Hraběnka z rodu Wellrosů IV.

4. kapitola

Zrcadlové dveře se otevřely a Valerie vstoupila do sálu. Ostrost světla ji na chvíli oslepila. Okamžitě ji obklopila krásná hudba, smích, šustění podpatků na vykládané parketové podlaze, cinkání skleniček a zurčení nalévaného vína, vůně studených kuřat, salátů, čerstvého anglického roastbeefu, cizokrajného ovoce a dalších vybraných pochoutek. Valerie pomalu procházela krajem sálu a sledovala tanečníky, hosty, lokaje a další sloužící. Slavnostní tóny Mozartovy Concerto No. 21 uváděl celý sál v jeden neutuchající vír, který opojen hudbou a vínem nevnímal nic jiného, než radost přítomného okamžiku. Valerie si s obdivem prohlížela šaty přítomných dam. Nikdy neviděla tolik nádherných šatů pohromadě. Některé oděvy byly lehké a elegantní, pro tanec jak stvořené, jiné dámy se neostýchaly obléct do tak přepychových šatů, že by s nimi jistě mohly předstoupit i na dvůr krále Jiřího. Všímala si také nekončící přehlídky bohatých účesů, vějířů, vykládaných kabelek a malých tanečních pořadníků se zlatou ořízkou. A boty! Samozřejmě, že musela také obdivně sledovat a posoudit všechny ty nádherné střevíce.

Valerie si samozřejmě všímala i mužů. Víc než jejich oblečení ji však zaujalo s jakou důvěrností a přirozenou galantností se k dámám chovali. Téměř bezezbytku byli všichni výborní tanečníci, dámám nosili víno i talíře s pochoutkami. Všimla si i jemných vzájemných doteků, které snad patřily k tanci, ale u některých si tím nebyla úplně jista. A všichni, dámy i pánové, všichni měli na tvářích nasazeny rozličně barevné masky. Stejně jako Valerie. Ano, i Valerie dnes patří k této zářivé a veselé společnosti.

“Sestřenka si tedy umí zpestřit podzimní večery!” pomyslela si pobaveně Valerie. Jak ráda byla zase u ní. Jak ráda byla uprostřed všech těch světel, nádherné hudby a veselí.

“Valerie! Ssst!” ozvalo se tiché zašeptání přímo za ní.
“Elizabeth? To jsi ty?” špitla Valerie. Otočila se a pod maskou, podle hlasu, vytušila svoji sestřenku.
“Ano! Jsem ráda, že jsi už tu. Už jsou tu myslím všichni a večer teprve začíná. Musíme mluvit hodně potichu.” řekla Elizabeth a opatrně odvedla Valerii stranou, aby byly více z dohledu všech ostatních. “Ochutnala jsi už něco támhle z těch stolů? Některé cizokrajné ovoce nechávám dovážet až z Egypta. A víno? Už jsi ochutnávala tenhle skvostný Pinot Noir? Je snad sto let starý!” zasmála se Elizabeth a podala Valerii sklenku vína, kterou sebrala číšníkovi z podnosu, když šel zrovna kolem.
“Jsi moc hodná, ale zatím nemám moc hlad. Ale víno si dám moc ráda!” odvětila Valerie a zhluboka se napila ze sklenice plné červené a jiskřivé hebkosti.

Valerii připadlo, že se Elizabeth chová trochu zvláštně. Ano, byla moc milá a příjemná, ale zdálo se jí, jakoby se styděla s ní mluvit. Proč to šeptání? Proč ji odvedla na stranu? Zadívala se znovu po sálu a nejednou si všimla něčeho velmi podivného. Zbystřila sluch a rozhlédla se, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Že by…? Ne, opravdu. Je to tak!

“Elizabeth, zdá se mi to, nebo je to opravdu tak, že tu nikdo nemluví?” otočila se na svoji přítelkyni s otázkou v očích.
“Ano! Přesně tak! Konečně sis toho všimla.” zasmála se Elizabeth. “Na mém plesu v maskách se nesmí mluvit. Nikdy! Máme jen hudbu, jídlo, víno, tanec a…”
“A… co?”
“A dotyky…” řekla Elizabeth po chvilce váhání.
“Dotyky? Jak to myslíš? Vše ostatní chápu, ale dotyky?”
“Ano, dotyky. A proto máme všichni i ty masky. Chtěla jsem aby nikdo nevěděl, kdo je kdo a aby se nikdo nemohl poznat ani po hlase. Nesmíme na sebe mluvit, mluví za nás hudba, víno, tanec a dotyky. Když chce muž dámě něco říci, dotkne se jí. Když dáma muži, udělá to stejné. A různými druhy dotyků vyjadřujeme co si navzájem chceme říci. Pomáhá hudba a tanec, tam se mohou všichni dotýkat bez ostychu a pak pokračovat i když jde společnost ke stolům a k jídlu. Je to úžasné, uvidíš!”

