Klíště

Klíště

 

            Bylo pozdní odpoledne začátkem července. Letní vzduch se velmi zvolna ochlazoval v mírném vánku nad hladinou smíchovského přístavu. Nábřežím se slabým provozem projíždělo jen několik automobilů. Šedomodrý Mercedes zastavil u benzinové pumpy Shell v blízkosti malého parkoviště a zajel na vyhrazené stanoviště. Vystoupil z něho sebevědomě působící, urostlý muž v bílém tričku a kraťasech. Z druhé strany vyskočil Břéťa, zkušený svobodný třicetiletý saniťák, blonďáček s krátkým účesem. Ve tváři se mu zračilo napětí a radostné očekávání. Přicházel se svým kamarádem Radkem, který měl sjednanou práci v Německu a chystal se brzy odjíždět. Radek požádal Břéťu, aby se po dobu jeho nepřítomnosti postaral o člun, který měl ve smíchovském přístavu zakotvený. Doufal, že člun s garáží najde po návratu méně zdevastovaný, než kdyby ho nechal bez dozoru.

           Břéťu jeho nabídka nadchla. Často hovořil o přání kormidlovat loď po řece nebo kanálu. Snil o plavbě u počítače, kde si na internetu přehrával filmy z Holandska a s posádkami proplouval hustou sítí kanálů. Rád vychutnával pohledy na tradiční rázovitou architekturu.

          Oba zvolna přešli přes most na Císařskou louku a vešli malými vrátky do prostoru klubu lodního motorismu. Radek představil Břéťu sekretáři panu Lounskému a pozdravil se s tajemníkem Kamilem.      

           Podáním ruky byl Břéťa přijat mezi hosty, kteří mohli klub navštěvovat. Hospodář Klement, který je také přišel přivítat, se hned Radka zeptal, jestli jeho kamarád bude také loď používat, a když, tak jestli má příslušné zkoušky. Radek ho uklidnil, že zkoušky má, a že se již plavil na Baťově kanále z Otrokovic až do Petrova. Tím se Klement sice uklidnil, ale ptal se dál, jestli se Břéťa bude plavit sám, nebo bude mít posádku. Byl ujištěn, že to Břéťa zvládne sám. Tušil, co má Klement za lubem a chtěl Břéťu uchránit před jeho dvěma dcerami, které by mu určitě na loď přidělil.

           Po necelé hodině seznámení Břéti s vybavením garáže a obsluhou člunu se Radek rozloučil a popřál trochu zmatenému Břéťovi klidnou plavbu. Břéťa netušil, co všechno je třeba zajišťovat, aby bylo možné vyplout na řeku, jaké ho čekají povinnosti, hlavně jak se správně trefit do garáže a loď ukotvit. Z Radkových rad a pokynů si pamatoval jen, jak uvázat lodní uzel, že zde nemá kouřit a občas promazat ložisko na hřídeli lodního šroubu.

             Radkova bouda pozůstávala z menší garáže na loď, s útulným obýváčkem, kuchyňkou a toaletou. Když si u ní představíte plato, máte plovárničku s výhledem na Vyšehrad.   Garáž s lodí byla zakotvena mezi několika pontony sousedů, podobně uspořádaných. Kotviště klubu tvořilo jakousi malou trampskou osadu se svými pravidly, zvyky, tradicemi a vlajkou. Členství v klubu se vyznačovalo exkluzivitou, dalo se říci dědictvím. Noví členové čekali zpravidla i několik let na přijetí. Břéťa zpočátku působil jako vetřelec a někteří sousedi si ho chodili zvědavě prohlížet. Několik dní vlastně jen v garáži bydlel a užíval si krásné večery, kdy se vracely posádky lodí a od táboráků se ozýval zpěv a vodácké melodie. Liboval si při pohledu na čeřící se vodu, kdy je z plata u garáže úplně jiný dojem, než z nábřeží. Je to přímý dotek, pohupování na vlnách přijíždějících velkých cestovních lodí.

