Danke Herr Bauer, nebýt vás...

Jedna z mých starších povídek, kterou jsem publikoval už na na Povídka.cz

V docela obyčejném životě se může přihodit spousta neuvěřitelných věcí. „Díváme-li se totiž zpět do minulosti, rozeznáváme v čase chvíli, která byla rozhodující, v níž se změnila osnova našich životů, chvíli, ve které jsme se dali novým směrem. Ta chvíle – to může být pouhá vteřina, kdy se vymění pohled či vysloví věta, nebo to může být dlouhé odpoledne, týden, roční období, kdy je výsledek nerozhodný a kdy se na sebe vrší drobné příhody, kterým dovolíme, aby se staly.“

Skálovi byli takový nenápadný tuctový manželský pár. On, František Skála, 42 letý uznávaný malíř je v životě pasivní, neschopný čelit agresivitě. Jedná pod vlivem otcovy výchovy, která ho naučila vycházet s každým po dobrém. Františkova tvář je klidná a tichá. Ústa si příliš neuvědomíš, spíš ty vousy… a oči za skly brýlí jsou mírné. František Skála je slušný člověk, malíř bez velkých ambicí. Formální člen KSČ a neprůbojný člen Svazu výtvarných umělců nechce vyčuhovat z řady. Přesto vyčuhuje svým umem… František je Hyperrealista. Tento umělecký směr pocházející ze Spojených států amerických se v malbě objevil již v 60. letech století. Hyperrealističtí malíři a kreslíři se ve své tvorbě opírají o fotografie a snaží se o co nejdokonalejší zachycení reality na velkoformátové plátno. Fotografický lesk společně s objemovostí a smyslem pro detail je pro tato díla typický. František byl spíše portrétista, ale zaměřoval se i na malování celých osob v různých situacích. V něčem ale byl obzvláště vyjímečný: Nemaloval barevně, nýbrž jen černobíle, takže jeho obrazy v reálné životní velikosti byly jako černobílé fotografie. František uměl kouzlit s odstíny od sněhobílé po naprosto černou. Jeho předlohy či jak se říká „objekty“ mu nemusely dlouhé hodiny stát, sedět či ležet bez hnutí jako nějaké zkamenělé modely. František byl mimo jiné i dobrý fotograf a tak si objekty svého zájmu vyfotografoval třeba na 100 fotografií o rozměrech 13×18 cm jež si sám vyvolal, z těch si pak vybral jednu nebo několik, které si vyvolal na fotopapír o rozměrech A2, tedy 42,0×59,4 cm. Podle nich pak maloval na plátno.

František Skála žije se svou 35 letou ženou Jarmilou ve Zdíkově, obci která se nachází v okrese Prachatice, zhruba 6,5 km severozápadně od Vimperka. Bydlí spolu v domě, kde žil i jeho otec, v domě či spíš velké, pěkně upravené chalupě na polosamotě… Žije tu s ní už deset let. Deset let spořádaného života, života s radostmi, které se pamatují i které se už zapomněly, života bez ideálů, který už začíná chutnat trpkostí jakési nedozrálé zralosti. Jarmila se divá na tu klidnou tvář a snad víc ví to, co František nechce, než to, co chce. A František nechce, aby jeho obrazy visely v galérii, nechce popularitu, nechce dobře placené místo v 8 km vzdáleném městě na OKS. Nechce nic víc, než slušně žít. Jeho energická žena Jarmila tuto charakterovou vlastnost nese velice těžce, ztrácí k němu úctu, začíná jím svým způsobem pohrdat a přemýšlí, že musí nastat změna v jejich životě. Zdá se jí, že je to víc stojatá voda a míň život. Ona je přece „Pražanda“, jak se zde na vsi říká. S Františkem se poznala, když působil ještě v Praze na AMU. Ona vystudovala peďák a stala se učitelkou . Nyní už desátý rok učí na ZDŠ ve Zdíkově, kde vyučuje češtinu a zeměpis šesťáky a sedmáky. Mezi místní příliš nezapadla. Kdyby nebyla vysokoškolsky vzdělanou promovanou pedagožkou, což ji mezi místními vesnickými samorosty a ořežpruty dávalo jakýsi punc a kdyby nebyla manželkou akademického malíře Františka Skály, který se zde narodil, asi by se nechytala. Všichni k ní byli sice uctiví, oslovovali ji „paní učitelko“, ale skutečné kamarádky tu neměla. Snad jen asi dvě kolegyně učitelky z místní ZéDéeŠky, ale ty měly rodiny, děti… A tak se Jarmila upnula k četbě a toulkám v přírodě, kterou zde skutečně milovala.

V začátcích (jak už to tak bývá) se milovali 3–5× týdně. František byl milý a pozorný. Prožívali spolu krásné okamžiky. Chodili po výstavách, koncertech, do kin. Pak se ale jejich zamilovanost uklidnila a vztah se ustálil do zaběhnutého stereotypu. Zvláště po té, co se odstěhovali na venkov. Zvláště v poslední době měla Jarmila pocit, ze jejich vztahu chybí jiskra, vášeň a se sexem to tedy není nijak slavné. Sexuálně spolu spí tak dvakrát do měsíce, což Jarmile nestačí. Když se ho zeptá, jestli má nějaký problém, tak jí řekne, že mu to takto vyhovuje a stačí. Její muž byl bez šťávy, bez nápadu, o nějaké iniciativě už dávno nemohlo být řeči. Zkrátka, Jarmila se cítila o něco ošizena a to i přesto, že v sexu byla vždy konvenčně konzervativní. Cítila, že se musí něco změnit v zaběhnutém rytmu, že musí vystoupit z toho stereotypu za hranici všedních dnů. Ano, toužila po nějaké změně, ale rozhodně mu nechtěla být nevěrná. Doposud žila jen pro muže, pro jeho i svou práci, snažila se vždy propagovat etické hodnoty. Děti původně nechtěla, nelákalo ji to a děsila jí ta zodpovědnost. Jenže pak se něco změnilo, i když doteď neví, co to bylo. Prostě se to najednou překlopilo a Jarmila se začala bát, aby nezůstala bezdětná. Asi hormony, biologické hodiny…

František po dětech také netoužil, nemluvil o nich a děti kolegů, známých i příbuzných jaksi ignoroval. Od počátku jejich vztahu zdůrazňoval, že děti nechce a nikdy chtít nebude. Nejdřív jí to vyhovovalo, ale když se Jarmile přehoupla třicítka, začala si říkat, že tak nějak se to asi má, aby žena po třicítce děti měla, nebo se je aspoň mít snažila.

Pod povrchem, pod vědomím jí to tedy pěkně vřelo. Nevěděla, jaký podnět to zažehl, ale pod pokličkou držená touha se provalila do jejího vědomí jako lavina. Z odmítačky mateřství ze dne na den stala usilovačkou o početí. Myslela si, že se František v tomto ohledu třeba změní, ale po letech přestávala doufat. Jarmila se často dívala na maminky sedící v parku na lavičkách a houpající kočárky, v nichž měly svá miminka. Už dlouhou dobu toužila po svém vlastním dítěti, které by započala s Františkem, které by celých devět měsíců svědomitě nosila ve svém břiše a které by nakonec oddaně přivedla na tento svět a byla s ním už od jeho prvního nádechu.

Najednou si prostě uvědomovala touhu, která tu už delší dobu byla, ale kdesi hluboko pod nánosem spousty rozumových argumentů.

Před třemi roky se rozhodla nějak to a Františkem navléci, aby měla dítě, aniž bych mu to řekla. Ano, uznávala, že to vůči manželovi nebylo fér, ale přijala i představu, že ho opustí a bude matkou samoživitelkou. Někdy si Jarmila představovala, jak by bylo hezké mít miminko – viděla se, jak je chová, krmí… Tyto představy přicházely samy od sebe, nebo když přišla do styku s miminky. Někdy jí takové představy vstupovaly i do snu, když se Jarmile zdálo, že má dítě nebo že je těhotná. Jenže jejich sex, to bylo stále totéž: Tak dvě minuty laskání a hlazení prsou, dvě minuty prstění jejího rozkroku a jakmile František seznal, že je zvlhlá, zasunul do Jarmily svůj asi 15 centimetrový jedovitý penis a necelé čtyři minuty v ní kopuloval. Nakonec následoval prudký výsun a jeho ejakulace na její břicho. Bylo to sice příjemné, ale málokdy přitom dosahovala orgasmu.

