Násilník

                                                  NÁSILNÍK

    V souvislosti se svým povoláním jsem se kdysi musel podrobit jakémusi lékařskému vyšetření. Mělo trvat asi deset dní a znamenalo to celou tu dobu přebýt v nemocnici. Ráno nějaké procedury, spojené s všelijakými odběry a pak nuda, nuda, nuda. Procházek jsem měl brzy plné zuby, číst se také pořád nedá a těžko hledat jakoukoliv jinou zábavu. Navíc mi nedlouho před tím krachla známost, a že zrovna tady seženu náhradu se moc čekat nedalo. Bylo mi necelých čtyřiadvacet a taková věc se nese dost těžce.
    Čas jsem utloukal různě, mimo jiné vyvalováním se ve vaně – na oddělení byla jen jedna, ve společné koupelně. Na každém pokoji sice byla sprcha, ale já se rád vyčachtám; a hlavně tím zabiju nějakou tu půlhodinku. Dveře se nezamykají; na klice visí cedulka, která se otočí nápisem „obsazeno“ navrch a hotovo.
    No, a právě při jedné takové koupeli se udála událost. Dovnitř vklouzla sestřička, šeptla „promiňte“ a kolem vany zamířila ke skříni, stojící kousek dál u zdi po pravé straně, stejně jako vana. Z té skříně se chvíli marně pokoušela sundat jakousi objemnou krabici. Nedosáhla na ni tak, aby ji mohla uchopit, všelijak se u toho natahovala a kroutila a já jsem si uvědomil, že je to právě ta nejpřepůvabnější sestra ze všech, které se tu míhají. A že má docela průsvitný plášť, pod ním jen úzké kalhotky a podprsenku, pod tím krásnou postavu a hlavně jak je dobře, že jsem ve vaně. Moje reakce na ten pohled totiž byla vhodná snad pro případ, že by tam byla se mnou. A tady začalo mé trápení.
    „Prosím vás…“ obrátila ke mně nešťastně a očima ukázala na skříň.
    Co teď? Pomalu jsem vylezl z vany, snaže se k ní obracet zády, natáhl jsem se po osušce, uvázal si ji kolem pasu a vydal se k té nešťastnici. Ta na mě koukala dost pobaveně, osuška zřejmě neplnila svůj krycí účel až tak, jak by měla.
    Došel jsem tedy ke skříni a pokusil se tu krabici vytáhnout, aby šla sundat. Držela jak přibitá. Dívka se rozhlédla a hodila hlavou směrem k židli, stojící kousek za mnou. Úplně zblble jsem si ji přitáhl, stoupl si na ni a pokusil se o úspěch. Sestřička mě jako mimochodem přidržela jednou rukou nad kolenem, druhou někde pod zadkem a já cítil, jak mnou lehce třese. Podíval jsem se dolů a co nevidím – celá se otřásá smíchem, docela klidně ze mě má legraci a já přitom nevím, co teď. Navíc mi nezadržitelně začala sjíždět osuška; až pak dodatečně jsem došel k závěru, že jí snad ta veselá dáma trochu pomohla.
    To už se ale tomu mému vzrušení smála docela nepokrytě, ostatně ho měla právě před očima. Nakonec se mi o něj náhodou otřela tváří, když se pobaveně koukla ke mně nahoru, za stálého hihňání a třepání mýma nohama.
    ‚Jestli to neskončí, tak už to nepůjde nechat jen tak odeznít, jak já teď sundám tu krabici, ať už toho nechá…‘ říkal jsem si zoufale.
    Nenechala toho a došlo k nejhoršímu. Každý chlap, a mám za to, že i žena, mi jistě dá za pravdu: Od nějaké meze už se prostě musí pokračovat, nelze zvrátit sled událostí. A za tu mez mě dohnala. Kdo chce, ať mě odsoudí, ale já už jinak nemohl. Popadl jsem ji za hlavu a přitiskl si ji ke klínu. Začala sebou všelijak cloumat, bránila se, sice jsem ji zase hned pustil, ale jakmile jsem cítil pohyb na citlivých místech, bylo dokonáno.
