Dálnice

   Ráno na počátku léta byl provoz na příjezdu k dálnici hustý a vcelku plynulý, jak bývá obvyklé pro tuto roční dobu. I počasí slibovalo klidnou cestu. Přesto se Jonathan zařadil do pravého pruhu s větším pocitem nejistoty než jindy. Z duše nenáviděl tuhle severojižní dálnici, kde znal zpaměti bezmála každý milník, každé stoupání či klesání, jímž se proud vozidel přeskupoval podrážděnými manévry z pruhu do pruhu podle sebevědomí účastníků provozu daného silou motorů pod kapotou. Kolik rizika a nebezpečí života se skrývalo v koloně, jež se řítila vpřed těžko zdůvodnitelnou rychlostí, o tom přemýšlel častěji, než by bylo zdrávo. Představoval si sám sebe jako člověka budoucích staletí, který s hrůzou a nechápavostí hledí na záběry dopravních prostředků minulosti, jak se pohybují na tři metry širokém pruhu vozovky tempem, při němž nepatrný pohyb volantem znamená kolizi rozjetých tun železa s těžko představitelnými následky. Z metropole, kde žil, nebylo ovšem vhodnějšího spojení do většiny cílových míst, kam byl nucen cestovat při svém poslání obchodního zástupce firmy zaměřené na výrobní technologie. Vždy se cítil proti své vůli polapen kolbištěm malých i těch ublafaných mamutích vehiklů soupeřících o výhodnější pozice v honbě za časem. Zda jediným motivem byl právě čas či něco jiného, tím si nebyl jist. Přesto onoho rána byl nucen vystoupit z obvyklé stopy poněkud umírněné části řidičů a vydat se do levého pruhu vozovky, protože zaspal. Nestávalo se mu to často, tím víc jej překvapilo, že přeslechl budík zrovna dnes, kdy měl prezentovat firmu na největší zakázce, jaká mu byla dosud svěřena.

   Hned první kontakt se sférou vyvolených mu rozehrál nervy tak, že se přestal ovládat. Veliká limuzína se zavěsila asi tři metry za jeho zadním nárazníkem pár sekund poté, co mu do zrcátka vystřelila kužel ostrého dálkového světla. Dřív, než stačil vyhodnotit situaci, spatřil nablýskané dveře se zlatou metalízou po své pravici. Pak už jen sledoval rozložitý korpus limuzíny, jak se bezohledně dere do skuliny před ním za kamión předjíždějící jiný kamión. Ty idiote, ulevil si nadávkou a přidal plyn. Logická by byla přesně opačná reakce. Jonathan si ale nemohl pomoci navzdory skutečnosti, že měl mnohem slabší hnací jednotku než jeho soupeř. Přibrzdil až v okamžiku, kdy se levý zadní roh limuzíny málem střetl s jeho pravým reflektorem. Uf, to sis teda pomoh, kreténe jeden, začal znovu z plných plic. Docela zapomněl na dřívější slušnost a opatrnost. V hlavě mu bušilo rozčilením, jaké neznal. O to horší byla jeho reakce, když asi po půl hodině jízdy před sebou spatřil výstražná světla vozidel zabrzděných na konci stojící kolony. Krucifix zácpa, to mi ještě scházelo, zaklel. Krátce poté uvázl v postavení mrtvého brouka zablokovaného ze všech stran kamióny. Tak to je konec, poklepával rozčileně prsty na obruč volantu, to už nemůžu stihnout. Naštěstí se kolona dala do pohybu za několik málo minut a jeho automobil se vyřítil vpřed maximální rychlostí jaké byl schopen. Bez ohledu na předpisy, bez ohledu na zdravý rozum. Úplně ztratil soudnost a stupňoval agresivitu, zatímco provoz na dálnici neobvykle řídnul. Že je na vozovce docela sám si uvědomil teprve ve chvíli, kdy vjížděl do krátkého a neosvětleného tunelu. Dosud nikdy si této části dálnice nevšiml a podvědomě ubral plyn na minimum. V prudkém slunečním světle za tunelem měl už tak malou rychlost, že mu nedělalo žádné potíže zastavit před pruhovanou ocelovou zábranou položenou napříč vozovkou. K jeho úžasu tady dálnice končila neporušenou hradbou lesa.

   V doznívajícím tepu srdce Jonathan marně pátral, kde se stala chyba. Musel nějak odbočit z hlavního tahu. Vůbec nic nechápal. Vzhlédl nad koruny stromů a spatřil malý obláček dýmu. Vysoko na obloze kroužil táhlými oblouky dravec. Mechanicky zalovil v kapse saka pro mobilní telefon. Mohl by to být orel, pomyslel si a pohlédl na display. Žádný signál. Neuvěřitelné, musí nějak zpravit vedení firmy, tohle mu jen tak neprojde. Chvíli bezmyšlenkovitě zíral na oblohu, než vykročil na úzkou stezku ve směru, odkud vycházel kouř z ohniště. Dravec se pozvolna snesl níže nad koruny borovic a vydal pronikavý výkřik. Příjemná vůně borového lesa sílila pozdně dopoledním sluncem.

