SwingersCZ

 Anotce:

Petr a Hana nyní kráčí po světě jako novopečení upíři. Zvykají si na nadlidské, fyzické schopnosti, pestřejší jídelníček a díky zvýšené sexuální touze také na mnohem bohatší, intimní život. Teprve dva roky po smrti Marie naráží naše dvojka na dalšího jedince ze svého druhu. Upír jménem Vilém údajně přichází varovat nováčky před krutostí upírů, jenž Marii touží pomstít. Jelikož je Vilém přesvědčen, že ti druzí jim už pomalu klepou na dveře, není ochoten cokoliv bližšího vysvětlovat, nabídne jim však bezpečné zázemí v sídle svého klanu.
Přijme Hana s Petrem jeho nabídku? Dostanou se bezpečně na místo, o kterém neznámý mluví? Pokud ano, co je tam čeká? Skutečně tam budou v bezpečí?

Na třetí a finální díl se můžete těšit již brzy :)

 

---

 

„Člověk nedosáhne osvícení imaginací světla, ale tím, že si uvědomí temnotu.“

Carl Gustav

 

Prolog

 

Místnost osvětlovalo pouze pár svící a oheň, plápolající v krbu. Před sebou spatřil vysokou postavu, stojící k němu zády, bez sebemenšího pohybu zírajíc do plamenů. Bílé, rozpuštěné vlasy ženě sahaly pod lopatky, přiléhavé šaty zvýrazňovali její štíhlou, přitažlivou figuru. Když k němu otočila hlavu, zarazil se. Vůdčí síla, která z ní vyzařovala mu byla dobře známa. Budila v něm jako vždy respekt a díky velkým činům, které v jeho přítomnosti v minulosti vykonala i nezlomnou oddanost. Hleděla na něj s obvyklou dominancí. V jejích očích však protentokrát zaznamenal i něco dalšího. Napětí.

Přistoupil o pár kroků blíže a uklonil se. „Má paní.“

   „Po celodenním vyjednávání s Brazilcema na mě čeká jedna osmnáctiletá křehotinka, celá nedočkavá až ji ochutnám. Mluv rychle. Co tak důležitého máš na srdci, že to nemohlo počkat až po večeři?“

Po dvou stech dvanácti letech v jejích službách věděl dobře, že jeho paní je momentálně v rozpoložení, kdy stačí jeden chybný krok, a může přijít o hlavu, nebo přinejmenším o končetinu.

   „Omlouvám se za vyrušení, nicméně jste mi řekla, že informace o Mariiny smrti mají největší prioritu.“

Úsměv se jí náhle ze tváře vytratil a vystřídalo jej ohromení. „Pokračuj. Co si se dozvěděl?“

Dovolil si nepatrný úsměv. „Jak víte, téměř dvouleté pátrání po tom, co se ve skutečnosti Marii stalo vedlo vniveč. To ale proto, že jsme se zabývali pouze těmi pravděpodobnými scénáři. Když jsme tyto možnosti vyčerpali, dal jsem se po cestě nepravděpodobna a na něco jsem narazil.“

Ačkoliv věděl, že to není rozumné, dopřál si ve svém vyprávění dramatické pauzy.

   „Marie se krátce před svou smrtí stýkala s jistými lidmi. Přesněji s mužem a ženou. Tito dva tvořili pár. Setkávali se za účelem šoustání ve třech, pro Marii typické, nicméně, svou náklonost nedlouho poté zaměřila pouze na onu ženu.“

Oči bělovlasé ženy potemněli. Téměř zašeptala. „Naznačuješ snad, že Marii zabil pouhý člověk?“

Zavrtěl hlavou. „Nic takového. Tak daleko ve svém pátrání nejsem a zdálo by se to být velice nepravděpodobné, že? Zvážil jsem však možnost, a ta se nabízí více uvěřitelná, že Marii mohl zbavit její existence novopečený upír.“

Chtěl pokračovat, ženino zdvihnutí ruky ho však přinutilo mlčet. „Ne, to není možné. Dohoda zněla jasně. Marie neměla právo proměnit kohokoliv bez mého vědomí.“

Pokrčil rameny. „Znala jste jí dobře stejně jako já. Marii nikdy nešlo zcela přimět k poslušnosti jako většinu vašich poddaných. Celé je to pouze hypotéza, pokud se však ukáže být správná…“

   „Máme tu upíra naprosto bez kontroly.“ dokončila za něj větu s očima černějšíma než vesmírná prázdnota.

   „Najdi ji, pokud existuje. Vyraz okamžitě.“

Znovu se poklonil. „Jak si přejete má paní.“

Chystala se mu pokynout, že může odejít, když v tom ji napadla myšlenka. „Pokud to udělala ona, nezabíjej ji. Přiveď ji sem.“

 

Část první: Krmení

 

Později

Podzim 2023

 

Saunový ráj v Holešicích, malém městě na východě Čech, byl místem, kam lidé jezdívali relaxovat. Krom několika saunových prostorů různých teplot a vůní, si zde člověk mohl vychutnat také páru, vířivku, odpočinkové místnosti s lehátky a útulnou restauraci. Obecně se však vědělo, že pod maskou relaxačního ráje se zde lidé scházeli i za jinými účely. Věděla to i Viktorie, pohledná, pět a dvacetiletá žena, jenž se o ráji dozvěděla prostřednictvím komunity internetové, erotické seznamky „amateuri.cz“. Davida, svého o rok mladšího přítele, musela k návštěvě tohoto zařízení nějakou dobu přemlouvat.

   „Miláčku já vím, že si stydlín. To se ale nikdy nezmění, pokud proto něco neuděláš.“

   „Já ti nevím, budeme tam nahatý před cizími lidmi.“

Viktorie zvedla oči v sloup tak, aby to neviděl. „Je tam všude skoro tma a co jsem četla, tak většinou se tam chodí zahalený v ručníku.“

David váhal.

   „Podívej, byl si to ty, kdo přišel s tím, že bychom do postele mohli přibrat někoho dalšího. Fantazírujeme o tom už celý rok, proto jsem se taky zaregistrovali na amateurech. Když už jsme se tam konečně potkali s milými lidmi v našem věku, vyměňovat si nahatý fotky ti nevadilo, jak ale mě dojít na schůzku, couvnul si.“

   „Bylo to neosobní. Nespontánní.“ namítl David již trochu podrážděně.

   „Souhlasím.“ přikývla. „Právě proto chci jet do saunovýho ráje. Nic předem domluvenýho. Slyšel si, co říkali na seznamce. Většina lidí tam jezdí proto, aby se seznámili s dalšími, kteří chtějí to samé co my.“

   „Většina lidí si tam jezdí zašukat před zraky ostatních.“

Viktorie se usmála. Přistoupila k Davidovi a pevně ho uchopila za rozkrok, přičemž mu zašeptala do ucha „Jo. A tebe ta představa snad nerajcuje?“

Odpovědí jí byl nadmutý poklopec u džínů.

        Malé parkoviště před budovou s červeným nápisem „Saunový Ráj“ bylo plné. Zaparkovali tedy auto u malé fabriky nedaleko. Viktorie nadšeně popadla batoh s čistým prádlem, když si všimla Davidova nervózního výrazu v obličeji.

Chytla ho za ruku a políbila na tvář. „Klid miláčku. Nikdo nebude nikoho do ničeho tlačit. Jednoduše tam půjdeme, užijeme si sauny a budeme relaxovat.“

David Viktorii miloval. Byl si jistý, že je tomu i naopak. Stále ho fyzicky přitahovala. Díky aktivnímu se věnování sportu měla štíhlé, vypracované tělo a sex-appealem oplývala na rozdávání. Chodili spolu však již od základní školy, tedy více, než deset let. Dlouhá doba na to, věnovat se v tak mladém věku sexuálně pouze jednomu partnerovi, když se vezme v potaz, že ani jeden z nich nikdy nespal s nikým jiným.

Před budovou si David dodal odvahy hlubokým nádechem a vstoupili dovnitř. Místnost byla naplněna příjemně sladkou vůní připomínající mango. Za recepcí na nové příchozí hleděli dvě mladé ženy s úsměvem na rtech.

   „Dobrý večer.“ oslovili Davida s Viktorií takřka dvojhlasně.

Viktorie opětovala pozdrav hlasitě a s úsměvem, zatímco David cosi nesrozumitelně zamumlal pozorujíc mozaikovou podlahu.

   „Vítáme vás v Saunovém Ráji. Jste tu poprvé?“ zeptala se vyšší z žen s dobře skrývajícím pobavením při pohledu na Davida.

   „Ano.“ přitakala Viktorie a uchopila Davida za ruku.

   „Dobře a na jak dlouho to bude?“

   „Dvě hodiny budou ideální.“

Menší žena cosi vyťukala do počítače a podala páru dva úhledně složené ručníky. „Bude to 640 korun, prosím.“

David zaplatil kartou načež z terminálu vylezl doklad.

   „Jeden z ručníků je kratší pro pána a druhý delší pro paní. Pokračujte prosím těmito dveřmi vlevo, kde zanechte obutí a další dveře vedou do společné šatny. Vy máte skřínky, 32 a 33. Skřínky se zamykají vámi zvoleným trojmístným kódem, který prosím nezapomeňte. Z šatny se dalšími dveřmi dostanete do sprch a následně již k saunám, kde se budete pohybovat zahalení v ručnících, do sauny, páry či vířivky vstupujete nazí. Sprchy se nacházejí i vedle každé sauny, kde se prosím opláchněte vždy, když budete ze sauny vycházet. Pokud se budete chtít občerstvit, v areálu se nachází i malá restaurace. To je od nás vše a přejeme příjemný odpočinek.“

V šatně se potkali pouze s párem ve středním věku, oblékajíc si bundy, evidentně byli na odchodu. Žena nechala příchozí bez povšimnutí, Viktorii však neušlo, že muž po ní oplzle pokukuje. Na ženino naléhaní, ať sebou hodí, opustil šatnu evidentně zklamaný, že Viktorii při svlékání vidět nestačil. David odhalený od pasu nahoru nervózně pokukoval ke dveřím od sprch váhajíc sundat si kalhoty, zatímco Viktorie bez ostychu stála v místnosti již zcela nahá, a nijak zvlášť nespěchala zahalit se ručníkem. Zabalený v osuškách vešli do další místnosti, kde si v jednom ze sprchových koutů myla vlasy dívka, které podle Davidova mínění nemohlo být ani osmnáct let. Jakýsi rocker s dlouhými vlasy a třemi tetování na těle si právě sušil stehna a žilkovaný penis, aniž by ke komukoliv z přítomných zvedl hlavu.

Viktorie drkla loktem do přítele. „Vidíš, každýmu jsme tady úplně volný. Lidi jsou tady na nahotu zvyklý a nikdo to neřeší.“

David musel uznat, že má pravdu. Napětí z něj pozvolna upadalo, neměl tedy ani problém odložit svou osušku na malý háček a zalézt si s Viktorii do jedné z kabinek sprch. Navzájem si třeli těla sprchovým gelem, zatímco kolem nich chodili lidé, jako by takový úkaz patřil na veřejnost odjakživa.

        V následující místnosti panovalo přítmí. Svítili zde jen řídce rozestavěné lucerničky po zdech a maličkaté bazénky s oblázky na dně, jenž člověku, který po nich kráčel sem a tam sloužily k prokrvení nohou. Pokračovali místností, míjeli několikery skleněné dveře, skrz které nebylo vidět díky přítmí, které se rozléhalo i za nimi. U každé sauny se vedle dveří nacházela cedulka.

Viktorie nadšeně cupitala od jedné ke druhé. „Jé podívej, tady je dokonce mentolová sauna a tady zase bylinková.“

Davida však v tem moment zaujalo něco zcela jiného. Pár metrů před nimi z bublající, lehce osvětlené vířivky vycházel muž s napůl ztopořeným údem a hned za nimi dvě asi dvacetileté ženy. Bujná ňadra se jim zvolna pohupovala v prostoru, jak vystupovali jeden schůdek po druhém. Jedna z žen, štíhlá blondýnka s malými, růžovými bradavkami a vyholeným klínem zaregistrovala Davidův obdivuhodný pohled, přičemž na něj svůdně mrkla. Rozesmála se, když David stydlivě uhnul pohledem, načež se se svými dvěma přáteli zabalili do osušek a zmizeli kdesi za rohem.

   „Začíná se ti tu líbit, že?“

David se provinile ušklíbl.

   „Vířivka je prázdná. Pojď, než ji někdo obsadí.“

Voda byla příjemně teplá. Pohodlně se uvelebili a chvíli jen mlčky relaxovali, když v tom se Viktorie na svého milého obkročmo posadila a políbila ho na rty.

   „Působí to tady tak, tak intimně, co?“

David přikývl.

   „Ještě jsme tu nic neviděli, ale celé to prostředí tady je jakoby nabitý sexuální energií. Jsem z toho tak nadržená.“

Přitiskla mu na hruď ňadra a znovu ho políbila. Vzápětí ji v podbřišku zatlačila jeho erekce. Rozhlédla se kolem sebe, krom postaršího muže, vycházejíc z jedné saun prozatím nebylo nikde ani živáčka. Uchopila jeho penis, pár sekund si s ním hrála, pak ji napadlo, že by nebylo od věci zasunout ho tam, kde ho toužila mít už posledních několik minut. Soukromí jim však nevydrželo dlouho.

   „Někdo jde.“ zašeptal David náhle, načež z něho Viktorie seskočila a opět se uvelebila s výrazem hluboké relaxace, jenž rozhodně nepůsobil, že se tu právě pokoušeli o sex. Nenápadně, přesto však pečlivě si prohlédli nahý, velice atraktivní pár zhruba v jejich věku, vstupující za nimi do rozbublané vody. Ona měla delší, hnědé vlasy stejně jako Viktorie, i podobnou stavbu těla, kde dominovala štíhlost, pevný zadeček a prsa tak akorát do ruky. Muž naproti Davidovi byl statnější postavy než on za to asi o půl hlavy menší s hustějším porostem na hrudi. Posadili se naproti nim.

Po pár minutách ticha Viktorie promluvila k Davidovi. „Hmm, to je pohodička.“

Namísto Davida však reagovala brunetka naproti. „Jo, je to tu skvělý.“

Viktorie se na ženu usmála.

   „Jezdíme sem pravidelně. Vás jsme tu ale ještě neviděli.“

   „To proto, že tu jsme prvně.“ odpověděl k Viktoriinu překvapení David.

Uznale k němu vzhlédla a nechala ho, aby ji jednou rukou obejmul ramena.

   „Tak to rozhodně zkuste bylinkovou saunu. Ta vůně je přímo omračující.“

   „Díky za typ. Určitě to vyzkoušíme.“

Muž se napřímil a natáhl k Viktorii ruku. „Rádo se stalo. Mimochodem jsem Matyáš a ta kráska vedle mě je Veronika.“

Když se všichni představili, Veronika poznamenala, že by si ráda dala něco k pití a nabídla ostatním spoluvířitelům, aby se přidali, s čímž souhlasili.

Restaurace byla ve skutečnosti malá místnost, kde si člověk skrze terminál na zdi mohl objednat drink, či malý zákusek z denní nabídky od obsluhy z recepce a vychutnat si jej u stolu nebo i v leže na lehátku.

Usedli ke stolu a dali se do řeči. Viktorie s Davidem se dozvěděli, že návštěva ráje mimo víkend, jako právě dnes, má výhodu v tom, že tu není narváno, ovšem nevýhodu abstinence jakéhokoliv ceremoniálu, což, jak jim bylo vysvětleno znamená, že jakýsi saunér, oblečený někdy i v různých kostýmech provoní saunu esenciálním olejem, následně mává ve vzduchu ručníkem, čímž rozvíří vzduch pro intenzivnější saunování. Během seznamování po sobě všichni čtyři vzájemně pokukovali a nijak se nesnažili zakrývat očividné sympatie.

Bylinnou saunu navštívili rovněž společně. Byla to malá místnost pouze se dvěma lavicemi naproti sobě, v tu chvíli bez živáčka. Někde z rohu místnosti hrála exotická, uvolňující hudba. Vychutnávali si horký vzduch, jenž je obklopoval a přičemž chvíli nikdo z přítomných nepromluvil.

Ticho prolomila až Viktorie. „Mám otázku.“ řekla, ale hned se zase odmlčela.

   „Ano?“ řekli po chvíli Matyáš s Veronikou takřka totožně.

   „No, nevím, jak to podat. Zkrátka – slyšeli jsme o tomhle místě různé zvěsti.“

David Veronice ve stínu neviděl do obličeje, byl si však jistý, že Matyáš se po Viktoriiných slovech ušklíbl, jakoby mu bylo jasné, co má na mysli. Přesto se však zeptal „Třeba?“ 

Viktorie zčervenala. Neměla však ve zvyku chodit dlouho kolem horké kaše, takže se jednoduše zeptala. „Je pravda, že si sem lidé, krom saunování a relaxace, jezdí taky užívat? Myslím sexuálně.“

Viktorie čekala šokované výrazy a rozpaky při odpovědi ne svou otázku, nic z toho se však nestalo.

Slovo si vzala Veronika. „To je hodně nekonkrétní otázka. Lidé se zde sexuálně uvolňují různými způsoby. Občas narazíme na pár, rozdávající si to ve sprše, na holku, co kouří kluka v sauně, taky ale na lidi, kteří se navzájem provokují tím, že na sebe sahají a nechají ostatní dívat se. Někteří si schůzku s někým dalším tady domlouvají i předem. Je to ruzný, ale abych odpověděla na tvoji otázku Viki, tak jo. Lidé sem jezdívají často kvůli sexu.“

   „A vy? Proč sem jezdíte vy?“

Viktorie se na Davida užasle podívala. Absence jeho obvyklých zábran ji překvapila. Působil nyní zcela uvolněně, jak ho už dlouhou dobu neviděla.

