Dlouhý, široký a bůhvíjaký

Byl jednou jeden starší pán, jenž neměl nevěsty žádné a tak často podnikal výlety za dobrodružstvím. Když přijel, na temném nebi se již třpytily stříbrné hvězdy a okna domu zářila osvětlením. Jakmile vystoupil do patra, spatřil usmívající se pannu v bílém oděvu s alabastrovou pletí. "Chci tě", pravil místo pozdravu a její líčka se obarvila rudým ruměncem. Pán však tušil, že nevinně vypadající panna je zajata v moci chtíče a touhy a ještě nikomu se nepodařilo ji těchto okovů zbavit. I nebál se a vydal se s ní na dalekou cestu za smyslností houpaje ji jako v sedle koně ponořen v ní hluboko a ještě hlouběji. "Počkej chvíli", prosila ho zadýchaně, když si ji pan Dlouhý nekompromisně bral zezadu. Ležel na boku a ona obdivně sledovala, jak je jeho úd natažený, urostlý, pevný a vysoký jako topol. Většího nikdy neměla. I jeho šíře byla dech beroucí. Pana Širokého jen těžce sevřela ve své dlani, ale to už byl v ní a bylo ho všude plno. Měla pocit, že ji svým mohutným zkamenělým pyjem ovládá silou vichřice a přitom laskal její mramorovou pleť. Kňučela slastí. Cítila, jako by se lesy ohýbaly, hory posunuly a kontinenty hnuly. Jako by se v tu chvíli zastavil čas a nikde nic neexistovalo. Krajiny bez lesů, louky bez trav, řeky bez vody, trávníky bez květin, nikde ani ptáčka zpěváčka. Jen oni dva. Udýchaní, zpocení, touhou zchvácení a červení jako růže, když konečně doputovali do slastného cíle.
A ať byl bůhvíjaký: plešatý, starší (asi něco víc přes čtyřicítku) ale v kondici, nestihl si líznout, tak většího stejně nikdy neměla... (L)