Příběhy doktora Jarolímka -2.Jaro.

Byla sobota dopoledne, když autobus vyklopil doktora Jarolímka s krosnou na zádech společně se Zuzankou na konečné stanici.

„Prosím tě, na co vlečeš na zádech takovouhle velikou krabici. Chystáš se na severní pól, nebo co,“ rozčilovala se.

„Na severní pól to sice není, ale tam, kam míříme minimálně dva roky lidská noha nepáchla a obchody tam taky nejsou,“ odvětil a rázně vyšlápl po úzké silničce která se vinula podél potoka.

„Nic taky neřekneš. Kam vlastně míříme. Slyším jenom vem si prádlo, jestli chceš, o ostatní je postaráno. Snad nechceš spát pod stanem, teď v dubnu,“ rozčilovala se a snažila se srovnat krok.

„Psal mě kámoš ze studií. Dostal flek u Zamini a tak je na postu v Bruselu, na chajdu se dva roky nedostal. Poslal klíče, prý se tam mám na chvíli zabydlet a zkontrolovat jestli nespadla.“

„No, to tam za tu dobu bude vypadat,“ povzdechla si, „samý myšinec a já budu sobotu a neděli gruntovat,“ rozčilovala se.

Silnička se kroutila podél toku a Zuzana postupně krotila své rozčilení. Byl překrásný den s modrou oblohou a jarní zeleň podél potoka  dávala tomu kolorit kýčovité pohlednice.

„Jé, zastav, podívej co tady roste petrklíčů. Počkej, natrhám si kytičku na doma,“ žadonila.

„Vždyť ti to uvadne, počkej až zítra půjdeme domů,“ krotil její ženské vášně.

Neochotně ho poslechla a šlapala vedle něj.

„Jak je to daleko?“ zvídala.

„Pár kilásků, po cestě se stavíme v takovém výletním hostinci. Mívají tam parádně udělanou zvěřinu. Nadlábneme se a pak už nás na chatě nic nepřekvapí,“ odpověděl a přidal do kroku.

„Neleť, nikdo nás nehoní,“ mírnila ho, „nebo už umíráš hlady?“

Po chvíli se úval kterým šli rozestoupil a před Zuzanou se otevřel pohled na louku, kde u potoka se páslo stádo ovcí a přes silničku stála roubená patrová hospoda s nápisem U Varholíků.

Vešli do lokálu a starší žena stojící za výčepem zvolala: „Světe zboř se, on se tady ukázal Jarolímek.“

Vylezla z pod pultu a otočila si ho více ke světlu, „jak dlouho ses tady neukázal holomku. Takový tři léta, jestli správně počítám. Deš na chatu? Psal tuhle Jirka, že ti poslal klíče, abys to tam zabydlel. Tak sem ti to tam trochu dala do rychtiku. A tady to je tvoje paní?“ podala Zuzaně ruku.

„Sem nějaká Varholíková, tady z hospody,“ představila se a hned začala úkolovat.

„Vendo shoď ze sebe tu káď a sednite si ke stolu. Já se podívám co má starý už uvaříno.“

Posadili se ke stolu a když byla hostinská v kuchyni, zeptala se Zuzka, „Vendo, ona je vždycky tak řečná?“

„Vždycky,“ odvětil, „když jsme jezdívali na chatu, tak byla náš proviantní důstojník.“

Trvalo to ještě chvíli než se hostinská vynořila s talíři naplněnými voňavým obsahem.

„Tak mládeži, nadlábněte se, je to kančí guláš. To víte, už to není jak to bejvalo, už tolik hostí sem nechodí, tak starej dělá jenom jedno jídlo.. A co si dáte k pití?“

Objednali si pití a dali se do jídla. Zuzana polkla a spustila komentář, „Teda Vendo, to jsou porce jak pro celou hospodu, copak to se dá sníst. Ale kančí guláš, to jsem ještě nejedla. Je to dobrý.“ To dobrý už bylo téměř nesrozumitelné, protože si do úst nacpala další dávku.