Veronika k Davidovi šibalsky pozvedla obočí, pak vhlédla ke svému partnerovi. „Já nevím lásko. Co myslíš? Proč sem jezdíme my?“

   „Já myslím, že oba důvod dobře známe.“

   „Opravdu?“ otázku záměrně přehrála, načež si k Matyášovi přisedla tělo na tělo. Levou dlaň mu položila na porostlý hrudník, přičemž ho začala líbat. Viktorie polkla, když spatřila Veroniky ruku sjíždějíc po jeho břiše k rozkroku. Takovou reakci nečekal ani David, nyní značně uveden do rozpaků. Saunový nováčci v tu chvíli skutečně pozorovali dva cizí lidi při předehře. Veronika Matyášovi laskala penis, zatímco on se vášnivě doteky věnoval jejím ňadrům. Viktoriiny rozpaky rychle vystřídalo vzrušení, které nyní zřetelně cítila mezi stehny. Při pohledu na Davida s radostí zjistila, že je na tom podobně. Penis již měl plně v pohotovosti, když ho za něj uchopila. Roztažením nohou napodobila Veroniku, a nechala Davida dělat jí dobře. Byl to pouze začátek toho, po čem již dlouhou dobu toužila. Provokovali se vzájemnými pohledy, slastnými steny, jenž sem tam někomu unikl z hrdla. Jeden ze zvuků náhle zintenzívněl, když Viktorie, k překvapení jí samé, dosáhla náhlého orgasmu. Ruku si při tom pevně přitiskla na ústa ve snaze křik ztlumit na minimum.

Přesně v ten moment se v místnosti rozjasnilo. Co se děje pochopil David s Viktorií až ve chvíli, kdy Matyáš prohlásil „Aha, bude se zavírat.“

   „Páni, dneska to ale uteklo.“ odvětila Veronika stávajíc k odchodu.

Ráj opustili s úsměvem ve tvářích. Venku před budovou přerušil trapné ticho Matyáš. „Takže, rádi jsme vás poznali.“ natáhl k Davidovi ruku. Vzájemně si potřásli a se slovy „Mějte se hezky.“, se k Viktorii s Davidem otočili zády a dali se na odchod. Oba se usmáli, když je Viktorie po krátké šeptající domluvě s Davidem zastavila. „Počkejte chvilku.“

Otočili se k nim čelem.

   „Není škoda se prostě jen tak rozejít, když jsme si tak padli do oka?“

Veronika na oko zaváhala. „To máš asi pravdu. Navrhujete něco?“

Viktorie se stydlivě pousmála, načež se zhluboka nadechla k upřímné odpovědi. „Jo. Bydlíme jen pár kilometrů odsud. Najít fajn pár, jako jste vy dva je už naše touha docela dlouhou dobu. Měli byste chuť zajet k nám na návštěvu a užít si trochu společného sexu ve čtyřech?“

David na její otázku reagoval vyprsknutím minerálky, které se okamžik před tím napil. Veroniku s Matyášem jeho reakce rozesmála, načež nijak nezaskočeni, ovšem velice potěšeni, jejich návrh přijali.

Večer se ukázal být ještě lepší, než jaký si ho představovali. Když dorazili do svého malého bungalovu, na kraji nedaleké vesnice, Viktorie zatáhla žaluzie ve všech oknech a ztlumila světla, zatímco David otevřel vychlazený šampus. Chvíli si jen povídali, jakmile alkohol začal plnit svou roli, vytáhla Veronika z kabelky balíček hracích karet. „Co takhle svlékací prší, hmm?“

Byl to od ní zkušený krok, jak překonat trapnost okamžiku, který měl nastat. První zcela nahý skončil Matyáš, krátce na to David.

   „Drtíme je, ty by nás nesvlékli ani do rána. Přeskočíme to, co ty na to?“

Viktorie Veroničin návrh kývnutím schválila.

   „Pánové, posadit na gauč.“

Oba udělali, co od nich bylo žádáno. Veronika se polonahá postavila před Matyáše a pokynula Viktorii, aby se přidala, načež si obě začali odkládat zbytek oblečení. Muži dychtivě pozorujíc svlékající se krásky, dali svou touhu najevo tvrdými údy. O malou chvíli později každá z žen klečela na kolenou a ústy spokojovala svého partnera. K překvapení všech to byl nyní znovuzrozený David, kdo navrhl výměnu partnerek. Holky si bez sebemenších rozpaků vyměnili místa.

        Dělo se toho opravdu hodně. Zatímco David Veronice laskal klitoris jazykem, Matyáš již tvrdě obcoval s Viktorií v poloze na pejska. Viktorie křičela a užívala si přitom pohled na svého partnera s jinou ženou. Vyzkoušeli všemožné propletené polohy. V jedné chvíli Veronika pusou dělala dobře Viktorii, přičemž do ní oba muži pronikali zároveň. Na anální sex Viktorie nebyla příliš zvyklá, proto, když se oba samci vrhli naráz i na ni, musel být David, který byl o patro výš, z kraje velice citlivý a opatrný. Nic báječnějšího, jak si později Viktorie pomyslela, však ještě při milování nikdy nezažila.

        Finále bylo velice uspokojivé. Oba, doposud prostřídané páry, leželi vedle sebe na posteli v ložnici, kam se kvůli většímu prostoru přesunuli. Matyáš přirážel v poloze na misionáře, zatímco Veronika rajtovala na Davidovi jako na koníčku. Veronika s Matyášem se blížili orgasmu společně. Podívali se na sebe a přesně v tu chvíli se stalo něco velice podivného. Oči měli oba temné jako uhle. Otevřeli ústa v dosažení vrcholu, ve kterých se objevili dva nezvykle dlouhé špičáky. Vykřikli, na to se zakousli svým sladkým milencům do krku. Viktorie s Davidem upadli do bezvědomí.

 

 

Část druhá: Nabídka, která se neodmítá

 

Noc strávená v Holešicích byla pro oba dva uspokojující. Při návratu do Prahy se Petr za volantem usmíval na cestu, zatímco Hana poslední hodinu ve svém sedadle podřimovala.

        Byly to již téměř dva roky, co se Hana stala upírem. Netrvalo dlouho, a i přes své obavy, především kvůli Petrovu naléhání, darovala nesmrtelný život i jemu. Nová existence však znamenala i jisté změny. Skrývat své tajemství před lidmi se ukázalo být snadné, tedy alespoň prozatím. Oba si byli vědomi toho, že jednoho dne si lidé kolem nich všimnou skutečnosti, že nestárnou. To byl však aktuálně budoucí problém. To, co museli řešit hned do začátku, byla strava. Hlad po krvi. Lidské jídlo se ukázalo býti nepoživatelné, stejně jako upírská krev, která na rozdíl od té lidské páchla a chutnala kysele, jak zjistili, když se pokusili ochutnat navzájem. K jejich potěšení alespoň tekutiny jejich tělo nadále vyžadovalo. Dokázali se opít, stále jim chutnala Coca-Cola. Zhruba jednou týdně ovšem dospěli do bodu, kdy se bylo třeba najíst. Bloudit v noci městem a vysávat opilé bezdomovce, pro ně začalo být brzy pod úroveň. Není totiž krev jako krev. Velmi rychle přišli na to, že krmit se mladou, sladkou krví přitažlivého jedince je o moc uspokojivější než smradlavý vousáč z ulice.

        Pod falešnými jmény, tedy začali o víkendech jezdit, jak tomu časem začali říkat, na lov. Po celé republice navštěvovali diskotéky, bary, veřejné wellness, bazény, plesy, koncerty a tak podobně. Vyhledávali zkrátka místa, kde se mohli seznamovat a tím pádem se i dobře najíst. Prvotní nervozita a pocit viny, šli rychle stranou. Byli co byli a s tím nemohli nic udělat. Nemuseli zabíjet, podobně jako ve většině upírských filmech, aby přežili. Bohatě stačilo z kořisti vysát pár deci krve. Krmení se pro ně stalo rovněž zábavou. Na místech, kde lovili se obvykle dobře pobavili a velice často si se svou kořistí vychutnali sex, který se po přeměně na upíra ukázal být potřebný. Většina lidí, se cítí být značně nadržená, řekněme po několika týdnech bez orgasmu. U upíra se tyto pocity objevovali již druhý den po vydatné souloži. Dva až pět dní bez sexu se dali se zatnutými zuby vydržet. Více dní znamenalo muka, kdy by ojeli i suchou větev v lese. Pocit, kdy se upír napije krve, by se podle Hany a Petra, dal přirovnat k orgasmu. Není natolik intenzivní, za to trvá delší dobu. Ovšem, jak později zjistili, ve spojitosti se skutečným orgasmem, upírovi přináší doslova nepopsatelné blaho.

        Petr, stále se usmívajíc na silnici před sebou, vzpomínal na okamžik, kdy se předchozí noc zakousl do hnědovlasé krásky, zatímco ve stejném momentě naplnil její lůno svým semenem. Slast, kterou v tu chvíli pociťoval ve svém krátkém, lidském životě nepoznal. Hana otevřela oči, zívla a spokojeně se protáhla.

   „Dobré ráno.“

   „Dobré.“ opětovala pozdrav a usmála se.

   „Vstáváš akorát. Do půl hodiny jsme doma. Ve stojánku máš kafe.“

   „Děkuju, to je milý.“

Oddělala víčko od plastového kelímku a s radostí přičuchla ke kávě. Polovinu do sebe obklopila téměř naráz, pak pootevřela okénko a zapálila si cigaretu. V minulosti kouřit přestala, to však bylo ještě před tím než se stala nesmrtelnou bytostí, jíž cigarety nyní na životě nijak neohrožovali.

   „Takový sympaťáky jako včera, jsme snad ještě nepotkali. Co myslíš?“

Petr pokýval hlavou. „Jo. Škoda, že není bezpečný, setkávat se se stejnými lidmi vícekrát.“

   „To máš pravdu.“ odvětila Hana posmutněle, když si vybavila ranní odchod z bytu Davida a Viktorie. Leželi na posteli, stále v bezvědomí, vydáni jim na milost a nemilost. Toužila jim poděkovat za krásný večer, vzít si na ně kontakt s možností oplatit jim pozvání na návštěvu. Nebylo to ale možné. Jakmile se upír napije své kořisti, a uvolní tak část svého jedu, takřka okamžitě člověk ztrácí vědomí. Po probuzení si naštěstí nevzpomíná, co se stalo. Člověk si v takovou chvíli myslí, že jednoduše usnul. Něco v jejich nitru mu však říká, že ne všechno proběhlo tak, jak se jeví nejpravděpodobněji. Stopa po kousnutí o tom i ledacos vypovídá.

   „Nedělej si starost. Budou v pohodě, jako všichni ostatní.“

Hana věděla, že má pravdu, to však neměnilo nic na tom, že malý kousek papíru se slovy „Rádi jsme vás poznali.“, je na její vkus naprosto nedůstojné rozloučení po tak intimní noci.

   „Musím ale říct, že Viktorie byla skutečně k pomilování.“ pokračoval Petr. „A co ty? Byla si spokojená?“

Hana se při vzpomínce na Davida pousmála. „Byl šikovnej. Nejvíc mě ale brala ta jeho nervozita. Jako bych ho připravila o panictví. Chi chi.“

Podíval se na ni s přimhouřeným obočím.

   „Tobě se ale samozřejmě nikdo nevyrovná lásko.“

Ušklíbl se. „Kdybys nekecala.“

Hana pár sekund mlčela, potom si rozepnula pás. Natáhla se k Petrovi a uchopila ho v rozkroku, přičemž přitiskla své rty k jeho uchu a zašeptala „Říkám pravdu. Kromě tebe mě ještě nikdo nepíchal nadlidskou rychlostí.“

Klekla si na sedačku, rozepnula mu poklopec u džínů a než dorazili domů, vykouřila mu ho.

        Činžovní dům, ve kterém bydleli, byl stále stejný, ošuntělý a nikterak vábný. Stará Kropáčková s natáčkami na hlavě jako obvykle pozorovala dění na ulici z okna svého bytu.

   „Sakra, došli mi cigára. Zajdu za roh k Vietnamcům.“

   „Skočím ti tam.“ řekl na to Petr a z přihrádky vytáhl peněženku. „Ty běž domů a obleč i něco hodně sexy, co z tebe budu moci ztrhat až se vrátím.“

   „Mmmm. Jakoby si mi čet myšlenky.“

Vystoupala do druhého patra, odemkla dveře a vešla do bytu. Svazek klíčů pohodila na kuchyňském stole, v obýváku zapnula televizi.

Další zprávy:

Návrh lídra hnutí SPD Tomia Okamury na zrušení zneužívání sociálních dávek nepřizpůsobivými byl po několika letech opakovaného předkládání vládě přijat.

Prezident Andrej Babiš označil údajně ukradené video z prostředí své domácí mučírny za takzvaný „Fake“.

 

S vidinou rychle se blížícího pohlavního styku Hana otevřela skříň, a převlékla se. Pozorovala se v zrcadle oblečená do černého spodního prádla, stejnobarevných punčochách a podvazkovém páse, když v tom v zádech pocítila závan větru. Prošla místností, odhrnula závěs a teprve v tom momentě si všimla střepů na parapetě. Okno bylo rozbité. Kdesi za jejími zády zavrzala podlaha.

   „Hezká podívaná.“ ozvalo se náhle odněkud ze druhé strany místnosti. Hana sebou polekaně trhla a prudce se otočila. Kousek od ní stál muž oděný v košili a džínových kraťasech. Dlouhé vlasy měl zapletené v copu, v pravém uchu měl zasazenou kroužkovou náušnici. Ani na okamžik nespouštěl z Hany pohled.

   „Zdá se pochopitelné, že si pro Marii byla neodolatelná.“

Při zmínce o Marii Haně bodlo u srdce. Obdařená nadlidskou rychlostí přesunula se ve vteřině na dosah vetřelce, mrštila s ním zády o zeď a silně ho jednou rukou uchopila za krk. „Kdo si? Co tady děláš?“

K jejímu překvapení se mužovi rty roztáhly v úsměv. „Hlupačko. Ty pro mě nejsi žádnou výzvou.“ řekl a oči mu potemněli.

Zděšením stačila Hana ustoupit krok vzad, v tom jí cizinec popadl za ruku, jenž mu stále svírala hrdlo. Síla, se kterou jí udeřil do hrudi byla mnohem větší, než jakou by to dokázala ona. Letěla prostorem přes celou místnost, načež narazila o skříň, která se při střetu takřka rozpůlila vedví. Cizinec dal svému soupeři čas vzpamatovat se. Haně se po čtyřech podařilo vyprostit z dřevěných trosek kašlajíc při tom. Postavila se na nohy upírajíc na soupeře vyzývavý pohled. Rozeběhla se kupředu. Naznačila úder pěstí zprava, v posledním okamžiku však vyskočila do vzduchu a kopla nohou ve snaze zasáhnout nepříteli Solar plexus. Muž s copem však její úmysl zavčas vytušil. S pobaveným výrazem se ráně vyhnul, a jak kolem něj Hana, stále se tyčenou nohou prolétala, udeřil jí z boku pěstí do tváře. Střes s cihlovou zdí byl pro ni velice bolestný. Další šanci na vzpamatování ovšem nedostala. Po druhé to nebyla pěst nepřítele, nýbrž jeho podrážka, která ji udeřila takřka do stejného místa ve tváři, jako prve. Hana padla k zemi. Z úst jí vytekl jemný pramínek krve. Muž ji jednou nohou stoupl na záda, pak popadl její vlasy a škubl jimi vzad. Hana, neschopna obrany bolestí vykřikla.

        Nadechl se k otázce, kterou však nestačil vyslovit, protože v tu chvíli se rozlétli dveře pokoje. Dovnitř se vyřítil Petr. V okamžiku byl, nyní již u svého soupeře a kopl ho vší silou do hlavy. Tentokrát to byl cizinec, kdo sebou praštil o stěnu s bolestnou grimasou ve tváři. Petr neváhal. Bil muže pěstí do obličeje ránu za ránou, až mu kloubky zkrvavěly. Vypadalo to, že je po boji, záhy se však muž s copem nečekaným úskokem vyhnul poslední ráně a v tu chvíli mu zmizel před očima. Zmatenému Petrovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mu stojí v zádech. Otočil se, odhodlaný v boji pokračovat, v tom ho však zarazil mužův postoj. Stál čelem proti němu. Měl spoustu času na Petra zezadu zaútočit, nasadit mu chmat, ze kterého by se bez pomoci někoho dalšího nedostal. Neudělal to však. Namísto toho, pouze zvedl ruku dlaní k Petrovi a řekl „To stačí.“

Petr si ho podezíravě změřil, pak ustaraně přistoupil k Haně, která se již zvedala na nohy. „Seš v pohodě?“

Nepromluvila, jen mlčky přikývla. Pomohl jí vstát a když se přesvědčil o pravdivosti jejího tvrzení, znovu se podíval na cizince.

   „Je jako my, ale to ti už asi docvaklo.“

Petr Haně neodpověděl.

Muž ho s otázkou předběhl. Ukázal prstem na Hanu. „Kdo přeměnil v upíra ji je mi známo. Jak se to však přihodilo tobě je mi záhadou.“

   „To já. Já jsem ho proměnila.“

Muž naklonil hlavu stranou, jako by měl s jejími slovy problém se vyrovnat. Petr by přísahal, že mu oči na okamžik potemněli. Když se na ně znovu podíval, panenky měl kaštanově hnědé stejně jako předtím.