Psal se rok 1982. Byl červen a František Skála poslední dobou intenzivně přemýšlel jak to navléci… Dostal totiž lukrativní nabídku od jednoho Němce ze SRN, jménem Gerhard Bauer, který byl nejen obchodníkem s uměním, ale i Františkovým obdivovatelem. Pár jeho obrazů již koupil, například i jeden z portrétů Františkovy ženy Jarmily. Byl to movitý člověk a do ČSSR často jezdil. Občas se u Skálových zastavil. Jeho Jarmilu znal a věděl, že se mu líbí. Věděl ale také, že se Bauer nelíbí jeho manželce a tak se k němu chová se zdvořilým chladem, jako by byla psí čumák. To František byl k Bauerovi přece jenom žoviálnější. Byl to přece zákazník, který neskrblil a platil v západoněmeckých markách…

Jaké vlastně měli společné zájmy? Snad houbaření, snad občasné toulky po lese a sledování západoněmecké televize (oba uměli obstojně německy)… Na rozdíl od svého muže milovala Jarmila slunce. Využívala toho, že jejich přilehlá zahrada měla plot prorostlý psím vínem, takže tam nebylo odnikud vidět. Tam se na lehátku opalovala nahá. Františkovi to nevadilo… Nahotu kupodivu považoval za něco přirozeného, ale sám byl jako červ a slunce příliš nevyhledával. To Jarmila si slunce užívala. I přes zavřené oči ho viděla skrze víčka, která byla pak tmavorůžová. Chtěla ho cítil v sobě a to všude. Spokojeně vnímala jeho teplo, které jí pronikalo kůží, svaly a do kostí, které jí prohřívalo prsa i lůno. Je to od Jarmily i jistá dávka exhibicionismu a má v tomto směru své touhy a tajemství. To tajemství se jmenuje Milan Paclík.

Milan Paclík je šestnáctiletý, tmavovlasý, štíhlý, asi nějakých 175 až 177 vysoký kluk. Je trochu takovým introvertem, který žil od otcovy tragické smrti před třemi roky v domku jen s matkou a o dva roky mladší sestrou Hankou. Holku ještě neměl a kamarádů také moc ne. Byl raději sám a často se coural po lesích, které miloval. Ani za nic by nechtěl bydlet ve městě. V lese chodil v zamyšlení a díval se do korun stromů, naslouchal šumu větříku v nich a vrzání větvoví, naslouchal tlukotu datlů, křiku sojek, pozoroval strakapouda šplhajícího po kmeni, veverky honící se ve větvích, také pasoucí se srny či laně a sledoval kroužící káně… Milan miloval ten majestátní klid, to zelené šero a cítil svou sounáležitost s přírodou. Chodil matce na borůvky či ostružiny, když rostly a to on věděl, chodil i na houby. Milan byl prostě jiný než-li jeho vrstevníci, takový klidný a slušný. Jeho devětatřicetiletá matka Marie Paclíková je pošťačkou. Pracuje na poště ve Zdíkově. Je to taková bodrá a upovídaná ženská. Paclíkovic dům sousedí se Skálových chalupou. Ty dva domy jsou od sebe jen asi 50 metrů, takže Skálovi a Paclíkovi jsou sousedy. Jejich Milana znala Jarmila Skálová velmi dobře, vždyť jej v 6. a 7. třídě učila a dokonce byla i jeho třídní. Pravda, učení moc nešlo, byl pořád takový zasněný a často nedával pozor a tak po ukončení základní povinné školní docházky šel do učení, konkrétně na učňák v STS Stachy, kde se učil mechanikem zemědělských strojů. Tam jezdil každý den na Stadionu po svém tátovi a nebo v létě i na kole. Vždyť to byly jen 4 kilometry. Milan byl hodný syn. Své matce pomáhal, nebyl ani vzdorovitý, ani svéhlavý, ani žádný střelený Janek. Jakoby jím ani ta puberta nijak nemávala jako s jinými jeho vrstevníky. Jarmila znala jeho povahu. Skálovým občas s něčím kolem jejich chalupy za úplatu vypomohl.Třeba chodil sekat trávu na jejich zahradě kosou. To jej naučil jeho táta, lesní dělník a dřevorubec v Lesním závodě, který tragicky zahynul, když na něj spadl padající strom. Mohl prý utéct, ale zakopl o kořen, upadl a strom na něj. František Skála si zahradu normálně sekal sám ruční rotační sekačkou, kterou si koupil kdysi v Tuzexu, také dřevo na cirkulárce zvládl pořezat a při sekání špalků na polena si prý odpočal a vyčistil si mozek. Miloval vůni dřeva, ale bohužel…, vždycky čas neměl. Když jej chytly múzy, musel malovat a nic jiného jej nezajímalo. Proto Jarmila požádala Milana, zda by nemohl…A Milan vždycky mohl. Byl ochotný… Už kvůli ní, své bývalé soudružce učitelce. Ne, bezmezně do ní zamilován nebyl, to ne, ale paní Jarmila jej přitahovala jako žena. Přitahovaly jej její půvab, šarm, její ženská zralost, zkrátka aniž to chápal, podlehl volání svých živočišných pudů. Kdykoliv se potkali, Milan se po ní koukal. Už ve škole, když mu bylo těch 14 či 15, byť už učitelku Jarmilu Skálovou tehdy na žádný předmět neměl. Sledoval takovým zvláštním pohledem a hlavně po té, co ze školy vyšel. Jeho zrak ji doslova skenoval, odhadoval její jemu nedostupné tělesné křivky ukryté pod oblečením. A když u Skálů sekal na zahradě trávu a Jarmila se třeba opalovala v dvojdílných plavkách na lehátku, nevěděl kam s očima. Jarmila se mu líbila a vzrušovala jej, až se mu v rozkroku v kalhotách začalo bouřit mužství. Ve škole ještě nikoliv, ale později jí to neuniklo. Bylo by divné, kdyby ne. Prostě to vycítila, všimla si, jak na ni po očku civí, jak si ji prohlíží, dokonce vycítila i jeho pohled na svém zadku, když k němu byla obrácena zády. Jarmila to ale na sobě nedávala znát. Ve skrytu duše jí to lichotilo, že se líbí takovému klukovi. Bylo to vlastně jedno z mála jejích tajemství, jedna z mála radůstek, které před Františkem tajila. Dokonce se tím bavila a s Milanem si začala zahrávat, provokovala ho a bavila se jeho rozpaky, roztržitostí, když si na zahradě v jeho přítomnosti sundala schválně horní díl plavek, dávaje mu na obdiv své pevné dvojky s výraznými růžovými dvorci a bradavkami. Jindy jej škádlila otázkami na téma Milan a děvčata, zda se mu některá ve vesnici líbí, také jej zpovídala, která se mu líbí zpěvačka a která herečka. Milan přitom rudl až za ušima. Tua tam se od Milana nechávala doprovázet do lesa. I ona měla les ráda a nasávala ráda vůni jehličí, podhoubí, smůly i tlejícího dřeva. Měla ráda, když slunce v širokých svazcích paprsků prosvítalo skrze větvoví na zem do travin či mechu. A Milan…? Ten se v lese při Jarmile vždycky rozpovídal. Uměl o lese poutavě mluvit a upozorňoval Jarmilu na lesní obyvatele. V tomto směru byl ten kluk úžasný a Jarmile imponoval. To její manžel, ten v lese vždycky zarytě mlčel. Prý aby nenarušoval lesní klid.

