Bořivoj a město Žen (jednání první)

Bořivoj Pištěk žil ve městě žen. A ne ledajakých žen... Žil ve městě lesbiček. Bydlel ve starém rozpadlém činžáku ve společném spolubydlení a jeho spolubydlící byli pro změnu gejové.
Vydávali se sice za hokejisty a předstírali, že se jim líbí ženy, ale Bořivoj věděl svoje. Žádný heterosexuální muž by přece dobrovolně nebydlel se třemi dalšími muži v jednom pokoji. Takto tedy tušil, že prostě jen rádi koukají na penisy ostatních mužů a čuchají svůj smrad a proto spolu bydlí. Spolubydlí. Bořivojovi bylo 55 let, jim bylo 19. V bytě bydlel ještě jeden schizofrenik, ale ten se vydával na toulky rozvrzaným a extrémně zvukově prostupným bytem jen v nočních hodinách. Bořivoj často slyšel, jak zapíná plynový hořák a snaží si jím podpálit obrovské jointy, které si sám balil a jimiž bezesporu umocňoval své maniakální stavy, kdy se buď na celý byt příšerně nahlas smál, nebo vydával podivné neartikulované zvuky. Bořivoje tímto budil a rušil.
Devatenáctiletí hokejoví gejové zas měli všude své hokejové vybavení, neustále pořádali mejdany a nezavírali za sebou NIKDY dveře. Brzy ráno na sebe vždy otevřenými dveřmi pokřikovali, komu z nich přes noc více vyrostl úd a Bořivoje tím budili a rušili. Nájem byl ale levný a Bořivoje toto zvláštní spolubydlení jakýmsi zvráceným způsobem fascinovalo.

Jako každý den vstal v 9:30, kdy ho probudil hlasitý a testosteronový křik devatenáctiletých nadsamců.
"HEJ KÁMO, POVYROSTL MI O JEDEN CENTIMETR, JEDEN CENTIMETR, NO FAKT, NEKECÁM!"
"NE, PROSTĚ NE, KÁMO, TO NENÍ MOŽNÝ! JEDEN CENŤÁK, TO NENÍ MOŽNÝ, UKAŽ, UKAŽ..!"
"NO FAKT KÁMO O JEDEN CENŤÁK, NORMÁLNĚ JEDEN CENŤÁK...!"

Bořivoj si povzdechl, zkontroloval přesný čas na zaprášeném budíku a prokřupl si krk. Tento akt prováděl tak, že se zapřel v posteli o levou paži, co nejvíce se napřímil v téměř vodorovné pozici a vyvinul jemný, avšak účinný tlak.

KŘUP.

Ach ta úleva!
Pokud mu nějaké ráno krk nekřupnul, měl celý den zkažený a značně ho to rozhodilo.
Posadil se na posteli a prohrábl svůj pupek. Bylo to spíš jakoby tam měl obrovský, chlupatý sud piva než břicho, ale již před nějakou dobou se naučil, že toto je jeho předností a nikoliv negativem. Pokud mu tedy nějaká placená společnice či erotická masérka, kterou zrovna navštívil, vytkla, že je tlustý, naučil se odpovídat kouzelnou větou:
"Todle je normální mužská postava."

Prošel svým jednorozměrným pokojem a nastal komplikovaný rituál. Musel sundat ze dveří veškeré přibyté kusy gumy a odendat matraci, za kterou se pokaždé zabarikádoval, aby jej nikdo z devatenáctiletých homosexuálů nerušil. Nejdříve musel odlepit pěnové těsnění což vydávalo příšerný slizký zvuk a poté bylo potřeba hrozně trhnout, což připomínalo spíše odlepování náplasti z mokvajícího zranění. Poté odstavil svou stokilovou matraci o které se rád domníval, že tlumí nadměrné decibely, ale ve skutečnosti tomu tak samozřejmě naprosto nebylo.

Po deseti minutách usilovné fyzické práce zbývalo už jen dvakrát otočit opatrně klíčem a vydat se do koupelny. Tam se bylo potřeba zamknout, protože už několikrát se Bořivojovi stalo, že jeden z hochů jej našel zvracejícího do umyvadla v jedné z jeho ranních kocovin, a tento zážitek pochopitelně nechtěl opakovat. Také žil v neustálé obavě, že za ním někdo z těch dětí přijde a bude po něm chtít ať vynese koš nebo se ho zeptá, jestli nevypil mléko či neukradl hrníček a tyto otázky jej značně duševně rozhazovaly.