         Po týdnu se odvážil zkontrolovat baterie a stav paliva a nastartoval motor. S opatrností si vedle sebe položil baťůžek s jídlem, pitím a svojí lékárničkou. Odvázal loď a zvolna vyplul z garáže, kterou nechal otevřenou, protože by nedokázal loď zarejdovat tak, aby na dveře a zámek z lodi dosáhl. Byl si vědom, že se má zaprvé snažit udržet loď v přímém směru a plout rovně a za druhé udržet rychlost lodě tak, aby plula ve výtlačném režimu plavby, tedy nedělat vlny se zvednutou přídí. První metry proplul s bušícím srdcem. Upřený pohled na vodu střídal úzkostně s pohledem na podlahu, jestli do lodi nezatéká.  Přece jen si nebyl docela jistý, a když proplul kolem přívozu na špičce Císařského ostrova na řeku, pečlivě se rozhlížel při kormidlování, aby správně míjel všechny lodě a veslaře, kteří pluli kolem něho.

            Vyhýbal se opatrně všemu, i bójkám vyznačujícím tratě pro kanoisty a veslaře. Znepokojily ho dvě plachetnice u Veslařského ostrova, které měnily směr, a nedokázal odhadnout, kudy kolem nich má proplout. Motor tiše vrněl a za Žlutými lázněmi byla již hladina prázdná. Vychutnával si svoji první plavbu a zvýšil otáčky. Loď hladce klouzala a kýl lodi pleskal do rozrážených vln. Cítil se báječně a důležitě. Zvláštní pocit měl při podplouvání Barandovského mostu. U Intercampu Kotva se rozhodl pro návrat.

            Zpět do přístavu doplul bez problémů, horší bylo vplutí do garáže. Když se mu na několik pokusů nepodařilo zacouvat, veplul dovnitř špicí. Přitáhl se k lávce, na kterou se vyplazil ve strachu, aby nespadl do vody a vleže loď uvázal. Lodní smyčka se mu povedla až napotřetí. Nechápal, jak to někdo dokáže jednou rukou. Byl rád, že má svůj vltavský křest za sebou.

             Druhý den byla sobota. Celé odpoledne mraky věstily bouřku. Vzduch byl plný napětí z vedra a dusna. Vyplout na řeku se mu nechtělo a chvíli věnoval čas prohlížením obýváčku, hlavně trofejí, kterých měl Radek po stěnách a ve vitrínách plno. Starostlivě vyhlížel oblohu, měnící barvu na šedou. Vyšel na verandu, kde se pohodlně usadil a zapálil si cigaretu. Nad hladinou přístavu se mihaly vlaštovky, což nasvědčovalo předpovědi blížícího se deště.

            Mimo starostlivého Klementa, který jeho první pokus o plavbu bedlivě sledoval, stále připraven nabídnout mu své dcery plavčice, se o Břéťu nikdo blíže nezajímal. Břéťa byl dokonce rád, že není středem zájmu, protože jeho plavební umění bylo podobné učení jízdě na bicyklu. Užíval si klid a předsevzal si, že přečte alespoň jednu knihu z Radkovy knihovničky.  

            Sobotní večer se pomalu blížil době večeří a stíny přístavních topolů se po vodě prodlužovaly. Z rozjímání, co si připraví k večeři, ho vyrušilo volání. Zprvu si nepomyslel, že naléhavé „halo“ patří jemu. Podíval se na břeh. Stála tam mladá žena v khaki šortkách a světlemodré halence. Dívala se přímo na něho a váhavým hlasem se dotázala:

            „Prosím vás pane, uměl byste vytáhnout klíště? Já to sama nedokážu.“

        „Dobrý den!“ překvapivě s rozpaky oslovil sympatickou vodačku, „pojďte dál, já se na to podívám.“ V duchu si pomyslel, kam se jí asi klíště přisálo.

              „Děkuji,“ odpověděla s úsměvem, „dojdu pro chlapce.“ 

            Odběhla po cestě k vedlejším hausbótům a po chvíli se vrátila s pobrekávajícím malým klukem, který se jí neochotně držel za ruku.

