Hajný od Staré hájovny 1.

 

Kapitola první, pojednávající o tom jak se líčí past na hajného Poděsa.

 

Listopad v tomto roce zatím ukazoval svoji nevlídnou tvář. Pokud nepršelo, drobně sněžilo. K tomu nevlídný vítr od severu.

Luboš s Hankou, kteří se právě vrátili od gynekologa seděli v kuchyni u stolu a řešili velký problém.

Kdo nahradí Hanku v družstvu.

„Ono se řekne otěhotnět,“ povzdechla si, „ ale koho sehnat na moje místo?“

Luboš si donesl z ledničky pivo, nalil do sklenice a zamyslel se, „co některá ze spolužaček, nedala by se zlákat?“

„Už jsem zkoušela, není zájem. Buďto jsou vdané a mají rodinu, nebo mají dobrý flek a nebudou měnit.“

„Tak to teda nevím,“ zamyslel se, „nějakou dobu by mohla helfnout moje účetní, ale to není řešení.“

„Chtěla jsem se zeptat naší profesorky, ale ze školy odešla a soukromé číslo mě odmítli říct,“   řekla rozmrzele, „a dej mě loknout piva, jenom dráždíš nebohou maminku.“

Zasmál se, „tak je to v suchu miláčku, od toho jsou vyhledávače. Pokud nemá číslo tajné, tak ho zjistím.“

Donesl si na stůl notebook a zapnul, „jak se ta tvoje profesorka jmenuje?“

„Smutná, Miroslava Smutná. Ale myslíš že to najdeš?“

Luboš neodpověděl a pilně datloval do klávesnice. Tak mu alespoň tajně usrkla piva.

Ovšem měl oči všude, „nepij mě to pivo, narodí se nám alkoholik,“ ozval se káravě.

Koukal na obrazovku, „nojo, těch Smutných Mirek je tady nejmíň padesát. Musíme to nějak zpřesnit. Nevíš kde asi bydlela? Nebo měla nějaký titul?“

„Počkej,“ vzpomněla si, podívám se na maturitní vysvědčení, měl by tam být její podpis.“

S povzdechem se zdvihla a zmizela ho hledat. Po chvíli se vrátila, „tak je inženýrka a pokud vím tak bydlela u nás ve městě.“

Upravil vyhledávání a spokojeně zavrčel, „máme štěstí, je tady jenom jedna Smutná, tak si napiš číslo,“ začal diktovat.

Vyrušilo je bouchání na dveře a štěkot psa.

„Hele ztracený hajný se objevil,“ zasmál se Luboš, „pojď dál, když je venku nečas, objeví se Poděs.“

Hajný vešel do kuchyně, „ha,ha, ha, tady je někdo vtipný. Co to piješ? Pivo, v takovým nečasu?“

Luboš zašel pro svoji ohnivou vodu, vzal dvě skleničky a nalil.

Hanka mezi tím tiše zmizela ve vedlejším pokoji.

„Kam de? Něco jsem ji udělal?“ podivil se hajný a hodil čtvrtku do sebe.

Spokojeně zamrčel, „ta hřeje.“

„Nic, nic se neděje, jenom šla shánět za sebe náhradu,“ konejšil ho Luboš a dolil plnou sklenici.

„No jo, to mě nedošlo,“ uvědomil si hajný, „von tam Kulička nebude mět účetní.

A vod kdy Hanka bude doma?“

Luboš si lízl jalovcové a zamyslel se, „dneska jsme byli u doktora, vše je v pořádku, ale doporučil, aby zůstala nejpozději od nového roku na mateřské.“

Hanka se vrátila s úsměvem, „tak co, moji ožralové, to si dáváte, když se nebohá holka musí na vás dívat. A v sobotu přijede návštěva, tak Lubo musíš vymyslet nějaký parádní oběd.“

„Přijede?“ zeptal se.

Přikývla, „prý přijede a že to nějak dáme dohromady.“

Luboš se zamyslel, „no co tak udělat? Mám na mrazáku flák srnčího, co tak naložit řízky, nebo udělat guláš?“

Hajný rozpravu bedlivě sledoval a mlsně polykal na sucho.