   „Dobře.“ řekl prostě a uklonil se. „Děkuji vám za zápas. Na nováčky jste si nevedli nejhůře.“

Hanu jeho slova rozzuřila. Jako by snad rvačka, která se zde odehrála, byla jen hloupá hra.

   „Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Vilém. Vy budete Hana a Petr.“

Hana přikývla, Petr se bez jakéhokoliv posunku zeptal „Kdo si? Proč ses nám vloupal do bytu?“

   „Jste v nebezpečí, a to je věc, která by vás aktuálně měla zajímat nejvíce.“

Hana se vyděsila. „Cože? O čem to mluvíš?“

   „Připravili jste Marii o život. Je tomu tak?“

Váhavě, nakonec však upřímně přikývla.

   „Má teorie byla tedy správná. Existují upíři, kteří baží po pomstě za Mariinu smrt. A když jsem vás našel já, najdou vás i oni. Je to jen otázka času.“

   „Takže si nás přišel varovat?“

Zavrtěl hlavou. „Nikoliv Petře. Přišel jsem vám nabídnout bezpečné zázemí.“

Petr s Hanou na sebe překvapeně pohlédli. „Zázemí kde?“

   „V sídle mého klanu pochopitelně.“

   „Klanu? Oni existují nějaké klany?“ Zeptala se Hana, zatímco ji Petr skákal do řeči dalšími otázkami.

   „Uklidněte se prosím. Vaše otázky budou zodpovězeny. Na některé jsem oprávněn odpovědět já, raději bych to ale udělal až po cestě. Upíři, o kterých jsem se zmínil, už mohou být za vašimi dveřmi a věřte mi, že to si nepřejete.“

Odmlčel se, pak pokračoval. „Má paní vás srdečně zve pod svá ochranná křídla do svého sídla. Rozhodněte se hned. Přijímáte její nabídku?“

 

 

Část třetí: Swingers

 

Černý mercedes, automobil, jehož kupní cena by se pohybovala v milionech korun českých, ujížděl směr východ Čech už něco přes hodinu.

Za tu dobu se toho Petr z Hanou mnoho nedozvěděli. Vilém, sedící za volantem, byl ve svých odpovědích na otázky skromný, nejčastěji se uchýlil k prostému „Ano“, či „Ne“.

        To podstatné, co se dvojici upířích zelenáčů podařilo z šoféra vytáhnout bylo, že zeměkoule je upíry osídlena jen velice řídce. Podle všeho existovalo po celém světě v různých zemích několik desítek klanů, jejichž počty jsou však zanedbatelné. Upír, jako takový je tedy vzácností. Na Petrovu otázku, kam až do minulosti sahají první upíři, Vilém neznal odpověď. „Moc historiků mezi upíry nenajdete, abych tak řekl. Nejstaršímu upírovi, kterého já znám je přes osm set let.“

   „A kdo je to?“ zeptala se Hana, které toto téma velice zaujalo.

   „Žena, která tvrdí, že upíři zde již byli dávno před ní. Nesmrtelnost se však přeceňuje. Upír věkem či nemocí nepojde, může však zemřít při nehodě nebo při boji, což se dřív nebo později stane.“

Petr svraštil obočí. „Dobře, jak je ale možné, že je nás oproti lidem tak málo?“

Vilém si dal s opovědí na čas. „To je příteli otázka, na kterou bude lepší, když vám odpoví má paní.“

   „A kdo je vlastně ta tvá paní?“ nevydržela to Hana.

   „Moudrá žena.“

Petr nad jeho výřečností zavrtěl netrpělivě hlavou. Chystal se nenechat Vilémovi záhadné odpovědi záhadnými, když v tom automobil zastavil. Nacházeli se před budovou krajského soudu v Hradci Králové.

   „Musím si tu něco zařídit. Za nedlouho jsem zpět.“ řekl Vilém a bez dalšího vysvětlení odešel.

Čekali, jak jim řekl. Když se do hodiny nevrátil, zašla Hana do nejbližšího obchodu pro něco k pití, zatímco Petr znuděně surfoval ve svém telefonu po internetu. Vilém se objevil po páté hodině odpoledne, téměř po sedmi hodinách od svého odchodu. Popuzený Petr, připraven opřít se do muže, jenž je tu nechal půl dne čekat, se při pohledu na Viléma zarazil. Košili měl špinavou a místy potrhanou. Ve tváři byli patrny šrámy po úderech, z rány na rameni mu vytékaly pramínky krve.

   „Co se ti stalo?“ zeptala se ustaraně Hana.

   „Obchod. Nevyšel podle představ.“

Petr se zatvářil zmateně. „To je všechno, co nám k tomu řekneš?“

Vilém přikývl. „Co jsem za dobu mé nepřítomnosti dělal, není vaše věc. Nasedněte prosím, budeme pokračovat v cestě.“

Hana ze svého zavazadla vytáhla bílé tílko, kterým Vilémovi obvázala evidentně řeznou ránu na rameni, za což se jí na znamení díků poklonil. Vilémův způsob vyjadřování Haně připadal zvláštní. Jako by se vedle něho vrátila v čase o sto let zpět. Zhruba další hodinu ujížděli dále na východ.

 

Tak se nezlob, že jsem takovej vůl

a nedělil se s tebou na půl.

A zapomněl jsem se tě občas ptát

jak se máš a co si k snídani dáš?

 

Prozpěvoval z rádia hlas Marka Ztraceného ve chvíli, kdy se před nimi objevil kopec, na jehož vrchu se ve tmě rýsoval obrys majestátné budovy.

  „Míříme na Žacléřský zámek?“ zeptal se Petr, který si správně všiml názvu vesnice, kudy prve projížděli.

   „Přesně tak. Má paní to tu před časem koupila a nechala zrekonstruovat. Teď jí, a také několika nejváženějším členům klanu, zámek slouží jako celoroční sídlo.“

Nahoře na kopci Vilém mercedes zastavil a pokývl na muže, stojícího bez hnutí, jako socha před železnou branou. Jakmile muž rozeznal řidičovu tvář, ihned bránu otevřel k průjezdu. Pokračovali dál po mostě, jediné přístupové cestě k zámku. Třípatrový zámek se špičatou střechou jako by zářil. Ze všech oken se svítilo, všude přítomné venkovní lucerny prozrazovali květinové záhony a štěrkovou cestu kolem budovy. Vilém zaparkoval poblíž vchodu, u kterého stáli, podobně jako muž u brány, dva strážní v oblecích. Pokynul svým dvěma spolucestovatelům, aby vystoupili.

   „Takhle dovnitř nemůžeme.“ řekl, na to otevřel kufr, na jehož dně se nacházelo šatstvo a troje páry bot. Jeden černý, společenský oblek odstrčil stranou pro sebe a jeden podal Petrovi. Hana byla obdarována nádhernými, červenými šaty. Když se všichni převlékli, Petr, při pohledu na svou milovanou užasl. Vypadala neskutečně sexy. Přiléhavá látka spolu s výstřihem na hrudi dali vyniknout jejím pevným ňadrům a kulatému pozadí, krátká sukně odhalovala část stehen, kterými by zajisté ani Casanova nepohrdl. Hana se na Petra dívala s podobnými pocity, přičemž ji napadlo, že žena, jejíž nabídku pozvaní na toto místo přijali, musí být na základě luxusních šatů, mercedesu a v neposlední řadě překrásného zámku, velice majetnou osobou. Na vysokém podpatku Hana dorostla do výšky svého partnera, nicméně v tomto obutí nikdy neuměla chodit. To však platilo pouze v jejím lidském životě. V roli upíra se tato nemotornost automaticky vytratila, jako by k Haně nikdy nepatřila.

        Zevnitř budovy zaslechli již po několikáté aplaus davu lidí, respektive, jak se zdálo pravděpodobnější, skupiny upírů.

   „Co se tam děje?“ zajímala se Hana, ze které strážní u vchodu do budovy nespouštěli oči.

Vilém sotva slyšitelně špitl „Oslava.“

   „K jaké příležitosti?“

   „Všechno se dozvíte později. Teď pojďte za mnou.“

Vilém cosi naznačil jednomu ze strážných, který se v tom samém okamžiku na cizince zamračil, pak ale otevřel dveře, načež všichni tři vstoupili do budovy. Ocitli se v chodbě s dlouhým, červeným kobercem, svícny po celé její délce a několika obrazy se zlatými rámy visících na zdi, ze kterých na ně hleděli muži a ženy různých, věkových kategorií, podle jejich zaznamenaných oděvů a střihu vlasů i různých dob. Kromě nich tří, byla jedinou živou bytostí v místností mladá dívka s úsměvem na rtech, vypadajíc maximálně na osmnáct let lidského života, Petr by jí spíš odhadoval na šestnáct. Dlouhé blond vlasy měla stažené do dvou culíků s mašlemi. Na sobě měla růžové šatičky, jenž by působili dětským dojmem, kdyby ovšem nebyli takřka průhledné a neodhalovali tak spodní prádlo s podvazky pod nimi. V rukou držela podnos s několika sklenkami sektu.

   „Vítejte drazí hosté. Prosím, nabídněte si šampaňské, sál se nachází ve druhém patře, kudy se dostanete tudy po schodech nahoru. Přeji příjemnou zábavu.“

Jediný, kdo si nevzal sklenici byl Vilém.

   „Ona je taky upír?“ nemohla si odpustit otázku Hana jen co se od dívky vzdálili na pár metrů.

Vilém přitakal. „Ano. Rozálie, nebo taky Růženka, jak jí tu říkáme. Naše nejmladší.“

Vilém uvedl Hanu s Petrem do prostorného sálu, kde zády k nim stálo několik desítek upírů, oblečeni rovněž ve společenském oděvu. Vlevo od nich stál bar, za kterým se usmíval barman, oblečený ve společenské vestě, bílé košili s dlouhými rukávy a zaujatě hleděl směrem ke druhé straně místnosti. Tam, na malém, vyvýšeném pódiu stála s mikrofonem v ruce překrásná žena. Bílé vlasy měla, podobně jako Vilém, zapletené v copu, oblečena byla ve stejnobarevných šatech se sukní až po kotníky.

   „Náš sen se za pomocí nás všech stává skutečností.“ pokračovala bělovláska ve svém proslovu.

   „Aby toho nebylo málo, naše řady posílí nový bratři a sestry. Vítám mezi námi klan Silencioso z Brazílie.“ Ukázala rukou na skupinku osmi upírů, pět mužů a tři ženy, v jejíž čele stál vysoký muž s dredy s tmavou pletí. Dav znovu zajásal, načež se Brazilci s úsměvem uklonili.

   „Přivítejme rovněž bratry a sestry z Francie, pro které slovo klan není tím správným výrazem. Rodina Delonů.“

Tentokrát se za bouřlivého potlesku poklonilo pět žen a šest mužů, stojíc jen kousek od Viléma, vedle něhož Hana s Petrem napjatě pozorovali dění.

V ten okamžik bělovlasá kráska zaznamenala přítomnost nově příchozích. Úsměv se jí ze tváře vytratil. Když si Petr s Hanou uvědomili, že ženin neúhybný, doslova ledový pohled patří právě jim, ztuhli. Několik hlav se zvědavě otočilo ve směru jejího pohledu, když v tom se bělovlásky tvář znovu rozzářila.

   „Z radostí v srdci vám sděluji, že tito stateční muži a ženy sdílejí naší vizi. Budou kráčet po našem boku za společným cílem. Společně obnovíme věhlas, který naše rasa před dávnými časy ztratila. Ano, čeká nás mnoho práce k naplnění naší idey. Dnes večer však vypusťme z hlavy překážky, které musíme překonat. Odložme práci na zítra a radujme se z počtu, ve který jsme se rozrostli. Přivítejte naše nové bratry a sestry mezi námi, jak se patří. Bavte se! To je rozkaz!“

Místnost explodovala v bouřlivý jásot a v ten moment z reproduktorů na pódiu začala hrát divoká hudba. Muži se plácali po zádech, ženy se přivítali polibky na tvář za doprovodu cinkání sklenic přítomní hosté připíjeli na slávu a zdraví klanu. Bělovlásčina radost byla opět ta tam, pohled upírala tentokrát na Viléma, který okamžitě pochopil, co je od něj požadováno.

   „Počkejte tady, hned se vrátím.“ pronesl autoritativně a vzdálil se. Cop mu vlál sem a tam, když vystupoval po schůdcích na pódium, kde na něj čekala bělovláska s očividným napětím. Ať už spolu probírali cokoliv, Hany a Petrovu, ačkoliv mnohem dokonalejšímu sluchu, než jakým vládli za své lidské existence, to nebylo dostupné.

Došlo jim, že večer je věnovaný na počest novým členům klanu. Zatímco čekali a nervózně pocucávali šampaňské, přítomné v sále ovládla muzika, jakýsi mix bubnů a domorodých nástrojů s elektronickou hudbou, která Petrovi vzdáleně připínala skupinu Safri Duo, na níž v pubertě těžce ujížděl.

   „Pěkná sešlost zubatejch, co?“

Petr se navzdory strachu, který ho obklopoval zazubil. „To teda jo. Roky jsme nepotkali ani jednoho a najednou jich tady máme tucty.“

Hana pokračovala. „Fakt, že jako večeře bychom pro ně nestáli za nic, mě nijak neuklidňuje.“

Petr jí na podporu pevně stiskl ruku, neřekl jí však, že má podobné pocity.

   „Proč nám Vilém nechce říct, jak se o nás a Marii dozvěděli? Nikdo o tom, že jsme tam tenkrát byli nevěděl a stopy jsme zametli dokonale.“

   „Dokonale evidentně ne.“ odpověděl Petr a na mysli mu vyvstali vzpomínky z na událost, která mu převrátila život vzhůru nohama. Moc dobře si pamatoval na den, kdy Marii proklál srdce šípem z její vlastní kuše. Jak vřeštěla, když umírala a následně se proměnila v krvavou kaši táhnoucí se po zdi ku podlaze. Otřesný vjem. Pár hodin v Mariině domě pobyli, dokud celou tu situaci, především fakt, že se Hana stala upírem, nevstřebali. Prohledali dům a našli kufr plný hotovosti, který, když později spočítali, obnášel rovný milion. V Eurech nutno říci. Plán, jak se zbavit veškerých stop své přítomnosti vymysleli rychle. Hana v kuchyni na stole zapálila svíčku a Petr pustil plyn. Jelikož si Marie, z pochopitelných důvodů, nechala dům postavit několik set metrů od nebližších sousedů, žádní svědci, co by mohli potvrdit přítomnost kohokoliv v Mariině domě v den požáru, neexistovali. Navenek pokračovali ve svých životech, jako by se nic nestalo, přičemž se učili, jak přežít ve světě, jako nadpřirozené bytosti. Ačkoliv Petr navrhl několik zajímavých a co více, proveditelných způsobů, jak naložit s ukradenými penězi, kufr nadále odpočíval v jejich bytě pod pohovkou. Odtud ho poprvé, spolu s dalšími narychlo zabalenými zavazadly, odnesli až ve chvíli, kdy se u nich v bytě, téměř po dvou letech po incidentu v Mariině domě, objevil Vilém.

   „Už jde.“ přerušila Petrovi tok myšlenek Hana.

Vilém s neutrálním výrazem sestoupil zpět na plac a klidným krokem zamířil rovnou k nim. „Má paní vás srdečně vítá ve svém sídle. Momentálně se musí věnovat ostatním hostům. Její instrukce jsou prosté. Máte se dobře bavit a později vás přijme.“

   „To zní dobře.“ souhlasil Petr a dychtivě se zadíval k baru.

Vilém si zvednutím ruky vynutil opětovnou pozornost. „Ještě jedna věc. Mluvte s kým chcete, nikomu však neříkejte proč tu jste a co jste zač.“

Hana se zamračila. „A co máme říct, když se nás někdo zeptá?“

   „Na diskrétnost jsme tu zvyklí. Pokud se někdo zeptá a já bych se vsadil, že se to nestane, řekněte jednoduše, že čekáte na audienci u Velemy, která vás představí až na to přijde vhodný čas.“

   „U Velemy?“ podivila se Hana.

   „Tak se jmenuje má paní. To jsem vám neřekl?“

Oba zavrtěli hlavou.

   „Tak přeji dobrou zábavu.“ řekl a bez dalších slov si šel po svých.

Petr si konečně objednal u barmana sklenku whisky, kterou do sebe obklopil na ex. Takřka ihned se před ním objevila další, spolu s míchanicí Sex on the Beach, o kterou požádala Hana. Nikdo z přítomných o ně, krom několika letmých pohledů, nejevil zájem. V sále se vytvořilo pár menších rozmlouvajících skupinek, ale většina hostů se pohybovala do rytmu bubnů, několik párů se vášnivě líbalo. Dredatý černoch z Brazílie stál za svou partnerkou, držel ji kolem pasu a líbal na krku, přičemž ho blondýnka se zavřenými oči hladila jednou rukou ve vlasech. Petr si náhle uvědomil intimní atmosféru, jenž v místnosti panovala a pohlédl na Hanu. Dostal neodolatelnou chuť opřít ji o bar zvednout sukni a… Jeho představivost rozptýlila žena v průhledných šatech, jenž právě vstoupila do sálu. V tom samém okamžiku utichly i bubny, které vystřídala píseň od Johna Hiatta „Alone In The Dark“.