   Stezka vedla ke srubu, za nímž se les rozevíral do nevelké pastviny obehnané plotem z podélně sroubených kulatin. Z okraje výběhu pro dobytek se třpytila vodní kaskáda napajedla a několik metrů od ní jakýsi muž opékal na rožni sele. Jednalo se zjevně o velmi starého muže indiánské národnosti. Neprojevil žádné překvapení nad Jonathanovým příchodem a dál rovnoměrně otáčel rožněm.

   „Haló pane,“ zvolal Jonathan, „patrně jsem si zmýlil cestu. Tudy měla vést dálnice na sever. Nedá se od vás zavolat?“ Stařec chápavě pokýval hlavou: „Ba, synku, co pro tebe můžu udělat?“

   „Telefon,“ zopakoval otázku Jonathan a zastavil se na tři metry od ohně. „Nemáte tu telefon?“

   „Kdeže, synku, telefon. K čemu by nám byl?“

   „No přece, musíte mít nějaké spojení se světem nebo ne?“

   „Posaď se,“ pokynul stařec k dřevěné lavici. „Selátko bude již brzy hotové, je od divočáka z Vlčí rokle.“

   „Bůh mi odpusť, měl jsem na dosah nejdůležitější obchod v mým životě a skončil jsem na tomhle zatraceným konci světa. Jak tady můžete žít bez telefonu?“

   „Chlapče,“ pozvedl stařec husté obočí a odhrnul si z čela dlouhé šediny, „tady skutečný svět teprve začíná. Tvým rádcem zde není Bůh, ale duch skalního orla, který ti krouží nad hlavou. To on tě sem přivedl.“

   „Všiml jsem si, pravda...Jak je to odtud daleko zpátky na severojižní?“

   Stařec se zamračil: „V tvém srdci se rozprostírá vyprahlá pustina. Z jejích suchých porostů vane věčně nenasycený vítr, který má jméno netrpělivost.“

   „Ha, ha, kdo by na mém místě oplýval trpělivostí? Ale máte pravdu, beztak je to všechno v háji. Zítra mám jistýho padáka.“ Jonathan se konečně posadil na hrubě opracovaný kmen, který představoval lavici.

   „Jsi silný muž, věř ve svůj pyj a účinek sekery, která rozetnula tvou mysl ve dví. Tvůj čas teprve přijde. Pak rozhodneš, na kterou stranu se přiklonit.“

   Jonathan nevěřil vlastním uším. Ten člověk tady mluví o pyji, zatímco on propásl životní šanci. Přesto se cítil podivuhodně klidný a vyrovnaný. Vnímal novou a dosud neznámou naději. Nechápal její zdroj, ale bylo to jako tušení událostí, jež mohou obrátit kolo dějin jiným směrem. Co však bylo na jeho současném běhu špatného, to by nedokázal říct.

   „Pane, o jaké jste to mluvil sekeře, jakou dvojí mysl jste narážel?“

   „Jedna polovina straní síle přirozenosti, ta druhá nicotě, život a smrt se tak spojily v jedno, jako by neexistovala žádná hranice. Je třeba zvolit.“

   „Mezi životem a smrtí?“ podivil se Jonathan.

   Stařec pokynul k obloze: „Orel se vzdálil k hnízdišti a selátko je již propečené, musím je naporcovat.“ Ponechal Jonathanovu otázku bez odpovědi. „Dnes je velký den, má vnučka dospěla ke stavu početí, bude nás obsluhovat. Ty se upokoj a buď naším hostem. Velký duch je prozíravý.“

   Slunce právě procházelo zenitem, když se ve dveřích srubu zjevila kouzelná víla. Tmavé vlasy jí spadaly širokým proudem přes ramena až k pasu. Bílá pleť kontrastovala s kávovou barvou očí a hustého obočí. Jemné, a přitom výrazné křivky těla vyvolávaly smyslnou touhu a něžnou náklonnost zároveň. K pocitu neodolatelného mládí a krásy přispíval i menší vzrůst a lehce podkasané šaty z hrubé látky. Dívka přistoupila k Jonathanovi a nesměle se uklonila. Na to se dala do prostírání tabule ze slaměných rohoží. Namísto stolu posloužil měkký trávník ve stínu skupiny modřínů za ohništěm. Jonathan nevycházel z údivu a očarování. Netrvalo dlouho a lesním zátiším zavoněly úhledné porce masa rozmístěné do hvězdicového útvaru poskládaného z dřevěných destiček. Dívka usedla se zkříženýma nohama k nejvzdálenější rohoži a pokynula Jonathanovi, aby jí následoval z opačné strany. Krátce na to přišel stařec a posadil se vedle dívky. Dali se do jídla. Přes dostatečnou hojnost masa pomyslel Jonathan na pečivo. Stařec mu však zřejmě četl myšlenky:

