London Summer

Je ráno. Šourám se z ložnice po schodech dolů do kuchyně. Jako každý den… tedy… jako každý den poslední dva měsíce. Vždy musím vstávat dřív než on, abych mu mohla nachystat snídani, než odejde do práce. Už jen posledních pár schodů. Promnu si oči a prohrábnu vlasy. Dneska jsem nějaká… ehm… použitá. Šoupu nohama o zem jak procházím domem ke kuchyni. V obličeji mám výraz malého unaveného dítěte s našpulenými rty v protestné grimase. Vstávat takhle brzy během prázdnin, by mělo být trestné. Ještě chvíli bych v posteli vydržela… spát. Hm… Tomu se musím pousmát. Co jsem s Davidem, tak toho vážně moc nenaspím. Při té myšlence mi zčervenají tváře.

Beru rychlovarnou konvici a plním ji vodou. K tomu si pouštím rádio a ladím Capital. Pecka! Hrají tu moji! Začnu chystat snídani, a v poněkud zajímavém pokusu o tanec, se začínám vlnět do rytmu hudby. Nemotorně přešlapuju a poskakuju z jedné nohy na druhou a rty kopíruji text. Vlasy mi padají přes ramena, vrtím zadečkem ze strany na stranu a u toho krájím zeleninu. Vůbec si neuvědomuji, že jsem stále úplně nahá. Abych řekla pravdu, tak si teď užívám svou malou chvilku klidu.

„Teda… takové představení hned po ránu jsem nečekal.“ vyruší mě mužský hlas, ze kterého je jasně poznat značná dávka pobavení, a něčeho dalšího. Leknutím nadskakuji. Překvapil mě. Rychle se otáčím a civím na něj s otevřenou pusou, zcela zahanbená stavem, ve kterém se teď nacházím. Napadá mě velmi výstižný nadpis článku: „Nahá dívka chystající snídani přistižena při tanci! Šokující fotografie již dnes!“ Sakra… probudila ho ta hudba, co tu hraje? Stojí ve dveřích a opírá se o futra. Už je osprchovaný a oblečený. A očividně se hodně baví. Bídák…

Bože… Tváře mi divoce zrudnou. Ježiši! To je trapný… Zahanbeně sklopím pohled k podlaze. Nechci, aby se mi díval do očí. Stojím tu před ním nahá a ještě pořád se stydím za svou postavu. Mé ruce se nevědomky snaží zakrýt hrudník i rozkrok, i když mi při pohybu hlavy, vlasy přepadly dopředu a prsa už zakryli.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vyjede po mě, „Snad jsem ti o tomhle už něco říkal, ne?!“ Sakra… tohle vypadá na průšvih. Samozřejmě vím, že vyžaduje, abych v jeho přítomnosti byla svlečená. Ale… prostě hanba je hanba. Kromě toho máme i další pravidla, která musím dodržovat. Vykat mu, udržovat si jakousi míru úcty, oslovovat ho Pane, a další. Při hromovém tónů jeho hlasu se zatřesu. Nekřičí. Ale je rázný.

„Dominiko!“ snaží se upoutat mou pozornost. Úspěšně. Ať už tohle promlouvání máme za sebou. „Já čekám na odpověď.“ Houkne po mně.

Do odpovědi se mi vůbec nechce. Do teď to bylo fajn ráno.

„Ano, už jste mi o tom říkal, Pane.“ Pronesu. Hlavu pořád sklopenou k zemi a ruce stále zakrývají části mého těla.

„No ano, ale co?!“ dožaduje se podrobnější odpovědi. Zkříží při tom paže na prsou a ve tváři má přísný výraz. I když vím, že je to jen hra, tak mám pocit, jako bych spáchala ten nejhorší zločin. Potřebuju se zhluboka nadechnout. Nabrat odvahu na odpověď. Paradoxně mé tělo je jiného názoru, než hlava a dává to najevo staženými bradavkami, které teď velmi nevhodně vyčnívají do prostoru. Ach jo. Proč aspoň jednou nemůže spolupracovat?