Na pódiu se znovu objevila Velema. „Dámy a pánové, přivítejme nejmladší členku našeho klanu a úchvatnou tanečnici, Rozálii!“

Všichni se otočili směrem k pohledné ženě v růžových šatech, i když Petr by spíše zvolil označení dívka, protože mu mladistvým vzhledem připomínala neteř Terezku, která nedávno oslavila teprve šestnácté narozeniny. Třeba jen jeden oplzlý pohled směrem k takto mladé dívce, se ve společnosti, ve které doposud žil, jevil jako zvrácený. V upírském světě však očividně platila jiná pravidla.

   „Má Velema na mysli nejmladší skutečným věkem, nebo jen vzhledem? Dost dobře by jí mohlo být třeba i dvě stě let."

Petr Haně odvětil pokrčením ramenou a dál zaujatě pozoroval představení.

Růženka, pohybujíc se do rytmu hudby, vykročila vstříc pódiu průchodem, který dav ve středu sálu vytvořil. Ladně vystoupala po schůdcích, kde, jako profesionální svůdnice klekla na pódium, prohnula se v pase a nechala tak na odiv davu část svého pozadí vykukujíc po sukní, kterým, stále v rytmu hudby, pohnula pomalu z leva doprava, čímž přinutila dav zajásat. Břichem zalehla k zemi, pravou rukou si podepřela hlavu a usmála se k divákům, přičemž zatřepala štíhlými, vztyčenými lýtky, kterým dominovaly vysoké jehly na chodidlech. Krátce na to vstala a obkročmo se posadila na připravenou židli.

Hana byla jedna z prvních, kdo v mezeře opěradla zaznamenal černé, krajkové kalhotky. Polkla, když se o chvíli později dívka vysvlékla z šatů a následně z prádla. Ženy Hanu lákali stejně jako muži, což Petrovi nijak nevadilo, ani za jejich lidského života, dokud ho neopustila, kvůli krátkému vztahu s Marií, což se ukázalo jako katastrofální chyba. Člověk jen těžko odolá půvabu upíra, což jak věděla, nebyla omluva. Milovala Petra díky všem vlastnostem, kterými oplýval, za to, že na ni nezanevřel po jejím odchodu a osvobodil ji ze spárů jejího věznitele. Zachoval se jako hrdina a ona si přísahala, že děj se, co děj, bude ho milovat až do skonání světa. Sexuální věrnost s jejími city k Petrovi neměla nic společného. Mít sex pouze s jednou osobou až do konce života, to je oříšek i pro člověka, natož pak pro upíra, který potřebuje sex často, jako puberťák onanii.

        Růženka, pouze v podvazcích na stehnech a kolem pasu, tančila jinak zcela nahá u tyče, kterou krátce před jejím vystoupením k podlaze přimontoval Vilém. Nebyla však jediná, komu šaty začali překážet. Upíři tančili, líbali se a olizovali, muži svlékali ženy a naopak. Když do sálu vstoupilo několik dalších osob, nesoucí křesla a pohovky, které následně rozmístili náhodně po celém sále, Petrovi a Haně došlo, že nastal zlatý hřeb večera.

Dlouho neotáleli. Byla to Hana, kdo se jako první chopil iniciativy a začal svého partnera svlékat. Když byl Petr od pasu nahoru nahý, mrštila s ním Hana na nejbližší pohovku a obkročmo na něj skočila. Líbala ho, zatímco pokukovala, kam až se dostali ostatní, sexuchtivý upíři. Polovina z nich byla již bez šatů a věnovali se předehře. Jakási žena, oblečená pouze v podprsence, klečela na křesle v poloze na pejska a nechala se orálně uspokojovat svým partnerem, zatímco hltavě kouřila na střídačku dva další muže před sebou. Kuriózní úkaz zahlédla v rohu místnosti, kde čtyři muži trhali na kousky šaty i spodní prádlo z ženy, jejíž partner seděl hned naproti nim v křesle a při tomto pohledu masturboval.

Když Petr přetáhl Haně červené šaty pohybem vzhůru přes tělo, s nadšením si uvědomil, že podvazky a černé prádlo, které si oblékla hned po návratu z Holešic a ve kterém bojovala s Vilémem u nich v bytě, má doposud na sobě. Nezdržovali se předehrami. Ze samotného fenoménu, jenž se kolem odehrával byli oba dostatečně připraveni jít rovnou na věc. Hana uchopila penis svého milovaného, odsunula spodek kalhotek stranou, načež se jí ve tváři objevil blažený výraz, když o ní vklouzl snadno, jako dvoukoruna do kašny.

 

 

Sálem se ozývali hlasité steny, které takto hromadně dokázali překřičet hudbu, která v tu chvíli již Rozálii nedoprovázela k tanci u tyče, nýbrž k souloži hned na pódiu se třemi muži. Dva z mužů do ní pronikali mohutnými údy zespod i z vrchu najednou, třetímu muži mohla Růženka nabídnout už jen svá ústa a ruce. Rozálie si milostné hrátky užívala doslova z plna hrdla. Hana vytřeštila překvapením oči, když spatřila, že muž, držící oběma rukama Růženku za culíky s mašlemi není nikdo jiný než Vilém.

   „Můžeme se k vám přidat?“ ozvalo se náhle za Haninými zády. Když otočila pohled, uviděla před sebou stát dvě štíhlé, velice půvabné ženy, tak, jak je, patrně nějaký upírský bůh, stvořil. Hlavou jí problesklo, že tlustého upíra ještě neviděla a něco jí říkalo, že ani neuvidí. Nemusela se na Petra ani podívat, aby věděl, že si oba přejí na otázku odpovědět kladně. K žádným slovům z jejich strany ani nedošlo. Odpovědí dvěma ženám bylo gesto, kdy hana seskočila z Petra, posadila se vedle něho na pohovku a ukazováčkem naznačila brunetce vpravo, ta jí připadala o kousek atraktivnější, aby k ní přistoupila blíže. Jakmile to žena udělala, popadla ji Hana za hýždě a přitáhla si ji k sobě. Zatímco se krásky vedle Petra s mocnou vážní líbali a rukama se vzájemně hladili v rozkroku, blondýnka, které zbyl Petr, mimochodem přesně to si i přála, klekla na podlahu a jako kočka, která si chce hrát, zamířila po čtyřech k němu.

Hana s Petrem si zábavu náramně užívali. Když Petr usoudil, že kuřby bylo už dost, postavil se na nohy, pokynul své milence, aby na něj vyšpulila zadeček a s plesknutím do ní tvrdě pronikl. Hana se za zvukem otočila a usmála se, když spatřila Petra nerozpakujíc se dát své vášni volný průchod. Brunetka v jejím klíně odváděla skvělou práci, což ji o chvilku později Hana s radostí oplatila. Když však její milenka dosáhla hlasitého orgasmu, vstala a odcupitala kamsi do davu. Hana na pohovce osiřela. Už se chystala přidat se k Petrovi a blondýnce, když v tom ho zahlédla. Kaštanové vlasy na krátko střižené jako Mariňák, vypracovaná postava s jemně porostlým hrudníkem. Byl okouzlující. Pozoroval ji pronikavýma očima nahý opřený o pohovku, rovněž bez partnerky. Usmála se na něj, což pro něj mělo být výzvou, jak ihned správně pochopil. Úsměv jí opětoval a zcela bez ostychu vykročil sebevědomě jejím směrem. Z úcty pohlédl na Petra, který bez problému přikývl.

Na půl ochablé přirození mu vzala do úst a když byl připraven, pootevřela stehna. Vybavení měl vskutku pořádné, o něco delší i širší, než měl Petr. Když se spojili v jedno tělo, Hana slastí vykřikla. Vnímala vůni, kterou vydával, nekonečnou energii, se kterou se do ní pustil nenechajíc ji ani na okamžik vydechnout. Jeho polibky byli sladké, jako hroznové víno, které měla kdysi tak ráda. Sex ve všech možných polohách, jaké ještě nikdy nezkusila byl pro ni zničující. Dosáhla hned čtyř orgasmů v řadě. Když skončili, ztěžka oddechovala. Jeho sémě jí stékalo po prsou. Naposled se na ní usmál, zlehka se poklonil a odešel. Milování s ním bylo natolik intenzivní, že nevnímala nic dalšího, co se kolem ní dělo. Překvapilo ji, když vedle sebe spatřila Petra samotného, pozorujíc ji se šibalským výrazem ve tváři.

   „Ten ti teda dal. Musím říct, že takhle rozjetou jsem tě ještě neviděl.“

Hana se navzdory početné swingers párty začervenala.

   „Podívej.“ ukázal Petr směrem ke druhé straně sálu. Namísto Rozálie si to teď na pódiu rozdávala sama Velema se dvěma muži zároveň. Náhoda tomu byla že v okamžiku, kdy se Hana otočila, Velemy milenci šli právě do finále. Postavili se vedle ní, každý s jedné strany a zatímco klečela, obdařili jí pořádnou dávkou spermatu. Hana mezi touto trojící krom Velemy samotné rozeznala jednoho Brazilce a jednoho člena ze zmiňované rodiny Francouzů.

   „Tak takhle se stvrzuje spojenectví.“

Hana vyprskla smíchy. Petr byl odjakživa vtipálek, jedna z vlastností, které na něm milovala. Velema je v tu chvíli zpražila chladným pohledem. Zmlkli a udiveně se na sebe podívali.

Když Velema odvrátila pohled, Hana řekla „Tak z toho mi přeběhl mráz po zádech.“

Petr souhlasil zdviženým předloktím, na kterém byli jasně patrné vztyčené chloupky. „Nemohla nás slyšet, že ne?“

Hana pokrčila rameny.

Velema vstala na nohy, poděkovala dvěma mužům po svém boku, jako by šlo pouze o jakési obscénní divadlo a pravila k davu „Zábava ještě nekončí mí drazí. Následuje hlavní chod!“

Nahý Vilém v tu chvíli napochodoval do prostře sálu. Gestikuloval rukama a cosi naznačoval nejbližším hostům. Ti, co ještě se souloží neskončili měli smůlu. Když pozornost všech přítomných v sále patřila jemu a ve středu místnosti se vytvořil pomyslný kruh, ozval se mechanický zvuk, načež se Hana s Petrem postavili na nohy, aby lépe viděli. Byl to Petr, kterému prvnímu o pár vteřin později došlo, oč tu běží. Z podlahy, právě ve středu sálu vstoupal vzhůru jakýsi objekt. Vůně, která zasáhla Haniny smysly, jí zároveň vytvořila sliny v ústech, které musela polknout na několikrát. To samé se dělo i Petrovi, stejně jako všem ostatním v sále. Před nimi stála kovová konstrukce připomínající klec.

Ježek v kleci. Pomyslel si Petr zděšen velice reálnou předpovědí toho, co se zde velice brzy odehraje. Klec ve skutečnosti byla mnohem větší replikou té ježkovi. Chyběl jen ježek. Na místo něho se ve středu klece nacházel sloup, ke kterému byla připoutaná asi desítka lidí. Vůně, kterou čerstvá krev vydávala, byla pro upíry omamná a neodolatelná. Většina přítomných si netrpělivě olizovala jazykem své špičáky a oči jim potemněli. Když tento výjev ubozí tvorové v kleci spatřili, skrze roubíky v ústech vydávali jeden přes druhého tlumené, vyděšené výkřiky.

Velema zamířila z pódia ke kleci svírajíc v rukou meč. Když dorazila na místo, rozhlédla se po svých hostech „Přeji vám dobrou chuť.“

Rozpřáhla se a jedním mocným máchnutím meče oddělila hlavu od těla nejbližšímu muži v kleci. Bílé šaty ji pokryl proud rudé krve, nejbližší upíři za jejími zády, na které krev rovněž dosáhla v šílenství po potravě hlasitě zařvali. Nejprve oni, pak i všichni ostatní se rozeběhli vstříc potravě. Trhaly ženy i muže na kusy. Zakusovali se jim do nohou, rukou, krků a všech ostatních částí jejich těl. Krev cákala po celé místnosti. Nějaká hnědovláska se posadila na pohovku vedle Hany a zakousla se do lýtka utržené nohy. Petr s Hanou byli jediní, kteří nedělali nic. Oči měli černé zrovna tak jako všichni ostatní v sále. Vyžadovalo to pořádnou dávku vůle neutrhnout si taky kus, jenomže fakt, že jsou svědky takového zvěrstva, naprosto zbytečné smrti mnoha lidí, jim odolat tomuto nutkání více než pomáhal. Nehledě na to nebyli skutečně hladoví. Viktorie a David jim předchozí noc poskytli dostatečnou porci krve, aby vydrželi přinejmenším týden bez jídla.

Petr posbíral oblečení z podlahy a uchopil Hanu za ruku. „Padáme odsud.“

Co možná nejnenápadněji došli ke dveřím sálu. Nazí a zašpiněni krví běželi po schodech ke vchodu do zámku, kde je při příchodu Rozálie přivítala welcome drinkem. Venku panovala tma a chlad. Strážní u vchodu již nebyli. Patrně hodovali spolu ostatními o patro výše. Petr zamířil rovnou k železné bráně, odhodlaný příkop přeskočit, pokud by byla zavřená, třeba i přemoci strážného, kdyby toho na hostinu Veloma opomněla pozvat.

   „Počkej. Naše kufry.“ namítla Hana, ale Petr jen mávnul rukou. „Koupíme si nový Hadry, pojď.“

   „A za co?“ odvětila Hana neústupně, když v tom mu došlo, co má na mysli. Jeden milion eur zamčený v kufříku v černém mercedesu.

   „Do hajzlu!“ zaklel a nadlidskou rychlostí přiskočil ke kufru Vilémova auta, samo sebou zamčenému. Loktem rozbil zadní okno, zatímco se Hana strojila do šatů. Petr si narychlo navlékl kalhoty a s kufrem plným peněz doběhli po mostě k bráně. Stejně jako strážní u vchodu do zámku, ani zde nebylo ani živáčka. Brána byla však zamčená. Už se chystali přelézt ji, když v tom kdosi vykřikl.

   „Tak dost!“

Petr s Hanou strnuli na místě. Opatrně se otočili. Před nimi stála Veloma, nahá, ve vší své kráse a přísně na ně hleděla.

   „Dost.“ zopakovala mírněji, stále však se zlostným podtónem v hlase.

Za ní stál nezaujatě Vilém spolu s několika dalšími přisluhovači.

   „Chopte se jich.“ nařídila a přísný pohled v její tváři vystřídal škodolibý úsměv.

 

 

Část čtvrtá: Au

 

Boj, který se odehrál na mostě před zámkem, byl krátký a vzhledem k přesile, proti jaké Hana s Petrem stáli i velice pošetilý. Petr, v zoufalosti ochránit svou milovanou zaútočil na Velemu, střetl se však s Vilémem, který se mu odhodlaně postavil do cesty. Hanu, spěchajíc mu na pomoc, srazili dva muži na kolena dříve, než se k němu dostala. Petr bojoval urputně. Dva dobře načasované údery pěstí protivníka zaboleli, s Vilémovými zkušenostmi z mnoha šarvátek v jeho dlouhé minulosti však Petr nemohl soupeřit dlouho. S vyraženým dechem skončil zády k zemi, poté byl společně s Hanou odvlečen zpět do zámku.

        Místnost ve sklepení byla zcela prázdná. Krom malé žárovky trčící ze stropu, jež celu přítmě osvětlovala, zde nebyl ani jediný kus nábytku. Podlaha byla studená, zdi vlhké a natolik silné, že si s nimi ani nadlidská síla nedokázala poradit. Jediná cesta ven vedla skrze železná vrata, která se za nimi s mohutnou ranou zabouchla. Krom slabého dunění subwooferu přicházejíc ze sálu o dvě patra výše, bylo v místnosti naprosté ticho. Zatímco se polonahý Petr oblékal do šatů, které mu věznitelé ráčili milosrdně ponechat, Hana se rozplakala. Zapnul si košili až po límeček a se soucitem na ni pohlédl. Ještě před chvíli naprosto neodolatelná a plná života nyní jeho partnerka seděla na podlaze ve špinavých, červených šatech, se slzami kutálejícími se po tváři. Zvrat, který nikterak nepředpokládal. Položil ji sako na obnažená ramena objal jí na útěchu.

   „O co jim jde? Co jsme jim provedli?“ vzlykla, načež Petr nic neřekl. Už tušil oč tu běží. Minimálně mu bylo jasné, že s vidinou bezpečného útočiště slepě nakráčeli rovnou do pasti. Dokud však svou teorii nebude mít definitivně potvrzenou, nechtěl Hanu ještě více rozrušovat.

Vstal a došel ke vratům. Ani se nenamáhal zabrat za kliku. Slyšel, jak Vilém zamkl na dva západy. Kopl do Vrat vší silou, ty se však ani nepohnuli. Zkusil to znovu a ještě jednou, dosáhl však jen toho, že se o kus výše uvolnila část omítky, jež se rozdrtila na prach, když mu dopadla k nohám.

   „Hej! Slyšíte mě?!“

Ticho.

   „Co po nás chcete?!“

Nikdo nepřicházel. Udělal krok vpřed a s každým dalším slovem udeřil pěstí do kovu. „Co-po nás- kurva-chete?!“

   „Nemá to smysl. Přijdou až budou sami chtít.“

Petr věděl, že má Hana pravdu, to mu však na vzteku neubíralo. Naopak. Noc trávili v obětí v rohu místnosti. Bylo jim chladno a oka ani nezamhouřili. Netušili kolik hodin uběhlo, když v zámku zachrastil klíč.

