Stará hájovna 6.

Květen se překulil do června. Počasí venku vypadalo jako v nejprudším létě.

Luboš seděl venku před hájovnou a soustředěně něco hledal v notebooku.

Z pootevřeného okna bylo slyšet Hanku, která si tiše pozpěvovala a uklízela nádobí z myčky.

„Ty Lubo, kdy že to budete mít tu odstávku?“

Vzhlédl od obrazovky: „Od příštího pondělí na týden. Proč se ptáš?“

„No, že bychom si mohli udělat výlet někam do kina, nebo divadla.“

„Plánuju něco jiného, uvidíš,“ odvětil a novu začal mučit počítač.

Utřela si ruce a přisedla si na lavičku.

„Co pořád hledáš?“ zeptala se zvědavě.

„Toto, koukej,“ řekl vítězoslavně a přistrčil notebook před ní.

„To je někde u moře?“ podivila se.

„Právě že není, je to tady u nás.“

„No jo, tam to vypadá krásně, to bude obsazený,“ namítla, zlákána obrázkem.

„Díval jsem se na rezervace a na příští týden jsou tam volný pokoje. Co myslíš, pustil by tě Kulička?“

Zasmála se.

 „Bude muset, jinak si dovolenou nechám proplatit.“

„Tak fajn, já hned jeden pokoj rezervuju, než to někdo obsadí. Co myslíš, vzít to s polopenzí, nebo s plnou penzí?“

 „Já ti nevím, co kdybychom si chtěli někam vyjet, že. Víš co? Vem to s polopenzí. Když tam zůstaneme, tak si ten oběd koupíme.“

„Rozkaz velitelko, tak já to hned objednávám.“

„A já jdu poshánět věci a chystat balit. Ješimárja, ale co si vezmu na sebe?“

„Typicky ženská starost,“ zasmál se, „nejedeme do lázní, tak co doma najdeš.“

„Vám mužským se to řekne,“ povzdechla si a zmizela v hájovně.

Dokončil rezervaci, položil notebook vedle sebe na lavici a natáhl si nohy na stůl.

Slastně zavřel oči a vychutnával si voňavý lesní vzduch.

 

„BAF,“ ozval se hromový hlas a Luboš leknutím převrátil stůl.

„No jo, Poděs, to jsem si mohl myslet. Kvůli tobě jsem si rozbil stůl.“

„Asto lehni a ty se nečil. Stůl sis nerozbil, ale převrátil. To máš z toho, že chrápeš s nohama na stole.“

Asta se pohodlně uvelebila v bezpečné vzdálenosti od stolu. Hajný pomohl  postavit stůl a usadil se na lavici.

„Hergot to je zase vedro, nemáš něco studenýho na pití?“

„Vodu z kohoutku, nic jinýho si nezasloužíš,“ brblal Luboš a zmizel v hájovně.

Donesl tři orosené láhve piva a sklenice.

„Na co tři? Asta celý nevypije?“ podivil se hajný.

„Mimo Asty, tady existuje i jiné ženské stvoření,“ zavrčel Luboš.

„A jo, promiň. A kde vězí?“

Ve dveřích se objevila Hanka s talířem nakrájených klobásek a uzeného masa.

Hajný se spokojeně zavrtěl, „tak to jo, to ji omlouvá.“

Položila talíř na stůl a hned se pustila do manžílka: „Musí se ten krám válet na lavici, není si kde sednout.“

Sebrala notebook a odnesla ho dovnitř.

Než se vrátila, hajný už projel talířem jako buldozer.

Přisedla na lavici a zeptala se: „Ty Lubo, řekl jsi mu to?“

 

Zakroutil hlavou, nadechl se a spustil:

„Milý Poděsíčku, oznamuji ti, že příští týden nás tady nenajdeš, jelikož jsme se rozhodli odejet na opožděnou svatební cestu. Frštehe?“

Hajný polknul, otevřel ústa a chvíli mlčky zíral. Bylo to zvláštní, to se mu běžně nestávalo.

„A kam jedete?“ posléze vykoktal.

Luboš pokrčil rameny a lhostejně prohlásil, „na Malorku, budeme tam pást lachtany.“

„Co tam budete pást?“ hajný nechápal.