Jednou, bylo to ke konci června toho roku (1982), když byli zase spolu v lese na toulkách, zaskočila je náhlá, sice jen asi půlhodinová bouřka, která ale stála za to. Blesky bouřily všude kolem nich, stromy se prohýbaly od větru, vrzaly a skřípaly a tehdy Milan řekl, že nejlepší je okamžitě si lehnout na zem doprostřed paseky, co nejdál od vysokých stromů, protože je lepší být promočený a živý na pasece než suchý a mrtvý pod stromem. Poslechla ho, nedaleko byla paseka a tak si tam lehli. Déšť byl poměrně studený a oba promokli na kost. Bouřka ustala. Když přestalo pršet bylo pod mrakem a trochu se o pár stupňů ochladilo. Jarmile byla zima. Třásla se od chladu a tiskla si ruce na prsa na promočený rolák s výrazem jakési rezignace ve tváři pod mokrými zplihlými vlasy. Milan to snášel mnohem lépe. Když viděl promočenou a třesoucí se Jarmilu, řekl jí, aby ze sebe vysvlékla ten mokrý rolák i nacucané manšestrové kalhoty, protože by mohla pak nastydnout. Překvapeně na něj pohlédla, ale spatřila, jak i on si už vysvlékl košili a montérkové kalhoty, načež obojí začal ždímat. „To je dobré, já to vydržím“, řekla mu rozpačitě. „Né…, opravdu…, dyť se třesete zimou“, řekl mladík. „Fakt to ze sebe vysvlečte“ a pomáhal jí vysvléci ten rolák. Když ho měla ze sebe, dodal: „Eště ty kalhoty!“ To už jej poslechla Jarmila bez protestů. A tak tam najednou stáli proti sobě, on jen v mokrých trenkách a ona v mokrých kalhotkách a podprsence, když z mraků začalo na paseku vysvítat slunko. Hleděli jeden na druhého a a Jarmile najednou nějak nevadilo, že si ji ten kluk docela necudně prohlíží. Z jeho očí jakoby na ni a do ní sálal neznámý neviditelný oheň. Cítila ten oheň na svých prsou zakrytých bílými košíčky své podprsenky, na břiše, i tam v klíně, kde cítila, jako by jí ten oheň i přes bílé kalhotky pronikal až kamsi hluboko do lůna, které jakoby se tomu poddávalo a rozevíralo v bezmocné extázi. Pak si pohlédli do očí a v tom pohledu jakoby byla nevyřčená výzva. Milan zaváhal, ale byl slušný a nic se neodvážil. Nepřekročil tu hranici. „Zahřej mě!“ řekla tedy, aby překonala trapnost toho okamžiku. Milan přikývl a pomalu, nesměle Jarmilu objal ve své náručí, tisknouc si ji k hrudi. Pro Jarmilu jeho ruce představovaly pevný bod. Byla to úžasná úleva pro její napjaté vědomí a také v jeho mladém pružném těle, které Jarmilu jakoby zahalovalo procházelo vlnivé chvění jako od elektrického proudu… Cítil to zvláštní napětí. Oba je to objetí uspokojovalo, její chvění se zmírňovalo až mezi nimi ožilo teplo. Ne, dále to nezašlo. Milan se ve své nesmělosti neodvážil a Jarmila ač otupělá, také nenašla odvahu. „To už je dobrý, měli bychom jít raději domů“, pronesla, vzala své mokré svršky stejně jako on a pak bok po boku kráčeli mokrým lesem jen ve spodním prádle a mokrých teniskách a ač na ně ze stromů pršely kapky, tak nějak je nevnímali.

Jarmila si moc dobře uvědomovala, že žije na vesnici, že tady se lidé znají a drbou. Nechtěla se do těch drbů dostat nějakou lehkovážností a tak vždy dbala toho, aby ji s Milanem na jejich lesních toulkách nikdo neviděl… a dařilo se jí to. Krom Františka a Milanovy matky nikdo nic nevěděl. A její muž? Ten v tom neviděl nic podezřelého. Nebyl žárlivý a navíc byl rád, že má Jarmila v lese doprovod, protože přece jen…, když je ženská v Jarmilině věku a vzhledu sama v lese, jeden nikdy neví na koho narazí a co se pak může stát… Milana jako nějakého potencionálního soka v lásce nebral a Jarmile věřil. Ostatně věděl, tedy byl o tom alespoň za těch deset let, co spolu byli, že jeho žena na zajdy není, že ji nepřitahují. Jenže znáte to, člověk míní, ale život mění… František se však obával nějakých přiožralých čundráků a podobných individuí. Věděl, že jeho žena se jako soudružka učitelka chová ke svým žákům korektně, ale s jistým odstupem. Ostatně současnou mládež často kritizovala pro její lehkomyslnost, nezájem o nic, sobeckost a nevychovanost. O Milanovi ale s tímto despektem nemluvila. O něm vlastně před manželem nemluvila skoro vůbec.

Se sousedy ze vsi udržoval František Skála jakožto rodák a de facto vlastně místní dobré vztahy. Kvůli tomu chodil i každý pátek do místního hostince „na pivo“, ale v praxi udržovat kontakty. „V hospodě se dá leccos zařídit“, říkával Jarmile. „Aspoň nevypadám jako nějaký fouňa!“ Však také díky těmto hospodským vztahům dokázal obstarat zkušeného zedníka či tesaře, když bylo třeba, obstarat nějaké palivové dřevo přes hajného a podobně. Skálovi měli sice radiátory a topili plynovým kotlem na propan-butan, k čemuž měli 30 kilovou láhev, ale v obývací místnosti měli krb a v bývalém výměnku z něhož měl František ateliér si topil kamny na dřevo.

Jak už bylo řečeno, měl František Skála těžkou hlavu z toho, jak to zaonačit. Herr Bauer si přál, aby pro něho namaloval dva pornografické obrazy v životní velikosti. Mělo jít o jen námět na stejné téma, ale každý z jiného úhlu pohledu. – z levého profilu a z čelního pohledu. O to by nešlo. Pár aktů i odvážnějších již někomu na objednávku namaloval. Problém byl ale v tom, že Herr Bauer si výslovně přál, aby předlohou byla Františkova manželka. Chtěl, aby byla v poloze jakože souloží s někým, prostě nějakým mužem, jedno již kdo to bude. Ta poloha měla být v kleče zezadu, v níž Jarmila měla klečet s nohama v rozkleku, opřena o předloktí a ten dotyčný model za ní klečící ji měl držet v bocích, přitisknutý k jejím nahým hýždím. Nabídka to byla sice urážlivá až ponižující, ale štědře dotovaná 10 tisíci západoněmeckými markami za každý obraz. Navíc, kdyby odmítl, možná by ztratil výborného zákazníka a propagátora svého díla v SRN. Jenže jak to podat Jarmile? Byla to pro něho prekérní situace. Celý týden se tím trápil a kolem Jarmily chodil jako kolem horké kaše. Pak se červen přehoupl do července a nastaly prázdniny. Pak si jednou večer František přece jen dodal kuráže a po večeři, když jeho žena myla u kuchyňské linky nádobí, řekl František: „Jarmilko…víš…mám takový problém, který se týká nás obou a já nevím, co s tím…“ „A vo co de, prosimtě?“ zeptala se jeho žena aniž se odvrátila od dřezu a své práce. „Jde o Bauera…, víš…on mi udělal takovou lukrativní nabídku… … … Představ si, že mi slíbil deset tisíc marek, když pro něj…“ Jarmila se k Františkovi náhle otočila, latexové rukavice na rukou a s ústy překvapeně pootevřenými. Pak s mu vykuleným pohledem skočila do řeči: „To je sto tisíc, za to bychom si mohli konečně koupit nové auto!“ Skálovi totiž měli starou Škodovku 100LS. „No právě“, pokračoval František. „On Bauer chce, abych mu namaloval dva obrazy v životní velikosti, oba na stejné téma a se stejnými osobami na nich…“ „Franto, proč teda váháš? V čem je ten problém?“ divila se Jarmila. „Tak mu je namaluj…, dvěstě tisíc… Tolik si vydělám u nás ve škole tak za pět let“, dodala. „No jó, když ale ono to má být…, jak bych ti to… No prostě ten námět je pornografický“, dostal to konečně ze sebe. Jarmila na něho opět pohlédla s překvapením ve svých oříškově hnědých očích: "Jak pornografický…? To jako nahé akty?“ „Né akty, miláčku“, řekl František. „Na těch dvou obrazech by měli být dva lidé, nazí dva lidé, žena a muž a budou jakoby v choulostivé situaci…“ „To jako že budou… to?“ docházelo Jarmile. „Ano Jarmilko, ti dva budou ne těch obrazek jakoby souložit…, ale opravdu jenom jako!“ vysvětlil jí to. „Aha…a ty máš problém v tom, takové dva dobrovolníky sehnat, co? To tě trápí?“ usmála se Jarmila s ironií na rtech. „No tak…to by až takový problém nebyl. Mám kamarády kumštýře, malíře i fotografy a ti mají seznamy těch, kteří ochotně za pár stovek zapózují jako model. To bych zajel do Prahy a tam třeba na AMU někoho sehnal, jenže je to složitější… Víš, Bauer si přeje, aby tou ženou na těch obrazech jsi byla ty…“ =BUM!!!= Jarmila na svého manžela vykulila oči a doslova zalapala po dechu. „C..cožéé???!!!“ skoro vykřikla. „N..no… na to teda zapomeň!! Ten se teda vybarvil, prasák jeden německej!! To že by chtěl, jó ???! To by se mu líbilo!!“ František tohle tušila tak začal své ženě mírným tónem vysvětlovat, že ani jemu se to moc nelíbí, ale že si ona, Jarmila, musí jaksi uvědomit, že nebýt Bauera, který koupil za slušné peníze řadu Františkových obrazů a že za ty peníze částečně opravili a zrekonstruovali jejich hnízdečko. Že by se pak, kdyby to odmítl, mohl ztratit dobrého zákazníka, který navíc vlastně propaguje jeho dílo v Německu. Bez Bauera by ho tam nikdo neznal. „Tady ve Zdíkově, ani ve Stachách nebo Vimperku se to nikdo nikdy nedozví. Ty obrazy opustěj republiku a tam v Západnim Německu tě nikdo nezná, tak by ses mohla přemoct…“, vemlouval se. „A kdo by jako měl bejt ten…ten chlap co by mě…pochopitelně jenom jako…?“ otázala se Jarmila najednou prakticky a František pochopil, že drápkem už se chytl. „To prý záleží na nás, to mu prý je jedno“, vysvětli jí a pokračoval: „Já bych vás samozřejmě nemaloval přímo… Já bych si vás jen nafotil a jako vždycky pak maloval podle fotografií.“ Jarmile se to najednou rozleželo v hlavě a po prvotních výhradách, že jí to bude trapné, klečet nahá před někým cizím, nechat od něho na sebe sahat a tvářit se, jak je z toho nadšená následovala otázka: „To chceš jako někoho sehnat v hospodě…nebo snad na inzerát? Uvědom si, že jestli to prosákne ven z tohohle baráku, tak mně místní drbny rozcupujou a…a donese se to i k nám do školy… To se pak odsaď můžeme rovnou pakovat do Prahy nebo někam, kde nás nikdo nebude znát, je ti to jasný!! Ne, to bude muset být někdo, koho znám, někdo, komu můžu důvěřovat…! Takže víš co? Já si to promyslím a zejtra ti to řeknu“, řekla Jarmila Františkovi a on byl rád i za to, protože čekal manželčinu neoblomnost, protesty a odsudky. Takto mu sice neřekla ano, ale ani ne. Po večeři si Jarmila sedla do obývací místnosti do křesla, vzala si knihu „Samota Grynde“, jednu z oblíbených islandských ság. Nutila se ale do četby, ale nemohla se soustředit. Hlavu měla plnou toho manželova, vlastně Bauerova návrhu. Jak se zachovat? Souhlasit či odmítnout? Jakési vnitřní napětí v ní stále bublalo. Pak v ní tiše jak plíživá kontrarevoluce začal klíčit plán… Srdce jí tlouklo od vnitřního rozčilení…, také od neznámé touhy… a taktéž ze sebezděšení z toho pokušení… Mozkem jí hryzal červ pochybností a její mysl byla náhle plna protikladů, těch pro i těch proti. Jarmila měla vlastně potlačit svou vžitou cudnost, překročit rubikon svých přirozených tabu. Cosi jí našeptávalo, že je to holé bláznovství, že přece neztratí sebeúctu. Bála se toho a přesto jí to vzrušovalo…a usměrňovalo její myšlenky sebenalháváním si, že to vlastně udělá pro manžela s jeho vědomím a v jeho přítomnosti a že když se přemůže, přinese jim to sto tisíc korun, což je pěkný balík. Nechtěla ale skandál, poprask na vsi, veřejnou ostudu… ona, Pražanda na kterou si tu ve Vidlákově zvykli jen proto, že byla učitelkou a to na vsi mělo ještě zvuk. Netušila ani, jak si ten Paclíkovic Milan podmanil její duši. Ne, nebyla do něho zamilovaná, byl to přece jenom kluk, kterému by mohla být vlastně věkově matkou. Byli spíš kamarádi, protože je spojovala společná láska k přírodě. Když zavřela oči, vybavovaly se jí v mysli ty jeho šedomodré, upřímné, bystré a přesto nesmělé., kterými se do ní zabodával jeho pohled jímž ji určitě svlékal. Také ten jeho měkký hlas jí byl příjemný. Ráda s ním courala 2× až 3× v týdnu po okolních lesích a nevodili se za ruce. Milan Jarmile vždycky vykal a ona mu ani tykání nenabídla. Vždycky jí oslovoval „paní učitelko“ nebo „paní Skálová“a až po oné jarní bouřce mu navrhla ať jí oslovuje „Jarmilo“ při zachování vykání.