Ve futrech se objevil Vilém. „Má paní vás očekává.“ řekl prostě a pokynul jim, aby ho následovali. Vešli do chodby, kde jim jeden ze tří dalších přítomných mužů spoutal ruce a kotníky řetězem. Když je takto vedli zámkem, Hana si připadala jako otrok plna strachu z toho, co bude následovat.

         Byl již den, jak jim prozrazovali sluneční paprsky pronikajíc okny do budovy. Opět se ocitli v sálu, kde si oba, netušíc, co se na ně ve skutečnosti chystá, užili předešlý večer plný zábavy. Pouhá vzpomínka na zvěrstva, která se zde následně rozpoutala, jim naháněla husí kůži. Po krvi zde však nebylo ani památky. Ve vzduchu byl cítit pach úklidových prostředků. Parket byl prázdný, žádné pohovky, žádná klec připomínající tu ježkovu. Bylo zde liduprázdno. Tedy až na doprovod, který Hanu s Petrem bedlivě střežil a Velemu, sedící u baru a popíjející jakýsi růžový nápoj ve sklenici. Usmívala se na ně, což v Petrovi znovu vyvolalo vztek.

   „Jsme to ale nezdvořilý, přineste židle pro naše hosty.“ poručila a dál si pobaveně prohlížela své vězně. Dva muži přinesli židle, Hana poslušně usedla, zatímco Petr na protest zůstal na nohou. Když ani na druhou výzvu, aby se laskavě posadil neuposlechl, srazil ho Vilém k zemi pěstí takovou silou, až prasklo několik parket, když sebou Petr praštil o zem.

Hana vykřikla „Né! Nechte ho být!“

Vilém zvedl Petra na nohy a násilím ho posadil na židli. Petr vyplivl na podlahu krev. „Jednou se situace otočí a já si tě náležitě vychutnám ty parchante. To ti slibuju.“

Vilém se ušklíbl, ale nijak na Petrovu výhrůžku nereagoval.

   „Věřte mi, že vzdor je ve vaší pozici úplně zbytečný. Spolupracujte a bude pro vás všechno mnohem snadnější.“ Líbezný hlásek, kterým na ně Velema mluvila, ale pod kterým se zároveň skrývala nevraživost, Petra doháněl k zuřivosti. Opovrhoval takovým jednáním. Mnohem raději mluvil k věci a na rovinu. Velema však evidentně měla ráda hry, což se Petrovi potvrdilo nadcházejícími slovy.

   „Schválně, prozraďte mi, tušíte, proč jste v této situaci?“

Na chvíli v sále nastalo hrobové ticho. Hana zavrtěla hlavou.

   „Marie.“ řekl na to Petr a v tom Velemy oči potemněly. Úsměv jí ze tváře zmizel. Následným mlčením jeho slova potvrdila.

   „Marie? Co tím myslíš?“ zeptala se Hana, kterou to vyděsilo. „Vilém přeci říkal...“ V tom jí to došlo. Hany důvtip byl, stejně jako v této situaci, opozdilejší než Petrův. Když teď nyní rozuměla situaci, ve které se nacházeli, zavřela oči v předtuše hrůzy, která je patrně čeká.

Velema přistoupila k Petrovi na dosah ruky. „Vilém mi pověděl, že to ty jsi zbavil Marii života, je tomu tak?“

Petr zaváhal, protože si byl vědom toho, že opatrnost je nyní na místě. „Byla to buď ona, nebo...“

Úlekem sebou trhl, když Velema zařvala. „Ty ubohý červe, víš ty vůbec co si udělal?!“ Udeřila ho pěstí, která ho i s židlí poslala znovu k zemi.

   „Dost!“ ozvala se Hana. „Udělal to kvůli mě! Chtěl mě zachránit!“

Vilém svraštil obočí nad počínáním své paní. Čekal, že si na Petrovi vybije svůj dlouho potlačovaný vztek nad smrtí Marie mnohem intenzivněji a pečlivěji, namísto toho však Petra bít přestala a zamířila k Haně.

   „Ochránit?“ Hystericky se rozesmála. „A před čím? Marie ti chtěla darovat nesmrtelnost ty huso. Nadlidské schopnosti, pro které by jiní lidé zabíjeli!“

Hana se neopovažovala dále oponovat.

   „Jak?“ pohlédla Velema s otázkou zpět na Petra, který nechápavě zavrtěl hlavou.

   „Jak se člověku podařilo zabít několik set letého, v boji dokonale trénovaného upíra? Vilém od vás to podstatné zjistil, ale detaily raději nevyzvídal, abyste náhodou nepojali podezření, že to, co vám nakukal, byli samé kecy. Jak? Jak si jí zabil?

   „Šípem z kuše.“ odpověděl Petr sotva slyšitelně poté, co ho Vilém společně s židlí postavil zpět na nohy.

Ohromeně na něho pohlédla, nic na to však neřekla. Mlčky popošla k baru, kde do sebe obklopila další sklenici růžového nápoje.

Otočená zády k ostatním řekla „Zprvu jsem nechápala, proč si Marie k přeměně vybrala zrovna tebe.“

Slova patřila logicky Haně.

„Co na tobě bylo výjimečného? Pochopila jsem, až když jste přijeli na zámek."

Petr s Hanou se po sobě nechápavě podívali.

   „Vilém mi pověděl moc zajímavé informace. Mysleli jsme si, že tě Marie přeměnila a ty si ji pak, už jako upír zabila. Fakt, že Marii přemohl tvůj partner, jakožto člověk, byl šokující, to připouštím, mnohem více mě však zaujalo, že je nyní upír.

Hana se zamračila. „To nechápu. Co je na tom tak překvapujícího. Dá se přeci předpokládat, že budu chtít partnerovi dopřát nesmrtelnost.“

Krom Petra se všichni přítomní rozesmáli.

   „Nevědomost je tak sladká. Existuje mnoho lidí, kteří by byli hodni věčného života, lidí, které bychom s radostí přijali mezi sebe. A v tom je právě ten problém.“

První, kdo částečně rozluštil Velemy hádanku, byl Petr. "Problém v rozmnožování?"

Velema neodpověděla, jen pokračovala „Marie,“ při vyslovení toho jména jí oči zlostí opět zčernaly. „měla dar. Velice vzácný dar. Proměnit člověka na upíra, to dnes na světě dokáže jen pár desítek z nás.“ 

Hana v údivu pootevřela ústa. „Takže, já...“

Velema se jízlivě usmála. Ani tentokrát neodpověděla na otázku, řekla pouze "Pověz mi Hano, říkala ti někdy Marie, jak hezky podle ní voníš?"

Petr vytřeštil oči. Moc dobře si vzpomínal na rozhovor, který s ním Marie vedla ve sklepě svého domu, kde byl vězněn připoutaný k židli, podobně jako právě nyní. Mluvila o Hanině vůni. Padli tam však mnohem závažnější slova, než aby se zaměřil právě na tohle.

Hana v odpovědi přikývla.

   "Dobře. Podobně jako se lidem zbíhají sliny před pečeným masem na talíři, nám takto voní lidé, zejména když jsme hladový. Tohle ale nebyl ten případ. Dnes už spíše zázrakem se může stát, že ve světě potkáte člověka, který bude vonět mnohem intenzivněji. Člověka, u kterého bude takřka neodolatelné zakousnout se do něho. Takový člověk se po přeměně na upíra stane měničem.“

   „Takže proto tě Marie proměnila.“ prohlásil Petr myšlenku nahlas, aniž by si to uvědomil.

Velema přitakala. „Pravděpodobně na Hanu narazila naprostou náhodou a pak se pod nějakou záminkou vetřela do vašeho života. Mohla to celé uspíšit a Hany se jednoduše zmocnit, ale neudělala to, mám pravdu?“

Odpovědí jí byly dva šokované pohledy. Velemu to pobavilo. „Marie si vždycky ráda hrála. Ale zpátky k věci. Marie byla měnič. Jeden z mála zbývajících. Nemusím vám snad vysvětlovat, co to znamená, jak moc byla výjimečná. A ty“ ukázala v obvinění prstem na Petra „si ji zabil.“

Nastalo mrazivé ticho.

   „Co s námi chcete udělat?“

Tentokrát Velema Petrovi na otázku odpověděla s radostí. „Ty si pro nás bezcenný. Mohly bychom tě využít jako řadového pěšáka, ale já osobně bych tě za to, co si provedl, nejraději viděla mrtvého.“

   „To ne, prosím.“

Velema zdviženou rukou Hanu umlčela. „Co s tebou provedeme záleží na tvé partnerce.“

   „Co mám udělat?“ dychtila se dozvědět Hana s nadějí, že svého milovaného může zachránit.

Velema se na ni usmála. „Marie zemřela, ale její místo si nahradila ty. Budeš nám sloužit jako měnič samozřejmě. Přeměníš každého, koho ti přeměnit poručíme, bez ohledu na to, jestli se dotyční jedinci upírem budou chtít stát, či nikoliv.“

   „To nemůžete myslet vážně. Sama jsem byla proměněna nedobrovolně. To mám to samé dělat jiným?“

V bělovlásce se probudil vztek. Nebyla zvyklá na odpor. „Vypadá to, že potřebuješ impuls.“ řekla a kývla směrem k Vilémovi. Reagoval na povel okamžitě. Nasadil Petrovi chmat, ze kterého nebylo úniku. Další muž popadl jeho ruku a prudce zatáhl. Než si Hana stačila uvědomit, co se děje, Velema uchopila meč položený na baru. Nadlidskou rychlostí přiskočila k Petrovi a máchla. Ostří snadno projelo masem a Petrova natažená ruka se mu v paži oddělila od těla.

 

 

Část pátá: 3+1

 

Hrdelní křik, který se rozlehl po místnosti poté, když Petrova pravá ruka dopadla na podlahu, byl pro Hanu zdrcující. Pohled na zmrzačeného partnera, kterého milovala více než cokoliv na světě, byl natolik šokující, že Hana nějakou dobu jen stála na místě a civěla na pahýl, ze kterého vytékala krev. Když její mozek konečně připustil, co se doopravdy stalo, vypukla v zoufalý nářek. Pokusila se rozeběhnout Petrovi na pomoc, řetěz na kotnících ji však zpomalil a do cesty se ji postavila Velema. Usmívala se na ni.

   „Ty svině! Za tohle zaplatíš!“

Velema se upřímně rozesmála. „Dáme ti čas přemýšlet o spolupráci s námi. Tohle je jen ukázka toho, co toho tvého krasavce potká, pokud se rozhodneš i nadále odporovat.“

Hana na Velemu vrhla nenávistný pohled.

   „Ruka mu doroste, v tom jsme my upíři oproti lidem dokonalý.“

Přistoupla k Haně a zašeptala „Ale hlava už ne.“

Při té představě se Hana zatřásla.

Bělovláska pokynula Vilémovi. „Odveďte ji k ostatním. Dámy už jí vylíčí, že semnou je lepší vycházet. Jeho strčte zpátky do díry.“

Petrovy bolestné výkřiky, zatímco byli vlečeni zpět do sklepení, Haně rvaly srdce na kusy. Skutečnost, že svému milovanému nemůže nijak pomoci, ji dohnala k slzám. Jeden ze strážným odemknul kovová vrata, za kterými byli prve vězněni. Hrubě kopl Petrovi do zad, ten s výkřikem zapadl do místnosti. Hanu odvlekli chodbou ke dveřím o pár metrů dále. V místnosti za nimi na ni hleděli tři ženy oblečené v bílých šatech, připomínající noční košile.

Vilém pohodil klíč na podlahu vedle Haniných chodidel. „Máte novou spolubydlící. Odemkněte jí pouta a vysvětlete jí, jak se věci mají.“ S těmito slovy zamkl dveře a odešel. Jedna z žen cosi promluvila, Hana jí však nevnímala, protože v ten samý moment se za zdí ve vedlejší cele ozval výkřik. Spoutaná v řetězech se došourala ke kraji místnosti a v zoufalosti bušila pěstí do zdi. „Petře jsem tady! Slyšíš mě?!“

Odpovědí jí byl jen další bolestný nářek. „Mluv semnou lásko! Prosím!“

Neopověděl. Chvíli to zkoušela dále, pak se sesunula k zemi a plakala. Ženy k ní přistoupili. Zatímco Hanu menší brunetka s kudrnatými vlasy zbavila pout, dvě blondýnky se ji snažili vlídnými slovy ukonejšit.

   „Tam vedle je tvůj přítel?“ zeptala se blondýnka s pihami ve tvářích, ačkoliv to bylo evidentní. Hana přikývla.

   „Co se mu stalo?“

Skrze pláč, který se Haně nedařil zatavit zamumlala „Ublížili mu. Zmrzačili ho. Byla to Velema. Usekla mu ruku.“

Ani jednu z žen to očividně nepřekvapilo. Hana si náhle uvědomila, že výkřiky od vedle ustaly. Rychle se postavila na nohy a opět začala bušit do zdi. „Petře! Haló!“

Nic.

   „Petře! Slyšíš mě!“ křičela co jí hlasivky dovolily, ale marně.

Brunetka Haně položila ruku na rameno. „Nejspíš omdlel, to je pro něj teď lepší, věř mi.“

Posadili Hanu na jednu ze tří postelí, z toho mála nábytku, který se v místnosti nacházel. Bylo to tu o poznání lepší než v cele vedle. Chladnou podlahu pokrýval z velké části koberec, byl zde kohoutek s pitnou vodou, polička se kelímky, pár knížek, v rohu stál za bílou plentou ekologický záchod. I tak to ale pořád byla díra.

Pihovatá blondýnka Haně utřela slzy do látkového kapesníku, pak se zeptala „Velema po tobě něco chce, že je to tak? Drží tě skrze tvého přítele v šachu.“

Hana opět beze slova přikývla.

   „Pak se nemusíš bát, že by ho nechali umřít.“

   „Velema je hrozná svině.“ přidala se druhá blondýnka. „Dokud jí ale máš co nabídnout, neudělá nic, čím by spolupráci s tebou ohrozila.“

Její slova Haně částečně ulevila.

   „Já jsem Natálie, tohle je Veronika“ kývla pihovatka k blondýnce po levici „a kudrnatá je Michaela.“

   „Hana.“ řekla Hana prostě a dále mlčela.

Michaela nalila vodu do plastového kelímku a podala ho nové spolubydlící, která ho s vděčností vyprázdnila na jeden nádech.

   „Takže Hano. Nás se bát nemusíš. Jsme tu vězni zrovna jako ty. Pověz nám svůj příběh a my ti pak povíme ten náš. Kdo si? Jak si se tu ocitla a co po tobě Velema chce?“

Hany vyprávění se z počátku jevilo nesourodě. Ve stresu přeskakovala z jedné události ke druhé a hlas jí přitom drkotal.

   „Nadechni se a začni od začátku.“

Udělala to. Začala tím, jak s Petrem poznali Marii, vyprávěla o Mariiny smrti, o tom, jak se stali upíry až po příchod na zámek, následnou swingers párty a jejich uvěznění. Po celou dobu její tři posluchačky beze slova seděli jako přikované na postelích a pouze naslouchali. Když Hana skončila, kudrnatá Michaela vstala, zamyšleně došla ke druhé straně místnosti, kde se otočila a pohlédla na Hanu. „Takže tvůj přítel zabil Marii.“ konstatovala a dodala „To moc rádi slyšíme, ušetřil nám tím práci.“

Hana vytřeštila oči. „Vy jste Marii znali?“

Všichni tři letmo přikývly.

   „Marie je důvod,“ pokračovala nyní Natálie „proč jsme tady. Všichni tři jme stejně jako ty měniči.“

V pochopení Hana svěsila hlavu.

   „Znali jsme se s Marií dobře. Byla jednou z nás. Měnič skrývající se před ostatními upíry, kteří ho chtějí zneužít, stejně jako Velema. Pak nás ale Marie zradila. Vylákala nás na schůzku pod falešnou záminkou a předhodila nás Velemě jako potravu pro psy. Tím pro sebe získala svobodu. Už se nemusela schovávat před Velemou a jejími stoupenci. Žila si svůj život pod její ochranou, kdyby se náhodou objevil někdo další, kdo by měl o její schopnost zájem. V případě jakékoliv hrozby se na ně mohla kdykoliv obrátit. Svou zradou ale Marie přišla o všechny přátelé, a taky o svou partnerku. Byla svobodná ale byla sama. Hádám, že proto tě proměnila, jen nečekala, že by jí mohl zatavit člověk. Tvůj Petr, podle toho, co si nám pověděla, má obdivuhodnou odvahu.“

   „Měl ale zároveň neskutečné štěstí s tím šípem.“ řekla Veronika s čímž její kolegyně souhlasily.

Haně nové informace takřka vyrazily dech. Všechno to dávalo smysl. Nikdy ji nenapadlo, že by důvod, proč ji Marie přeměnila, mohl být pouhý fakt, že se cítila sama. „Takže, vy přeměňujete pro Velemu lidi na upíry, je to tak?“

Ani jedna z nich se na Hanu nepodívala. Chvíli trvalo, než Natálie odpověděla. „Nejsme na to hrdý. Tobě ale radím to samé, jinak si projdeš peklem jako my, když jsme se snažili o odpor.“

   „Velema ráda usekává ruce. Tohle je už má třetí.“ řekla Veronika a zvedla pravačku.

   „Mě znásilňovali třeba i desetkrát denně, dokud jsem na spolupráci nepřikývla.“ přidala se Michaela a dodala „Natálii usekla Velema mečem obě nohy, když se pokusila o útěk.“

V šoku a zároveň v zoufalosti před jistou tyranií, která ji a Petra čeká, pokud neudělá, co si Velema přeje, se Hana opět rozplakala.