„Myslím, že řízky by byly lepší, přece jenom guláš není tak sváteční,“ rozhodla Hanka.

Hajný si povzdechl, „no jo, řízečky ty já rád, to zas o něco přijdu.“

„Proč?“ podivila se, „můžeš tu být s náma, není to nic tajnýho.“

Ošil se, „ale když, no já vypadám jako vopelichaná vopice, ještě bych ji postrašil.“

„Tak to ne,“ zaprotestovala, „když si oprášíš mundur, a učešeš fousy, tak budeš vypadat jako mužskej.“

Hajný se nafoukl, „a jak vypadám teď?“

Luboš si přisadil, „teď vypadáš jako Poděs.“

 

Přišla sobota a ve svátečně uklizené kuchyni se vinula krásná vůně srnčích řízků, bramborového salátu a polévky s játrovými knedlíčky.

Bylo kolem jedenácté hodiny když Hance zazvonil mobil.

Vzala hovor: „Hradilová? Dobrý den paní profesorko. Jistě, to je jednoduché, jste u samoobsluhy, pokračujte stále dál, okolo družstva pak po zpevněné silničce do kopečka a jste u nás. Už se těšíme.“

„Zůstala trčet u samošky, tak tu bude za chvilku,“ vysvětlovala  Lubošovi a honem ještě upravovala stůl.

Po chvilce uviděli jak se do kopečka šplhá menší červené autíčko, tak vyšli na zápraží přivítat.

Z auta se vysoukala docela pohledná ženština a hned se začala vítat s Hankou.

„Takže paní profesorko, tady to ta moje první polovička zvaná Luboš,“ začala s představováním.

Luboš jí podal ruku a omlouval se, že ji vyrušují, ale že už neví jak to zařídit.

„S tím si nedělejte starosti, to nějak zařídíme,“ spustila rázně když ji vyrušil zvuk kroků. Otočila se a uviděla statného lesáka v uniformě, přes rameno zalomenou dvojku a s vousy, že Krakonoš by mu je záviděl. Zálibně se na něj podívala, „to mě udivuje, že tady máte samé pěkné muže.“

„Tak to je náš kamarád, místní hajný,“ hned ho Hanka představila.

„Vida, s kým se tady nesetkám,“ zasmála se profesorka, „já jsem Mirka Smutná,“ podala mu ruku. Hajný rozpačitě stiskl ruku, „no, já jsem tady hajný, Vašek,“ podíval se zoufale na Hanku, která to s úsměvem urovnala.

„On má Vašek divnější příjmení a trochu se za to stydí, i když nemá za co. „Jmenuje se Kaše a přezdívají mu Poděs.“

„Proboha co je na tom špatného?“ podivila se profesorka, „já jsem Smutná a taky kvůli tomu nepláču.“

Odstěhovali se do kuchyně a překonali námitky profesorky, že nepřijela je vyjídat.

Usadili se u stolu a tak jim začala vykládat jak hledala k nim cestu.

„Představte si, zastavím dole ve vesnici u terasy s obchodem. Stála tam taková stará babka s šátkem a popíjela z láhve pivo. Slušně jsem se zeptala kde bydlí Hradilovi. A ona na to Hradilovi? Ty já neznám. Tak já zase že bydlí na Staré hájovně. Babka se zamyslela a pak mávla rukou s flaškou sem nahoru. Tam to nahoře je Stará hájovna, ale tam bydlí Trotl. Já z ní byla tak zmatená, že jsem poděkovala, zalezla do auta a raději zavolala Hance.“

Hajný zčervenal, nafoukl se a vztekle vyprskl, „já tu Semelčicu roztrhnu jako hada. Nebo ještě líp, jak ji uvidím v lese, tak jí vpálím do,“ zarazil se a pak opatrně pokračoval, „do pozadí hrst broků.

