Mám na tebe chuť

Mám na tebe chuť, píšu zrovna Oliverovi chvíli potom, co mi zazvoní budík před šestou ranní. Člověk si musí to ukrutné ráno zpříjemnit vidinou odpoledního sexu. Minule mě houpal na vlnách slasti a ještě teď mi tuhnou bradavky, když si na to vzpomenu.
Ranní vstávání nesnáším a jsem úplně nemožná. Mé druhé já má vrabčí hnízdo na hlavě a kdyby existovala na olympiádě disciplína v zívání, suverénně by nám patřila zlatá medaile. Nikdy jsem nepochopila ty přešťastné výjevy z televizních reklam na másla, kdy dokonale upravený člověk po ránu přitančí s úsměvem do kuchyně, mezitím udělá dvě piruety, ladně usedá ke stolu a s chutí snídá. Rozsvítím, pouštím ranní vysílání České televize a prostě musím začít něco dělat! S donucením se došourám do koupelny, zcela mechanicky si v polospánku myji zuby. Pak naučená cesta ke skříni a rychle se obléci. Je čas jít. Zrovna když si obouvám boty, vyruší mě zvonek. "Prosím?", ptám se udiveně. "No ahoj, to jsem já, psala si mi, že máš na mě chuť", ozve se zespodu Oliver. "Počkej minutku, jdu dolů", odpovídám a moje neřestné já se válí smíchy. "Ahoj, víš ale já musím do práce, mám tam být za deset minut. Myslela jsem někdy odpoledne nebo večer. Já nevěděla, že si to přečteš hned", vysvětluji nedorozumění z očí do očí. "To je škoda, mám na tebe taky chuť", odvětí zklamaně. "Tak tě aspoň hodím do práce", nevzdává to. "To bude fajn", přijmu jeho nabídku a cestou si s ním pohraji rukou. (L)