Michaela se vedle ní posadila a objala ji. „Já vím. Je to strašný jít proti svému přesvědčení. Stejně tě k tomu ale donutí. Udělej, co chce hned, a vyhneš se mučení.“

Hana na to nic neřekla, namísto toho se zeptala. „Jak tu jste dlouho?“

Veronika ukázala na zeď v rohu místnosti. Byli zde vyškrábané čárky, po deseti přeškrtnuté, které patrně značili dny pobytu v této malé, studené cele. Čárek na zdi bylo tolik, že by Haně zabralo dost čau, než by je spočítala.

Veronika jí pomohla. „Skoro osm let. Pro upíra sotva okamžik, dalo by se říct. Ale když si tuto dobu vězněm, je to věčnost.“

Při tomto zjištění si Hana poprvé uvědomila, že se odsud, bez Velemy vědomí nikdy nedostane. „Proměnili jste na její naléhání už hodně lidí?“

   „Dohromady jedenáct.“ odpověděla Veronika, zatímco si zapálila cigaretu. Když spatřila Hany toužebný pohled, natáhla k ní ruku s na půl plnou krabičkou. Hana cigaretu s vděčností přijala.

   „Minimálně jednoho člověka si sama proměnila, takže jistě výš, že ten proces nějakou dobu trvá. Další čas si potom vyžádá obnova jedu, teprve pak je měnič připraven na další práci.“

Hana přikývla na srozuměnou. „A byli mezi těmi jedenácti i tací, co voněli jinak? Myslím lidi, kteří se po přeměně stanou sami měniči.“

Veronika zavrtěla hlavou. „Kdyby ano, byli by tu zavření s námi. Najít na světě člověka, ze kterého by se stal měnič není snadné Hano. Je jich zkrátka málo. Velema má pouze nás tři, teda teď už čtyři. Její klan sílí, nejen díky nám, ale taky kvůli dalším spojencům, které získává z řad již existujících upírů po celém světě.“

   „O co Velemě vlastně jde?“

Veronika se usmála, jako by odpověď na tuto otázku byla zřejmá. „Chce vládnout největšímu klanu na tomto světě. Což se jí už vlastně podařilo. Jenomže je jí to pořád málo. Momentálně prahne po tom, získat co největší počet měničů na svou stranu a s nimi časem vytvořit, řekněme impérium, schopné rozrůstat se, infiltrovat se mezi vládu lidstva a převzít kontrolu. Vím, s počtem přívrženců, kterým nyní vládne se to zdá bláhové. Nezapomínejme však, že čas v roli upíra nehraje velkou roli. Pokud pod svou vládu shromáždí dostatek měničů…“

   „To se jí nepodaří.“ skočila Veronice do řeči Natálie. „Chybu, kterou jsme udělali my tři už další opakovat nebudou. Umíme se dobře skrývat, žít tak aby nás nikdo nechtěný neobjevil.“

Následující konverzace čtyř uvězněných žen nevedla už k ničemu, co by Haně vysvětlovalo něco podstatného. O pár hodin později se ve dveřích objevil strážný se třemi kelímky na podnose.

   „Jídlo.“ vysvětlila jednoduše Haně Michaela.

Hana měla veliký hlad. S úzkostným pocitem zadoufala, že Petr podobný kelímek obdržel rovněž, pak teplou krev vypila do poslední kapky. Jelikož její věznitelé opomněli do cely nastěhovat čtvrtou postel, spala tu noc, a vlastně i všechny následující noci v posteli s mladou Michaelou. Nazítří ráno strážný odvedl Veroniku za prací, jak tomu ženy říkávaly. Výraz měnit lidi proti jejich vůli v upíry, by jim na svědomí nikterak neulehčil. V následujících dnech, po marných pokusech přesvědčit strážné, aby Haně o Petrovi cokoliv prozradili, si Hana uvědomila, jak rychle si zvyká na nový, naprosto nedůstojný styl života. Jednou v noci, když se pokoušela zakrýt pláč, který ji přemohl, se k ní náhle Michaela v posteli otočila a konejšivě ji objala. Hana se nebránila. Michaeli tělo vydávávalo teplo a její doteky byli oproti všemu ostatnímu příjemné. Netrvalo dlouho a Hana si uvědomila, že jí Michaela líbá. Ženy Hanu přitahovali stejně jako muži. Díky Michaele dokázala na krátkou chvíli vypnout hlavu a vše špatné pohltila nicota. Orgasmus, který Haně kudrnatá žena přivodila svým šikovným jazykem, byl zároveň i vyvrcholením blažené nevědomosti. Obraz ráje, ve kterém Hana nedlouho kráčela se rozplynul a vystřídala ho opět krutá realita.

        Pátý den odpoledne vešel do cely Vilém. „Hano, má paní si tě žádá.“

Hana váhavě vstala na nohy. Čekala pouta, proto natáhla obě ruce před sebe, Vilém, však zavrtěl hlavou. „Asi už si přišla na to, že útek ze zámku není ve tvých silách. Dostal jsem rozkaz přivést tě bez pout. Věs ale, že jestli něco zkusíš, useknu tomu tvému hřebci i druhou ruku.“

Pronesl ta slova bez jakékoliv zřejmé emoce, s tak chladným klidem, až Haně přeběhl mráz po zádech. O chvíli později se Hana znovu ocitla v prostorném sále, kde se kromě Velemy samotné, nacházel také muž, kterého Hana poznala ten večer, kdy na zámku ještě nebyla vězněm. Jeho jméno neznala. Když se střetli očima, jako by to byla jen malá chvilka, kdy se jí dotýkal svými hrubými prsty, objímal ji svalnatými pažemi a s pečlivostí do ní pronikal. Pohled, kterým ji pozoroval byl stejný jako tehdy, jen s tím rozdílem, že nyní držel v rukou meč. Před ním klečeli na lesklé podlaze tři muži. K Hanině úlevě ani jeden z nich nebyl Petr.

   „Vítej opět mezi námi.“ pronesla Velema se svým obvyklým, jízlivým úsměvem.

Hana neopověděla.

   „Nechala jsem tě přivést, aby si…“

   „Kde je Petr?!“ skočila jí Hana vzpurně do řeči.

Velemy následný výraz přinutil Hanu o krok couvnout. V zádech ihned pocítila Vilémovi ruce nikdy nepolevujíc v ostražitosti.

   „Je v pořádku. Ještě jednou mě však přerušíš a postarám se osobně o to, aby nebyl.“

Hana Velemu v duchu proklela, dalších slov se však nedovážila.

   „Nechala jsem tě přivést, aby si na vlastní oči spatřila, jak dopadají upíři, kteří jdou proti mně. Tihle tři,“ ukázala rukou na muže na kolenou „patří dnes už k menšině těch, kteří mi ještě odporují a zatvrzele si odmítají připustit, že mají nového vládce.“

Prostřední z mužů si odfrkl a plivl Velemě k nohám. „Jestli tím myslíš sebe ty šílená čubko…“ větu nedokončil. Hany bývalý milenec se rozpřáhl a udeřil muže zezadu po hlavě. Muž s nářkem padl obličejem k zemi přímo proti parketám. Když ho svalnatý soupeř jedním mocným škubem postavil zpět na kolena, z úst mu tekla krev, na podlaze před ním leželo několik jeho zubů. Hana náhle pochopila, že se v povaze svého milence pletla. Šarm, kterým se mu podařilo Hanu natolik okouzlit, byl ta tam. Patřil mezi stoupence Velemy, tudíž i mezi Hany nepřátelé.

   „Nebudeme to dále protahovat. Samueli.“ pokývla na muže s mečem, který na pokyn své paní zvedl ostří nad hlavu prvního z klečících odpůrců.

Hana polkla a zavřela oči. Nyní znala jméno svého bývalého milence, a v duchu si přísahala, že hned po Velemě a Vilémovi, bude on ten další, koho nemilosrdně zabije. První hlava dopadla na zem. Prostřední muž se ani nepohnul. Tvářil se hrdě s hlavou vztyčenou, oči ho však zrazovali. Hana v nich rozeznala strach. Když se ozvala druhá dutá rána a další hlava padla na podlahu, poslední z odpůrců se rovzlykal. „Prosím ne. Rozmyslel si to. Budu vám sloužit.“

   „Pozdě Bycha honit.“ pravila Velema a ozvala se třetí rána.

Na chvíli nastalo ticho. Těla tří mužů bezvládně ležela na parketách, kolem nich se tvořila stále větší kaluž krve.

Velema pomalu popošla k Haně. „Co po tobě chci, víš. Dám ti ještě jeden den na rozmyšlenou, pak si tě znovu nechám předvolat. Je to jen na tobě, co mi odpovíš. Pokud ale z tvého rozhodnutí budu zklamaná, toho tvého Petříčka potká stejný osud, jako tyhle tři ubožáky.“

 

 

Část šestá: Brutus

 

Hana znovu kráčela po schodech ze sklepení s větším pocitem strachu než kdy dříve. Poslední noc pro ni byla skličující. Spala sotva dvě hodiny doprovázené zlými sny, ve kterých Velema mučila Petra rozžhaveným železem, a nakonec mu Samuel s běžnou rutinou usekl hlavu. Nehodlala dopustit, aby se sny vyplnily. Byla odhodlaná poddat se Velemiňe nátlaku a dělat, co po ní bude chtít, tedy přesně to, co jí do této chvíle radily její tři spoluvězenkyně. Měnit lidi na upíry, i když si to nebudou přát Haně připadalo zvrácené, pokud je to ale jediná cesta, jak zachránit svého partnera před smrtí, nemá na výběr.

Jako vězeň se ocitla v sále již potřetí. Poprvé zde přišel o ruku její milovaný. Tento otřesný pohled měla stále živě před očima. Podruhé padly ku podlaze hlavy třech Veleminých odpůrců, kteří ji odmítli uznat jako svého vládce. Dnes před ní na lesklých parketách klečel Petr. Byly to jen čtyři dny, co ho viděla naposledy, jako by ale zestárl o třicet let. Působil zbědovaně a naprosto odevzdaně. Hlavu měl svěšenou k zemi a nehýbal se. Na krátkou chvíli Hana pocítila úlevu, když viděla, že Petrův pahýl nekončí v paži, kde mu Velema ruku oddělila od těla, nýbrž v zápěstí. Odhadovala, že mu ruka velmi brzy doroste celá.

Velema stála po boku Viléma a jako obvykle se usmívala nad Haninou nevalnou situací. Samuel stál Petrovi v zádech s mečem opřeným hrotem o podlahu. Petr zvedl hlavu a podíval se jejím směrem. Když Hana spatřila jeho tvář polekala se. Oči měl propadlé od nedostatku spánku, jeho výraz prozrazoval prodělaná muka. Navzdory tomu mu věnovala láskyplný pohled s pokynutím, že vše už bude v pořádku.

   "Takže?" šla Velema rovnou k věci, což Hanu překvapilo oproti předchozím shledáním, kdy bělovláska ráda trýznila jí a Petra zastrašujícími monology. „Jak si se rozhodla?“

Hana se zhluboka nadechla pak poraženecky kývla hlavou. „Udělám, co chceš. Výměnou za Petrovo bezpečí.“

   „Hano ne.“ řekl Petr chraptivě a sotva slyšitelně.

Velema se upřímně usmála. „Dobře, moc dobře. Je vidět, že máš rozum. Požádám tě ale, aby si svá slova dokázala.“

Hana se zamračila. Co má Velema konkrétně na mysli pochopila ve chvíli, kdy se dveře sálu otevřeli, a ona spatřila strážného, který jí a třem dalším měničům ve sklepení nosil pravidelně stravu. Před sebou vedl mladou, štíhlou dívku se světlými vlasy, ne starší než třináct let. Hana zbledla. Bylo nad slunce jasné, co má udělat. Prosebně se podívala na Velemu, která se nepřestávala usmívat. „To ne, prosím. Je to ještě dítě.“

   „Ano. A zůstane jim už navždy poté, co ji přeměníš.“

Velemy slova s dívkou ani nehnula. Hana si domyslela, že patrně neumí česky. Ustrašeně těkala očima po místnosti a téměř se zastavila, když si povšimla Velemy škodolibého pohledu. Hana v dívce okamžitě rozeznala budoucího měniče, když kolem ní procházela. Intenzivní, sladká vůně se za ní táhla, jako kdyby kolem prošel číšník s právě upečeným krocanem na podnose. Petra vůně mladé, čerstvé potravy pohltila. Nedokázal se ovládnout. Z posledních zbytků sil, které mu ještě zbývaly, vyskočil na nohy, otevřel ústa a s vytasenými špičáky se vrhl proti dívce. Nestačil však udělat ani jeden pořádný krok, když ho Samuel popadl za ramena a praštil s ním zpět na kolena. Hana svého partnera šokovaně pozorovala. Takové chování u něj viděla poprvé.

   „Takhle to vypadá, když upír trpí hladem.“ vysvětlila Velema, když spatřila Hanin udivený výraz. „Nejedl od té doby, co přišel o ruku. Navíc přišel o hodně krve, než se rána zacelila. Dáme mu najíst, jen co splníš svůj úkol.“

Hana v zoufalosti zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že budu měnit dospělé lidi. Tohle po mě nemůžete chtít.“

   „Ale můžeme má drahá. Daruješ jí věčný život. Bude ti později vděčná, uvidíš.“

   „Ne. To nemůžu. Já…“

Velemě se úsměv ze tváře vytratil. „Nemůžeš? Tak dobře, jak myslíš.“ Kývla na Samuela, ten bez váhání pozvedl meč nad Petrovu hlavu.

   „Dobře, dobře! Udělám to.“ Hana rychle přistoupila k dívce. Všichni přítomní na ni mlčky hleděli v očekávání. Dívka zmateně zamrkala. Hana jí pohlédla do očí. Měla je modré a nevinné jako nebe ve slunečném odpoledni bez jediného mráčku. Obě se třásly strachem. Hana se nedokázala přimět k tak odpornému činu.

   „Já čekám.“ připomněla se Velema tvrdým a nelítostným tónem.

Haně po tvářích stékaly slzy. Očima přejížděla z dívky na Petra tam a zpět. Na jedné straně nic netušící, bezbranná holčička, na druhé její milovaný partner na kolenou s mečem na krku. Nemohla Petra nechat zemřít. Kdyby nekousla dívku ona, udělá to později Natálie, Veronika nebo Michaela.

   „Omlouvám se.“ vzlykla a vytasila špičáky. Dívka před ní ustrašeně couvla, Hana k ní však přistoupila blíže, popadla ji za hlavu a silou jí přitlačila pravou tvář k rameni, aby odhalila krk. Dívka vřískla.

   „Bože odpusť mi.“ řekla si v duchu a zavřela oči připravená zakousnout se. V tom ale Samuel udělal cosi nečekaného. Prudce se napřáhl a mrštil mečem po Velemě. Na kratičký okamžik však zaváhal, ve snaze neminout cíl, což Vilémovi poskytlo dostatek času, vrhnout se po meči. Zbraň se řítila vzduchem ohromnou rychlostí, podařilo se mu tak jen zavadit o jílec meče, a nepatrně pozměnit jeho dráhu letu. Čepel proklála Velemino tělo a přišpendlila jej k baru kousek za místem, kde stála. Díky Vilémovi pohotovosti ale srdce nezasáhl.

Samuel zaklel, pak zplna hrdla vykřikl do prostoru „Teď!“

Ozvala se mohutná rána, na to zeď po Hanině pravici explodovala. Tlaková rána výbuchu všechny přítomné smetla k zemi. Jedna z padajících cihel zasáhla jednoho ze strážných do hlavy, když se pokusil postavit se na nohy. Omráčený padl znovu na podlahu. Dírou ve zdi naskákaly do místnosti tři osoby. Že jde o upíry poznala Hana ihned díky prostému faktu, že díra byla ve druhém patře zámku a žádný člověk by z přízemí takového skoku nebyl schopný. Vilém se snažil vyprostit meč z těla své paní, zatímco Velemě tekly z úst dva proudy krve a hlasitě naříkala bolestí.

Samuel přiskočil k Haně a přátelským tónem řekl „Není čas nic vysvětlovat. Seber Petra a tu holčičku a vyskákejte ven. Tady Marián ti pomůže.“ Ukázal prstem na jednoho z trojce příchozích, který ihned pomohl Petrovi na nohy a podepřel ho k odchodu.

   „Běžte pro Veroniku a ostatní. Hned!“ Zbylí dva kumpáni, vysoký muž a půvabná hnědovláska se nadlidskou rychlostí rozeběhli ke dveřím sálu.

Samuel promluvil opět k Haně. „O strážné venku jsme se už postaraly. Většina příslušníků klanu už zámek opustila, ale o patro výš jich pár je. Běžte, honem!“

Hana neváhala. Popadla vyděšenou dívku do náruče a společně následovala Mariána, který už s Petrem čekal na nádvoří před zámkem.

   „Viléme!“ křikl Samuel a zaujal bojový postoj. Vilém, kterému se stále nepodařilo meč vytáhnout ze zdi, Samuelovu výzvu přijal. Nic jiného mu ani nezbývalo. Oba muži se proti sobě rozeběhli a tím vypukl zuřivý boj. První tři dobře mířené údery do obličeje si připsal na účet Samuel, pak se ale Situace rychle otočila. Vilém na světě pobýval déle než jeho soupeř, přičemž technika boje a maximální využívání smyslů, pro něj byla nejen priorita, ale i zábava. Netrénovaný soupeř, ačkoliv byl obdařen nadlidskou silou, proti němu sám neměl sebemenší šanci. Samuel byl obstojný bojovník, zabýval se bojem, ne však tak intenzivně a dlouho jako Vilém, který o pár vteřin déle zlomil Samuleovi levou ruku.

