Až to budeš číst, chci být u toho

Musím ti to napsat, už to prostě nevydržím.
Od chvíle, kdy jsi mi oznámila:
"Nedám ti, dokud nenapíšeš povídku."
Jsem úplně bez sebe. Vlastně bez tebe. Tvýho těla, horkýho jako lázeň, jen se ponořit.

Je sice hezký, žes mi dovolila koukat se, když se převlíkáš, ale...
Zakázalas mi při tom onanovat.
A navíc, sotva ti stihnou sjet kalhotky ke kotníkům, už na sebe v předklonu soukáš svoje - původně moje - spací trenýrky. Tak strašně rychle. Musela jsi to trénovat předem!

Jsi přehnaně despotická.
A právě tady začíná můj příběh. U slova despotická.

Poprvé jsme se setkali na refýži a rozhodně jsi nebyla žádné lumen. Prkenice prázdná, a k tomu dost velká premisa přezíravého taktu. Ještě teď mám husinu, vzpomenu-li na ty zkazky z doslechu. Horribile auditu. O fatalistické marnotratnosti nemluvě.
Patroloval jsem kolem tebe dost dlouhou dobu, než jsem se ti vemluvil jako bezprizorní bard a zcela lapidárně ti oznámil svůj zhýralý plán. Sveřepě jsi danou záležitost odmítla s tím, že snad jindy.
Až přišel osudný sabat.
Tvoje askeze byla pryč. A já ti na oplátku obrazně řečeno podepsal omertu. Nikdy nikomu nic.
Byl to extatický zážitek! Saturovaný jsem se přehoupl do estivace.
A pak znova.
Znova.
Znova, znova.
A budu pro mě za mě psychedelicky agitovat za další ZNOVA.

Konvertoval jsem tehdy od svých axiomů k tvým prostopášně vilným tužbám. Stal se tak tvým soukromým bardem a rapsodie určené tobě byly tím patetičtější, čím rychleji se u tebe vytrácela cudnost.
Pak tvá sluj už nebyla slují, ale doslova a do písmene narkoticky podmanivou skrýší před apelativně pletichářským světem. Myslím tím především své neustále anticipující okolí.
Začali jsme si vytvářet svůj vesmír se svými zákony. Často to byl svět dost licoměrný - např. já povinně k lazebníkovi, tobě za každou cenu nový fěrtoch a agilní návštěvy pedikúry.
Náš svět měl však i honosnější pravidla. Nechci se holedbat, ale pamatuješ na VADÍ/NEVADÍ ?
Kdo to dneska má?

My. A tak ještě vydrž, než na mě vezmeš luperu, halapartnu či solingenku a ukážeš mi toho misantropa, který v tobě dřímá.
Rád bych ti ještě něco povídal...
Až abdikuješ od tvého zákazu, a teď už snad tušíš význam přídomku despotický, tenze v mém falusu poleví a já budu psát zase bez pomoci svého slovníčku divných slov. Bez chtíče tě potrestat aspoň ztíženým čtením.
Od té doby zmizí mé rašící mizogynství.
Až spolu zas ochutnáme thymolin...
Až se vaše výsost znovu uráčí sklonit hlavu k mému podbřišku...
Až uvidím ten triangl...
Až budu promptně bažit po tvé nahotě...
Až již nebudu muset být sexuální solitérem...
Moje reminiscence bude dovršena, žertva složena u tvých nohou. Sociální atavismy propuknou naplno.

Čti!
Čti ten signifikantní text, třebaže plytký jest a kadence mu chybí!

Plezír již klepe na dveře. Ťuky, ťuk. Ťuky, ťuk.

"Svlíkej se, povídka právě skončila."

...eufemisticky řečeno...