            „Mirečku, neboj se,“ utěšovala chlapce, „pán ti klíště vytáhne a bude to dobrý.“

             Když sešli po schůdkách až na verandu k Břéťovi, začal se Mireček cukat, jak postižený tancem svatého Víta a pohyby doprovázel křikem, až se splašili kolem sedící holubi a rackové ve velkém hejnu.

             „Hergot, přestaň řvát. Klíště musí pryč, mně to nešlo, ale pán je tak ochotnej, že ho vytáhne. Buď hodnej, nebo pojedeme k doktorovi.“

          Snad zmínka o doktorovi, nebo vlídný Břéťův pohled zapůsobily, že se Mireček nechal posadit a pak i položit na gauč. Zvědavě se díval po Břéťovi, co na něho chystá.

             „Tak ukaž skautíku, kam se nám brouček zakousnul,“ vlídně vybídl chlapce, aby mu ukázal, postižené místo. Sám však zahlédl malé zarudlé místo pod kolenem. Zřejmě následek zhmoždění maminkou, při jejím pokusu klíště vytáhnout.

            „Kroutila jsem ho doleva,“ vysvětlovala omluvně svůj způsob likvidace brouka, „ale asi jsem měla kroutit doprava.“

            „Říká se, že se s ním kroutit nemá,“ s pochopením řekl Břéťa, „já to dělám jinak.“

            Otevřel svoji příruční lékárničku, chvíli se v ní přehraboval, až našel malou tubičku. Vytlačil z ní malou oranžovou kapičku na černou tečku pod kolenem a divil se, že Mireček při tom ležel toporně ztuhlý jen s vyděšenýma očima. Asi čekal, že nastane opět proces, který předtím přetrpěl s matkou. Když se na něho Břéťa usmál a pochvíli kapičku i s klíštětem pinzetou setřel, usmál se také. Bylo znát, jak se mu ulevilo. Na tváři zůstalo jen pár stop po slzičkách. Břéťa ho nechal samotného, aby si na místo po klíštěti nastříknul desinfekční sprej. Vlastní ošetření ho úplně zklidnilo.

          „Jak jste to dokázal prosím vás? Je opravdu pryč. Vy jste lékař?“, zvědavě prohlížela jeho brašnu s červeným křížem.               

           „Doktor nejsem“, odpověděl Břéťa, „ale vyjmout klíště umím. Není to nic složitého.“

           „Mirečku, poděkuj pánovi!“

          „Jmenuji se Břéťa“, přerušil maminku, protože se mu oslovení pane nelíbilo.

             „Poděkuj panu Břéťovi Mirečku. Je moc šikovnej. Vidíš, že to nic nebylo.“

         Mireček poděkoval a podal Břéťovi ruku. Poděkovala i maminka a představila se jako Denisa. Tím by celé vyrušení z Břéťova rozjímání mělo skončit. Ale neskončilo. Paní Denisa s Mirečkem, který se stále na Břéťu ohlížel, odešla.

         Ve chvíli, kdy si Břéťa začal vařit polévku z pytlíku, se hausbót mírně zhoupnul a do kuchyňky vstoupila Denisa. V ruce držel talíř s několika kousky borůvkového koláče.

            „Přinesla jsem vám koláč,“ řekla s úsměvem.

         „Nevím, jak vám poděkovat. Bylo to od vás úžasné. Mám s  Mirečkem starosti. Je to neposeda. Leželi jsme u vody na dece, ale on se tam s dětmi honil a povaloval ve trávě. Tam asi klíště dostal.“

       „Takového šikulu nemůžete držet na dece,“ odpověděl překvapeně Břéťa, „a klíště může chytit i tam. Dobře, že jste ho po návratu prohlédla.“       

             „Děkuji za koláč. To je opravdu sladká odměna. To si ani nesloužím.“

              Podíval se na ni zkoumavě a řekl nesměle.

            „Napadá mě, vy jste se také prohlédla?“ Ty potvory jsou teď všude.“

            „No, jen tak zběžně,“ odpověděla rozpačitě, „jen co jsme přišli domů, ale nic jsem neviděla. Na záda si nevidím,“ dodala žertovně.