„Lachany. Víš, to jsou takoví jeleni, ale bez paroží, bez noh a cachtají se v moři.“

„Jasně, už rozumím,“ prohlásil hajný vítězoslavně, „seš Trotl a trotlovatíš. Hanko, prosím tě, převeď mě to do srozumitelné řeči.“

Usmála se a vysvětlila mu to: „Jedeme na týden do jednoho pěkného hotýlku, tady u nás, žádná cizina.“

„Lachtane,“ řekl hajný opovržlivě Lubošovi, „skoč raději ještě pro pivo, ať tu novinu můžu spláchnout.“¨

 

Zbytek týdne uběhl jako voda. Byla sobota, odpoledne po druhé měli nástup na dovolenou.

Před hájovnou stálo auto s otevřeným kufrem a Luboš do něj cpal velkou krabici.

„Prosím tě co tam cpeš tu bednu, kam dám kufry?“ rozčilovala se Hanka.

„Náhodou, tam jsou samý důležitý věci, však uvidíš,“ nafouknul se.

Posléze se podařilo vše uložit, Luboš provedl poslední obhlídku, zda se někde nesvítí, nebo něco nezůstalo neplánovaně zapnuté, zamknul a vyjeli.

 

Přijeli k hotýlku okolo půl druhé odpoledne. Parkoviště před hotelem bylo plné aut, na malé písečné pláži u  rybníka, zhruba sto metrů od hotýlku se tísnila hlava na hlavě.

Pracně našli místo na zaparkování a šli se přihlásit na recepci.

Zatím co recepční je zapisovala do knihy, rozhlíželi se po vestibulu. Bylo tam příjemně chladno a téměř prázdno.

„Myslím, že máte plno?“ zeptal se Luboš.

„Ale ne,“ usmála se recepční, „ti venku jsou okolní turisté, přes týden tu bude prázdno a hotel je z polovičky prázdný. To až začnou dětem prázdniny.“

Podala klíč od pokoje, „pokoj máte v druhém patře, je to tam klidnější. Snídaně je od osmi hodin, obědy nemáte, tak večeře je od šesti večer. Když se opozdíte, nic se nestane, hlady vás nenecháme. A dnes večer pak máme posezení s živou hudbou.“

Vyjeli výtahem do druhého patra, našli si svůj pokoj a vešli dovnitř. Vše bylo opravdu jako v nabídce. Koupelna, malá lednička s nápoji, velká manželská postel a přední stěna celá prosklená s prostorným balkonem a vyhlídkou k rybníku.

„Tak, co na to říkáš?“ zeptal se Luboš a zručně vytahoval věci z ledničky.

„Co blbneš, proč to vytahuješ?“ nechápavě se na to řádění dívala.

„Někam to musíme uklidit, tam přijdou jiný věci,“ s funěním odvětil, zabouchl dvířka

 a narovnal se.

Zakroutila hlavou, „teda tys nadělal binec. Co s tím?“

Chytil ji kolem ramen, „pojď, odnosíme si věci z auta.“

Donesli kufry, pak šel Luboš ještě pro krabici, sledován nechápavým zrakem recepční.

Otevřel krabici, Hanka nahlédla a zakroutila hlavou, „teda Lubo, nadarmo ti neříkají Trotl.“

„Jen nech bejt, ještě budeš loudit,“ smál se vítězoslavně a cpal do ledničky uzené maso, klobásky a baterii půllitrovek svého průzračného moku.

Pokrčila rameny a začala skládat z kufrů do skříně oblečení.

„To jsem zvědavá, jak budeme přes ty flaše skákat,“ zavrčela přes rameno.

„Neboj, je to vymyšlený,“ naskládal lahve do krabice a tu pracně usadil nahoru na skříň.

Hanka vyskládala věci, vyšla na balkon, opřela se o zábradlí a dívala  na rej u vody.

Luboš se po chvíli připojil,“ nad čím přemýšlíš?“

„Ale, chtělo by to něco k jídlu, od rána jsem nejedla.“

„Tak si vem klobásku,“ radostně ji začal nabízet, „nebo mám ti ukrojit uzený?“

„Tak to ne, miláčku, přijeli jsme na dovolenou a nebudeme se cpát tím co máme doma, ale půjdeme způsobně na oběd do restaurace. Jasno?“

„Jasno,“ kapituloval, „jde se dolů.“

Vešli do jídelny, byla obsazena k prasknutí.

