Co se má stát, to se stane

Předposlední den v zaměstnání. Co člověk ještě musí udělat…..předat poslední zbytky agendy, překontrolovat, že po něm nezbyde bordel v papírech, vrátit veškeré přístupy. Akorát kartu, tu musím vyřešit ještě zítra, pak poslední den – posezení s kolegy, pár chlebíčků, cinknutí šampaňským a mějte se tu všichni, jak chcete, odevzdám i tu. A začne se psát nová profesní etapa. Pro mne až na druhém konci republiky.

Změna práce s sebou přináší obvykle i silné pocity nostalgie a velmi často i patosu. Zas tak boží to v té současné práci nebylo, mohlo by být víc peněz a zábava to úplně taky nebyla. Ale naprosto nedocenitelná je zdejší vysoká firemní kultura, především co se kolegiality týče. To se jen tak někde nevidí.

Tak fajn, zaklapnu noťas a mrknu z okna. Je leden, ale dost teplé počasí, domy se halí do mlhy a sychravého počasí, pod světly lamp pobíhají lidé. Po Vltavě tančí tisíce botiček říčních víl. Ne tak docela samozřejmě, to se leskne odraz světel na říční hladině, ale já mám v sobě tuhle vizualizaci už od mateřinky, kde jsme si na tuhle pověru hrály dost často. Člověk by měl mít v sobě kus abstraktního myšlení i v dospělosti.

Praha je nádherná, do jejího centra se vydávají lidé až z druhého konce světa a já mám to štěstí vidět pražské skvosty den co den.

Klíče od kanclu ještě mám, zamykám a vydávám se po schodech dolů. Je pozdě, nikde nikdo. Vylezu ze vstupních dveří a všimnu si, že skorem jediný v budově svítíš. Máš kancelář v samotném přízemí, ale nevidím tě, jelikož máš zatažený závěs. Nedivím se, také bych nebyla zvědavá na čumily z ulice. A najednou se mi opět přikrade ona vtíravá myšlenka, přesně ta, kvůli které se ti vyhýbám, jak čert kříži…
Mám přítele. Miluju ho, fakt, a chci s ním být do konce života. Ale taky už mi není 20 a vím, že taky existuje něco jako živočišná vášeň, která s emocemi nemá nic společného. Už jsem to jednou zažila a nedalo se to ovládat rozumem.
Sex doma je a je fajn, nemám potřebu hledat někoho jiného. Ale když potkám ve velmi výjimečných situacích tebe, jakékoli pragma odchází a mozek se přesune do úplně jiné části těla. Snažím se s tebou jakkoli nebavit, pozdravit a jít dál. Ty se občas tak nervózně snažíš navázat nějakou konverzaci, ale prý to děláš pokaždé, když někoho úplně neznáš, říká se o tobě, že jsi fajn chlap a kolegové tě mají rádi. Já tam ale i přes to cítím lehké napětí…a jako by bylo vzájemné, jako bychom se navzájem zajímali víc než bychom měli.

Oba máme vztah a ty máš dokonce tři děti. Nikdy jsem je neviděla, pouze jsem o nich slyšela, ale i tak si na ně na chvíli vzpomenu. Vystřídá je však ten důvěrně známý pocit. Toužím po tom cítit tvoji vůni, cítit tvůj dech na mém spánku a tíhu tvého těla na mém. Vím toho o tobě hrozně málo, ale o to je bohužel intenzita chtíče silnější. Nerozbíjí ji totiž žádná tvoje neřest, prostě je v mé představě pouze krásný muž, který mne nebezpečně přitahuje.
Samozřejmě že se jedná o můj úhel pohledu a každá by stejný neměla. Ale pro mě jsi fakt nejkrásnější chlap ve firmě. A jak stojím pod lampou a už na mně ani nemrholí, ale spíš se rozpršelo, racio zmizelo, bylo najednou to tam. Otáčím se na patě a vcházím zpět do budovy, nejdu však nahoru k sobě, ale mířím do přízemí. Půjdu se s tebou jen rozloučit, co na tom? I když se vlastně skoro neznáme, je to hezké gesto. Prohodíme pár vět a tím skončí veškeré moje představy, možná se ještě objeví, ale sejde z očí, sejde z mysli.