        Hana po boku Petra utíkala směrem k mostu, daleko se ale nedostali. Do cesty se jim postavili čtyři Veleminy přívrženci. Marián položil Petra na zem a vrhl se proti jednomu z nich. Hana ho následovala. Nerovný boj čtyři na dva se vzápětí zredukoval na tři, když se jednomu z mužů dotírající na Hanu rozprskla hlava. Sprška krve zasáhla její obličej. Zvedl se jí žaludek, když kolem sebe spatřila povalující se části mozku. Za mostem před branou zahlédla bílou dodávku, na jejíž střeše klečel muž s odstřelovací puškou v ruce. Zvedl vztyčený palec. Marián zatím přemohl jednoho ze soupeřů a vlastníma rukama mu utrhl hlavu. Na taková jatka Hana nebyla ve svém životě zvyklá, a tak začala v naprosto nevhodnou dobu zvracet. Marián se ohlédl po zbylých soupeřích, když v tom je spatřil.

   „Odhoď ten sniper!“ zvolal jeden z nich k muži klečícímu na dodávce, zatímco držel Petrovi u hlavy nůž. Jeho kumpán klečel blonďaté dívence na zádech a svíral ji rukama hlavu připraven zlomit jí jedním trhnutím vaz. Odstřelovač neochotně odhodil pušku přes most do příkopu.

Muž s nožem si posměšně odfrkl. „Idioti.“ řekl a zvedl čepel s úmyslem probodnout Petrovi lebku.

Hana pozvedla ruce, jako by pouhou silou vůle muže chtěla zastavit. „Dost!“ vykřikla.

Žádná neviditelná síla ani jednoho ze soupeřů k zemi nesrazila. Stalo se však něco ještě podivnějšího. Oba muži v sevření polevili, takže se Petrovi podařilo vyprostit se a odplazit kus stranou. Dívka ho napodobila a došourala se s brekem po čtyřech až k Haně. Marián jen zíral s ústy dokořán na pro něj naprosto nepochopitelnou situaci.

   „Už nikomu neublížíte. Běžte pryč!“ nařídila Hana a také odstřelovači spadla čelist, když oba zloduchové bez jakýchkoliv protestů poslechli. Vyrazili z pět k zámku a působili, že by naprosto s klidem vešli dovnitř a postavili si vodu na kafe, kdyby se ovšem v tom momentě na nádvoří neobjevilo šest postav. Hana mezi nimi rozeznala své tři spolubydlící, které dva lhostejně kráčející upíry zlikvidovaly.

Zraněný Samuel utíkal vedle nich přidržujíc si ruku s bolestnou grimasou ve tváři. „Padejte do dodávky, máme je v patách!“ zvolal a v tom se ozvala střelba. Kdo na koho střílel, se už ale Hana, které se spustila krev z nosu, nestačila dozvědět. Zamotala se jí hlava a upadla do bezvědomí.

 

 

Část sedmá: Jako doma

 

Hana se probudila vylekaná a s příšernou bolestí hlavy. Ležela na posteli. Rychle se posadila, když v tom jí na rameno dopadla čísi ruka. Škubla sebou a vykřikla.

   „Jen klid, to jsem já.“

Ten hlas znala. „Petře?“

   „Jo.“

   „Co se děje? Proč je tu taková tma?“

Místnost se náhle rozzářila. Hana vyjekla, když její oči přivyklé temnotě zasáhla vlna ostrého světla.

   „Promiň. Mělo mi to dojít.“ omlouval se Petr a světlo lampy na nočním stolku vedle manželské postele ztlumil na minimum.

   „Strašně mě bolí hlava.“

Petr přikývl. „Jo. Nicol říkala, že tě bude bolet. Tady, máš si vzít alespoň tři.“ Podal Haně tubu Ibalginů.

Odšroubovala víčko, vytáhla tři růžové tablety a zapila jej nabízenou vodou z plastové láhve. „Kdo je Nicol?“

   „Majitelka tohohle… Jak to říct? No… Objektu. Je taky měnič, jako ty.“

Hana se zamračila. „Jak to myslíš objektu? Kde to vlastně jsme?“

   „Na Moravě, v neobydlené oblasti, kus od Březníku.“

   „Takže jsme v jejím domě, nebo?“

   „Ne tak docela. Přímo nad náma je les a v něm starý srub. Zevnitř toho srubu se dát sjet výtahem až sem. Jsme v podzemí Hano. Nicol to tu nechala vybudovat jako svou skrýš před Velemou a jí podobnými.“

Hana oněměla úžasem.

Petr se zasmál. „Měl jsem přesně takový výraz, když jsem stál uprostřed toho srubu. Samuel vyťukal něco do telefonu a v zemi přede mnou se objevil otvor se schody. Vešli jsme dovnitř a hele výtah. Museli mě přemlouvat abych do něj vlezl.“

Hana zatřásla hlavou, jako by netušila, jestli sní, nebo bdí. „No a co se teda stalo? Poslední, na co si vzpomínám, je…“ zamyslela se. Vyvstala jí vzpomínka na útěk ze zámku a následný zápas se čtveřicí upírů, kdy dvěma z nich poručila, aby nechali Petra a mladou dívku na pokoji a odešli pryč. K jejímu překvapení přesně to udělali.

Petr Hanu nervózně pozoroval. Bylo mu jasné, na co právě myslí. „Jo. Bylo zvláštní, co si tam předvedla. Nicol proto má jistou teorii. Bude ale lepší, když to proberete spolu.“

Hana nejistě přikývla. „Dobře. A co bylo potom, když jsem omdlela?“

   „Utekli jsme. Moc Veleminých upírů na zámku ten den nebylo. Právě toho Nicol, Samuel a další využili a zachránili nás. Vilém zlomil Samuelovi ruku. Co jsem slyšel, tak je to mistrovskej rváč. Asi by ho i zabil, kdyby se ze sklepa nevyřítili dva z jeho přátel a ty tři holky, se kterými tě drželi. V tom počtu už by Viléma udolali, ale on prý zvedl mobil a řekl, že posily tam budou co nevidět. Nechali ho být a venku nás popadli a běželi jsme k mostu, kde stála dodávka. Vilém nelhal. Ani jsme nesjeli z kopce dolů, když se před námi objevili dvě auta. Byl to strašnej hukot. Honička jako ve filmu. Pár kilometrů jsme se jim snažili ujet. Střílelo se. Tomáš, jeden z těch maníků tady, je dokonalej střelec. Má odstřelovačku, se kterou proděravěl lebku jednomu ze řidičů z těch dvou aut. Skončili ve stromě.“

Haně se vybavil muž s puškou stojící na dodávce u mostu. Vzpomínala si dobře na to, jak ustřelil jednomu z nepřátel hlavu, když se ji pokoušel zabít.

   „Druhý auto se ale nevzdávalo.“ pokračoval Petr. „Dojeli jsme na nějakou louku, kde čekala helikoptéra s pilotem. Ten pilot sesmažil to druhý auto bazukou!“ Petr ubral na vášni, když si uvědomil, že uplynulé zážitky popisuje Haně jako nadšenec akčních filmů.

   „Pak jsme všichni nastoupili a vrtulník nás dopravil až sem. Byl to vážně mazec. Odnesl to jeden z našich. Jmenoval se Marián.“

Hana nevěděla, co z těch dvou posledních věcí, které ji oznámil, bylo více šokující. Jestli fakt, že muž jménem Marián, který jí při útěku pomáhal je po smrti, nebo Petrovo označení „Naši“ pro upíry, kteří je zachránili. Cizí upíry by neměl brát jako své vlastní. Rozhodně ne do té doby, dokud je alespoň trochu více nepozná. V tom Hanu přepadla nepříjemná předtucha. „Jak dlouho jsem byla mimo?“

Petrovo zaváhání její obavy potvrdilo. „Skoro týden.“

   „Týden? Jak je to možný?“

Zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale jsem rád, že si vzhůru.“ Objal ji. „Nicol to ale nepřekvapilo, že si tak dlouho mimo. Prý nám tu svou teorii vysvětlí všem najednou, aby se nemusela opakovat. Je docela paličatá.“

Hana přikývla. „Takže si ty lidi tady už trochu poznal?“

   „Jo. Musím říct, že jsou v pohodě. Určitě víc v pohodě než ti na zámku. Dali mi najíst hned, jak jsme dorazili. To mučení hladem bylo to nejhorší, co jsem kdy zažil.“

Hana si až nyní uvědomila, že to nebyla ona, kdo na zámku skutečně trpěl. Vybavily se jí obrazy svého partnera s useknutou rukou, bledého s kruhy pod očima a k smrti hladového. Jemně ho uchopila za ruku a rázem se jí radostí chtělo křičet, když spatřila pět prstů. Zpustili se jí slzy radosti a usmála se.

   „Jo. Je celá. A hezčí než předtím. Zmizela mi i jizva, jak jsem se pořezal na pikniku, když jsem se snažil otevřít tu konzervu nožem, pamatuješ?“

Užasle zkoumala jeho předloktí, kde po jizvě nebylo ani památky. „Pamatuju si to dokonale. To jsme byli ještě lidi. Zdá se to tak dávno. Petře je mi to tak líto, co se ti tam stalo.“ rozplakala se.

Přiložil jí prst na ústa. „Pššš. Všechno je už v pořádku. Jsme oba v bezpečí.“

Políbili se.

   „Co to mám na sobě?“ špitla Hana s úsměvem, do kterého jí kapaly slzy.

Petr se rozesmál. „Pyžamo s medvídkama. Hezký ne?“

Půl hodiny leželi v objetí, konejšili jeden druhého vzájemnými doteky, přičemž nepromluvili ani slovo.

   „Moment!“ prolomila náhle ticho Hana. „Jak to, že nemám vůbec hlad, když jsem týden nejedla?“

Petr ukázal na prázdnou termosku vedle lampy na stolku. „Takové si vypila tři. Včera večer. Začala si sebou škubat a něco si mumlala. Myslel jsem, že si vzhůru, ale byla si spíš jako náměsíčná. Chvíli si měla oči otevřený a dívala ses na mě.“

   „To si nepamatuju.“

Přikývl. „To mi došlo. Každopádně jsem ti dal najíst. Hltala si jako o závod, a pak si zase usnula.“

   „A tak krev? Kde se vzala?“

   „Nicol tu má slušné zásoby. Jako by vykradla krevní banku. Je hodně prachatá. Může si dovolit prakticky cokoliv, třeba vybudování tohohle.“ Rukama poukázal na podzemní prostory, kde se nacházeli.

   „Zaveď mě za ní.“

   „Lásko nemyslím, že je to dobrý nápad. Měla bys odpo…“

   „Je mi už dobře. Jdeme.“ Vstala z postele na nohy, ale zamotala se jí hlava. Rovnováhu udržela jen díky zdi, o kterou se opřela. Petr k ní přispěchal, Hana ho však posunkem ruky zastavila. „Zvládnu to.“

Když vyšli z místnosti, ocitli se v dlouhé chodbě s několika dalšími dveřmi.

   „Tohle jsou ubikace. V každém z těch pokojů někdo bydlí. Je tu s námi přes dvacet dalších upírů.“

Sešli o poschodí níže točitými schody, kde se nacházela prostorná hala se spoustou moderního vybavení. Byli tu tři plazmové televize, stolky s několika monitory a počítači, pohovky, jídelní stoly, židle, v rohu místnosti se táhla prostorná kuchyň se spotřebiči.

Podlaha byla lesklá, tvořená z bílých a černých čtverců, jako obří šachovnice. Po bílých zdech byli rozvěšené tapisérie s vyšitými hieroglyfy, Hana netušila, o co jde. Ve stropě zářila symetricky rozmístěná světla. Hanu ale nejvíce zaujala dvě obrovská okna v jedné z delších zdí naproti ní. Byla z nich vidět řeka Vltava, po které pluli výletní lodě, Karlův most, po které kráčeli turisti, okolní domy, za kterými byl výhled na široké okolí Prahy. Jako by skutečně stála v nějakém apartmánu a pozorovala krásy hlavního města za denního světla.

   „To je jen…“

   „Simulace. To mi došlo.“

Znovu se ji zamotala hlava. Zavrávorala, ale Petr ji přidržel.

   „Měla by si se posadit.“ řekl náhle hlas za jejich zády.

Oba se otočili. Stála před nimi poměrně nízká žena. Krátké vlasy měla křiklavě zelené až na růžovou ofinu, padajíc jí do čela. Na sobě měla podobné dětské pyžamo, stejně jako Hana.

   „Hano, tohle je Nicol. Nicol, Hana.“ představil dámy Petr, potlačujíc úsměv při pohledu na obě dvě v dětském oděvu na spaní.

   „Hádám, že tohle mám od tebe.“ řekla Hana na přivítanou a zatahala si za svršek.

Nicol přikývla. „Jo. Sluší ti. Já v ničem jiným nespím od doby, co ho lidi vynalezli.“

   „Kde jsou ostatní?“ zeptal se Petr.

   „Spí. Je noc.“

Petr se podíval na hodinky. Bylo půl třetí ráno. V podzemním úkrytu úplně ztratil pojem o čase.

   „A co tu děláš ty?“

Nicol se pousmála. „Kája mě probudil a informoval mě, že se Hana probrala.“

   „Kája?“ podivila se Hana.

   „Počítačový systém. Řídí celý objekt. Nicol ho pojmenovala Kája. Ujíždí totiž na Goťákovi.“

Hana se rozesmála, když se místnost naplnila známou melodií. Vysoký hlas odkud si začal prozpěvovat.

 

Páni a paní, vím jak se ruší žal.
Já tíhnu duší jen k Lady Carneval.
Já kdysi pannám já ba i vdovám lhal.
Teď v srdci chovám jen Lady Carneval.

 

Nicol se pohybovala do rytmu, zpívala s písničkou a luskala při tom prsty. Po chvíli muzika ustala a vystřídal jí hlas naprosto totožný se skutečným Karlem Gottem. „Zdravím vás. Dovolte abych se představil. Jmenuji se Kája a jsem správcem tohoto objektu. Mohu vám být nějak nápomocen?“

   „Třikrát skotskou, led zvlášť, a džbán minerálky.“ poručila Nicol a Hana v údivu pootevřela ústa, když se o chvilku později v otvoru ve zdi nad kuchyňskou linkou objevil podnos se třemi sklenicemi, džbán a bublinkatou tekutinou a miska s kostkami ledu.

   „Neuvěřitelný.“ podotkla Hana, zatímco Nicol položila pití na konferenční stolek vedle kožené pohovky.

   „Máte ještě nějaké přání?“

   „Máme všechno, díky Kájo, běž spát.“

   „Já nikdy nespím, Nicol.“

Nicol komicky zvedla oči v sloup. „Jo, bohužel.“

Hlas Karla Gotta utichl. Posadili se, Nicol se napila whisky a pohlédla na ženu před sebou. „Takže Hano, jak se cítíš?“

   „Už mnohem lépe, díky.“

   „To je moc dobře. Máme si toho hodně co říct. Prosím, ptej se první.“

Hana se nenechala dlouho pobízet. „Dobře, předně vám chci moc poděkovat za záchranu, a hlavně za Petra, dlouho by to tam nevydržel.“

   „Není za co. Plánovali jsme záchranu Veroniky, Natálie a Michaeli už dlouhou dobu. Samuel byl ve Velemině službě přes dvacet let, jako náš informátor. Když nás Marie zradila a tři z nás byli na zámku uvězněni, Velema v té době už Samuelovi důvěřovala natolik, že je bylo možné zachránit už tehdy. Nechtěla jsem ale riskovat, že bychom tím našeho člověka prozradili, protože nám dodával opravdu cenné informace, díky kterým jsme byli schopni Velemě překazit kde jaké plány a zachránit tak spoustu životů. Když jste se tam pak objevili vy a my zjistili, že jeden z vás je měnič, bylo jasné, že musíme jednat. Snad mi holky odpustí, že jsme je tam nechali tak dlouho.“

   „Chápou to. Věř mi.“ řekl Samuel, který se náhle ocitl v místnosti.

Hana s Petrem sebou trhli. Nechápali, jak se mohl bez povšimnutí přiblížit tak blízko k nim.

   „My u vlku.“ usmála se Nicol. „Samuel vyniká nepozorovaným pohybem. Když nebude chtít, abyste ho spatřili, nespatříte ho. Věc, která nám už v minulosti mnohokrát pomohla.“

Hana v přítomnosti svého tehdejšího milence byla v rozpacích. Zprvu ji na zámku okouzlil svým šarmem, poté ho začala nenávidět, když ho měla za jednoho s Veleminých vrahů. Nyní nevěděla, co si o něm má myslet.

Petr vstal a podal Samuelovi ruku. „Děkujeme ti. Snad ti tvou pomoc budeme někdy moci oplatit.“

Hana Petra nenapodobila. Prostě jen dál seděla a vyhýbala se jeho pohledu. Samuel si potřásl s Petrem a pohlédl na Hanu. „Hano, já vím, že to, co si viděla…“

   „Usekl si jim hlavy. Všem třem.“ nenechala Samuela domluvit a pohlédla na Petra, jehož zmatený výraz ji prozradil, že o této skutečnosti nic neví.

