Pan mokrý

Je nový, chci si ho pořádně prohlédnout. Stojím na balkóně a sleduji, jak parkuje. 170 cm vysoký, sportovní postavy, husté hnědé vlasy, sympatický obličej, pruhované tričko, rifle a botasky. Líbí, zhodnotí jej mé nadržené já a mně nezbývá než souhlasit.
O pár chvil později okupujíce mou sedací soupravu popíjí kávu a vedeme seznamovací rozhovor. Když kofeinový nápoj dojde, konečně se osmělí: "No a co kdybychom se posunuli někam dále?" "A co by na to řekla manželka?", odvětím pobaveně. "Té jsem řekl, že jedu na bazén. Rád plavu a navíc ona také někoho má v práci. Takže je to v pohodě", vysvětluje. A mě to jen utvrzuje v tom, že věrnost je něco jako božská modla: nikdo ji nikdy neviděl, ale všichni o ni mluví. Kdo jiný než já a mé chtivé já by o tom mohl vyprávět...
Jak to tak v takových chvílích bývá, svršky létají všude kolem. Hnáni touhou, míříme k přerušení funícího duetu dvou zpocených nahých těl vrcholným výkřikem ve slastné křeči a spokojeně padáme ukolébaní na vlnách moře blaženosti. "Chtěl jsem říci díky, ale četl jsem tvé povídky a vím, že se to nehodí. Ale i tak díky", probírá mě ze slastného nevědomí a mé neřestné já se hihňá.
Sleduji, jak se obléká. "Můžu si u tebe namočit vlasy?", přeruší ticho otázkou. "Asi budeš muset, když jsi ´na bazéně´", odpovím. Tak to tu ještě nebylo, zhodnotí okolnosti v záchvatu smíchu chtivá ve mně, když sledujeme, jak si Plavec strká hlavu pod kohoutek umyvadla.
"Tak ahoj", loučí se pan mokrý. "Ahoj", odpovídá slečna pořád mokrá. (L)