Druhý den při snídani Františkovi řekla své ANO. Jejího muže to pochopitelně mile překvapilo. Její ANO však mělo i své ALE… To Františka ani nepřekvapilo a byl ochoten slíbit své ženě cokoliv, jen aby si to nerozmyslela. Ono Jarmilino ALE znělo: "Ale musíš mi slíbit, že si pořídíme dítě… Víš, je mi pětatřicet a biologické hodiny už ve mě tikají…!“ To jej trochu zaskočilo, ale věděl, že není vyhnutí, že kdyby to odmítl, odmítla by ona vyhovět jemu. A tak s jistou dávkou vyhýbavosti souhlasil. „Takže ti můžu k tomu nafocení předlohy shánět nějakého dobrovolníka?“ otázal se věcně. Jarmila se podívala na manžela s mírným až tajemným úsměvem na rtech a pak řekla: „Ne ne, Františku, nikoho nehledej, protože já už ho mám!“ František byl udiven: „Ale??? A kdo to teda je???“ Jarmila se znovu zatvářila tajemně a pak to vyslovila: „Sousedovic Milan“ „C..cožéé???! Jarmilko, vždyť je to jen kluk…? Tobě to nebude blbý se před ním vysvléct donaha…a pak s ním…“, podivoval se. „Hele Franto, Milan je slušnej a hodnej kluk… Není to žádnej frajírek jako ostatní v jeho věku. Právě proto, že je jinej, nemá moc kamarádů, ale já …já jsem jeho taková kamarádka. Jsem si jistá, že mně by nezradil. Ten kluk se s tím chlubit nebude mu řeknu, za to dám ruku do ohně!“ obhajovala Jarmila své rozhodnutí. „No dobře“, pokrčil její muž rameny. „Jak chceš, je to tvoje volba… A tys mu o tom už něco řekla? On souhlasí?“ byl zvědavý. „No ještě né, ale dneska mu to navrhnu, vysvětlím okolnosti i důvody, aby si snad o mě…, teda o nás obou nemyslel, že jsme nějací… A vysvětlím mu, co po nás, mně a Milanovi chceš, co potřebuješ, abys mohl malovat“ řekla Jarmila. Věděla, že spousta mladých chlapců je frustrovaná svou sexuální nezkušeností a že mají obavy z prvního styku s dívkou, že se obávají, že jejich určitá neohrabanost nebude posuzována pozitivně a tak se bojí posměchu. Pro Jarmilu nebylo příliš těžké okouzlit Milana svou elegancí, šarmem a ženskostí. I on měl ale pro ni v sobě nějaké zvláštní fluidum, jakýsi živočišný magnetismus, kterým ji přitahoval.