Máš zavřeno, a tak zaklepu. Uslyším hlas, nevím, co říkáš, ale chápu, že asi mohu vstoupit. V kanclu je šero, svítí jen lampička u tvého počítače, jsi na celém patře pravděpodobně sám, a tak se všude rozléhá vtíravé ticho.
Hledíš na mně, celkem překvapeně. Zaprvé jsi asi nikoho nečekal, no a pak je asi taky dost divné, že jsem přišla zrovna já.

„Ahoj, Patrik tu už není.“

Patrik je člověk, se kterým tu a tam spolupracuji na projektech.

„Já vím, nejdu za ním, jdu za tebou“.

Nervozita mezi námi by se dala krájet. On nechápe, co chci, no a mně nějak došla nit.

„Jsem tu zítra naposled. Tak mě napadlo se s tebou rozloučit“.

Ty vole, to je fakt trapný. Že jsem se vůbec vracela. Že jsem nešla domů. Co tu vlastně dělám…

„To je vlastně hezký. Nevěděl jsem, že končíš. To je škoda.“

Klopíš zrak, ale pak se na mně opět dlouze zadíváš. Světlo se ti odráží v zorničkách, tmavý vlasy pomalu splývají s příšeřím kanceláře. Najednou mám pocit, že mám přijít blíž, sednu si na židli vedle tebe a tam moje spontánnost končí. Zas ten trapnej pocit.

Pak ale jako bys otočil: „Neměla jsi chodit“.

Teď už mě z nervozity fakt bolí i žaludek.

Jenže ty se mě najednou dotkneš. Položíš dlaň na můj loket a já mám pocit, že mnou projel elektrický výboj. Znám to, ale je to dávno…..tohle je rozjetý vlak, který se dá obvykle jen těžko zastavit.
Neříkám nic a nechávám věci se dít. Tohle je celý špatně, zas si vzpomenu na ty tři děti, na tvoji manželku, která je prý děsná kočka. Vzpomenu si i na svého chlapa, ale nervozita je pryč, pocit viny se překvapivě nedostavil, cítím jen tebe a tu tvojí spalující energii.
Lehce mi pokyneš, snad abych si přesedla na stůl, neváhám a tuhle myšlenku následuju. Zvedneš se ze židle a nakloníš se ke mně. Tvůj klín se dotýká mého, cítím, jak strašně strašně toužíš…toužíš tak strašně jako já. Nakláníš se ke mně a moje nejniternější touhy se zhmotňují. Líbáš mě na krku a já cítím, jak strašně voníš. Nedokážu to identifikovat, není po parfém, je to prostě tvá jedinečná živočišná vůně. Během líbání mi svlékneš kabát a využiješ toho, že pod ním jsou vepředu rozepínací šaty. Rozepneš je a velmi rychle se ti podaří rozepnout i podprsenku – a obnaženou horní část mého těla ti dávám všanc. S patřičnou opatrností a něhou mě hladíš na prsou, jako kdybys přesně věděl, kam sahnout….

Ztěžka oddychuju až skoro skučím a dole mě to začíná nesnesitelně bolet. Na předehry přestává být nálada, tohle už dlouho nevydržím. „Prosím tě, už tě potřebuju“, žadoním, chceš mne ještě chvíli trápit, ale rozepnu ti pásek u kalhot a osvobodím úd z trenek. Sama se rozevřu. To už je na tebe moc a chopíš se situace, rychle ze mě stáhneš boty, punčochy a kalhotky a zaboříš se do mě.
Hluboce vzdychneš a já se prohnu v zádech. Následně se přizpůsobuji tvému rytmu, nešetříš mě, přirážíš rychle a divoce, jako by ses bál, že na nás někdo narazí. Velice záhy však cítím, jak tam dole začínám být paralyzovaná, ještě pár přírazů a s tvým silným heknutím přichází i můj orgasmus. V mém klíně se rozlévá mírumilovné teplo, svaly se stahují a pulsují. Extáze. Položíš čelo na to mé, krátce oddychuješ, ještě párkrát mě projedeš dopředu-dozadu, máš zavřené oči.
„Tohle jsem ještě nezažil“, špitneš polohlasem.

Po chvíli ho ze mě vysuneš, nepadne žádné slovo. Podáváš mi věci, já se rychle oblékám, trochu se upravím a mám se k odchodu. Ještě se naposled otočím, už zase sedíš na židli a lesknou se ti oči.

Řekneš: „Bylo to nádherný, ale nemělo se to stát“.

Hlesnu: „Neboj, nebudu ti dělat problémy.“

A zmizím do sychravého lednového
podvečera.