„Že se před Vámi nesmím schovávat.“

„A víš, co teď budu muset udělat?“

„Potrestat mě.“ Teď už je to jen sotva slyšitelný šepot. Stojím tam jako na hanbě a on nic neříká. Nevím, co mám čekat. Zvědavost mě nabádá podívat se na něj. Aspoň koutkem oka. Zjistit v jakém je rozpoložení. Dívá se na hodinky.

„Necháme to na odpoledne, až se vrátím. Uděláš si tu své povinnosti a až budu zpátky, naplácám ti. 15 ran by ti to už mohlo vtisknout do paměti.“ Zhodnotí. Do prkýnka… Jak byl nejdřív můj obličej plný krve, teď už v něm žádná není.

„Už musím jít. Dneska tam potřebuju být dřív.“

Proč se vždycky cítím jako malé dítě, když mě takhle peskuje? Obrací se a odchází z kuchyně. Spěšně mu balím snídani, aby si ji mohl vzít s sebou. Na jednu stranu nemůžu dopustit, aby mě opouštěl hladový a rozmrzelý a na druhou stranu si musím udělat nějaké plusové body a zmírnit jeho hněv. Utíkám za ním. Když ho doženu, podávám mu jídlo a kávu v termo-hrníčku.

„Mějte hezký den, Pane.“ Při tom se snažím vykouzlit ten nejsladší úsměv, jakého jsem schopná. Zřejmě marně… Bere si sáček, který mu podávám, ale nic neřekne. Hm… asi to nefungovalo. Hrubě mě chytá za bradu a dlouze mě políbí. Nepodívá se mi do očí, nepohladí mě po tváři a, sakra, ani nezavrčí. Jen za sebou práskne dveřmi a je pryč.

Díky tomuto jeho aktu nezájmu a opovržení, se teď cítím jako bych nic neznamenala. Hlavou mi proběhne série nepříjemných a nelichotivých synonym. Subinka, hračka, nicka,… To poslední je děvka.

Teď se mi dělá zle.

Nemám ráda chvíle, kdy se ode mě takhle vzdaluje. Když je chladný jak ledová královna. Podrážděna vývojem dnešního rána odcházím do ložnice. S trucovnou rázností si beru své velké černé tričko CocaCola na spaní a černé krajkové kalhotky. Tak a má to! Proběhne mnou pocit zadostiučinění. Bože, jak já jsem na něj naštvaná! Mé svědomí, ale ví, že kdyby se vrátil a našel mě oblečenou, bude z toho ještě větší průšvih. Můj hněv, ale momentálně nezná hranic.

„Co oči nevidí, zadek nebolí.“

Beztak se musím dát do úklidu. Můj zrak padá na zmuchlaná prostěradla a peřiny na posteli. S pohledem na ten chaos se mi vybavuje předešlá noc. A ta před ní. A další a další předešlé. Mé myšlenky se, ale zastaví u jedné konkrétní. U té první.

Vzpomínám si na to, jak jsem se bála, ale zároveň mnou procházela jedna vlna vzrušení za druhou. Jak ke mně byl hodný, a tak opatrný a jemný. Tolik se snažil, aby se mi to líbilo. Šeptal mi nejrůznější lichotky a zdrobněliny, abych si připadala krásná, chtěná a milovaná. Zlatíčko, miláčku, broučku. Každý jeho dotek byl předem promyšlený a měl svůj účel. Přivést mě a mé tělo k šílenství. Nespěchal. Dával si na čas. Ve chvíli, když už jsem přímo prosila a žadonila, aby se se mnou pomiloval, mě pomalu trápil dál ještě aspoň půl hodiny. Byla jsem celá bez sebe. Vzduch plnil můj přerývavý dech a sténání.

„Ty netušíš, jak moc tě chci,“ mumlal mi do krku. „Jak jsi sexy.“ Polibky si razil cestičku přes můj krk, až se mi nosem otíral o jamku nad klíční kostí a zastavil se tam, aby ji polaskal jazykem. Z úst mi vycházela série nesrozumitelných slov, až jsem se prohnula v zádech a vykřikla rozkoší. Rukama jsem vyhledala jeho záda, hladila ho po svalech, zastavila na bocích a tiskla ho k sobě dolů.