„No, tak tady se asi neusadíme,“ povzdechl si Luboš, „dojde na klobásky.“

„Počkej,“ uzemnila ho Hanka a zručně odchytila poletujícího číšníka.

„Prosím vás, jsme tady ubytováni, nenašlo by se pro nás místečko k obědu?“

„Na jaké jméno?“ zeptal se rychle.

„Hradilovi.“

„Tak to máte rezervovaný stůl, pojďte za mnou,“ a vedl je ke stolku s cedulkou.

„Po dobu pobytu, to bude váš stůl, hned vám donesu jídelní lístky. Co si dáte k pití?“

Objednali si a Hanka se podívala vítězoslavně,“ vidíš, líná huba holý neštěstí.“

 

Po jídle se přesunuli zpátky na pokoj. Hanka se natáhla na lůžko.

„Já už jsem z toho dnešku tak unondaná, že si na chvíli zdřimnu,“ prohlásila s mohutným zívnutím.

„Pojď se taky natáhnout, seš stejně utahaný z cesty,“ úlisně ho lákala na lůžko.

„Kdepak, holka, já to znám, tak to by toho spaní moc nebylo. Jdu si sednout na balkon, na sluníčko.“

Zalezl na balkon, rozložil si lehátko a spokojeně se uvelebil. Chvíli pozoroval hemžení u rybníku a potom se mu zavřela víčka.

Probudilo ho bouchnutí nějakých dveří od auta. Koukl na hodinky, bylo pět minut po šesté.

Vstal, vešel do pokoje a zalechtal Hanku na šlapce. Trhla nohou a zamrmlala, „to jsou blbý fóry, co se děje?“

„Nic moc, jen že je už po šesté, tak je načase jít na večeři.“

„No to jsi mě mohl vzbudit dřív, jak já to jenom stihnu!“

„Nemohl, protože jsem taky usnul, co vlastně chceš stíhat?“

„No přeci se oblíct, ne?“ rozčilila se.

„Tak se uklidni, večeře se podává od šesti, ne do šesti hodin.“

Po chvíli pošťuchování a hadrkování se dostali do výtahu a sjeli do přízemí.

Jídelna byla více než poloprázdná, tak se usadili ke svému stolu, objednali si jídlo a pozorovali okolí.

„Týýývole Luboš!“ ozval se za nimi halasný výkřik.

Luboš se leknutím otočil a vydechl, „Petře, kde se tady bereš?“

„Co kde se tady beru, já jsem tady takříkajíc doma, ale tebe jsem se nenadál,“ smál se Petr.

Luboš vyskočil a chytil ho okolo krku, „Peťo, dovol, abych ti představil moji druhou polovičku.“

Petr ji podal ruku, „já jsem nějaký Malý, Lubošův kámoš ze studií, měli jsme společnou cimru na koleji.“

„Sedni si k nám, nebo máš společnost?“

Luboš přistrčil Petrovi volnou židli.

Sedl si a rozesmál se, „říkáš společnost? Tak ta společnost, to jsou všichni co tady sedí brácho. Já jsem tento hotýlek koupil, víš.“

A příjemně se bavil, když viděl Lubošův výraz.

Zamával na číšníka, „Mario, tady Hradilovi si dají něco k pití a připrav to v salonku pro čtyři k večeři.“

„Jasně šéfe, „zazubil se číšník.

„Tak, moji drazí, nabumbejte se a pak vás Mario odvede do salonku, tam bude více  klidu. Tady brzy začne hudba a to bychom se překřikovali. A teď promiňte, musím se věnovat hostům.“

„To je ten tvůj legendární kámoš?“ vydechla Hanka.

„Je, ale netušil jsem, že se sem nastěhuje, nějak se ztratil ve světě,“ zasmál se Luboš a všiml si že číšník stojí opodál a čeká až si ho všimnou.

„Co si dáte k pití prosím?“ přihnal se ke stolu když uviděl Lubošův pohled.

Luboš pohlédl tázavě na svoji druhou polovici: „Dáš si pivo? Tak prosím dvě piva.“

Číšník se mírně uklonil, „ dvě pivečka prosím.“

Luskl prsty na pikolíka který nesl plato s pivem, pohybem ruky naznačil kam přijdou a pikolík jako blesk naservíroval před ně sklenice.

„Jakmile bude salonek připravený, stavím se pro vás, zatím si dejte chutnat.“

Usmál se a zmizel mezi stoly.