Když šli spolu do lesa, scházeli se zpravidla odpoledne kolem čtvrté hodiny. I nyní tomu tak bylo. Milan přišel před jejich chalupu a čekal sedíc pod kvetoucí 200 let starou lípou, která bzučela včelstvem a příjemně voněla. Měl s sebou bandasku na borůvky, které již uzrály. Jarmila jej viděla skrze okno a tak na sebe oblékla triko, tepláky, obula botasky, i ona vzala bandasku na sběr borůvek popřípadě lesních malin a vyšla z vrátek k němu. Milan vstal, pozdraví a mlčky se vydal po vestě k lesu. Jarmila ho následovala. Nic je nehonilo. Oba měli prázdniny a prázdniny jsou doba jako stvořená pro toulky přírodou a objevné výpravy do lesa. V lese i na jeho okrajích se dají sbírat četné druhy léčivých rostlin, třeba třezalka, listy maliníku, ostružiníku, jahodníku nebo máty. Na pasekách kvetou třezalky, vrbky, hvozdíky a mnoho jiných bylin. Šla za Milanem a oba dlouho mlčeli, jako by si neměli co říct. On byl možná nesvůj a Jarmila v sobě sbírala odvahu a slova. Asi po 20 minutové chůzi vstoupili do zeleného lesního příšeří a tehdy Jarmila mladíka oslovila. „Milane…chci ti něco říct…“ „Ano?“ zastavil se a obrátil k ní. „Chtěla bych se tě na něco zeptat…, tedy spíš požádat, ale prosímtě, pokud to odmítneš, nebudu se zlobit a pochopím to…, jen mi musíš slíbit, že i když to, co ti teď řeknu odmítneš, necháš si to pro sebe a zůstane to jenom mezi námi dvěma!“ pohlédla mu vážně do očí. Kupodivu je nesklopil jako jindy. „No jasně“, on na to a čekal co tak tajného z ní vyleze. „No tak dobře, já ti věřím“, pronesla Jarmila a spustila: „“Jde o to, že manžel dostal finančně výhodnou nabídku od jednoho německého zákazníka…“ „Není to ten , co k vám občas přijede tim stříbrnym BMW?“ vydedukoval si Milan. „Jo…tak od toho…“, přitakala Jarmila. „František, tedy jako můj muž má pro něho něco namalovat a k namalování toho obrazu potřebuje modela a modelku jako pár“, vysvětlovala mu Jarmila opatrně, protože jí to bylo dost žinantní. „A já bych měl být jako ten model?“ dovtípil se hned. „N..no…ano“, přitakala rozpačitě. „A ta modelka… Tu už má?“ vyzvídal. „Má“, řekla a dodala skoro ostýchavě: „Tou budu já…“ „Proč né… a co za to budu mít“, zeptal se nečekaně prakticky. „Pětistovku“, řekla Jarmila. „Pro vás bych… mu stál modelem… i zadara“, přiznal upřímně. "Počkej…, ale ty nevíš vůbec o co jde!“ brzdila jeho nadšení. „A o co?“ nechápal a hleděl na Jarmilu nechápavě. „Jde o akt…, tedy v podstatě o pornografický akt…“, pronesla s úlevou, že už je to z ní venku. Milan na Jarmilu pár vteřin překvapeně hleděl a pak se poněkud naivně otázal: „To jako že…že by sme my dva…byli nahatý??“ „Jo, přesně tak… Oba bychom manželovi pózovali nazí…a navíc v takové…, řekněme delikátní pozici, aby to vypadalo, ale pochopitelně jen jako (na slovo „jako“ dala zvláštní důraz), že to my dva… děláme“, přičemž při tom vysvětlování zrudla na lících a zrudl i Milan a zablekotal váhavě: „Vy myslíte… jako… souložili???“a Jarmila mu do toho hned skočila: „No samozřejmě, že jenom jako… Manžel by si nás v té poloze, do níž si nás naaranžuje, nafotil ze všech stran…, asi tak stovku fotek by udělal, a pak si jednu dvě z nich vybere, zvětší na velký rozměr a podle toho to přenese štětcem a olejovými barvami na plátno. Šlo by asi jen o hodinu ze tvého času“ vysvětlovala mu Jarmila dál. „A proč já?“ zeptal se najednou pln zvědavosti. „Proč? Protože tě znám a protože v tebe mám důvěru… Věřím, že nejseš ani vejtaha, ani křivák, který by nás s manželem podrazil“, ona na to. „A kdy by se to mělo jako…?“ položil věcnou a praktickou otázku. „Za tři dny, to znamená ve čtvrtek…, nejlépe dopoledne… Tak mezi desátou a jedenáctou“, Stanovila termín sama, bez manželova vědomí, aniž to s ním předtím probrala. Měla k tomu svůj důvod o němž neměl tušení ani ten kluk, ani František. „Tak jó… Stejně nemám co dělat. Mamka je v práci, ségra u babičky ve Volyni…“ souhlasil. „No…a teď bychom měli už jít na ty borůvky“, uťala rozhovor Jarmila a vyšla po jí už známé pěšině jako první. Milan šel asi 3 kroky za ní a nedokázal odtrhnout svůj zrak od jejích hýždí, které se jí při chůzi střídavě zdvíhaly a zase klesaly, což viděl i přes její tepláky. Jarmila ten jeho pohled tušila, ale mlčela a koutky úst se maličko usmívala.. Došli na místo, kde rostlo borůvčí, které bylo plné modrofialových bobulek. Zaujali polohu na bobku a dali se do trhání. Po nějaké chvíli přistihla Jarmila Milana, že se po ní dívá. Nestihl odvrátit pohled a tak se ho zeptala: „Co po mě tak koukáš?“, ale jeho upřímná odpověď ji uzemnila: „Představuju si, jak asi vypadáte nahá“ „Cože???No jak bych vypadala… Normálně jako každá ženská… Copak tys neviděl nahou ženskou?“ divila se překvapeně. [i]„Viděl…vás, ale jen napůl“, řekl Milan. „No jasně, přece u nás na zahradě… Tys tam sekal trávu a já se slunila nahoře bez…“, souhlasila Jarmila a zeptala se ho: „Je v tom nějaký problém?“ „Je“, on na to. „Já budu mít problém asi patnáct centimetrů dlouhý“ „Aha… a ty se za to budeš stydět, co?“ zeptala se ho skoro mateřsky. „Když vy…“ začal ostýchavě. „Co já?“ čekala, co z Milana vyleze. „Vy se mi líbíte“, přiznal a sklopil zrak. Jarmila na chvíli ztuhla, pak se ale vzpamatovala a řekla mu: „Milane, prosimtě, seš mladej kluk… Je ti teprve šestnáct a já…“, ale nedopověděla. „To nevadí… Mně se starší ženy líběj víc než holky, co jim je jako mě…“, spustil náhle lavinu svých vyznání. „To chceš říct, že jsi do mě zamilovaný?“ dělala se udivenou ale u srdce jí to velice lichotilo. Jenže Milan ji znovu usadil, když řekl: „No…to přímo né, já vás mám rád jako kamarádku…, jako přítelkyni, ale líbíte se mi jako žena a vzrušujete mě…“ =BUM= Ta trapnost ve vzduchu by se dala krájet. Jarmila na něj chvíli civěla jako čerstvě vyoraná myš s pootevřenými ústy. „No a když budeme spolu vašemu manželovi pózovat nazí, tak se mi určitě postaví a bude trapas!“ přiznal se se svými obavami. „Tak toho se bojíš? No a co,,,? Seš ve věku, kdy s tebou cvičí hormóny, takže na to máš vlastně nárok… To je přece normální u šestnáctiletýho kluka“, chlácholila ho. „No co…, tak ti bude stát… Když tak ho někam schováš“, dodala s tajemným úsměvem Mony Lisy. „Schovám? Jak? A kam?Vždyť budu úplně nahý?“ divil se Milan. „Seš chytrej kluk, tak ty už si poradíš…“, prohodila opět takovým kamarádským a přesto tajemným tónem jako by byla jeho starší sestrou. „Už seš skoro mužskej, tak si tu nejvhodnější skrýš určitě najdeš“ a upřela na mladíka zvláštně poťouchlý pohled, který se s tím jeho udiveným střetl. „Paní…Jar…milo… vy jako…myslíte…“, zablekotal rozpačitě a opět zrudl. „Chytrému napověz, hloupého postrč!“ pronesla místo odpovědi. „A…a pan…Skála?“ podivil se užasle, rudý až za ušima. „Co oči nevidí, srdce nebolí!“ odpověděla dalším příslovím a Milan Paclík měl brouka v hlavě a hlavou mu jak vichřice honily divoké myšlenky. Oba přitom dál otrhávali borůvky, ale občas na sebe navzájem vrhali zkoumavé pohledy. Potom to Jarmile nedalo a zeptala se: „Milane…, to s tím dítětem…, tos myslel váždě?“ Milan mlčíc přikývl. „Hele (ono pražské „hele“ používala jen při vnitřním rozrušení) a nemyslíš si, že sem pro tebe už dost stará“. Tentokrát Milan zakroutil hlavou záporně. „Tedy…Víš, že tohle mi eště nikdo neřekl?“ usmála se skoro něžně. „Proč vy vlastně nemáte děti?“ překvapil ji. „No jo… Víš, v tom každodenním kolotoči na ně nějak nebyl čas… a nezapírám, že z počátku jsme je ani s Františkem nechtěli“, vyznala se Jarmila. „A teď, teď už je chcete?“ nedal jí Milan pokoj. „Hmm…možná“, přitakala, ale vyhýbavě a aby obrátila list od Milanových delikátních otázek, tak se postavil z podřepu se slovy: „Tak, já už mám borůvek přes půlku bandasky…, pro dnešek končím… Na kynuté borůvkové knedlíky mi to stačí“. „A Milane…, ty už si měl nějakou holku?“ Zastyděl se a mlčky záporně zakroutil hlavou. „Neboj, to příjde…“, opět jej chlácholila. „Hmm…, jenže kdy? Já bych …“, ale pak se zarazil a začal z jiného soudku: „Víte čemu se divim? Když má váš manžel v ateliéru nebo někde v přírodě nějakou modelku …nebo třeba vás, že nemá problémy s tvrdnutím…no…pin­ďoura?“ „Milane, jednak manželovi už neni šestnáct, ale je mu přes čtyřice[i]t a pak…on je umělec…, profesionál…, pro něho je ženské tělo jen pracovní materiál“, vysvětlovala mu. „I to vaše?“ divil se. [/i]„Hlavně to moje“, zasmála se. „Vždyť jsme spolu tři roky chodili v Praze a teďka jsme už deset let manželé. Za měsíc máme výročí… To se lidi okoukají. Už na začátku našeho manželství namaloval několik mých aktů… To víš, že se mu postavil a tak musel práci přerušit, pomilovali jsme se a pak mohl pokračovat.“ „Hmm…i já bych se chtěl milovat“, pronesl upřímně své pocity. Pohlédla na Milana se soucitným pohledem, uculila se a pak řekla: „František se mohl pomilovat, on byl a je manžel, ale ty ho můžeš jen schovat, aby snad nebudil pohoršení“ Pohlédl na Jarmilu a docvaklo mu, načež se na ni potutelně usmál.