Podíval se do zrcadla a hledíc si do svých smaragdově zelených očí, pravil svou denní mantru:
"Seš dobrej a důležitej člověk a toto město by mělo být pyšné, za to že v něm bydlíš. Nikomu nic nedlužíš, nikomu nemusíš nic dokazovat.
Seš fakt dobrej a důležitej člověk."

Umyl si vlasy, řiť a varlata. U řitě a varlat si dal obzvlášť záležet. Všiml si, že jeho chlupy již dosáhly extrémní délky a byly delší než jeho penis. Vzal tedy nůžky, které měli z pravděpodobně stejného důvodu v koupelně jeho spolubydlící, a počal velice O P A T R N Ě stříhat. Kombinace tekoucí vody a smrtícího ostří blízko jeho chlouby jej jemně vzrušovala. Když dokončil dílo, pečlivě spláchl chlupy do odtoku a nůžky vrátil na své místo. Neumyté. Byl čas vyrazit do světa.

Rozvážným krokem sešel dlouhé schody na chodbě a přemítal nad tím, že již dlouho neviděl svého domácího a jak je za to rád. Jeho domácí mu způsoboval úzkost. Bořivoj žil ve stavu neustálé paranoie z toho, že jeho domácí jej jednou vyhodí bez jakéhokoliv varování z bytu, prostě proto, že je příliš starý nebo protože je nezaměstnaný nebo zkrátka bez jakéhokoliv důvodu. Bořivoj měl tušení, že se něco takového může stát již každým dnem, ale nestalo se tomu tak již přes deset let.

Přešel ulici a dával si pozor aby ho nesrazila tramvaj nebo auto. Tramvaje i auta byli jeho nepřátelé. Bořivoj celkově moc přátel neměl, ale těm, kteří se s ním scházeli a byli ochotni s ním trávit čas, byl schopný věnovat veškerou svou lásku a porozumění, kterých dosahovala kapacita jeho srdce i duše.
Ocitl se u Trešmártu. U vchodu se mu přihodila zvláštní věc. Dva podezřele vyhlížející mladíci zpomalili krok tak, aby vešli do vchodu s ním a tudíž šli všichni vedle sebe. Působilo to jakoby byl Bořivoj snad nějaký jejich kumpán. To se mu nelíbilo. Mladíci měli kapuce, shrbené postavy a cosi si mezi sebou potutelně špitali. Bořivojovi to bylo čím dál více nepříjemné a prudce vyrazil do levé strany vedle nákupních košíků, aby se od nich oddělil. Díky bohu zamířili oba na opačnou stranu.

"Teď už nejsem sám, okno zavírám
Najednou mám tebe
Tak málo tě znám, co s tím nadělám
Spadla jsi mi z nebe
Tohle není náhodou
Je to příběh o nás dvou..." Neslo se Trešmártem. Bořivojovi se udělalo nevolno. Jak jen může někdo dovolit tak hrozný text a tak strašnou melodii? Jak to může někde někdo složit, vyprodukovat nazpívat a dát to do světa? A jak to pak může někdo schválně pustit? Copak to nikdo neslyší? Je on jediný komu přijde ta píseň odporná? Nejspíš ano.

Vzal si dva banány, patnáct deka debrecínky, minerální vodu a dvě mandarinky. Mandarinky měl rád, protože se daly loupat, pomeranče se loupat nedaly. Když na něj u pokladny přišla řada, řekl zřetelně a nahlas:
"Dobrý den."
Pokladní mu neodpověděl.
V Bořivojovi se vzedmula vlna vzteku a představil si následující scénář:
"Prosímvás vy jako neumíte zdravit?" Zeptal by se pokladního. Ten by na něj dál koukal svým nepřítomným, otráveným výrazem.
"Zavolejte mi vedoucího," řekl by mu Bořivoj.
Vedoucí by přišel a Bořivoj by pravil:
"Tento Váš zaměstnanec je očividně znuděný svou prací a není schopen provozovat základní návyky ve slušné společnosti. Tímto Vás jako zákazník žádám, aby ste jej okamžitě propustil."
Vedoucí by určitě nesouhlasil. Za nimi by se začala tvořit fronta lidí a ti by nechápali proč musí čekat kvůli nějakému pitomci, co požaduje aby ho zdravili pokladní. Byli by čím dál naštvanější a nadávali by... intenzita napětí by se stupňovala... a nakonec by ho začali určitě lynčovat...