Luboš se napil a pokýval hlavou, „teda má to tady Petříček vycvičený.“

Popíjeli pomalu pivo, dívali se jak se jídelna pomalu zaplňuje a jak na malém pódiu opodál hudebníci chystají nástroje.

Vyrušilo je diskrétní zakašlání.

„Když dovolíte, zavedu vás do salonku,“ zašveholil číšník a vedl je na konec jídelny kde vedle stolku s příbory a talíři se rýsovala nenápadná dvířka.

Vešli do malého salonku, usadili se k prostřenému stolu a číšník hbitě postavil před ně jejich sklenice.

Jakmile zmizel, zakroutil Luboš udiveně hlavou, „proboha kde ty sklínky měl, když nás vedl, tak nic nenesl?“

Z protějších dveří, které jak poznali vedly do vestibulu se vynořil Petr.

„Tak panstvo, tady nebudeme rušeni,“ zamnul spokojeně rukama.

„Ale ještě nejsme kompletní,“ zasmál se a zavolal, „Renčo, čeká se na tebe!“

Z bočních dvířek se vynořila recepční.

„Tak vážení, dovolte abych já představil svoji druhou polovičku,“ zahlaholil.

„Tak Renčo, to je můj nejlepší kámoš ze studií, kterému jsem tajně užíral uzený, protože uzený jako dělal jeho táta neumí už žádný řezník.“

Nastalo představování a zmatek.

Luboš se přitočil k Petrovi, „já si na chvíli odskočím, tak na mě počkejte.“

„Jistě kámo,“ zasmál se Petr, „těmito dveřmi do vestibulu a tam to každý musí najít cizinče.“

Netušil, že Luboše hnalo něco jiného, než základní lidská potřeba.

Ten rychle vyjel výtahem a vřítil se do pokoje. Chvatně vybral tu největší šrůtku uzeného a do obou kapes zastrčil po láhvi své ohnivé vody.

Vrátil se do salonku.

„Znáš to?“ zeptal se Petra a strčil mu šrůtku pod nos.

Ten začichal a ztvrdl.

„Teda Lubo, on táta ještě dělá?“ vydechl.

Luboš vytáhl z kapes půllitrovky a postavil je na stůl.

„Hele můžeš přinýst skleničky a něco na krájení?“ zeptal se a usedl ke stolu.

„Hned, hned to zařídím,“ vyskočil Petr a zmizel v jídelně ze které pootevřenými dveřmi byl slyšet hudba.

Přiřítil se s číšníkem  a v závěsu za nimi se objevil kulaťoučký kuchař, kterému očička rejdily po stole a nos se mu chvěl  jako ohaři.

„Tak, toto je zbytek našeho ansáblu vážení, koupili jsme tuto boudu do holportu. Mária už znáte  a tady to je náš vrchní kuchař Pepa, říkáme mu Kulička.“

Strnul překvapením, když Hradilovi svorně vybuchli smíchy.

„Promiňte, ale u nás máme kámoše, tenkýho jako lunt a říkáme mu Kulička. Jo a je taky Pepa,“ vysvětloval rozesmátý Luboš.

„To nic, já alespoň k přezdívce mám postavu,“ zasmál se kuchař.

„Tak to je to uzený?“ zeptal se a odborným zrakem kontroloval šrůtku.

„No, jestli bude tak dobrý, jak voní, tak to bude něco,“ prohlásil, sebral šrůtku a chtěl jít přes jídelnu.

„Né, přes jídelnu nechoď, poblázníš mě hosty,“ zakvílel Mario a vystrčil ho dveřmi do vestibulu.

Rozdal na stůl čtyři skleničky.

„Vy si s námi nedáte?“ zeptal se Luboš.

Číšník se zjihlým zrakem podíval na láhve a smutně pokýval hlavou, „musím na plac, takže žádný alkohol, holt mám smůlu, už pak na mě nezbude.“

A zmizel v jídelně.

„Tak nalij ten tvůj bolehlav,“ nedočkavě poroučel Petr.

Luboš nalil do skleniček, Petr nedočkavě přičichl a udiveně se zeptal, „kdes to sehnal?“

Hradilovi se zasmáli, „vlastní výroba pane hoteliére, pravá jalovcová ze Staré hájovny,“ oznámil mu Luboš a přiťukl si ze všemi.