Po chvíli šli z lesa nazpátek k domovu, ona zase první a Milan za ní, a zase se zálivně díval na Jarmilin zadek a i když měl z toho všeho v rozkroku hukot jak v úlu, mlčel. Když už byli asi 100 metrů od Skálovic přízemní, ale rozlehlé chalupy, obrátila se Jarmila na Milana a řekla: „A ve čtvrtek si s sebou vek raději i kosu… Kdyby tě někdo náhodou potkal a byl zvědavý, tak mu řekni že k nám jdeš sekat zahradu“

Když pak Jarmila dorazila domů, nezajímaly jejího manžela ani tak nasbírané borůvky, i když borůvkové blbouny, jak říkával kynutým knedlíkům, měl rád, ale jak pořídila s Milanem. Kladná odpověď jej viditelně potěšila a proto si do Jarmily dovolil i v žertu rýpnout: „On do toho, Jarmilko, ten Paclíkovic kluk jde stejně jen kvůli tobě…“ „Kvůli mě?“ dělala natvrdlou „No jistě, chce tě vidět zblízka nahou… a docela ho chápu. Já v jeho věku bych do toho také šel… A tobě, Jarmilko, nevadí, že se budeš ukazovat takovému mladému samečkovi, které ho si potažmo před nedávnem učila ve škole? Nevadí ti, že se tě bude dotýkat a bude se ti tisknout k nahé zadnici?“ „No víš, Franto, když to nevadí tobě?“ nedala se. „A proč by mělo?“ mávl rukou. „Jo a zapomněla jsem ti říct, že jsme se domluvili na čtvrtek dopoledne, příjde k nám na desátou“, pronesla Jarmila a její muž si začal starostlivě žmoulat svého bíbra, načež konstatoval: „No, tak to abych si zajel zejtra do Vimperka do foto-kina pro filmy a fotopapíry…!“

Večer vzala do ruky svůj diář, kterému roztomile říkala „můj sklerózník“ a pro jistotu se v něm jala počítat. Vždy ale dospěla ke stejnému čísli… 13, přičemž jí celým tělem proběhla tetelivá vlna. Ano, čtvrtek by měl být tím vhodným dnem! Dosadila si, že když mohou mít někteří mladí kluci i mladí muží předčasnou ejakulaci, aniž ho stihli smočit, aniž by hodili zadkem, tak proč by to nešlo u Milana…

Když pak onen čtvrtek s velkým Č nastal, byla od samého rána Jarmila jakási nesvá. Na osmou připravila snídani, Františkova oblíbená míchaná vajíčka, ale ona sama hlad moc neměla a jídlu tedy moc nedala. Po jídle sklidila nádobí a umyla jej, protože neměla ráda plný dřez. Pak si šla dát sprchu. Srdce jí horečně bilo jako zvon. Cítila se najednou jako panna v úzkých. „Udělala pro svůj vytoužený cíl maximum? Pochopil ji? A když ano, najde v sobě odvahu???“

Zbývalo ještě něco přes půl hodiny a Jarmila, aby zakryla svou nervozitu, dělala si manikuru, fenovala vlasy a česala se, aby vypadala dobře. Bylo 10:00 když zazvonil zvonek. Milan stál u branky a František mu šel otevřít. Sama se odebrala do manželova ateliéru. František s Milanem v závěsu obešli Skálovic chalupu, Milan si odložil kosu a pak šel za panem Skálou do jeho ateliéru, vybudovaného z bývalého přilehlého chléva.