A tak Bořivoj neřekl nic. Nezapomněl však dodat pokladnímu "Nashledanou," a když mu ani na tento pozdrav neodpověděl, již se regulérně nasral. Naštěstí se vracel domů a tam mohl masturbovat a uvolnit tak svou nekonečnou agresivitu. V jeho pokoji naštěstí žádní náctiletí hokejisté nebyli, ti byli pouze v jeho bytě.
"Zamrdaný, zkurvený, nevychovaný debilové, každej je tak nevychovanej, nikdo se neumí chovat ve společnosti, nikdo neumí zdravit, debilové zase nevynesli koš, neumyli nádobí všechno abych to dělal já..." Jelo mu s velkou intenzitou hlavou. Bořivoje počala ovládat temnota... dokud nezapnul Pornhub a nezadal do vyhledávání ono magické slovo:

SIRI.

I vyskočila na něj jeho oblíbená oplácaná blondýna s obličejem Elishy Cuthbert a postavou naprosté bohyně, on si sundal kalhoty a začal si jemně mnout penis.
Bylo velmi důležité aby měl nohavice až naprosto na zemi a aby měl chodidla obtočená kolem své židle a penis vystrčený do prostoru, protože jedině to správně umocňovalo jeho erotický zážitek.

Siri mu začala říkat anglicky do sluchátek jak strašně zlobivý byl kluk a jak moc se těší na jeho pulsující nástroj a mnula penis zcela cizímu člověku. To ale vůbec nevadilo, protože Bořivoj měl silnou představivost a naprosto hravě si představil, že penis na obrazovce je jeho.
Jednalo se o tzv. POV porno.

Poměrně dost ho to vzrušilo, koukal se na to dlouho, ale dnes měl náladu na víc žen, které k němu promlouvají, milují ho a obdivují, takže zadal na xvideos.com magické spojení "public casting," a vyskočila tam na něj jakási panensky vyhlížející dívčina.
Při castingu z ní vypadlo, že se jmenuje Anna, studuje AVU a chce být ve svém životě malířkou. Řekla, že je jí 18 let.
"Páni," hvízdl uznale Bořivoj a jeho penis nabýval na intenzitě. Začínalo to ale dřít, takže použil svůj oblíbený lubrikant. Olivový olej, který byl šetrný k jeho pokožce a když vám zatekl do dírky, skoro to nepálilo.

Anna se chovala na amatérku velice profesionálně a měla hrozně příjemnou tvář. Když vzala do pusy protagonistův penis, on při tom zahlásil:
"A to si řikala že neumíš kouřit! Děláš to úžasně."
"Já jsem to ale nikdy nedělala." Řekla strašně nevinně, ale napřed si musela vyndat jeho žalud ze své pusy.
"SI DĚLÁŠ PRDEL." Zahlásil protagonista a to bohužel Bořivoje znechutilo natolik, až mu ochabl.
"Tak ten týpek má mladou nevinnou pannu, co mu poprvé v životě kouří a von s ní ještě mluví tak hrozným a neuctivým způsobem?? Na to se dívat nebudu," rozhodl se.
Vrátil se tedy k Siri a k vyvrcholení použil své oblíbené video s další blonďatou bohyní, tentokrát však štíhlou, s názvem "Teen Kasia rimmed by her pink dildo."

Když se udělal, měl Bořivoj morální kocovinu. Náhle si všiml, jak strašně je ubohý. Ve svých pětapadesáti letech bydlí se čtyřma mladýma lidma, honí si penis u porna a pokoj má plný spermatu.

Sperma bylo na jeho židli, sperma bylo na stolech, sperma bylo na jeho pc obrazovce a VŠUDE se válely použité kapesníčky, taktéž plné semene. Jel si trochu low life a věděl to. Jel si lofi life a věděl to. Ale pořád to bylo lepší než život s jeho bývalou ženou, se kterou měl intenzivní pocit, že umírá zaživa. Tu nic nezajímalo, jejím životním cílem bylo chodit do práce a pak ležet doma a koukat se na socialistické filmy a seriály. Ze všeho nejvíc zbožňovala Discopříběh a Ženu za pultem, ale něčím se Sagvanem Tofim také nikdy nepohrdla. Ačkoliv jí bylo pouhých pětatřicet let, hulila jako fabrika a byla příšerně tlustá. Bořivoj se o všechno přirozeně zajímal a rád jí pouštěl třeba dokumentární filmy, aby jí něčím zaujal. Doubravu ale dokumentární filmy nezajímaly a nezajímaly jí ani zajímavosti o domech, které spolu při procházce do Trešmártu a zpět potkávali. Doubravu totiž nezajímalo vůbec nic.