   „Tělesné zdraví člověka závisí na čistotě stravy. Největším zlem pro tělo je směs nesourodých esencí. A tu tvoří barevná pestrost obloh a chodů, kterým holdují barbarské národy.“ Jonathan mu dal za pravdu, když dojedli. Obvykle po obědě padal únavou a ospalostí, tentokrát tomu bylo jinak. Nápoj, který byl podán až po delší době lehkého rozhovoru, přivedl Jonathana do stavu nadšené euforie.

   Stařec přikázal vnučce poklidit rohože, na to si přivinul dívku pod své rámě a začal něžně prsty hladit hebkou prohlubeň na její hrudi. Ta se výstřihem pozvolna odhalovala do plynule klenutého útvaru pevných ňader. Ač měla dívka sklopené oči, nedala na sobě znát žádnou větší stydlivost. Panenské poprsí zářilo skvostnou plností a hebkostí pokožky v odpoledním slunci. Starcovy prsty jemně obkružovaly temné dvorce okolo bradavek.

   „Bylo dáno,“ řekl, „že znamením orla kroužícího nad srubem bude ohlášen příchod muže, kterým se naplní proroctví tvého početí. Hranice života a smrti bude ustavena, nákaza lidské netečnosti a ničení ducha země budou zastaveny. Ta chvíle nastala právě teď. Líbí se ti muž zde před tebou?“

   „Ano dědečku,“ vzdychla dívka, jejíž ztopořené bradavky zdobily prsy žádostivou odhodlaností. Mezitím jí stařec vyhrnul sukni a stejnými pohyby jako u hrotů ňader probudil k žádosti i klitoris. 

   „Není nic,“ pohlédl stařec na Jonathana, „čím by se žena vzepřela řeči svého těla, pokud k ní hovoříš stejně srozumitelnými slovy.“ Na důkaz svého tvrzení pokynul ke korytům napajedla, kde si Jonathan mohl odložit šatstvo a vykonat potřebnou očistu. Když se vrátil nahý na rohože, dívka byla rovněž bez šatů a sama. Lokty se opírala o zem, pravou rukou podpírala mírně zdvižené ňadro a klín měla dychtivě otevřený. Nikdy dřív a nikdy později nezažil Jonathan takové vzrušení. S nebývalým pocitem mužnosti se ponořil do lůna rozkoše naplněného odevzdaností ženské krásy a mládí.

   Z milostné náruče rozjímání ve stínu modřínů Jonathana vyrušil jeho vlastní telefon. Řinčel tvrdě a divoce ze saka pověšeného na podpěře napajedla. Vyskočil podrážděně a zklamaně na nohy. Začínal věřit, že spojení se starým světem a životem je navždy přetrženo. Namlouval si to celou silou své probuzené vášně a lásky. Proti své vůli doběhl ke korytu a vytrhl telefon z kapsy. Jeho naštvané prosím zaznělo do mikrofonu. Kde jsi se zadrhnul, člověče, slyšel šéfův pevný hlas. Chtěl jsem ti dát vědět, že se ta prezentace nekoná, ale všechno se seběhlo hrozně narychlo. Tak se nezlob. Mám pro tebe skvělou zprávu, postoupili jsme do finálního kola výběrového řízení největšího strojírenského gigantu ve státě. O něčem takovém se nám ani nesnilo. Zítra tě chci mít ráno tady oholeného a v plné parádě. Když tohle vyjde, a já tomu věřím, jsme všichni za vodou.

   „Jasně,“ odvětil Jonathan a ironicky se ušklíbl. To jeho šéf ale vidět nemohl.

   Oblékl se a zamířil zpátky ke skupině modřínů. Lůžko i jeho dívka byly pryč. Nahlédl do srubu. Snad chtěl říci, že se určitě vrátí, jen co si zařídí nějaké nutné záležitosti. Ani tam však nespatřil živého tvora. Na stezce k dálnici ho napadlo, že se stal aktérem nějaké podivné hry, přesto se neubránil bolestivé úzkosti. Když obracel nastartovaný vůz do protisměru, úzkost vystřídal hořký smutek. Po půl hodině jízdy se zařadil do pravého pruhu tak, jak byl zvyklý. Provoz byl hustý a vcelku plynulý, jak bývá obvyklé pro tuto roční dobu. Nikam nespěchal. Myslel na zítřejší jednání. Prožité události pomalu zapadly do říše snů. Marně si lámal hlavu, o jaké strojírenské společnosti to šéf vlastně mluvil. Snad to tentokrát opravdu vyjde.