   „On to musel udělat. Jen tak mu Velema mohla důvěřovat.“

Hana se nadále mračila. „Proč jste nezasáhli už tehdy?“

   „Nebyla správná doba. Na zámku v ten den bylo více nepřátel než v den, co jsme vás zachránili. Bylo by to příliš riskantní.“

   „Udělal jsem to rychle a bezbolestně. Nebylo to snadné. Jejich tváře vidím ve snech.“ řekl Samuel a sklopil hlavu k zemi.

Hana se zastyděla za svou nevraživost vůči muži, který se rozhodl neuseknout Petrovi hlavu a v boji s Vilémem kvůli nim riskovat vlastní život. „Omlouvám se.“ špitla a zeptala se „Vilém ti prý zlomil ruku.“

Samuel vztyčil levou ruku a párkrát s ní otočil. Nejevila žádné známky úrazu. „Po čertech zákeřnej hajzlík. Škoda, že nebyl čas ho zabít. Zlomenina pro upíra nic není. Do dvou dnů jsem měl ruku jako novou.“

   „Dobrá, tohle máme za sebou. Pojďme k věci, ať tu nesedíme do rána. Ráda bych se ještě trochu vyspala.“ Nicol očima přejela na z Hany na Petra a zase zpět na Hanu. „Vy dva toho o nás mnoho nevíte, takže mi dovolte, abych vám stručně nastínila situaci. Na světě je jen pár tisíc upírů a z toho jich už dnes jen minimum dokáže proměňovat. Bylo nás více s touto schopností, ale… To je dlouhá historie, to teď není podstatné. Zkrátka nás měničů je málo a jsme přesně to, po čem většina vůdců velkých klanu prahne. Čím více měničů klan vlastní, tím je jeho moc a popularita větší. Velema je z nich aktuálně největší hrozbou. Získala mnoho stoupenců a další se jen hrnou. Vlastnila tři měniče. Pak si přišla ty a ta mladá dívenka, ze které by se měnič brzy stal. Velema by tak měla pět vlastních měničů, což nemá žádný klan na této planetě. To jsme nemohli dopustit. Tím, že jsme vás osvobodili, jsme jí zasadili obrovskou ránu.“

Smysl posledních několika Nicoliných vět Haně unikl. Myslela na dívku, stojící v sále, jak s třesoucími rameny a vyděšenýma očima čeká, až jí Hana prokousne hrdlo. Hana využila Nicoliny krátké odmlky. „Co je stou mladou dívkou?“

Nicol se usmála. „Jmenuje se Kateřina, je jí třináct let a je v pořádku. Aktuálně spí tady nahoře. Velema jí unesla z domu kde žila krátce poté, co jí jeden z jejich špiclů vyčenichal.“

   „A co s ní bude dál?“ zajímala se Hana.

   „Neproměníme ji, jestli ti jde o tohle.“ řekl Samuel a Haně se ulevilo. „Uvidíme, jaká bude situace. Momentálně je v bezpečí, ale rodičům ji vrátit nemůžeme. Ne, dokud Velema žije.“

Hana toto téma chtěla rozvést, Petr jí však předběhl „A Kolik vás tu tedy je? Jsou mezi vámi pouze měniči?“

   „Tohle je můj osobní úkryt. Většina měničů se schovává na podobných místech po celé zemi. Museli jsme se naučit dobře se skrývat. Stal se z toho náš způsob života. Je to jediná možnost. Krom mě a Hany, je tu dalších pět měničů. Přijeli před pár dny na poradu. Záchranné akce na zámku se žádný měnič logicky nezúčastnil. Nepolezeme přímo do jámy lvové, kdykoliv se něco mohlo pokazit a Velemě by tak měniči jen přibyli. Spolupracuje s námi asi stovka upírů, kteří se nás snaží chránit. Několika z nich vděčíte za své životy.“

Petr přikývl. „Takže to je všechno? Jen vy dvě a pět měničů tady? Žádní další?“

Nicol zavrtěla hlavou. „Jsme v kontaktu s dalšími třiceti měniči. Vytvořili jsme kódovaný, komunikační systém na webu. Používáme ho výhradně v případě volání o pomoc či varování, pokud se doslechneme, že někdo z nás byl odhalen, jinak si každý žijeme svůj život, pokud se tomu tak dá říkat. To se ale teď změnilo. Ode dneška za týden se bude kont sraz všech, kteří stojí za naší věcí, abychom vymysleli plán.“

   „Plán?“ nechápal Petr.

Nicol přikývla. „Ano, plán. Domníváme se totiž, že…“

   „No sláva!“ zvolala náhle Veronika, která se objevila ve dveřích. Hned za ní stála Natálie a kudrnatá Michaela. Všichni tři se usmívali. Hana vstala a úsměv jim opětovala.

   „Jsme tak rádi, že si v pořádku Hani.“ řekla Natálie a následovalo hromadné objetí. „Je to neskutečný být zase na svobodě.“ Radovali se ženy upřímně.

   „Ahoj hrdino.“ kývla Michaela směrem k Petrovi.

   „Hrdino?“

   „Tak mi tu teď říkají. Jde o to, že…“

   „Že to byl on, kdo to skoncoval s tou děvkou.“ doplnila ho Veronika a omluvně se podívala na Nicol. „Promiň.“

Nicol mávla rukou s neutrálním výrazem.

Hana se zamračila. „O co tu jde?“

   „Ty si jí to ještě neřekla?“ podivila se Veronika.

Nicol si z čela odhrnula růžovou ofinu. „Ještě jsme se k tomu nedostali.“

   „Aha. Chápu. Hani, abys tomu rozuměla,“ pokračovala Veronika, přičemž bez rozpaků vyprázdnila Petrovi sklenici whisky jedním hltem. „Nicol je Mariina bývalka, stejně jako ty. Chodili spolu když nás prodala Velemě.“

Hanu to zarazilo, Vrhla na Nicol tázavý pohled, ta však jen uhnula hlavou na stranu.

   „Co takhle trochu taktu?“ navrhl Samuel a pobídl Veronice, aby se posadila.

   „Jasně, pardon. Já zapomněla.“ Když se blondýnka posadila, tleskla dlaněmi o sebe. „Takže, kam jste stačili dojít?“

   „Zrovna jsem se chystala Haně povědět o našem plánu.“ řekla Nicol se špatně potlačovaným vztekem.

   „Fajn, přišli jsme v tom nejlepším.“ Veronika z kapsy u kalhot vytáhla krabičku cigaret a zapalovač.

Hana si při tom pohledu uvědomila, že nekouřila od chvíle, kdy se v jejich bytě v Praze objevil Vilém. Polkla. „Můžu si jednu vzít?“

   „Třeba dvě holka. To se rozumí.“

Hana si s vděčností zapálila, pak už jen tiše seděla a čekala na vysvětlení.

Slovo si opět vzala Nicol. „Jak jsem už řekla, skutečnost je taková, že Velemina moc sílí. Pokud to tak necháme, nikdo z nás nebude v bezpečí. I když dáme dohromady veškeré síly, je nepravděpodobné, že bychom dokázali Velemu zastavit. Pokud se o to ale nepokusíme teď, později už to bude nemožné. Tím, že jsme Velemu zbavili všech měničů, které držela v zajetí, jsme rozpoutali oheň, který nás do jednoho pohltí, pokud nebudeme jednat. Proto se sejdeme s dalšími upíry, kterých se Veleminy činy osobně dotýkají a pokusíme se vymyslet plán, jak ji zastavit. Dobré na tom všem je, že s tebou Hano, naše naděje vzrostla.“

Hana měla jisté tušení, kam tím Nicol míří, doufala ale, že se plete. Když na to nic neřekla, Nicol pokračovala. „Padlo tu již několik teorií, jak bychom Velemu mohli porazit. Jedna nepravděpodobnější než druhá. Silou nás několikanásobně převyšuje. Existují ale i jiné metody, jak můžeme získat výhodu. Hano, Petr už mi váš příběh vypověděl. Pověz mi ale ty, jak se stalo, že dva zamilované lidi jako jste vy, dokázala Marie rozdělit? Měli jste přeci před svatbou. To si se skutečně jednou ráno probudila a řekla sis, kašlu na všechno, uteču od snoubence s ženskou, kterou sotva znám?“

Hanu Nicolina přímost a nimrání se v její hořké minulosti zaskočila. Střetla se pohledem s Petrem, ten však kývl na znamení, aby odpověděla.

   „Já nevím. Toužila jsem po ní.“

Nicol přikývla. „Ano, jak je známo, upír pro člověka je těžko odolatelný, Marie k tomu všemu byla krásná žena, já osobně to musím vědět, ale i tak, vyměnit životní lásku za někoho cizího?“

   „To se přece muže stát. Kam tím míříš?“

Nicol se pousmála. „Dobře, dejme tomu. Pověz mi jinou věc. Příběh tady holek znáš. Víš, že Marie byla jednou z nás, pak nás zradila a tyhle tři prodala Velemě.“

Hana přitakala.

   „Fajn. A co si myslíš o tom, že Velema Marii prostě jen tak pustila na svobodu, ačkoliv byla měnič, po kterých bažila víc, než po čemkoliv jiném?“

   „Měli přece dohodu. Ona Velemě přivede tři měniče a Velema jí za to nechá jednou pro vždy na pokoji. Marie si tak mohla svobodně žít, navíc pod Veleminou ochranou, jak jsem slyšela.“

Nicol zavrtěla hlavou. „To, co říkáš je postavené na předpokladu, že by Velema dohodou s Marií dodržela. Jenomže tím, že to udělala, měla měniče jen tři, přitom klidně mohla mít čtyři. Když už jí Marie skutečně měniče přivedla, neměla Velema už důvod nechat ji jít. Přesto ale nechala. Podivné, že?“

Hana se nad tím nikdy předtím nezamyslela, ale nyní, když o tom přemýšlela, se to opravdu ze strany Velemy jevilo jako nepravděpodobný čin. „A pointa?“ zeptala se Hana opatrně.

Nicol z ní nespustila oči. „Většina upírů to označuje za babské povídačky, nicméně, v upírské historii najdeme tvrzení, že někteří z nás se proměnili s jistým nadáním k něčemu, co jiní nedokázali. Dochází k tomu tak výjimečně, že tomu téměř nikdo nevěří. Nikdo v této místnosti nemůže říci, že by někdy takového upíra poznali. Já ale ano. Marii. Žila jsem s ní mnoho let a trvalo, než se mi s tím svěřila. Pokládala jsem to za vtip, dokud mi to na vlastní oči nepředvedla. Tajila jsem to před všemi i před svými přáteli kvůli ní do doby, než nás zradila.“

V místnosti nastalo hrobové ticho. Haně začalo pomalu docházet, kam tím vším Nicol míří.

   „Marie měla schopnost přesvědčovat. Doslova dokázala člověku i mocnému upírovi vnuknout její vlastní myšlenku, kterou daný jedinec vzal nato za svou, jako vlastní nápad. Jsem přesvědčená o tom, že to samé udělala nejednou mě, tobě taky, aby si opustila Petra, spoustě dalším, a dokonce i Velemě, aby dodržela dohodu a nechala ji svobodu. Tebe Marie proměnila Hano, a ty si to toto nadání po ní zdědila, jak si předvedla před zámkem, když si pouhými slovy přinutila své nepřátelé odejít z boje. A přesně toho využijeme proti Velemě. “

 

 

Epilog

 

Samuel trénoval v tělocvičně již půl druhé hodiny, když pocítil únavu. Rád cvičil pozdě v noci, nikým nerušen. Provedl ještě poslední sérii kombinovaných úderů, jež cvičil proti neviditelnému soupeři. Úder zleva, poté zprava, úhyb, čtyři rychlé údery na solar a výkop. Těšil se na sraz, který se měl konat za týden. Po dlouhé době se uvidí se spoustou svých přátel včetně Nicolase, dávného parťáka, se kterým prošel již mnoha nebezpečenstvím. To on ho naučil technikám mnoha bojových umění, věděl ale, že Nicolas umí ještě víc, než mu stačil ukázat. Samuel se díky svému příteli hodlal v boji zdokonalit natolik, že při příštím střetu s tím slizkým hadem Vilémem bude on vítěz, nikoliv poražený.

        V Nicolině podzemním úkrytu krom tělocvičny nechybělo ani luxusní domácí wellness. Otřel si ručníkem pot z čela a odebral se do vedlejší místnosti, malé šatny, kde se svlékl do naha. Myslel si, že takto v noci tu bude sám, jako obvykle. Dámské šaty, různobarevné krajkové kalhotky a podprsenky pohozené na lavici před skříňkami tomu ale nasvědčovalo opak. Osprchoval se a nahý vkročil prosklenými dveřmi pokryté vlhkostí do místnosti s bazénem a bublající vířivkou. Nikoho zde neviděl. Zamířil k sauně. Vedle dveří na háčcích spatřil pověšené čtyři bílé ručníky. Vešel dovnitř. V místnosti panovalo přítmí a horko jako v pekle. Čtyři ženy položené na dřevěných sedačkách k němu ve stejný moment zvedli hlavu. Jejich nahá, štíhlá těla pokrytá potem v Samuelovi okamžitě vyvolala touhu.

   „Dámy.“ oslovil je na pozdrav a rychle si sedl, aby tak skryl nastupující erekci. Byly to již tři dny, co měl sex se zelenovlasou Nicol, jeho dlouholetou kamarádkou, se kterou však na rozdíl on ní nikdy nechtěl navázat romantický vztah. Tři dny bez sexu byly pro upíra dlouhá doba na to, aby se dokázal plně ovládat v přítomnosti čtyř nahých bohyň. Rozbušilo se mu srdce, když ve tmě rozeznal Hanin obličej.

   „Ahoj fešáku.“ prohlásila Natálie. Veronika, Michaela a Hana se k ní s pozdravy postupně přidaly.

   „Já už mám dost holky, teď je čas na Relax v bublinkách.“ Michaela vstala a se slovy „Počkáme na tebe kocourku, ne že na nám někam utečeš.“, odešla z místnosti. Její tři přítelkyně ji záhy následovaly. Samuel si pečlivě prohlédl tři nahá, nesmírně sexy pozadí, když v tom na sobě pocítil Hany pohled, která k němu náhle, jako poslední odcházející otočila ve dveřích hlavu. V jejích očích spatřil chtíč, ale ne, jen to. Viděl vášeň, zároveň i stud, i když si myslel, že to on je ten, kdo z přítomnosti tolika krásných žen pociťuje rozpaky. Nerozuměl tomu, proč se tak cítí. Stud přeci nepatřil k povaze upíra, který trtká jako králík, kdykoliv k tomu má příležitost. Za svůj život spal s nesčetně ženami, výjimečně i muži, takto se ale jako upír nikdy necítil.

        Strávil v sauně dobrých dvacet minut, pak vstal, znovu se osprchoval a nahý zamířil k vířivce. Čtyři krásky byly ponořené ve vodě od pasu dolů, smály se a popíjely Bohemia sekt ze sklenic k tomu určených, přičemž se jim ňadra zvolna pohupovala při každém pohybu.

   „Tady ho máme. Nezapomněl na nás.“

   „Samozřejmě, že nezapomněl, přeci by si tohle nenechal ujít.“ opáčila Michaela, stiskla Haně ňadra a jemně zkousla jednu z bradavek. Když Hana s výrazem plna vzrušení zasténala, Samuel se již nedokázal nadále bránit erekci. Jeho žilkovaný úd se vytvaroval do maximální velikosti. Hana mu pokynula ukazováčkem, aby se k nim přidal, a on se nenechal dlouho pobízet. Vstoupil do teplé, vířivé vody a posadil se. Bohyně se něho sesypaly jako kobylky na potravu. Jedna po druhém mu do uší šeptaly sladká slůvka, jako by to měly předem nacvičené.

   „Děkujeme ti za záchranu.“

   „Mnoho ti dlužíme kowboji.“

   „Si dokonalý chlap.“

   „Přijmi náš vděk.“

Během slov si střídali v rukou jeho penis, když se posadil výše na kraj vířivky, zapojili jedna po druhé i svá ústa. Vděk, který k Samuelovi ženy cítili za svou záchranu, kterou on kompletně zorganizoval, nebyl nikterak předstíraný. Jako první si ho vzala Michaela. Pohupovala se na něm v rytmu hudby, kterou slyšela jen ona, Každý z jejich orgasmů byl ženami oslavován nadšenými výkřiky, smíchem a popíjením šampaňského. Následovala Veronika. Hana se dostala na řadu až poslední. Právě na ni se Samuel těšil nejvíce. Všem byl za krásné milování vděčný, vážil si jejich díků, kdyby si však mohl vybrat, byl by tu nejraději s Hanou o samotě.

Hana k němu přistoupila, políbila ho, pak se nadzvedla a zasunula do sebe jeho mohutnou chloubu. Okamžitě zasténala. Byl to ještě intenzivnější požitek než kdysi na zámku, když se s ním milovala prvně. Začala pomalu, pak zrychlila. Samuel Hanu náhle popadl, zvedl ji do výšky zadkem k němu si ji posadil na kraj vířivky. uchopil ji za vlasy a tvrdě přirážel, tak jak si to Hana pamatovala. Jako by ženy vycítily jejich touhu mít se pouze sami pro sebe, odebraly se kus stranou, kde položily na podlahu ručníky. Lehly si a vytvořili pomyslný trojúhelník, kde zapojili do práce své zkušené jazýčky.

Hana vřískala slastí. Jejich vzájemná touha se zdála neukojitelná. Pak se ale něco změnilo. Skrze všechny sladké emoce, které se v tu chvíli drali na povrch, pocítila Hana poprvé v životě v srdci něco, co se jí nelíbilo, něco, co dokázala pojmenovat až hodiny po samotném aktu. To slovo znělo „nevěrná“.

 

 

 

Konec