Vlhký kopeček

Pršelo. Blýskalo se. Foukal vítr. Prostě venku se čerti ženili. Ale já si krásně seděl doma před krbem, nohy na podnožce, dýmku v ruce a popíjel jsem si horké kakao. Smál jsem se pod vousy. Ostatní byli v práci a nebo ve škole. Naše honosné sídlo leželo za městem na kopci, takže jsme na město měli vždy krásný výhled. Vzal jsem do ruky svou oblíbenou knihu: McBetha od Shakespeara a začetl se. Poutavého děje mě vytrhl hrom. Hřmělo sice celou dobu, ale tento byl mnohem silnější a přišel téměř současně s bleskem. Ten blesk byl krásný, chtěl jsem si tento okamžik zachovat v paměti. Nejradši bych si ho vyfotil, ale to by nezachytilo tu krásu okamžiku. Proto jsem dále pokračoval ve čtení.

Avšak znovu hrom. Ještě blíž. Poté následovalo praskání padajícího stromu a bolestné zavytí. Co to bylo? Musím se tam jít podívat.
V naší rozlehlé zahradě hořel oheň! Docela sice deštěm zhasínal, přesto jsem byl zděšen. Pod spadlým hořícím stromem ležel můj Baron.
Chudák můj milovaný sloník byl otřesen touto situací a nemohl vstát, protože jeho chobot byl zamotaný v doutnajících větvích. Musím ho zachránit!
Rozběhl jsem se za ním a začal ho odtamtud vymotávat. Ale šlo to těžko. Strom byl moc těžký a Baron moc vyděšený. Volal jsem i pomoc. Můj křik se úplně ztrácel v dunění deště a hromů. Bylo to marné. Slon se zoufale zmítal a marně se pokoušel uvolnit. Já už byl zmoklý na kost a zmrzlý jako sibiřské jezero. Najednou se tu objevil jeden chlapík, tak jsem na něj zavolal. Přiběhl a začal mi pomáhat. Byl to Alfred, můj soused. Spolu jsme začali Barona vyprošťovat.

Něco křuplo. Rozhlédl jsem se, co to bylo. Asi větev. Slon již stál na nohou a rozdýchával to. Alfred byl vedle mě a přes svá svalnatá ramena si přehazoval černý pršiplášť, aby zakryl tričko lepící se na jeho svalnatou hruď. Najednou se mi rozbušilo srdce. Zamiloval jsem se. Do Alfreda. Najednou mezi námi přeskočila jiskra a blesk to nebyl. Rozběhli jsme se proti sobě a začali se zuřivě líbat. Strhnul jsem z něho plášť i s promáčeným tričkem. Jeho holý hrudník zářil do šera. Nemohl jsem od něho odpoutat oči. Jak takto dokonalý muž mohl být celých 8 let mým sousedem aniž bych si všiml jeho krásy? Z přemýšlení mě vytrhly jeho ruce pátrající po knoflíku na mých kalhotech. Začal jsem ho také svlékat a pak... Jsem se probudil. Byl to jen další z mých mokrých snů.
Ta dá

Konvice na sporáku začala zuřivě pískat. Zalil jsem si čaj a usadil se u stolu nad raními novinami. Uprostřed zajímavého článku mě vytrkly kroky. Zvedl jsem oči. Přede mnou stál Alfréd pouze v kalhotech promáčeným deštěm.