Časovaná bomba

 

Ulehl jsem do manželské postele a ještě chvíli nechal rozsvícenou druhou lampičku, to aby si moje láska zase neukopla palec u nohy, až se uráčí jít spát. Jednou jsem takto pochybil a nespalo se až do rána. Ona totiž vždycky chodí do ložnice jako poslední.

Fakt nevím proč to tak je. V koupelně ještě posedíme spolu na vaně a zakouříme poslední cigaretu. Je to skoro idylka a romantika. Nakonec to ukončíme, jelikož už nemám tu výdrž nést ji tak dlouho na klíně. Asi mi slábnou svaly.

"Mamulko, vyčistíme zoubky a jdeme už spinkat prosím!" zažadoním.

"Ano Bobíku, ale já se předtím ještě vyčůrám a pak přijdu, čekej brouku, za chvíli jsem u tebe!" lákavě zavarovala.

Natěšeně cupitám bosky do ložnice a po cestě rozsvěcím a zhasínám světla, podle daného scénáře tak, aby se nakonec svítilo malinko na chodbě a pak jen u její postele. Dělám to proto, aby měla cestu ke mě dokonale připravenou, nezranila se mou vinou ve tmě a přitom se nerozčílila, že celý barák svítí.

Zalezu rychle pod deku, abych tam byl první a přemýšlím, jestli si mám hned sundat trenky, nebo počkat, jak to dnes budeme mít s tou migrénou. Raději počkám, až jak se to vyvine.

Ležím a poslouchám zvuky bytu. Je to zvláštní, přestože máme všude digitální hodiny, slyším jasné tikání. Přemýšlím, co to jen může být. Tikání dost neúprosné, přesné a živé...

"Sakra, co to je?" Začínám být neklidný. Hlavou mi rychle proběhne obraz naší domácnosti včetně všech elektronických vymožeností.

"Nemůžeme mít někde schované staré hodiny?" Vnucuji si toto jednoduché vysvětlení, ale vím, že je to nesmysl, kterým se proti své vůli snažím uklidnit.

 

Vstal jsem a vykročil směrem do koupelny za manželkou. Tikání neustávalo a mě napadaly samé drastické scény z kriminálních filmů. Náhle mě zamrazilo poznání, že vlastně nevím, který drát by se měl správně přestřihnout, kdyby došlo k nejhoršímu. Červený, nebo modrý? Panebože, ale tam je těch barev mnohem víc!

Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Strach z nebezpečí mě donutil uvažovat v reálných rovinách selského rozumu. "Co uděláš, aby ses zachránil! Červenej, nebo modrej?"

Náhle jsem si vzpomněl na slova svého profesora: "Každý programovací systém má dvě části: napájecí a logickou. Stačí vyndat systémovou baterii a na malou chvíli odpojit zdroj proudu. Toť vše! Nejde přece o nástražný systém, který má býti nalezen "za minutu dvanáct...!"

"Ano, pane profesore, ale co když je tam relé, které sepne při odpojení svého napájení?"

"To by ta bomba musela mít ještě jiný zdroj proudu." pokrčil profesor rameny.

 

"Takže vybuchne?" zařval jsem na plno do ticha koupelny. Ale místo profesora mi odpověděl sprchový kout hlasem mé drahé polovičky: "Tak ještě vydrž, už k tobě jdu, ty blázínku! Neboj, nevybuchne ti.

Vystoupila z mlhavé páry horké vody jako víla, oděná pouze do ručníku a usmívala se jako by byla znovuzrozena z teplých mlh. Byl jsem úplně v šoku a nevěděl co říct. V citovém kolapsu jsem ji požádal o ticho, abych opět zaslechl ten děsivý zvuk, ale najednou jsem slyšel jen tlukot našich srdcí.

Zrychlený tep nás obou navzájem soutěžil ve sprintu, ačkoli hnací důvody byly rozdílné.

"Co to s tebou je?" zašeptala, když zjistila, že osuška, která ji halila v dolních partiích je stále měkká. Pak si mě ještě více přivinula k sobě a políbila žhavě na má vyděšená ústa.

"Psst..., neslyšíš?" vyklouzl jsem mistrně z jejího objetí a zpochybnil její smyslové vnímání, abych si tak částečně omluvil své počínání.

Zarazilo ji to: "Je ti něco? Já jsem se na dnešní večer tak těšila."

"Neslyšíš to hrozné tikání?" zjevil jsem znovu svou otázku do neuvěřitelnosti slov.

"To jsou hodiny." poskočila náhle zase vesele, jako gazelka: "To je v pořádku, právě jsem je natáhla, aby tikaly..."

Vůbec jsem nechápal o čem mluví, snad žertuje: "My máme analogové hodiny?" I když, docela se mi ale ulevilo, že nemusím řešit stříhání drátů.

"Ano, ale to nejsou analogové, jak říkáš ty, ale biologické!" vybafla na mě to překvapení a zamrkala řasami jako motýl křídly.

Zalapal jsem po dechu: " Ty sis teď ve sprcháči natáhla nějaké biologické hodiny, aby tu tikaly?“ stále jsem nechápal svůj sluchový vjem.

Urazila se: „Jak to myslíš, vždyť jsme o tom spolu už mluvili, že budeme mít miminko!“ pravila smutně, ale oči ji jiskřily tázavou nedočkavostí.

 

Trochu se mi zatočila hlava z těchto informací, připadal jsem si jako pes Fido, který jde a jde, když pak narazí na řeku, kterou nepřeplave, roztočí uši a přeletí ji jako vrtulník. Stále se mi to honilo v hlavě. Dokonce i to, že jsme na toto téma spolu hodně mluvili a já jsem se vším souhlasil. Asi jsem si v tom okamžiku rozhovoru myslel snad, že děti nosí pes? Panebože ten alkohol. Přece nikdo už na čápa nevěří! Ano, hovořili jsme takto a já jsem teď ten slavný pes, který má splnit sen své drahé, milované, krásné až půvabné, chytré „Horákyni“?

 

Vzala mě za ruku: „neboj, to bude dobrý,“ a láskyplně mě vlekla přes setmělou kuchyň do lehce prosvícené ložnice (přesně jak jsem to zaranžoval), jako zdravotní sestra pacienta na odběr krve.

 

„Vodu, prosím vodu...“ pohlédl jsem po cestě, na oko zoufale na kuchyňský kohoutek. Pustila mou ruku se slovy, že mě čeká za pět minut v ložnici. Natočil jsem si sklenku chlorované vody a když jsem utáhl pořádně kohoutek, zjistil jsem, že tímto úkonem náhle přestalo to šílené tikání, které mě předtím tak děsilo.

Zalitoval jsem, že až doposud jsem ignoroval všechny reklamy na Viagru a podobné přípravky. Pomalým krokem jsem kráčel k ložnici a v duchu si představoval co se asi může v příštích minutách stát tak hrozného... Raději bych se možná vrátil k té teorii nástražných bomb. Z hluboka jsem se nadechnul a stisknul kliku v pevném rozhodnutí, že přece jsem chlap. Muž a pán tvorstva.

 

Dveře se otevřely, ale v tom se mi náhle roztočily uši: „Madam, pes Fido vám nese vaši objednávku! Chcete pizzu, chlebíček, nebo dítě?“

 

Odpovědí mi bylo chlapské chrápání mé milované víly. Přišel jsem totiž pozdě, vlak lásky už odjel do stanice snů. Další vlak jede až ráno, ale doporučuji počkat na polední spoj...