Valerie byla na bláznivé nápady své sestřenky již zvyklá, ale tohle byl asi jeden z těch jejích nejbláznivějších! Chvíli nevěděla, jestli ji tohle všechno tak trochu neznervózňuje anebo se naopak těší. Možná ze všeho nejvíc cítí zvědavost. Nebyla zvyklá se lidí dotýkat mimo formální a zdvořilostní zvyklosti a ani počátek dvacátého století nebyl k nezávazným dotykům ve společnosti nijak nakloněn. Jenže tady, tady bylo vše tak samozřejmé. Viděla úsměvy, radost, slyšela nádhernou hudbu a také víno už jí malinko stoupalo do hlavy.  Ano, byla zvědavá. Byla moc zvědavá, jak se mluví. Dotyky.

“Hezky se bav Valerie! A hlavně jsem zvědavá, jak najdeš toho svého.” zasmála se Elizabeth a se spikleneckým mrknutím odešla s vysokým tmavovlasým mužem v masce, který ji jemnným dotekem na odhalené rameno vyzval k tanci.

“George! Úplně jsem na něj zapomněla!” pomyslela si Valerie a trochu se zastyděla, že se nechala pohltit vším tím novým a vůbec ji nenapadlo, kde asi je její milý. Určitě je již tady, jenže… který z nich to je? Mohla odhadovat pouze podle výšky postavy a barvy vlasů a to by znamenalo, že připadá v úvahu minimálně třetina mužů v sále. Ach bože, co to na ni Elizabeth zase vymyslela!

V tom ucítila na zádech letmý dotyk. Skoro, jako by se někdo omylem dotkl, když procházel kolem. Otočila se. Ne, nebyla to náhoda. Stál za ní muž v hezkém oblečení, s úsměvem, který pod maskou nebyl až tak moc čitelný a jakmile se Valerie otočila, jemně vzal její ruku a s úklonou ji políbil. Je to George? Mohl by to být. Nebyla si ale jistá. Muž ji dalším dotykem po rameni vybídl k odložení sklenky a chůzi směrem k tanečníkům uprostřed sálu. Motala se jí hlava, to víno bylo silné a ona ani nic nejedla.

Muž ji pevně chytl do dlaní a tanec začal. Mozarta vystřídal její milovaný waltz v c-moll od Frederika Chopina. Valerie tak ráda tančila a její tanečník byl skutečně velmi obratný.  Přemýšlela, jak asi tančí George, nikdy s ním netančila a tak ho nemohla poznat ani podle podle tance. Dotýkal se ji něžně, nebylo to nepříjemné. Spíš naopak. A víno tomu všemu ještě dodalo své. Nemluvili, ani jeden z nich. Bylo to tak zvláštní. Byla zvyklá na všechny ty zdvořilostní fráze a dotazy na počasí a jak se má teta Alžběta a co strýček Henry, anebo tradiční: “To je dnes krásný večer, že ano?” Ne! Nic takového. Jen tanec, roztočený sál výborným červeným vínem a… dotyky! Ano, dotýkal se jí. Více než běžní tanečníci dělají. Vždy, když by při normálním tanci bylo vhodné něco říci, dotkl se ji. Jinde než je to běžné při tanci. Na rameni. Po tváři. Boku! Nad lopatkou. A nebylo to nepříjemné ani nepřípustné, bylo to přirozené a krásné. Komunikovali tak spolu. O kráse života, lidské touze po štěstí, o přátelství. Valerie se nebránila. Dokonce i sama dotykům vyšla vstříc. Zkusila se dotknout jeho ramene, pak okraje brady, krku. Nádhera!

