Saša a (k)anál

„Tak pane Šlapku, bylo nám nahlášeno, že jste znásilnil studentku.“ Vykulil jsem oči. „Ale tak to nebylo… ona…“ Nenechal mě domluvit. Začal jsem nervózně poklepávat prsty po stole. Ona to přece chtěla! Prosila mě, škemrala, klečela na kolenou, abych jí to hezky udělal. Ale tyhle idioti to nechtěli pochopit. Seděl jsem tady už skoro dvě hodiny, ta fůrie, co s ní žiju, mě uškrtí. Nejspíš jim budu muset říct, jak to bylo.

Jenže to mi taky neuvěří. Kdo by tak věřil učiteli, který je obviněn ze znásilnění? To si radši vyslechnou výpověď té malé mrchy, chudinky, ubožačky, která přece byla jen obětí. Děvka… A přitom za to může ona. A to vypadala tak nevinně. I to jméno, Alexandra, Sašenka, prostě nic nenaznačovalo tomu, že to dopadne takhle. Tohle se mi nelíbí! Ale co, až se vrátím domů, tak sednu k počítači a půjdu napsat svým miláčkům hnusný mail, to mě vždycky hezky zklidní. Z mých úvah mě vytrhlo hlasité bouchnutí do stolu. Těm idiotkům asi doházela trpělivost. No, měl bych tu „hru“ začít hrát po svém. Zhluboka jsem se nadechl:

Jako každý rok jsem 1. Září šel do školy. Prázdniny skončily a já se chystal na svou novou třídu. Prváci. Malé, nevinné děti, které ještě neví, co je čeká. Co mě ještě neznají. Vešel jsem do třídy. Hned na první pohled bylo jasné, že převažují děvčata. To se přece líbí každému učiteli. Děvčata jsou klidnější, chytřejší, hezčí… a poddajnější. Hned na první pohled mě upoutala malá, trochu oplácaná a zároveň svalnatá holčina s rudými vlasy. Když jsem se přišel kouknout blíž, měla jantarové oči, které živě těkaly po všech okolo. Pak upřela pohled na mě a laškovně mrkla.

„Ahoj miláčci, já jsem Síra Šlapek. Budu teď váš třídní na další 4 roky. Teď se mi prosím všichni postupně představte a řekněte něco o sobě.“ Začala malá dívka v první lavici. Potom následovala ta vedle ní, za ní a další. Já je však neposlouchal. Čekal jsem, až se představí Ona. Celou tu dobu jsem ji upřeně sledoval. Už byla na řadě. Otevřela svá nádherná ústa: Já jsem Alexandra, ale říkejte mi Saša. A… mám ráda párky v rohlíku,“ řekla hrubým téměř klučičím hlasem. Ten hlas mě nejdřív zarazil, avšak více mě upoutalo to, co řekla. Párky v rohlíku… vrrr. Tak tohle se mi bude líbit. Já totiž párky v rohlíku taky rád… a moc…

Byla to velmi dobrá studentka, ale provokovala. Byl jsem nespokojen… Zavolal jsem si ji po hodině e katedře. „ Alexandro, už mě vážně štveš, nejsem s tebou vůbec spokojen“ Ona na mě provokativně hleděla a řekla: „Ale pane učitel, tak už mě do toho svého kabinetu zaveďte.“ Tím mě naštvala ještě víc, ale je pravda, že jsem chtěl. Zavrčel jsem jenom: „ Ve 4, třikrát zaklepej!“

Čekal jsem na ni. Měla zpoždění 5 minut. 10 minut. 15 minut. Už mě to čekání přestávalo bavit. Konečně někdo klepe na dveře. Skokem jsem u nich a s neskrývaným nadšením v očích otevírám dveře. Před nimi stojí nějaký kluk. „Co potřebuješ?“ snažím se zamaskovat zklamání ve svém hlase. „Ehm, no, já jdu za Čukalovou,“ odpovídá a rozhlíží se po kabinetě. „Není tu, šla domů,“ odpovídám a zavírám před ním dveře. Kluk se rozloučí a odchází. Čekám ještě 5 minut, ž mi dochází trpělivost, oblékám se a říkám si, že má smůlu. Ve dveřích se s ní ale srazím. Zatlačí mě zpátky do kabinetu a začne líbat. „ To abyste se měl na co těšit, teď musím jít, ale v úterý se sejdeme u vašeho auta ve dvě.“ A šla…

Dny pomalu plynuly a já byl čím dál víc netrpělivější. Hrozně jsem se těšil, ale zároveň jsem se bál. Co když nás někdo uvidí? Konečně přišel ten den. Šel jsem ke svému autu. Ona už tam čekala. Měla na sobě krátké šaty s výstřihem. Přišel jsem k ní. Políbila mě. „ Chtěl bych ti něco ukázat,“ pošeptal jsem jí. „A co to bude?“ líbla mě vedle ucha. „ Můj ptáček,“ zašklebil jsem se. „ Vy na to jdete ale hopem,“ zasmála se. „Uvidíš,“ políbil jsem jí a vzal ji za ruku a odvedl k řece.

Nasedli jsme do malé loďky s vesly a jeli pod nedaleký most. „Tak tady je.“ Nad námi byl v pletivu zaklíněný mrtvý pták. „WOW, tak tohle jsem fakt nečekala,“ na tváři měla neurčitý výraz. „ Ještě včer žil, chodil jsem ho sem krmit, ale už to asi nevydržel.“ Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na holuba s hlavou propadající mezi oky sítě. „Ale pane učitel, nebuďte takový cíťa. Tohle mě nezajímá… Vezměte mě raději někam tím svým bourákem, tou svojí červenou oktávkou.“ Tak jsem tedy s námahou dovesloval zpět ke břehu. Holka jedna… jsem s ní velmi nespokojený… je to miláček, ale štve mě. To zas bude večer email.