Již se připozdívalo. Bořivoj si neuvědomil, že masturboval tři hodiny. Hokejisté vyrazili na další homosexuální utkání a schizofrenik byl zavřený ve svém pokoji. Byl čas vyrazit za Bořivojovou oblíbenou barmankou jménem Mokna.
Vyběhl ze svého domu, snad až svižným krokem a intenzivně vnímal skutečnost, že je prvního prosince a již sněží. Problém byl v tom, že město lesbiček si neprošlo listopadovou fází, ve které padají listy a přešlo rovnou do fáze sněhové. To v Bořivojovi umocňovalo melancholické stavy a pocity prázdnoty. Když nastoupil roku 1973 na povinnou vojenskou službu do kasáren v Milovicích, bylo přesně takovéhle období.

Místo listů sníh
a
místo radosti jen
prázdnota
kdekdo může vyvstát na povrch
jako
znásilněné přítmí.

Blížil se k Femi baru, kde pracovala jeho oblíbená barmanka, teoreticky možná i kámoška. Musel nejdříve projít dlouhou, děsivou chodbou, poté projít nekonečnými, spirálovitými schody do podzemí a zazvonit na bzučák. Po malé chvíli mu Mokna přiběhla otevřít.
"Ahoj," usmála se na něj mile a Bořivoj jí pozdrav oplatil. Už jen z té skutečnosti, že jej zdraví tak pěkná mladá žena, a je ochotná se s ním bavit, jeho srdce tálo.
"Jak se máš?" Zeptal se jí a ona odpověděla, že "prima," ale vůbec prima nevypadala. Vypadala strhaně a zničeně, nenalíčená, nevyspalá a člověku se chtělo dotknout její schrány nebo jí aspoň obejmout a říct jí že to bude dobré, ale mezi Moknou a Bořivojem probíhal čistě nefyzický kontakt. Snad i proto, že mu několikrát řekla, že je samozřejmě jako všechny ženy v onom městě... na ženy.

Pokud ale spolu vypili dostatek broskvových vodek za reprodukovaných písní Heleny Voláčkové, známé to přestárlé, lesbické zpěvačky, začala se mu Mokna svěřovat, že se vyspala s tím a tím "kamarádem" a jak to bylo zajímavé. Mokna jinak měla hlas i obličej jako Lucie Voláčková, sestřenice z druhého kolene od Heleny, takže do baru výborně zapadala.
"Takže...už mi popravdě řekneš jak se máš?" Zeptal se Bořivoj po pátém panáku vodky a druhém pivu již jemně navátý.
"Mám se fakt prima, už sem ti to říkala. Neměl bys tak chlastat." řekla Mokna a předstírala, že dělá nějakou děsně důležitou činnost, ale Bořivojova fantazie se již rozjížděla na plné obrátky.

Ona tě chce.
Projevila o tebe starost.
Slyšels to? Prej nemáš tak chlastat.
Spí i s klukama.
Je bi.
Proč by se s tebou jinak bavila?
Ženy se s Tebou baví jen za účelem sexu, to je přece známá věc.
Ženy se nechtějí s muži bavit, pokud jim nejde o sex, a obráceně to funguje uplně stejně.

Bořivojovy myšlenky byly zcela nemocné, jeho názor na ženy byl naprosto zpátečnický a naivní a vlivem alkoholu se tato jeho nemocnost naprosto stupňovala.

Zíral na výstřih Mokny, na její krásné mladé tělo, na její chlupy na rukou a přišla mu neskutečně sexy.
Zrovna myla sklenici od piva a skláněla se pro flašku vodky v lednici, takže jí vylezla tanga, která měla zjevně pod džínami. To rozhodlo. Bořivojovi začal stát penis.
Mokna se náhle strašně rychle, až NEČEKANĚ RYCHLE otočila a podívala se na něj.
Její hnědé panenky se rozšířily překvapením s jemným nádechem strachu a pravila:
"Něco ti teče."
A Bořivoj si náhle uvědomil, že slintá.

Jeho slina se spouštěla v obří, podlouhlé délce na zem a dotýkala se dlaždiček pod jeho nohama a on byl jen schopný sedět a nevěřícně na to s otevřenou hubou zírat.
Mokna zírala na něj.
Zastavil se čas, Helenino "Sladké kurvení" se zastavilo, molekuly vzduchu se staly neprostupnou dusivou prázdnotou a Mokna řekla:

"Asi bys měl jít."
-----------------------------------------------------------------------------


Konec první části.