Když vstoupil v závěsu za Františkem do jeho ateliéru, Jarmila tam už byla. Jejich pohledy se opět po pár dnech střetly a Milan v těch Jarmiliných hnědých spatřil takový zvláštní odlesk. Pozdravili se a František náhle spráskl ruce a promluvil: „Tak vážení. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Dlouho si to zvažoval a dospěl jsem k závěru. Že si vás nafotím nikoliv zde v ateliéru, nýbrž tam venku!“ a ukázal na zahradu. Když viděl jejich překvapené obličeje, tedy hlavně ten Jarmilin, jal se pokračovat: "Víte, tady v ateliéru by to vypadalo dost uměle, ale támhle v zahradě to bude jako v přírodě, takže to bude vypadat reálně…, skutečně…, opravdově… Koukněte se na ten interiér… Tráva, sluníčko, příjemné teplo … a není tam odnikud vidět, takže se není čeho bát. Ten váš erotický akt bude něco vyjadřovat, bude mít ducha… Alespoň na vás nebudu muset svítit reflektory a nebudu vás muset aranžovat, jako bych musel tady… Takže, pojďme na to!“ řekl skoro velitelsky jako nějaký filmový režisér při natáčení. Vedl je do jednoho z koutů zahrady, který už nejspíš dávno vybral. Když došli na místo, nastalo několik dlouhých vteřin trapného ticha a nervózního přešlapování, ale František ono trapno uťal opětně svým tlesknutím a slovy: „No ták…Na co čekáte?! Do práce…! Jarmilko…! Milane…! Snad se nestydíte?Tak se vysvlečte!“ Jarmila si tedy začala pomalu odkládat. Nejdříve šly dolů její domácí šaty. Milan zároveň s ní svlékl své kraťasy. Pak ona sundala podprsenku a on přetáhl přes hlavu triko. Milan se jí zadíval na prsa, nyní celkem z blízka. Velké tmavorůžové špuntíky bradavek jí na nich odstávaly. Nakonec si Jarmila s jistou dávkou studu stáhla i kalhotky a jeho zrak dopadl na hnědě ochlupený trojúhelník v jejím klíně a naopak, když si Milan stáhl své trenky, hleděla Jarmila na jeho rovněž ochlupený podbříšek a zatím měkký visící penis. Oba vzájemně cítili pohled toho druhého. Milan se tak konečně dočkal. Jeho trpělivost mu konečně přinesla ovoce v podobě jeho nahé Venuše. Jarmila postřehla, jak se mu do tváří zase začíná nalévat mužské vzrušení.Tyto okamžiky onoho již neskrývaného zájmu, onoho lačného civění opět přerušil František: „No, takže teď si ty, Jarmilko, klekni do trávy na tohle místo“, načež ukázal prstem. Jeho žena tedy učinila to, co po ní chtěl. „Dobře…, ale prosil bych kolena tak půl metru od sebe… Ještě kousek…Táák, to je přesně ono! A teď se ještě předkloň a opři o celá předloktí!“ Opět jej poslechla a jako nějaká loutka udělala to, co si přál, jako by byla bez vlastní vůle. Cítila se přitom zvláštně. Ano, jako akt manželovi už pózovala a né k nafocení, ale po celou dobu jeho práce na obrazu, který dělal na etapy. Před ním už stála i ležela na boku nahá, ale vždycky u toho byl jen on. Nyní to pro ni bylo novum. Byla z toho celá napjatá a zároveň natěšená a plna toužebného očekávání… Také její ovulující lůno bylo plno očekávání… „Tak… a teď si ty, Milane, klekni za Jarmilu s koleny mezi jejími a chyť jí za boky… No prostě…dyť nejsi malej, tak víš jak to myslim… Zaujmi za ní polohu, jako bys jí chtěl…no…šoustat zezadu“, dirigoval jej mistr Skála. Jarmila byla překvapena. Po dlouhé době uslyšela svého muže vyslovit vulgární výraz. „Jako by mě měl šoustat…“, znělo jí v uších. Nadále však klečela bez hnutí a na Milana špulila své kulaté, jím dosud ještě neviděné nahé půlky, tmavorůžovou hvězdičku konečníku a pod ním i své nejintimnější partie…, dva temně růžové stydké pysky, takže její kunda vypadala jako žemle či broskev. „Bože, co si musí ženská vytrpět, co všechno musí podstoupit pro to jediné, k čemu ji příroda předurčila!“ proběhlo Jarmile hlavou. Pohled na vyšpulenou a pro něho nastavenou kundu paní Skálové nenechal Milana klidným a v jeho těle nastartoval chemické procesy, které nemohl ovlivnit, ani zastavit. Klekl si za ni, jak jej vyzval pan Skála, ruce Jarmile opatrně položil na boky na nichž ucítil její hladkou pokožku a jeho oči jí bloudily od hlavy přes šíji, záda až k hýždím. „Tak mladíku…a teď se přitiskni odzadu k ní… No nestyď se, vždyť je to jenom jakože…!“ povzbudil jej František a tak se k ní Milan opravdu přitiskl a na svém štíhlém plochém břiše ucítil kůži jejích půlek. „Tááák…táák…To je přesně ono!“ chválil je František a ještě do nich rýpl: „A trochu té vášně do vašich pohledů…, Jarmilko…nóó…“, načež vzal foťák a dal se do focení. Ti dva tam klečeli nehybně jako nějaké živé erotické sousoší, František se v předklonu či podřepu pohyboval po jejich levé straně nebo vpředu před nimi a jejich uši registrovaly cvakání spouště. Jenže ono uvědomování si výjimečnosti té situace, jedinečnosti těch okamžiků, fyzický kontakt jeho břicha s jejími hýžděmi a to ve spojení s testosteronem, jenž byl hnacím motorem začaly v Milanově těle probíhat chemické procesy vyvolávající sexuální vzruch. Výsledkem bylo topoření se Milanova penisu, který se mu zdvihl jako závora začal Jarmile tlačit odspodu na podbříšek.
Jarmile tato změna rozhodně neunikla. Prvních 36 snímků bylo nafoceno a první film byl plný. František jej musel vyměnit. „Malý moment, jen přehodim film…“ procedil mezi zuby , poněkud se od nich odklonil a věnoval se výměně. Pochva Jarmile zatím zvlhla touhou, protože odspodu cítila tlak mladíkova pohlavního údu jehož žalud měla někde v ochlupení, což ji nejen šimralo, ale i vzrušovalo. Trochu se zavlnila v kyčlích… Odhodlá se? Pochopil? Milan upřel zrak dolů. V penisu mu už neskutečně pnulo a na žaludu běhali mravenci. Jarmilino lůno se tetelilo v bezmocné extázi. Tělem jí běhalo elektrizující chvění a její vědomí prožívalo úzkost, obavu, touhu i naději… Jakoby byla očarována silou silou živočišna…, oním nepoznaným zapovězenem… Doposud jen čekala, vnitřně rozechvělá a najatá jako struna. Nebylo to ale jen ze vzrušení… Uvědomovala si co dělá Uvědomovala si, že od teď bude všechno jiné, ale přijala to s myslí zpitou touhou. Sama se trošku o pár centimetrů hýžděmi od Milana vzdálila a když ucítila, jak jí jeho tvrdý vzpínající se úd žaludem klouže jak nějaký kolík na pružině vzhůru přes poštěváček a dál mezi pysky… a když vystihla zkušeně ten správný okamžik, kdy se jeho žalud ocitl na vstupu do její vagíny, opět se rázně vrátila hýžděmi do původní polohy a přitiskla je k jeho břichu. Přitom ucítila silnější stisk jeho prstů na svých bocích. Jakoby do ní vklouzlo tajemné kouzlo! Jarmila užasle vykulila oči hledíc kamsi, snad překvapena sama sebou. Zhluboka a prudce se nadechla a zadržela dech. Milanův penis jí vnikl do těla a dral se bez zábran do hloubky její pochvy, jejich sliznice se o sebe třely až se jeho žalud zastavil o její pružnou ovulující dělohu. Instinktivně jej v sobě sevřela poševními svaly. Vnímala, jak jí jeho penis roztahuje, jak jí vyplňuje lůno Byl v ní!!! Hluboko a celý!!! „Tohle chci???“ napadlo ji. Jakoby se jí zmocnil mystický pocit splynutí… Úplného a dokonalého. To už se její manžel zase otočil s připraveným fotoaparátem a nic netušíc pokračoval ve focení. Netušil, že Milanův penis si našel skrýš, či spíše ona si našla jeho penis, že jeho žena a ten mladík jsou v jeho přítomnosti najednou jedno tělo. Milan cítil na žaludu tu tuhou pružnost její dělohy, jejího děložního čípku a najednou se v něm probudila ta neobyčejně bezmezná živočišná touha tuto ženu oplodnit. Chtěl aby otěhotněla, aby měla konečně své dítě, ale né manželovo, nýbrž jeho! Věřil…doufal,,tu­šil…, né on to věděl… Ona to chce! Vždyť přece ona…, vlastně ten její pohyb vpřed a vzad toho byl příčinou, že se jejich těla spojila jako zásuvka se zástrčkou, jako samice se samcem…?! Jarmila nyní cítila na svém poštěváčku tlak jeho stydké kosti a začala svírat pochvou jeho úd. Milan cítil, jak jej její svaly uvnitř nepravidelně svírají, jakoby „kousají“ a netušil, že to je horečnou iniciativou paní Jarmily. Hrozně rád by do ní začal nekompromisně přirážet, ale v bezprostřední přítomnosti pana Skály nemohl. I tak mu ale v údu trnulo a kdesi v jeho kořeni, který už byl v těle pod podbříškem cítil narůstající tetelivé chvění. To rostlo a rostlo, až ucítil mravenčení, které začalo prostupovat jeho tělem. Bylo to pro Milana něco naprosto nového, nepopsatelného, něco nesrovnatelného s ničím, co doposud zažil. Niagara testosteronu s mladým zdravým šestnáctiletým tělem udělala své. V hlavě měl v těch chvílích úplně prázdno a cítil slast po celém těle. Pocit napětí, že TO nastává, nebo jednodušeji, že „už TO přijde“ v něm na dvě tři vteřiny vyvolalo pocit nevyhnutelnosti bez ohledu na vlastní vůli a bez ohledu na případné zevní vyrušení … Na zlomek sekundy nemám v hlavě žádné myšlenky. Nebylo to nic jiného, než ta touha…touha tu ženu oplodnit svými spermiemi. Už nebylo cesty zpět! V obličeji už byl zarudlý, ale nikoliv od studu… Srdce mu bušilo jako o závod a jeho oči s jakýmsi skelným odleskem hleděly na Jarmilinu šíji a ramena. I ona vycítila, že stavidla již byla uvolněna a vnímala v sobě jeho horký penis, kterým se na ni ještě více natlačil, který jí svým žaludem tlačil děložní čípek a jeho ruce jí křečovitě sevřely boky. Jarmila jako kočka prohnula páteř dolů a s ní i trup. Milan se naopak poněkud zatnul, sevřel snad všechny svaly v těle a tělem se prohnul nazad. Oběma v uších zněl šum a do toho hlas Františka Skály: „Jo…jóó…Výborně, to je ono…Tak vás chci mít…“ To už ale ucítil mladík orgastické stahy ve svěrači močového měchýře a v oblasti konečníku. Jarmila ucítila nečekaně prudký výron tepla a její pochva jakoby pulzovala v kontrakcích a ty jakoby vyvěraly na povrch lůna, do celého těla a po páteři až do mozku. Vnímala, jak jí do těla v trhaných prudkých záškubech penisu začal vpouštět teplé semeno které se v ní rozlévalo bez toho, aby si vypomohl jen jedním jediným přírazem.

Ne, to přece nebyla soulož… Vždyť přitom neměla ani orgasmus… Jen cítila vzrušení z té naděje a takové zvláštní opojení z něčeho zapovězeného, nemorálního, ale žádná závrať, žádné tepání, žádné vlny se nekonaly… Jen pocit sounáležitosti a splynutí. A právě proto, že Jarmila nebyla někde mimo, moc dobře vnímala záškuby mladíkova penisu, jeho cukání se a cítila v sobě i jeho semeno, které do ní ten mladý sameček vpouštěl přímo na její děložní čípek. Milanovi po té ale penis zcela nezměkl a tak s ním zůstával dál na místě činu a byl v Jarmile jako jakýsi živý špunt po dobu dalších asi 10 minut než-li její manžel, František Skála, nedofotil poslední film. Mistr palety a štětce byl tak zaujat svou činností, že vůbec nepostřehl, že se právě stává dalším z nespočetných členů klubu nic netušících paroháčů. Byla to ale ze strany jeho ženy vlastně nevěra? Nebyla to jen náhodná hříčka matky přírody? Náhodná souhra okolností? Jarmilin mozek se těmito otázkami docela intenzívně zaobíral…