Rozesmáli se a Hanka to vysvětlila, „ta babka je zdejší největší klevetnice, všechny šmíruje a vymýšlí si o nich co ji napadne. A Luboš jezdí do práce v takovém strašně starém kabátě proto mu místní dali přezdívku Trotl. Tak jako tady Vaškovi zase Poděs. No a jak naposledy šmírovala u našeho okna, tak ji Vašek přistihl a zařval na ni až spadla s lavice u okna.“

Luboš donesl na stůl mísu s polévkou a tak se dali do jídla. Po jídle si chlapi dali pivo a ženské limonádu.

Pak začaly vymýšlet jak to s Hančiným zástupem zařídit.

Nakonec profesorka nabídla řešení: „Podívejte, já jak jsem odešla ze školy, tak dělám daňovou poradkyni. Takže časově bych to zvládla i tady. Ale je tady menší problém. Když budu denně jezdit sem z města, tak se to družstvu podraží. Nedá se tady na přechodnou dobu zamluvit podnájem?“

„Jo, tak to asi bude problém,“ povzdechl si Luboš.

„Ty Lubošku? Ještě sušíš v tym vejměnku houby?“ zeptal se potutelně hajný a Lubošovi se rozsvítilo.

„Bože já jsem nemehlo,“ povzdechl si, „stačila by vám obývací kuchyň a ložnice? Je tam i komplet sociální zařízení.“

„Stačilo, je to víc než bych čekala, ale dá se tam zařídit internet?“ zeptala se zvědavě.

Luboš mávl rukou, „tady není problém, celé to pokrývá  wifina.“

Hajný se zvedl, „co budeme tady klábosit, pojďte se na to podívat.“

Profesorka se zvedla od stolu, „Haničku sebou tahat nebudeme a tak se pohodlně vlezeme do auta.“

„Na co auto?“ podivil se hajný, „dyť je to jenom pár kroků.“

Zavěsila se hajnému pod paži se slovy, „veďte mě rytíři.“

Luboš se podíval významně na Hanku, vzal z věšáku klíče od domku a zmizel za nimi.

Hanka se zvedla a začala uklízet ze stolu. „Tak se mi zdá že je tady někdo lákán do pasti,“ zasmála se.

Vrátili se za hodnou chvíli.

„Tak je to domluveno, „ spustil Luboš, „zapnul jsem elektriku, pustil vodu a vytahali jsme ze skříně povlečení. To byl od tebe dobrý nápad, dát povlečení do těch vakuových pytlů. Vůbec to nebylo vlhké.“

„Proto jsem je taky koupila,“ odvětila Hanka suše.

Nahnala všechny ke stolu a Luboše poslala pro nějaké víno do sklepa.

„Myslíte že to půjde tam dneska spát?“ zeptala se profesorka, „dlouho se tam netopilo.“

„Zvenku na stěnách je asi patnáct centimetrů polystyenu, vytopeno to bude tak za hodinu,“ zahlaholil ode dveří Luboš třímajíce v každé ruce láhev s růžovým obsahem.

„A i kdyby to nešlo, přespíte u nás v obýváku.“

Hanka nachystala sklenice, Luboš otevřel láhev a rozlil růžový mok.

„Je to od kámoše z Moravy, dělá tam někde ve vinařství.“

Pak se vrátil  k ledničce a vytáhl pořádný kus uzeného a velkou klobásu.

„Proboha, vždyť jsme po obědě, tak na co další jídlo,“ protestovala profesorka.

„Přece na zajezení,“ vysvětlil ji hajný a zálibně se zavrtěl na židli.

Luboš donesl nakrájené uzené a klobásu ozdobené okurkami.

Usedl a pozvedl sklenici s vínem, „tak ať to všechno vyjde.“

„Počkejte, „zarazila ho profesorka, „nevíme co na to řekne ten váš předseda.“

Luboš položil sklenici, „není problém, já mu brnknu.“

Zavolal Kuličkovi, nasměroval ho na Starou hájovnu. A pouze po svých, žádný dopravní prostředek!