„Ještě ne, lásko.“ A pokračoval ve své tortuře přes má prsa a bříško. Když mě líbal na kyčelní kost, ochutnával při tom mou kůži jazykem a vtahoval ji do úst. Pamatuji si, jak jsem se z toho oparu rozkoše probrala celá nesvá a úplně ztuhla. A on si toho všiml.

„Co se děje?“ zamumlal, zatímco nosem přejížděl po bříšku z jednoho boku na druhý.

„Ještě nikdo mě nikdy…“ řekla jsem úplně v rozpacích, celá zadýchaná a rudá až na zadku. Žádal mě, abych dala nohy od sebe. Vím jak podezřívavě a obezřetně jsem se na něj dívala, ale poslechla jsem. Očima fixoval ty mé. Bylo z nich vidět uznání, obdiv i něha. Byl v nich plamen, při kterém mé tělo rozpaloval do běla a můj dech byl čím dál tím mělčí. Jemně mě tam začal hladit prsty. Byl to nepopsatelný pocit. Nejdřív se mně dotýkal jen zlehka, zkusil jen jeden prst a opatrně jím pohyboval. Pak vsunul druhý a palcem začal obkreslovat malé kroužky. Ani na okamžik neodtrhl oči od mých. V jeden moment jsem musela sevřít prostěradla v pěstech. Těch pocitů na mě bylo jednoduše moc. Mé tělo si dělalo, co chtělo. Mou hlavou probleskla myšlenka, že mít tak nadané prsty by měl být zločin. Dával si pozor, abych byla dost vzrušená. A když do mě poprvé malinko vstoupil…

Nad tou vzpomínkou se zachvěju a prohrábnu si vlasy oběma rukama. Páni… to bylo něco… Mé tělo patrně souhlasí, protože cítím, jak se mi mezi nohama dělá mokro a v podbřišku se zatínají ty nejjemnější svaly.

Celé to udělal pomalu a trpělivě a já byla tak nedočkavá a zvedala boky v touze přilákat ho dál. „Dívej se mi do očí.“ Poručil. Poslechla jsem a se zachvěním jsem zvedla víčka a on na mě upřel svůj pohled. Dívali jsme se na sebe a on se vtlačil trochu hlouběji, postupoval pomalu, velmi pomalu… V tu chvíli jsem musela sevřít víčka. To se mu moc nelíbilo, a tak mě lehce štípl do zadečku, abych je znovu rozevřela. Když jsem jeho tichou narážku pochopila a udělala, co chtěl, začal se až nesnesitelně pomalu pohybovat, aniž by přerušil náš oční kontakt. Postupně jsme si našli vlastní rytmus, který jsme dychtivě následovali až do konce.

Bože… Jak já se do něj tehdy zamilovala. Má své světlé stránky. A já o nich vím. Jen je velmi těžké se k nim dostat. S úsměvem a ruměncem ve tváři začínám stlát postel. Během té chvilky zjišťuji, že tomu muži, který je někdy na přes-držku, bych splnila cokoliv. V očích mi probleskne ženská prohnanost. Dnes dosáhnu svého já. V rychlosti vytřu horní patro i přízemí a ženu se do kuchyně. Chci mu udělat radost a vykoupit se z toho ranního průšvihu. Takže bude krůta s rýží! V mrazáku, ale krůta není.

„Hm… bude to chtít alternativu.“ Zhodnotím, a jakožto praktická žena, kterou v domácnosti nic nepřekvapí, vytáhnu namísto krůty kuře. Pták jako pták. Nechám ho rozmrazit a mezitím chystám rýži, kterou podle receptu od babičky, dám vařit do trouby. Když je hotová přichází na řadu kuře. Zatímco jde v kuchyni vše jako po másle, já už dávno uklidila zbytek domu. Dnes je horko. Takže se bez okolků zbavuji trička. To mi připomíná, že bych asi měla vyprat, a tak se do toho dávám. V hlavě si procházím svůj plán a hloupě se culím. Sleduji hodiny. Za chvíli by měl být doma. Jsem zvědavá, v jaké náladě se vrátí. Bude se pořád zlobit? Nebo už to bude dobré a promine mi to? Určitě mi bude chtít dát na zadek. To ne… Nesnáším se mu potom dívat do očí a slibovat, že se to už nikdy nestane. Pokaždé si přijdu jako by mi bylo pět a zrovna rozbila sousedovi okno kamenem. On ví, že se za svůj velký zadek stydím a stejně mě k tomu nutí. Tedy… jak říká on… Situace si to vyžaduje. Jistě…