„A je to hotové… Oběma vám děkuju, můžete vstát a obléci se“, pronesl náhle František Skála a na nic nečekaje, vydal se pomalu zahradou k chalupě, přesněji do svého ateliéru. „A teďka tam zaleze a bude tam, dokud to všechno nevyvolá“, řekla Jarmila, když z ní vyklouzl Milanův uvadající, od semene umolousaný penis a ona se začala zdvíhat. Když se oba se postavili na nohy a nastalo mezi nimi „Tak co? Už jsi spokojený?“ obrátila se přes rameno na mladíka na chvilku trapné ticho. Milan se Jarmile zahleděl do rozkroku, kde viděl, že jí z kundy leským čůrkem vytéká dolů po stehně jeho semeno. Jarmila jeho pohled zachytila, pochopila a sáhla si tam. „Bylo to…to…to bylo… Jste úžasná…a takhle… před vaším manželem…?“ rozplýval se zatím zajíkavým nadšením mladík. Jarmila se podívala na prsty a s mírným úsměvem mu řekla: „Tak vidíš, že sis pro něj našel skrýš…“ a pak ještě dodala: „Dělá se docela horko…, jdu se trocho ospršit.“ Pak se sehnula pro své šaty a spodní prádlo a nesouc je v ruce pomalu odcházela zahradou do chalupy, kde zatím František zmizel ve dveřích svého ateliéru. Jarmila odcházela od Milana spokojená…, naplněná…, plna očekávání. Po pár krocích se ale zastavila, obrátila se na mladíka, který na sebe zrovna oblékl trenky a pronesla: „A víš, cos mi slíbil…?“ načež dala významně ukazováček na rty zavřených úst. Milan mlčky přikývl. Oblékl si i kalhoty a s trikem v ruce šel za ní… svedený… využitý… zneužitý…vypráz­dněný.., ale hlavně spokojený. Byl z toho zážitku jak opilý. Nedocházelo mu, že pro Jarmilu, byl jen prostředkem a že důvodem jejího konání byla jen touha po dítěti. Potřebovala jen jeho mladé zdravé spermie…, co nejvíce spermií v ten správný den…, jeho genetický materiál… Za normálních okolností by něco takového nikdy nepřipustila, ale na vesnici v Podšumaví si nemohla dovolit s někým navázat účelový poměr, nemohla nikoho požádat. Proto padla její volba na Milana. Nebýt té Bauerovy perverzní zakázky, nedostala by vůbec příležitost naplnit skutkovou podstatu pokusu o nemanželské početí… Věděla, že ten mladík má pro ni slabost a že jí vyhoví. Vykašlala se na vlastní hrdost…, hrdost vdané ženy, hrdost jeho bývalé pedagožky a poníženě se mu nabídla… Nyní jen doufala, že se brzy jedna z těch Milanových spermií zavrtá do jejího uvolněného úrodného vajíčka… Když za sebou Milan při odchodu zavíral branku, v hlavě mu vířily otázky. Najednou si připadal hloupě… "Bylo to ono, co chtěl a po čem tolik toužil??? Chtěl to takhle??? Stálo to za to???."

Druhého dne byla Jarmila k Milanovi poněkud odtažitá a dala mu svým chováním najevo, že to, co se mezi nimi stalo včera mu na ni nedává žádné právo. Milan posmutněl. Připadal si jako vymačkaný a pak odhozený citrón. Milan chodit občas kolem jejich domu a toužebně Jarmilu vyhlížel, ta však nešla a on neměl odvahu u Skálů zazvonit. Jarmila na něho ale neměla náladu. Zase byla napjatá jak struna… Vyjde to…? Dostaví se příznaky…? Bylo to k uzoufání. I František si všiml, že jeho manželka je jaksi nervózní, že je jakási nesvá, že ji nic nebaví…, dokonce ani oblíbená četba. Nevěnoval tomu však pozornost. Měl práci. Když vyvolal filmy a zvětšil si je na fotopapír, z fotografií vybíral tu pravou. To mu zabralo tři dny. Pak si saze připravoval plátna a soustředil se na uměleckou tvořivost, která mu pak zabrala spoustu dní a to s ním nebyla řeč. Byl věčně zalezlý ve svém atelieru a maloval. Paradoxem na tom bylo to, že si vybral ze všech fotografií ty dvě, které zachycovaly jeho ženu a sousedovic Milana právě v okamžicích, v nichž ten mladík vstřikoval své semeno hluboko do rodidel jeho ovulující Jarmily a ta měla doširoka otevřené oči i užasle otevřená ústa, kdežto ten kluk byl celý napnutý, také s pootevřenými ústy, ale se zavřenýma očima… Kdyby František věděl…, kdyby jen tušil…

Už za dva dny měla Jarmila lehce zvětšená a taková citlivá prsa. Za další dva dny cítila slabou bolest v podbříšku… Také jí všechno začalo smrdět… I káva, heřmánkový čaj, dokonce i jindy oblíbený parfém… Naopak měla hroznou chuť na uzeniny. Týden PO měla pocit únavy. Milan chodit občas kolem jejich domu a toužebně Jarmilu vyhlížel, ta však nešla a on neměl odvahu u Skálů zazvonit. Jarmile jí bylo Milana líto a tak s ním opět obnovila jejich toulání se po okolí, ale o onom fotografování u nich na zahradě s ním už rozhodně nehovořila a tomuto choulostivému tématu se vyhýbala jako čert kříži. A Milan? Ten si zase pro změnu nedovoloval o tom mluvit. A tak spolu courali po loukách a lese, bavili se zase o přírodě, o okolí, o počasí a třeba i o literatuře, ale meze těchto neškodných témat nikdy nepřekročili. Jarmila se snažila Milanovi nezavdávat žádné důvody k nějakým nadějím a on to tak chápal a respektoval. Vlastně jednou se o to Milan pokusil jakousi dvojsmyslnou narážkou, ale Jarmila mu hned naznačila, že co bylo, bylo, ale nyní už je to jinak a že by byla strašně moc ráda, kdyby na všechno rychle zapomněl.

Uplynul další týden… a najednou se jindy pravidelná menstruace Jarmile nedostavila. Že by v břiše nosila plod své mateřské touhy??? Den, dva, tři…týden. Že by se jí to podařilo? Když pak zjistila, že je těhotná, bylo jí jasné, že dítě není manželovo, ale neměla odvahu říct mu to dřív než skončí doba, kdy by mohla eventuelně absolvovat potrat. Když pak zhruba po šesti týdnech, čily koncem srpna, na ni přišly ony obvyklé ranní nevolnosti, podařilo se jí je před Františkem celkem dobře tutlat. Zajela si do Vimperku na gynekologii a tam se po vyšetření dozvěděla to, co už delší dobu v sobě vnímala, že je těhotná. Když jí lékařka vystavovala těhotenský průkaz, jako otce dítěte samozřejmě uvedla svého manžela. Když týden na to začal nový školní rok, ve sborovně se se svým těhotenstvím kolegyním pochlubila a řediteli školy oznámila, že nový školní rok tudíž nedokončí, že termín porodu má v dubnu, tak že by od začátku druhého pololetí asi zůstala předčasně doma na mateřské. To, že začala škola jí vyhovovalo. Její pracovní povinnosti a učňovské povinnosti mladého Paclíka přirozeně utlumily jejich kamarádský vztah a tak ten zvolna šuměl do ztracena.

A František? Jarmila mu to oznámila až na konci třetího měsíce těhotenství… Seděl tehdy v kuchyni za stolem u večeře, když mu řekla: "Franto…jsem těhotná!“ „Cože?!!!“, vykřikl poděšeně. „To si děláš srandu?...... „Ale… sakra… kdy se to stalo? Vždycky jsem si dával pozor!“, pravil nevěřícně. „Jak vidíš, Franto, tak ses asi někdy neovládl,“ řekla a potutelně se pousmála… „Ale co ti to vadí? Vždyť jsi mi slíbil, že na děcku zapracujeme, když to vyjde s tou zakázkou pro Bauera…?“ Pohlédl na ni a pak pronesl: „Já vim, že to dítě nemáš se mnou… Je Milanovo, co?“ Jarmilu tím šokoval. Nezmohla se na slovo. Čekala, že se František naštve, že se bude rozčilovat, ale on byl dobrák…Nestalo se. Naopak šokoval on ji. Přiznal, že je neplodný od svých patnácti let, kdy prodělal příušnice se zánětem varlat a proto se dělal, že nechce děti. Bál se jí přiznat pravdu v obavě, aby ho neopustila.

Nadšený z manželčina těhotenství sice nebyl, ale vzal věci jak jsou, uznal, že je zdravá ženská a má na své dítě už z lidského hlediska právo, že jí o svém handicapu měl říct před svatbou a pak prostě začal řešit praktické věci jako kam dají postýlku a tak. Věděla, že je zodpovědný, jen že nemá rád velké změny a děcko do rodiny, to je setsakramentská změ­na.