Zatím co se statečně probojovávali obsahem talířů, začala se hospůdka plnit hosty a paní hostinská už na ně neměla čas. Venda počkal chvíli na Zuzku, která se s funěním probojovávala k prázdnému talíři. Zapila to a odfoukla si, „prosím a teď mě ještě potáhneš kdoví jak daleko. Copak po takové porci se dá chodit?“

„Vydrž,“ usměrnil ji, „už je to kousek, tak pět stovek metrů. To zvládneš i kdybych tě měl před sebou válet.“

„To by se ti hošánku líbilo,“ zašklebila se. Jarolímek vstal, zaplatil hostinské, nahodil na sebe krosnu a vyrazili.

Cesta podél potoka se pojednou stočila ostře doprava a před jejich zraky se otevřelo poměrně veliké prostranství v jehož středu se třpytilo krásné jezero zdobené věncem vrb v jarním hávu.

Okolo jezera se vinula silnička ozdobená výstavnými chatami. Nalevo, kousek ve svahu stála první chata na podstavci z lomeného kamene. Na tím se pyšnila nadstavba z bílých cihel točící se do písmene L okolo velké terasy.

„Tak vidíš, už jsme tady,“ zasmál se Venda a zacinkal klíči. „Tak pojď pěkně nahoru na terasu,“ pošťouchl ji a stoupal po schodišti nahoru.

Shodil krosnu se zad a odemknul dveře. „Počkej venku, než to rozsvítím a odbedním,“ zavolal na Zuzku a zmizel v temnotě chaty. Opřela se o zábradlí a koukala na krásu přírody okolo jezera. Vyrušilo ji Vendovo bouchání, jak otevíral okenice. Nakonec otevřel poslední, velké okenice a otevřel tím pohled na krásné široké dveře. Vešla dovnitř do malé kuchyňky vybavené moderním nábytkem.Doleva se prošlo zřejmě kolem sociálního zařízení do velkého pokoje, kterému vévodil krb, zapuštěný o jeden schodek pod úroveň podlahy.

„Teda, tady to vypadá jako ve filmu,“ vydechla.

„No a tady za tímto závěsem je ložnice,“ vedl ji ke dvěma schodům obepínající vyvýšené podium. Rozhrnul závěs a Zuzka vydechla překvapením,“ bože to je jako v někde orientu. To se spí na zemi?

Zasmál se, „to jsou futonová lůžka, to byla taková móda. Ale spí se na nich dobře.

Zakroutila hlavou, „teda to muselo stát peněz Vendo. To je až neskutečné.“

„To víš, Jirkův táta to byl pan někdo, byl to vynikající chirurg. Tam se penězi šetřit nemuselo. Však když po promoci Jirka sháněl místo, tak mu mohli na Zamini ruce utrhnout. A to byl jeho papá už rok po smrti.“

Rozhlédl se, „tak si ulož svoje věci, já pozapínám ledničku a ohřívač v koupelně. No a pak nanosím dřevo a zapálíme v krbu, v noci by bylo tady zima, od jezera to táhne.

Udivená, málem v mrákotách si ukládala věci, když ji vyrušilo zaklepání od dveří na terasu.

Za dveřmi stál jakýsi mužíček v kárované vestě a v ruce držel igelitovou tašku. Otevřela.

„A jéje, dobrý den milostivá paní, můžete mi zavolat Jirku?“

„Ráda bych,“ zasmála se, „ale Jirka je momentálně v Bruselu, tak to by sem tak rychle nedoběhl.“

Objevil se Venda a hned halasně vítal toho mužíčka: „To jsou k nám hosti, pan Polášek. Jestli hledáte Jirku, tak ten je v cizině a dal mě rozkaz, abych mu to provětral, než se vrátí. Co potřebujete?“

„Ále nic, pane doktore, já jenom donesl kousek uzenýho, na zakousnutí. No zpátky to neponesu, poslužte si. A vy pracujete taky s Jirkou?“

„Kdepak pane Polášek, na tak vysoké posty já nemám, já jsem jenom ředitel právního oddělení, mám pod sebou spoustu lidí, teda zatím jenom jednu starší paní.“

„A to máte dobrý, čím více lidí máte na starosti, tím máte více práce,“ rozšafně pokýval hlavou Polášek, „nebudu vás rušit a pozdravujte Jirku.“ Rozloučil se a odklusal na druhou stranu jezera k výstavné jednopatrové chatě, kde se kouřilo z komína.