Slyším, jak na příjezdové cestě zapraská štěrk. Je doma! Ve spěchu ze sebe shazuji černé krajkové kalhotky a spěchám ke vchodovým dveřím, kde si podle domluvy klekám na kolena, ruce pokládám na stehna, hlavu klopím k zemi mezi své nohy a čekám, než vejde, abych ho mohla přivítat. Tají se mi dech. Proč jsem pokaždé tak vzrušená? Srdce se mi snaží udělat díru v hrudním koši a na pokožce mi vyrazí tenká vrstva potu.

Cvakne zámek. Pohne se klika. A je tu. Spokojeně se na mě podívá. Čekám na něj podle instrukcí. Vše je splněno a vypadá to, že i on se vrací v lepší náladě. Vejde dovnitř, zavře za sebou dveře a znalecky mlaskne. Spokojeným tónem řekne, „To je moje poslušná holčička.“ Přistupuje ke mně blíž a pohladí mě po vlasech a potom po tváři. To je signál, že se na něj můžu podívat. Zvedám k němu pohled, usměju se a položím se mu tváří do dlaně.

„Jak jste se dnes měl, Pane?“ zeptám se.

„Bez tebe? Nic moc.“ Prohlásí a nabízí mi ruku, abych mohla vstát. Jakmile jsem na nohách, pohladí mě po pasu a přitáhne si mě blíž k tělu. Nemotorně k němu klopýtnu a on mě chytá a pevně sevře. Zachichotám se. Jednu ruku utahuje kolem mého pasu a druhou mě chytá v týlu za vlasy a přitáhne si mě, aby mě mohl políbit. Na chvíli mě tím vykolejí, ale nakonec se chytám, beru jeho tvář do dlaní a polibek prohloubím. Někde hluboko uvnitř mně něco vzplane a tu samou potřebu doteku jako má on, najednou cítím i já.

Dělá krok dopředu a tím i mě nutí ustoupit. Nakonec mě opírá o stěnu a svým tělem mě tam dokonale uvězní. Ruce přesouvá k mému obličeji. Palci mě hladí po tvářích a jazykem přejíždí po mém spodním rtu, zkusmo ho sevře mezi zuby a zatáhne za něj. Potom mi rukama projede vlasy, pohladí mě po krku a končí u prsou, která bere do dlaní. Slyším, jak mi přitom zavrčí do ucha a přitiskne se ke mně spodní částí těla ještě blíž. Cítím, jak se ke mně tlačí. Tvrdý a připravený. Zhluboka se nadechuji a snažím se vstřebat pocity z jeho prstů na mých bradavkách. K tomu líbá na krku. Bože můj… Chladná stěna za mými zády a žár z Davidova těla na to mém tvoří dokonalou kombinaci.