    První dávka jí šla, chudince, na obličej, pokračovalo to po plášti dolů, to jak jsem se sesouval ze židle, a závěr mířil někam ke klínu, jako nějaká tečka pod vykřičníkem.
    Následnou úlevu vystřídalo zděšení a hrozný pocit studu. Co jsem to provedl? Ostuda, nic než ostuda – a přepral jsem ji silou, to mi nikdo neodpárá! Zdrceně jsem se dovlekl k vaně, vlezl do ní, a kdybych mohl, tak bych se rozpustil a vypustil.
    ‚Tu holku jsi normálně znásilnil‘ honilo se mi hlavou, ‚co je platné, žes ji hned pustil, ten fakt násilí tu byl…‘
    Trvalo drahnou chvíli, než jsem si troufl podívat se na ni. Šla toporně jako nějaký robot k umyvadlu, zavěšenému na zdi přes místnost proti vaně. Tam se koukla do zrcadla a pak teprve se obrátila ke mně.
    „Podívej se, jak vypadám!“ vyjela na mě a pružné nitky se jí natahovaly mezi rty. Pak najednou ze sebe strhla plášť, utírala si jím obličej a nakonec se začala drhnout v umyvadle. Něco při tom pořád huhlala a bylo jasné, že nadává.
    Útržky, které jsem pochytil, nezněly nijak lichotivě: „…zase vlezla… …kretén… …kráva blbá…“ Je třeba uznat, že sebe také nešetřila. Trvalo to už nějak dlouho, že by to schválně protahovala? Vrtěla při tom zadečkem v těch svých uzoučkých kalhotkách a mně už bylo jasné, že by neškodilo druhé kolo. Pak popadla ručník a otočila se ke mně:
    „Máš štěstí, že už mám něco za sebou, jinak nevím, co bych teď dělala!“
    ‚To bys tu nebyla,‘ prolétlo mi hlavou. A teď teprve mi došlo to, co mě mělo napadnout už když mi ukázala na tu židli. Vždyť si na ni mohla stoupnout sama, ta židle tam jistě byla právě na to! Z její strany to byla jasná provokace, kvůli tomu sem přišla, a kdybych neměl zatemněný mozek, tak jsem mohl tu hru odmítnout, nebo na ni přistoupit, třeba i tak, jak jsem to udělal, jenže o něco dřív a v klidu a míru. Teď si tady nadávám násilníků… A ona si stále tře obličej ručníkem, znovu hledí do zrcadla, vrtí se při tom, pak zas kouká na mě a je jasné, že na mě také přehrála veškerou aktivitu, bude-li jaká.
    Vylezl jsem z vany (bez osušky, i když situace si ji zasluhovala) a zamířil jsem k té zatracené skříni. Židle tam stála tak, jak jsem se z ní sesul; vylezl jsem na ni, natáhl se k té krabici a snažil se ji vytáhnout, jako bych ji opravdu chtěl sundat.
    „Nech to tam bejt, prosímtě,“ řekla tak jako napůl otráveně. Pak hodila ručník na umyvadlo a pokročila směrem ke mně. Slezl jsem ze židle, přistoupil k ní a zdola ji vzal za podprsenku. Lehoučce sklouzla přes hlavu a zvednuté ruce a letěla na koš s nějakým prádlem. Kalhotky následovaly, stáhl jsem jí je ke kotníkům a ona z nich vystoupila jako nějaká královna mořských víl z pěny příboje. Na chvilku jsem pro změnu já měl před očima její klín, také jsem se jí o něj trošku otřel, na oplátku, a pak už jsme svorně zamířili k té proklaté židli a tam jsme to dotáhli do konce.
    Já jsem pak už potřetí skočil do vany a přitočil si teplou. Ona skočila do těch svých titěrných propriet, hodila na sebe nějaký plášť z hromady prádla na koši a zamířila ke dveřím. Mezi nimi se ještě otočila:
    „Já si tě ještě najdu, než tě vykopou, a máš se na co těšit!“
    Vyvlála a nechala mě mým černým myšlenkám. A ty na mě teď o samotě dolehly opravdu tvrdě. Rozebírat to už nebudu, jenom bych se opakoval. Prostě jsem si přišil punc násilníka a nedá se s tím nic dělat.

