě po schodech, že jsem snad na každém čtvrtém klopýtl. Zatáhla mě do svého pokojíku a zůstala bezradně stát. Podívala se svýma očima ve kterých jsem viděl touhu i rozpaky.

Přitiskla se a zaprosila, „prosím tě Jiříčku, řekni mě co mám dělat, já,“ zajíkla se, „já to nikdy nedělala.“

Políbil jsem ji a začal rozepínat knoflíčky na halence. Červená jako rak, nechala se ode mne svlékat, oči měla zavřené a zrychleně dýchala.Když poslední kousek oblečení se sesunul k  nohám a ona se svým překrásným tělem stála přede mnou, vzal jsem ji do náruče a položil na lůžko.

Ležela, celá ztuhlá , nohy přitisknuté k sobě, kolem hlavy se jí rozprostřely vlasy a dole se na mě smály kučeravé chloupky  pahorku.

 Svlékl jsem se  a přitiskl se k jejímu boku.

Tiše ze zeptala, „co mám dělat dál?“

 „Nic, Sašenko, dělej pouze to co ucítíš. Ale rozmysli se, první milování bývá bolestivé.“ „Vím,“ řekla, „ale já chci.“

Políbil jsem ji na ústa a začal obvyklou cestu lásky od krku přes krásné ňadra, líbal jsem vrcholy, mazlil jsem se s nimi tváří, ale Saša zůstávala chladná a tichá, jedině její dech byl o něco rychlejší. Kroužil jsem pomalu po bříšku, zcela opojen krásou těla. Tváří jsem se mazlil s  chloupky a snažil jsem se rukou otevřít sevřené nohy.

„Sašenko, to musíš nožky pootevřít, jinak to nejde,“ prosil jsem ji.

Náhle nohy uvolnila a roztáhla je do široka. Začala sténat a pánev se v křeči zdvíhala proti mně. Pravděpodobně myšlenka na své stisknuté nohy blokovala veškeré pocity.

 Saša, která poprvé ve svém životě zažila pocit ženy ve vyvrcholení, se pomalu uklidňovala a červeň na jejích tvářích mizela.

Já před klínem klečel a obdivně hleděl na ten výtvor přírody. Proč jí nemohla z tohoto kousek dát na obličej, přemýšlel jsem trpce. Začal jsem líbat kraj stehýnek, zvedl nožku a líbal ji až ke špičkám prstíků, abych se potom vracel po druhé nožce zpět do klína. Saša prudce dýchala a zaťatýma rukama svírala prostěradlo. Viděl jsem jak se krásná lasturka třpytí rosou panenství, zabořil jsem do té krásy  obličej a líbal, líbal, líbal. Vůně těla mě zcela pohltila, mazlil jsem se s každým kousíčkem  a jazykem dráždil vrcholek lásky. Saša se zmítala v pro ni nepoznané rozkoši, vykřikovala, sténala a pánví se tiskla k mému obličeji.

Rozvášněný, přisunul sem se ke  klínu a špičkou přirození jsem se krátkými přírazy dostával dovnitř. Kupodivu to zatím šlo, Saša sténala a snažila se co nejvíce na mojí špičku nabodnout.Ucítil jsem v cestě odpor, tak jsem se chytil kolem jejích boků a prudce jsem se vřítil dovnitř. Vykřikla, spíš zaječela a začala hlasitě sténat.

„Proboha ty jsi mě snad roztrhl napůl,“ vyrazila ze sebe a z očí se jí řinul vodopád slziček. Slíbával jsem z  tváří slané potůčky a s údivem sledoval, jak Sašin obličej se urovnal, zněžněl. Přitiskl jsem se, stále hluboko ponořený a zašeptal, „neroztrhl, ale protrhl, Sašenko, už jsi žena.“

 „A to už jsi skončil?“

Podivila se a tiskla se pánví na mé přirození.

„Skoro,“ řekl jsem, dál už bych ti zkazil život.

 „Myslíš že bych mohla s tebou mít dítě?“ otázala se a její modré tůňky mě upřeně pozorovaly.

 „Asi tak nějak, později bys toho litovala.“

 „Ale já chci, chci vše, co mají ostatní ženy a neboj, pokud se dítě narodí, bude dítě mé a o tobě se nikdy nikde nezmíním. Tak na co čekáš, stydíš se že jsi si něco začal s ošklivou holkou?“

„To od tebe Sašenko není hezké,“ řekl jsem a začal pomalu v  těsné dírce klouzat. Muselo ji to bolet, protože při každém přírazu zasténala.Po chvíli ještě sténala, ale pánev se začala proti mně vzpínat. Zrychlil jsem a prodloužil jsem pohyb po celé hloubce lůna. Cítil jsem jak se celá jeskyňka svírá, Saša změnila sténání za hluboké chropění, vypjala se do oblouku a začala křičet a zmítat se v mém objetí.

Zaplavoval jsem mezi přírazy lůno  a sténal blahem.

Pomalu jsme se uklidňovali, tiskli se k sobě, líbali, Saša vzala mojí ruku a tiskla na ňadra a chvílemi opět zasténala. Hladil jsem ňadra, líbal ji a šeptal, „Sašenko, budeš toho litovat.“ Prudce vykřikla „nikdy, nikdy nezapomenu.“

Umyli jsme se, Saša převlékla postel, oblékli se, sešli dolů, Saša nám udělala kávu a zavolala Petrovi, prý „prosím tě kde jste tak dlouho.“

 Pak na mě šibalsky mrkla.

S Petrem jsme se sebrali do jeho koutku, dodělali zakázku a Petr tiše řekl, „děkuji ti.“

Tak jsem mu řekl že nemá za co. Rozloučil jsem se a Lexík s Petrem mě šli vyprovodit.

Uplynuly dva roky od tohoto okamžiku když jednou mě na odchodu z práce Petr podává obálku, prý to Lexík poslal k němu, že prý nemá na mě adresu. Poděkoval jsem, zastrčil obálku do saka a šel domů. Nedočkavě jsem rozřízl obálku ze které vypadla fotografie a dopisní papír. Saša psala, že se šťastně vdala, že má hodného manžela a že mají dcerušku. A že vzpomínka na nás dva nevyprchala a stále se jí objevuje před očima každý den. Podíval jsem se na fotografii. Stála na ní Saša a kolem pasu objímala docela hezkého chlapíka s brejličkama. Před nimi stála malá, pěkná holčička a já v její tvářičce poznával moje rysy.

J. Robbertos CR 2013

www.robbertos.estranky.cz