            „Já bych neriskoval,“ řekl pohotově Břéťa, „nikdy nemůžete vědět, jestli se nějaké nepřisálo, klíšťata jsou úplně nenápadný.“

             Denisa se zahleděla zvědavě na Břéťu a polkla na sucho.

             „Vy byste se mi na záda podíval?“ řekla polohlasně nesměle.

           Břéťa vytušil, že svojí připomínkou vyvolal džina z lahve a nyní se bude muset rozhodnout. Samozřejmě nejde jen o záda. Denisa měla krásnou štíhlou postavu, její opálená pleť ladila s barvou halenky a khaki šortkami, z nichž vystupovaly plná stehna s lýtky. Pro Břéťu, který byl horňák, byly nejvzrušivější náznaky bradavek na halence. Snažil se nekoktat, ale nedařilo se mu.

             „Musel byste přimhouřit oči,“ dodala vesele Denisa.

          Její úsměvná podmínka Břéťovi pomohla překonat rozpaky a počáteční vzrušení při představě vidět žádoucí mladou ženu nahou. Již neváhal.

           „Rád se podívám,“ vyhrkl, „ale oči přimhouřit nemůžu. To bych žádné klíště nenašel. Víte co, tak zamhouříte oči vy. Nebudete vidět, že se na vás dívám. Můžete si při tom myslet, že jsem doktor.“

         „A co když tam bude?“ pronesla nenápadně se snahou prohlídku oddálit.

             „Tak ho jednoduše vytáhneme,“ ujišťoval ji Břéťa, „u Mirečka to šlo lehce, jak jste viděla.“

             „Jak se mám položit?“, ptala se nejistě.

            „Nejlépe na břicho,“ odpověděl Břéťa pohotově, „zepředu jste se asi již prohlédla.“

            Denisa se zvolna posadila na válendu, otočila se na bok a položila se na břicho.

               Břéťovi bylo jasné, že tímto způsobem jí může prohlédnout leda jen nohy. Chvíli přemýšlel, jak prohlédnout záda a ostatní části těla, až ho napadlo, že bude muset Denisu svléknout. Začaly se mu chvět ruce a cítil, že se ho zmocňuje nevhodné vzrušení, které se při takové příležitosti dostaví zcela náležitě.

             „Nohy jsou v pořádku, čisté,“ konstatoval trochu chraptivým hlasem, „podíval bych se na záda, ale budu muset vyhrnout halenku.“

             Ozvalo se jen slabé „Hm!“

             Začal opatrně shrnovat halenku nahoru, dával pozor, aby se nedotýkal pokožky. Denisa mu jeho snahu příliš neusnadňovala, přesto se mu podařilo halenku vyhrnout až ke krku. Klíště žádné. Chvíli váhal, ale pak řekl:

          „Na zádech je to dobré. Posuneme nyní šortky?“ řekl opatrně, aby ve snaze sundat kalhotky nezůstal sám.

             Opět se ozvalo jen temné „Hmm!“

         Šortky se podařilo posunout přes obliny zadečku poměrně dobře. Bílé kalhotky ovšem držely jak přilepené. Ruce se mu začaly potit a třást. Ukazováčky zasunul za horní okraj a jemně, pomalu, kousek za kouskem odhaloval krásně tvarovaný zadeček. Jeho vzrušení při pohledu na odlišnou světlou barvu pleti pozadí stoupalo. Klíště žádné.

              Zůstal skloněný nad tou krásou a chvíli váhal něco říci.

             „Je to dobrý,“ skoro šeptem řekl Břéťa, „žádné klíště není vidět.“

             Denisa nečekala, až jí Břéťa upraví halenku a kalhotky a otočila se na bok. Chytila Břéťu za ruku a přitáhla ho k sobě. Břéťa se posadil na kraj válendy, aby neupadl. V tu chvíli se k němu Denisa přisála sama jako klíště.

             Začalo drobně pršet. Kapky dopadaly na hladinu a rušily vlnící se kola kolem pontonu. V dáli mírně zahřmělo.