Dovedl jsem jí tedy ke své káře. Ona elegantně dosedla svou gigantickou prdelkou na umělou sedačku mého auta. Zabouchl jsem jí dveře jen vteřinu poté, co zastrčila nohy dovnitř. Nasupeně jsem obešel auto a usedl za volant. Celou cestu jsem jen nasupeně hleděl před sebe a ona taky mlčela. Neměl jsem jí ustoupit… Takhle ví, že vyhrála. Dojeli jsme s mým úžasným červeným fárem na jedno opuštěné parkoviště.

Vystoupil jsem a otevřel jí dveře. Přece jen to byla moje… dívka… studentka. Hlavou se mi prohnalo pár pochybností, ale ty jsem rychle zaplašil. Uchopil jsem ji za její hrubou ručku a vyvedl z auta. Kolem nás se rozprostíral dokonale prázdný prostor. Nemohli jsme být nikým rušeni, avšak i tak jsem se rozhlédl kolem sebe a ujistil se, že tu jsme opravdu sami. Nechtěl jsem na to úplně hned vlítnout, chtěl jsem ji ještě chvilku dusit. Mně štvát nebude, mně nebude říkat, co mám dělat. Já jsem přece Síra…

„Pane učiteli, kde jsme? Doufám, že mě zase dovezete zpátky, z tohohle zapadákova fakt netrefím.“  „Jsme tam, kde být máme“ odsekl jsem jí. „Ale jestli si myslíš, že mi budeš říkat, co mám dělat, tak to si rozumět nebudeme… „Hmm, tak v tom případě si rozumět nebudeme no, protože já si hodlám dělat, co chci“. To mě dopálilo, ta mě ještě bude prosit. Já si ji podám, ta uvidí. A s touhle myšlenkou jsem se na ní vrhnul.

Ohnul jsem ji přes auto a přitiskl se k ní. Chytl jsem jí za vlasy a přitáhl si její ucho k svým rtům. „ Budeš dělat to, co ti JÁ řeknu!“ sykl jsem a zatáhl ji ještě víc za vlasy. Slastně vzdychla. „ Říkala jsem, že si budu dělat, co chci! A žádný učitel mi v tom nezabrání, kdy nebudu mít tebe, svedu si někoho jiného!“ To mě vážně naštvalo! Já jí dokážu, že jsem ten nejlepší! „Však ty ještě budeš prosit, ty čůzo!

Otočil jsem ji. Ona si automaticky klekla. Na prvačku dost zkušená…  Nepotřeboval jsem se moc dlouho rozmýšlet, abych věděl, co dělat. Spustil jsem své kalhoty na zem a ukázal jí svou anakondu. Vykulila oči a bylo vidět, že změnila názor. „Jsem jen tvá“ splynulo jí z úst. „ Najednou co? No to teda ne holčičko, tak lehké to mít nebudeš. Teď se slíkej zase ty. A zalez pěkně do auta.“ Sklopil jsem sedačky a zamkl za námi. Tohle, co budeme dělat, bude trochu hlasité.

Ochotně ze sebe shodila šaty a skočila na mě. Neochotně jsem ji odhodil. Nechtěl jsem, aby to měla tak lehké. Znovu se pokusila na mě vlézt. Odstrčení. Ještě jednou. Zase letí do rohu. Jako spráskaný pes se krčí na zadní sedačce a hází na mě psí oči. „Prosím, miláčku, já už tě budu poslouchat. Dělej si se mnou, co chceš, jen mě nech si sáhnout!“ „To si piš, že si budu dělat, co chci. A taky hned začnu. Otočil jsem jí zády k sobě a poručil jí, ať se dovysvleče. Poslechla a pak teprve začala ta pořádná jízda.

Auto se houpalo a ona ječela slastí. Kdyby někdo šel kolem, tak by si mohl myslet, že tam někdo umírá. Když to celé skončilo, tak se začala smát. Ne nějak normálně, ale pořádně děsivě. Lekl jsem se. A pak dostala záchvat. Natáhla se jak široká, tak dlouhá a začala se klepat. Přitom se ale stále smála. Lekl jsem se ještě víc, vyskočil z auta a běžel pryč. Moje anakonda za mnou vlála ve větru, nakonec jsem se zastavil a mezi mýma nohama rozsekla beton vejpůl. Přemýšlel jsem, takhle polonahý jsem utíkat nemohl. Vrátil jsem se k autu, vytáhl ji ven, pohodil ji a sešlápl plyn…

Štíhlounké prsty zapisovatelky ťukaly do klávesnice každé moje slovo. Policista za psacím stolem na mě koukal s nečitelným výrazem. Po pár nekonečných minutách konečně řekl: „ No pane Šlapku, budeme vás muset zatknout. Asi si to neuvědomujete, ale právě jste se nám doznal, že jste tu dívku nechal na parkovišti…“ „Opuštěném parkovišti, nahou a ještě k tomu prodělávající záchvat“ řekla žena za počítačem. „ To je neposkytnutí první pomoci přinejmenším, potom tu máme pohlavní styk se studentkou a obnažování na veřejnosti. Vidím to tak na 8 let odnětí svobody. A ještě vám budeme muset udělat nějaké testy…“ řekl jakoby mimochodem policista. „Testy?“ vyjekl jsem. „To je jediné, co vám dělá starosti?! Po tom všem?“ udivil se policista. Nestihl jsem však odpovědět, protože do místnosti přišly dvě gorily, vzali mě za ruce, které mi spoutaly za zády, a vedli mě úzkou tmavou chodbou s poblikávajícími světly, jako bych šel na smrt.No, dneska večeři asi nestihnu…