Stud jde stranou. Já toho chlapa chci a teď je moje šance! Když se odtrhne od mého krku a podíváme se vzájemně do očí, oběma nám v nich plane oheň a vášeň. Znovu ho líbám, mé dlaně na těch jeho, které svírají má prsa, a tělem mu naznačuji, aby kousek ustoupil. Když už mám skulinku, kudy bych se mohla protáhnout, beru ho za ruku. Nejdřív nechápe, a tak se na něj uličnicky podívám a usměju se. Vedu ho do obývacího pokoje, kde ho jemně dostrkám na gauč a přinutím posadit se. Nespouštím z něj oči. Snažím se mu naznačit, co teď přijde. Mě samotné vázne dech. Klekám si před něj na kolena a s potěšením zjišťuji, že mě to dnes nebude stát tolik práce. Pomalu mu zouvám botasky a ponožky. Rozepínám mu kalhoty a i se slipy je stahuji dolů a odhazuji je. Tohle si hodlám vychutnat. Vše dělám až v bolestně pomalém smyslném tempu. Teď se přede mnou tyčí v celé své velikosti. Hladím ho po stehnech a prsty postupuji výš k bokům, schválně míjím cílovou oblast a pokračuji k břichu. Napřimuji se a tisknu mu lehké polibky mezi jemné chloupky na vypracovaných prsou. Líbám ho i cestou zpátky a dávám si záležet, aby přitom jeho chlouba projela mezi mými prsy. Sedí. Oči upřené do mých. Čeká, než se dostanu tam, kde chci být.

Beru ho do ruky a pohnu jí nahoru a dolů. Ostře nabere vzduch a zatne zuby. Když to udělám znovu, ale pomaleji a s pevnějším stiskem zavrátí hlavu. Uvnitř mě se rozhostí silný pocit spokojenosti. Své pohyby ještě párkrát zopakuji a potom ho beru do úst. Je slaný, horký a tvrdý. David mi zaplete prsty do vlasů. Netahá za ně, ani mi netlačí hlavu blíž k jeho klínu. Zřejmě je spokojený s tím, co se mu dostává. A to mě motivuje. Začínám ho sát a hlavou pohybuji nahoru a dolů, stále tak pomalu jako předtím. Sleduji ho očima a poslouchám jeho dech. Zkouším, co vydrží a tak ho beru hlouběji, tak jak mi to dávicí reflex dovolí. Když změním tempo a začnu se pohybovat rychleji, protlačí skrz zaťaté zuby několik nesrozumitelných slov. Prsty mi stále projíždí mezi vlasy a to, na druhou stranu, dělá dobře mně.

Najednou mi je sevře v pěstech a celý se napne. „Ach, zlato!“ vyhrkne a se zvířecím zavrčením mi vrcholí do úst. Cítím, jak se mu pod mými dlaněmi zatínají stehna a jak mi skrápí hrdlo slanou tekutinou. Oddychuje jako by právě uběhl maraton. Poslušně ho celého očistím a dívám se na výsledek mého konání. Ve tváři se mi odráží zadostiučinění. 1:0 pro mě.

Když se probere, zahledí se mi do očí.

„Za takové milé přivítání tě budu muset odměnit.“ Úplně by stačilo, kdybys mi nenaplácal.

Když se trochu sebere, pomáhá mi vstát, a ruku v ruce mě vede do ložnice. Když za námi zavře dveře, tak z postele odsraní přehoz a přikrývky, prudce mě políbí a povalí mě na ni. Věnuje mi podobnou péči jako já před chvílí jemu. Rozkoší zavracím hlavu a hladím ho po vlasech, zatímco mě laská na těch nejcitlivějších místech. Najednou se náhle přesune výš a ústy zajme ta má. Spodek tvého těla otírá o ten můj, protože ví, že si ten kontakt budu užívat stejně jako on.

Z ničeho nic se, ale ocitám nahoře. David nás vyměnil tak, že teď na něm sedím obkročmo a on je pode mnou. On ví, jak tohle nemám ráda! Znejistím a celá zrudnu. Stydím se. Cítím se vystavená na milost a nemilost, zahanbená a zodpovědná za to co se teď bude dít. Ve tváři má prostopášný a triumfální výraz. On to udělal schválně! Tak fajn… 1:1.

Nejistě se nadzvednu a namířím ho proti sobě. David mě chytá za boky, abych měla oporu a nespadla. Oh… Jak ohleduplné… Pomyslím si ironicky. Když začnu pomalu klesat a přijímat ho dovnitř, zapomínám na to, co mi ještě před chvílí pocuchalo nervy. Hlasitě vzdychnu a zapřu se rukama o jeho pevné břicho. Stále červená ve tváři se se studen pokouším o další pohyb. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, a znovu. Pevně zavírám víčka a hlasitě zasténám. David, s rukama na mých bocích, mi pomáhá udržet pozvolný rytmus. Prsa mi poskakují tak jak se na něm hýbu a vlasy mi padají z ramen. Cítím, jak se veškerá rozkoš hromadí v tom malém bodě mezi mýma nohama. Tohle je konec. Už nemůžu. Bezmocně sténám a on chápe, že už to mám na spadnutí.