    Ta dívka si mě opravdu ještě několikrát našla, popravdě ani nijak hledat nemusela. Za úkryt nám sloužila opět koupelna, i když bych čekal, že se tu dá najít něco útulnějšího. Zřejmě na takové extempore nebyli zařízeni. Také mi nešlo do hlavy, že při své práci má ještě takové spády. Co chvíli ona i její kolegyně uštvaně lítaly po oddělení a bylo vidět, že toho mají „plný voči.“
    Nicméně jsme se několikrát sešli a mně celou dobu leželo v hlavě mé násilnictví. Jako červená nit se táhlo celým naším vztahem a já jsem se jí nakonec svěřil.
    „Prdlo ti v makovici, nebo co?“ reagovala spontánně, „Jestli tam někdo někoho zmermomocnil, tak já tebe!“
    „Nojo, ale bránila ses…“
    „Akorát, že jsem se lekla. Kdybych se bránila, to by vypadalo jinak! Udělala bych z tebe eunucha… Příležitost byla.“
    „Jo, a taky bys tam nelezla, kdyby ses měla bránit; ale nějakou tu sílu jsem do toho dal, to mi vadí.“
    „Jasně! Probudilo se v tobě zvíře. Muž – lovec popadl první samici svého druhu a použil ji pro svou přirozenou potřebu.“
    „Když ty si ze všeho děláš srandu.“
    „Hele, já tě chápu, mimo jiný jsme měli psychologii, a hlavně ti rozumím. Ale najdi na tom taky něco kladnýho, když už ti to tak vadí: Aspoň to o sobě víš a můžeš se vyhnout situaci, kdy by něco takovýho hrozilo. A přišels na to za okolností, kdy to nevadí. Za čas na to budeš koukat jinak, ale jestli se chceš takhle tejrat, tak se tejrej. Já jsem původně chtěla se s tebou jen dát do řeči, že si tě třeba na těch pár dní nabalím. Nenapadlo mě, že to půjde tak zostra.“

    S tou holkou bylo fakt dobře. A tak těsně před koncem jsem naznačil, jestli by neměla zájem v našem vztahu pokračovat.
    „M-m,“ zaznělo záporně, „já se budu vdávat.“
    „Co?!“ užasl jsem, „Ty se máš vdávat a tady takhle řádíš?“
    „Nemám se vdávat. Ale mám vyhlídnutýho partnera, a tomu pak budu věrná.“
    „Ty to říkáš, jako by o tom nevěděl.“
    „Neví, ale hnedle se to doví.“
    „Chehe,“ uchechtl jsem se, „a co když tě nebude chtít?“
    „MĚ?“ vykulila oči v upřímném údivu, „Jak tě to napadlo?“
    „Sebevědomí ti tedy nechybí,“ já nato, „tak holt si budu muset najít nějakou jinou.“
    „Chehe,“ zaopičila se po mém uchechtnutí, „jiná si najde tebe, kde vy chlapi berete to přesvědčení, že si vybíráte vy.“
    Pak se pomalu zvedla: „Já jdu ještě máknout, pak mi to končí. Co vím, tak ty zejtra jdeš, viď?“ Lehce mě klepla klouby pěsti do sanice. „Tak ať si tě najde nějaká správná. Ahoj.“
    A tak jsem zůstal sám, jen s tou vtíravou myšlenkou, že není všechno, jak by mělo být. Bude se mi krutě stýskat, s tím už mám zkušenosti. Pohled na násilnickou stránku mé povahy mi také moc neulehčila. V ledasčem jí ovšem lze dát za pravdu, vlastně snad ve všem: Čas jistě všechno otupí. A ten pohled z lepší stránky také není marný. A v jednom přímo trefila hřebík na hlavičku: Probudilo se ve mně zvíře.