„Kdo to byl?“ zeptala se udivená Zuzka.

„Polášek? Ty jsi nikdy neviděla ve městě firmu Uzeniny Polášek?“

„Jo ten! Viděla, chodím tam nakupovat,“ zamyslela se, „že se potkám s majitelem, to mě tedy nenapadlo.“

Odnesl tašku do kuchyně a vrátil se s velkou asi dvoukilovou šrůtkou vonícího uzeného.

„Prosím, tomu se u Polášků říká kousek. Chtěl jsem zítra na oběd jít do hospody, ale tak máme o jídlo postaráno.“

„Neochutnáme ji? Voní jako z udírny,“ objevila v sobě mlsné chutě.

„Ty máš hlad? Tak brzy po obědě?“ podivil se a stěhoval honem šrůtku zpět do kuchyně.

„K večeři bude něco jiného!“ zakřičel z kuchyně.

Povzdechla si a šla rozestlat postele, přece jenom dlouho v nich nikdo neležel.

Venda mezitím zmizel v kůlně za chatou a po chvíli se objevil s velkým košem dřeva.

Zapálil dřevo v krbu a fascinovaně pozoroval plaménky jak se plazily po třískách a přeskakovaly z jednoho kousku na druhý. Pak donesl z koutu polštářky na sezení a malý, skládací stoleček který připevnil na okraj schodu u krbu.

Zuzana, která dokončila rozestýlání postele se připojila a sedla si vedle na druhý polštářek.

„Dobrý vynález, akorát na sezení. A na co tady máš ten stoleček?“ zeptala se a natahovala ruce blíže k plamenům.

„Nech se překvapit. Nebo si myslíš, že v torně jsem měl spodní prádlo?“

Přiložil a šel zatáhnout závěs kryjící velké okno na terasu. „Nemusíme tady sedět jako ve výkladní skříni,“ prohlásil a opět zmizel v kuchyni.

Oheň po chvíli již spíše žhnul rudými uhlíky a Venda se přihrnul s talířem plným naříznutých špekáčků.

„Špekáčky! Tak ty jsem nejedla opečené nejmíň deset let,“ zajásala.

„No jo,“ zamyslela se, „ale nemáme na ně klacky. Jak je chceš opékat?“ zeptala se Vendy který opět šramotil s něčím v rohu místnosti. Pak se objevil s kovovými vidlicemi.

„Bude ti to stačit?“ podal ji jednu vidlici.

„Jak se s tím zachází?“ zeptala se pochybovačně.

Vzal ji vidlici a napíchl na konci tyče špekáček.

„Už je ti to jasné?“

Přikývla a začala špekáček opékat nad žhavým dřevem.

Venda mezi tím dovlekl z kuchyně tác s nakrájeným chlebem, hořčicí a ostatními potřebnými inštrumenty.

Poté ještě donesl dvě číše a otevřenou láhev vína. Podíval se odborným zrakem na rozložené věci, „no vypadá to že je to všechno.“

Přisedl na polštářek z druhé strany stolečku a napíchl si špekáček.

„Drž to výše, budeš to mít celý spálený,“ dirigoval Zuzanu a otáčel špekáček nad uhlíky.

Poznámka autora: (Nebudu vám líčit průběh večeře, stejně čekáte hlavně na sex.)

Trvalo to hodnou chvíli než dojedli, poklidili a odebrali se na lože.

Zuzana se svlékla a rozložila na lůžku, „jejda to je pohodlný, to bych neřekla,“ podivila se.

Svlékl se také, zhasnul a přisunul blíž k ní.

Líbal každé místečko, hrál si s   vrcholky, a zase s polibky klouzal po úbočí mezi ňadry. Zuzka prudce dýchala, co chvíli jakoby zavzlykala a hladila ho po vlasech.

 Její tělo vonělo ženstvím a klín měl snahu se vymrštit vzhůru.