Mít nebo nemít

Vysoké stromy lemovaly břehy řeky, která se prvním pohledem jevila rovná jako stůl. Poklidnou hladinu občas zčeřily projíždějící lodě, blíže břehu sebou hodil kapr a narušil tak celkově poklidný obraz letního odpoledne.
Podél řeky vedla stezka. Jindy plná bruslařů a maminek s kočárky, nyní v odpoledním horku, téměř opuštěná. Z dálky se blížila běžkyně. Mladá dívka, z hnědých vlasů upletený cop, štíhlá, menšího vzrůstu lehce běžela po asfaltové cestě. Zamyšlená. Před rokem, v jedné hospůdce při stezce, ho spatřila. Starší, téměř bělovlasý muž, při těle – musí mu být nejmíň padesát- pomyslela se tenkrát - nic zvláštního. Ale pak se na ni zadíval - v tu chvíli se jejich pohledy setkaly … zaklesly se do sebe vší silou, které byly schopny a ani jeden nechtěl ze své pozice odejít jako první. Ten muž měl tak blankytně modré oči, hladící oči, svlékající oči, lákající k utopení se v nich…a chlapecký úsměv. Cítila, jak jí rudnou tváře. Ne studem…vášní. Pocítila horkost v klíně, mravenčení po páteři. Nevydržela – sklopila oči zpátky na stůl. Srdce jí bouchalo takovou silou, jakoby chtělo prorazit hrudní koš a vzlétnout k oblakům. Nepřemýšlela…vzala ubrousek a napsala na něj adresu a telefon. Vstala, a když procházela kolem, položila ho muži na stůl, pokračovala v chůzi. Za dva dny zavolal, přišel do jejího podkroví. Po lahvi vína jí pomalu svlékl, zkušenými pohyby hráče na ženské tělo, na struny touhy, prozkoumal každý centimetr jejího těla, pružná ňadra, pevné břicho, tmavý klín … líbal ji záměrně pomalu, vedl jí po schodech vášně k vybičování chtíče do neúnosných mezí vzlyků v extázi vyvrcholení, kdy křičela vášní, slastí a … pocítila příval majetnictví. Začala jím být doslova posedlá. Myslela na něj, kudy chodila, na jeho tělo, dotyky… přestože byl ženat, chtěla ho jenom pro sebe. Nechtěla se o něj dělit s jinou ženou. Ale pokaždé, když zavedla řeč na toto téma, muž ochladl. A tak se rozhodla.
Při dnešním běhu promýšlela detaily. Věděla, kde bydlí. Zítra půjde za jeho ženou a vše jí řekne. Musí pochopit, jak ho potřebuje a vzdá se ho. Pro ni.
Druhý den odpoledne stála před jejich domem. Ve svých nejlepších šatech. Zvědavě okukovala zahradu pod velkým ořechem, mezi větvemi keřů. U dřevěného stolu seděl on, naproti němu - žeby jeho žena? Popíjeli a smáli se. Zabolelo ji u srdce, když viděla, jak si rozumí. „Miláčku, půjdeme domů,“ řekla najednou ona. Muž se zvedl, políbil ji na ústa, žena aktivovala invalidní vozík, a za předení motoru se pomalu rozjela k domu. Muž šel vedle ní.
Dívka zůstala stát jako solný sloup. Srdce změnilo rytmus, oči jí zaplavily slzy, plakala. Tak moc plakala…pro ztracenou naději, pro něho, pro ženu na invalidním vozíku. Za keřem stála nehnutě hodně dlouho.
Vysoko na stromě puklo vajíčko. Vyklubal se z něj malinký špaček. V odpoledním teple slunce a lehkém vánku, neopeřený pomalu osychal.
Nebude trvat dlouho, naroste mu peří, křídla, vzlétne vysoko…pokud do jeho osudu nezasáhne kuna, která pravidelně hnízdo navštěvuje.