„Tak na to krásné shledání!“

Pikolík a Mario donesli večeře a Mario smutným pohledem kontroloval výšku hladiny v lahvi.

Začichal, „to není slivovice, že?“

Luboš mu nalil kapku do čisté sklenice, Mario prvně očichal, potom se napil a dlouho mok převaloval na jazyku.

Polknul a uznale ohodnotil, „teda klobouk dolů, dlouho jsem se flákal po světě, ale takové pití, to jsem ještě neochutnal, kolik to má procent?“

Luboš se ošil, „přesně vám neřeknu, dívám se na chuť, ne na procenta, nejspíš kolem třiašedesáti.“

„Teda, ta píše,“ prohlásil Mario a zmizel v jídelně.

Dali se do jídla.

„Ty Petře, to tak svým hostům vyvařujete?“ zeptal se Luboš.

„Kdepak, to se jen Pepa chce před vámi blejskout. Chutná?“

„A jak,“ zasmála se Hanka, „ale takové porce, to je tak pro dva.“

 

Co vám mám povídat, skončili až okolo druhé hodiny ranní, když se restaurace zavřela a číšník s kuchařem se mohli připojit. Svorně zdolali druhý půllitr jalovcové i velkou mísu uzeného, kuchař loudil po Lubošovi recept na uzené a tak nakonec se v rozjařené náladě dostali na pokoj.

 

„Teda to bylo posezení,“ vydechla Hanka, s úlevou shodila boty a natáhla se na postel.

Luboš klečel před ledničkou, něco tam za stálého brblání přerovnával.

„Co tam furt rabošíš, to nemáš nic jinýho na práci?“ ozvala se dotčeně Hanka.

„Ále dělám inventuru chlastu, slíbil jsem Mariovi že mu něco přenechám,“ zavrčel, „víš že dělal léta vrchního na zaoceánské lodi?“

„Odkud to mám vědět, bavila jsem se s Renčou. A nech už tu ledničku na pokoji.“

Položil se na lůžko vedle.

„A co má v plánu moje druhá polovička?“ zeptal se provokativně.

„Abys vlezl do koupelny a zkulturnil se, když už jsme na té svatební cestě,“ vyprskla.

„Přání mé paní je mi rozkazem,“ zahlaholil a zmizel v koupelně.

Pomalu se svlékla a zasunula pod deku.

Vrátil se z koupelny a hned mu bylo jasné o co ji šlo.

Vklouzl za ní pod deku a začal s líbáním, pěkně pomaloučku a polehoučku klouzal polibky níže.

Deka zavazela, odhodil ji do boku a začal líbat obliny ňader.

„Nechceš si shodit pyžamo?“ zeptala se a začala mu rozepínat knoflíčky kabátku.

Odstrojený, ležel vedle ní a líbal, hladil hebké tělíčko.

 

Ležela na zádech, prožívala slastný pocit hlazení a pokukovala po pokušitelovi. Pojednou se vymrštila, obkročmo mu zasedla klín, nalehla na hruď a přisála se na ústa. Začala lechtat bradavkami a když se pokoušel vzít ňadra do dlaní, se smíchem ucukla.

Dole její lasturka také nelenila a dráždila ho.

Objal ji, přitiskl k sobě a zašeptal „tak teď už mě lechtat nemůžeš.“

 Odpovědí mu bylo přitlačení  do klína.

Nemohlo to skončit jinak, než že pojednou přestala s drážděním, přitiskla se a začala vzrušením trhaně dýchat.

Vysvobodil nebožáka z jeho zajetí a zavedl ho do vlhké a rozvášněné dírky.

Ucítila ho uvnitř, vymanila se z náruče, zavřela oči a pomalu se na něm klouzala. Vzrůstající pocit vzrušení způsobil, že zrychlila a nakonec se sténáním a zakloněnou hlavou doslova po něm kmitala. Jak orgasmus odezníval, vrátila se do náruče a přisála na ústa manžílka.

Poněkud více roztáhl nohy a začal rychle vnikat do mokré horké dírky. Jakmile ucítil vyvrcholení, vzepjal se  a se sténáním  ji zaplavoval horkým mokem lásky.

 

Ležela přitisknutá na hrudi, okouzlená pocitem zaplavované dírky a doprovázela svého chotě slastnými výkřiky a sténáním.