Znovu nás převrátí. Teď je nahoře on a tyčí se nade mnou. Jeho pohyby jsou rychlejší a ráznější než byly ty mé. V němém úžasu nad vlnou pocitů otevřu ústa, víčka pořád pevně semknutá. Na tělech se nám tvoří vrstvička potu a spolu s vůní sexu tvoří dokonalé afrodiziakum. S každým jeho pohybem ze mě vymaní nový sten. Hladím ho na zádech, ve vlasech a v momentu největší bezmoci ho políbím a sténám mu přímo do úst.

„Otevři oči.“ Procedí mezi zuby a dál do mě buší. Bože, je to tak těžké. Musím se hodně přemáhat a ovládnout se, abych mu vyhověla. V očích se nám odráží nejrůznější směs emocí. Vášeň, chtíč, náklonnost, respekt, úcta. S každým jeho přírazem se dostávám výš a výš k vrcholu, až se nakonec zřítím a rozpadnu se na tisíce a tisíce malých kousků. Vše doprovází můj výkřik, a jak ho uvnitř sebe sevřu tak i David uvnitř mě vrcholí a vydává zvuky jako raněné zvíře.

Zhroutí se na mě, hlavu si položí do ohbí mého krku a vdechuje vůni mé kůže. Teď už jsme po maratonu oba dva. Objímám ho, prsty mu projíždím vlasy. Nechci ho pustit. Políbí mě na krku, pak na rty a potom se svalí vedle mě. Přitáhne si mě k sobě a políbí mě do vlasů. Teď na něm spočívám půlkou těla a hlavu mám položenou na jeho hrudi. Dlaní ho láskyplně hladím mezi chloupky na prsou. Chvíli tak ležíme a mlčíme. Je to moc fajn. Je mi dobře. Cítím se v bezpečí. Spokojeně si oddechnu a zavřu oči. Já se k němu tulím a on mě hladí po vlasech, a sem tam mi do nich vtiskne polibek. Nakonec to prolomí ticho.

„Na tohle bych si uměl zvyknout.“

Uchechtnu se, „Skutečně, Pane?“ a usměju se.

„Jistě.“

„No… to už by mohlo být zbytečné, když léto za chvíli končí, ne?“ Nad tím faktem se mi sevře srdce. Nechci odejít. Odejít od něj. David rozpoznává změnu v chemii mého těla a konejšivě mě pohladí po zádech a políbí na čelo.

„Taky mi to bude chybět.“ Řekne a zadívá se mi do rozesmutnělých očí.

„Můžeš sem jezdit na víkendy. Z Cambridge to není zas taková dálka.“

Usměju se. „Budu se nažit, abych mohla dorazit vždy, když to půjde.“

Nastává další chvilka ticha, kterou opět naruší David.

„Ty‘s to měla naplánované, že?“ řekne podezřívavě, ale já vím, že se usmívá. Zahraju hloupou a budu doufat, že mi to projde.

„Nevím, o čem to mluvíte, Pane.“

„Ale, ty mrško. Já to moc dobře vím. Takže je zbytečné zatloukat.“ Zasměje se a chytí mě pod kolenem. Přetáhne si mou levou nohu přes pas na druhou stranu, nakloní se a volnou rukou mě pleskne přes zadek.

„Au!“ zaprotestuju. On mě políbí a pokládá nás do původní polohy.

„To máš za to, že na svého Pána kuješ pikle.“ Zahihňám se a políbím ho na bradu.

„Slibuju, že už to neudělám.“ S tím pokládám hlavu zpět na jeho hruď, zavírám oči a znovu si zhluboka spokojeně oddychnu. Londýn nakonec není tak nudný.