„Za chvíli bude tady, ale připít si klidně můžeme, protože Kuličkovi nic jiného nezbývá.“

„On se jmenuje Kulička?“ zeptala se opatrně profesorka.

Hanka se zasmála, „Pepa teda na to slyší, ale jmenuje se Josef Krousek. Kulička mu říkají protože je hubený jako lunt.“

Připili si, povídali a neuplynula ani čtvrthodina a předseda vběhl do kuchyně.

„Dobrý vespolek, co se oslavuje?“ zahlaholil.

Kulička si teprve nyní všiml cizí osoby sedící u stolu.

„Jejda, promiňte, já jsem se ani pořádně nerozhlédl.“

„Přestaň deklamovat a pojď ke stolu. Sháníme pro tebe účetní,“ usměrnil ho Luboš a nachystal pro něj sklenici.

Kulička si povzdechl, „jo účetní, to já znám, to už jsem jednou zažil. Ale tentokrát Luboš neuloví v křoví další účetní.“

„Takže Pepíčku, dovol, abych ti představila našeho hosta. Je to paní inženýrka Miroslava Smutná, daňový specialista, která mě před chvílí slíbila, že to vezme,“ s líbezným úsměvem to Hanka naservírovala Kuličkovi.

Pohled to byl za všechny peníze, jak Kulička s otevřenými ústy nechápavě hleděl na profesorku.

„Šmárja Josefe,“ vydechl, „no jo, ale kde bude bydlet?“

„I toto je už zařízeno,“ bavila se Hanka, „bydlet bude tady u nás na vejmínku.“

Kulička se tázavě podíval na profesorku, „je to pravda?“ vydechl ohromeně.

Profesorka zjevně pokračovala v duchu Hanky, „no, jestli mě budete potřebovat, tak se domluvíme.“

„Potřebovat – to víte že jo. Já už jsem byl zralej na cvokhaus. Tak se hned v pondělí domluvíme. Platí?“

„Víte co mě ale trochu vadí?“ pokračovala profesorka, „že když jsme tak říkajíc všichni na jedné lodi, tak že mě vykáte. Co říkáte? Já jsem pro vás Mirka, platí?“

Luboš honem dolil sklenice a že si na to musí připít.“Ale na kamarádském polibku trvám,“ prohlásila, přiťukla si se všemi a potom začala s líbáním od Hanky. Hajného si nechala nakonec a když se sklonil k jejímu obličeji, chytila ho rukou okolo hlavy a dlouze se přisála na jeho vousatá ústa.

Hajný zrudl jako rak a nechápavě koukal co se to stalo. Ostatní se bavili jeho rozpaky.

„No co se smějete, to je odměna za jeho nápad s bydlením,“ zasmála se Mirka.

„Kdyby tady Vaška nenapadlo, že je vedle volná chaloupka, tak by to bylo všechno v háji.“

„Proto je vidět, že všechno co je v háji rozlouskne tady náš hajnej,“ podotknul Luboš.

Rozproudila se spokojená zábava, Luboš musel do sklepa pro další víno a uzené, které hlavně do Poděsa a Kuličky padalo jako do prázdného pytle.

Setmělo se a hajný se začal loučit, že už musí domů, nebo že mu Asta ze všeho udělá kůlničku na dříví. Rozloučil se, Luboš mu ještě podstrčil balíček s klobásou, prý pro Astu a hajný zmizel v šeru lesa. Zbytek osazenstva pomalu dopil, dojedl a rozešel se do svých domovů. Mirka odmítla pohostinství obývákové válendy s tím, že si to musí prubnout v novém.

Manželé Hradilovi způsobně zalehli do postele, Hanka se přitulila  a zeptala se, „ty Lubo, nezdá se ti, že Mirka nějak po Vaškovi jede?“

„Jede?“ vyprskl, „holka tak si myslím, že z našeho hajného se stala lovná zvěř.“

 

(V další kapitole se dozvíte jak se hajný pomstil babce Semelové a propadl buchtovému kouzlu.)

 

J.R.