Sál dotančil a Valerie už pomalu jistě věděla, že tohle nebude její George. Byl podobné postavy ale neměl jeho vůni. Voněl krásně, svěže, ale jinak. Díky absenci konverzace a schovaná za masku jakoby zesílily všechny její smysly. Hudba zněla silněji, dotyky byly intenzivnější a vůně ji ovládaly mnohem více než jindy. Muž se uklonil, pohladil ji po tváři a předal ji lehkým pohybem ruky dalšímu tanečníkovi. Byl o něco menší, přes masku opět neviděla jeho tvář ani ústa, ale voněl o moc zajímavěji a tajemněji. Jeho doteky byly intenzivnější a vášnivější. Držel ji pevněji. Líbilo se jí to. Jak je tohle zvláštní! Když lidé nemohou mluvit a poznávají se jen podle vůní, doteků a pohybů, jako by bylo snazší odhadnout, jaký ten druhý je. Jako by najednou věděla, jestli by s tímto mužem chtěla být nebo ne. Začínalo jí to dávat smysl. Lidské fráze a řeč zastírají pravý charakter člověka. Začínala rozumět, že to co lidé říkají není tak důležité, jako to, co dělají. Pevnost obětí byla jistota. Vášnivé doteky znamenaly vzrušující dobrodružný život. Tajemnější vůně značila smysl pro hluboké poznávání a vnímání. Ano, tohle by mohl být její George, kdyby nebyl o dva palce menší. Jeho vášeň a dobrodružství, které vnímala zbystřenými smysly, ji ale bavila. A přitahovala. Vzrušovala. Bože ano, vzrušovala. Za to může to víno!

Valerie tančila ještě s několika tanečníky a to dobré víno, které ji někteří v jiskřivých sklenkách donášeli, ji uvrhlo do měkké a teplé pomyslnné přikrývky. Celou ji obejmula. Tak, jako někteří tanečníci, kteří se nebáli i osobnějších, i když stále svobodných a respektujících, doteků a objetí. Sál se točil a hudba se mísila v sladkou kakofonii zvuků smyčců vynikajícího kvarteta. Ne, stále nenašla George, ale užívala si nádherného večera plného objevů nepoznaného.

Valerie dotančila až k mramorovému sloupu na straně sálu, když v tom si všimla Elizabeth, která stála kousek od ní. Byla s nějakým mužem, který ji objímal a hladil. Ne, tohle už nebyly zdvořilé doteky, tohle bylo něžné, krásné, laskající. Elizabeth se s neznámým pokoušela i o polibky, ale masky jim to příliš neumožňovaly. V rozmazané mlze sledovala jejich ruce, které navzájem dotýkaly, proplétaly, intenzivně a pak zase jemně, opatrně a opět vášnivě. Dotyky, které se milovaly. Jejich prsty, kůže, dlaně, vše oslavovalo dotyk jako vrchol lidského sdílení. Muž si Elizabeth přitiskl k sobě, pak ji vzal pevně za ruku a s úsměvem v očích ji vedl pryč ze sálu.

“Kam ji vede? Aby se jí něco nestalo, zvlášť, pokud vypila tolik vína, jako já! Musím za ní!” Valerie rychle vyběhla ze sálu. Cvakly zrcadlové dveře, utíkala dlouhou chodbou obloženou zručně tkanými tapiseriemi. Ani tady ale nebyla sama. V koutech postávaly páry, jejichž ruce se také milovaly. Dotyky tu byly povoleny a masky skrývaly identitu. Vše bylo povoleno. Elizabeth! Kam utíkáš!?

Valerie doběhla po schodech a slyšela jak Elizabeth s panem neznámým vklouzla do jednoho z pokojů pro hosty. Musí být potichu, nechtěla by je vyrušit. Nerada by, aby si o ni mysleli, že je sleduje… jenže… byla zvědavá. Našlapovala potichu. Ještěže je chodba pokryta hutným kobercem a není nic slyšet. Ano, už jsem tu, jsou to tyhle dveře? Nebo tyhle? Ne, už to vidím, jsou to ty vzadu!

Valerie najednou slyšela zvuky. Slova. Smích. Vše vycházelo z toho pokoje. Ano, oni spolu mluví. To je přece hlas Elizabeth, poznává ji. A smějí se. Šeptají si. Nerozuměla co přesně říkali, ale jasně pochopila, že zákaz mluvit byl porušen, zřejmě platil jen pro taneční sál. Opatrně nahlédla do pokoje a zůstala v opojném úžasu…

Škvírou pokoje uviděla neznámého muže a Elizabeth ve vášnivém objetí. Svlékal ji, rychle a rozhodně. Jeden kus oblečení za druhým a ona stejně tak spěšně rozepínala jeho kalhoty, a hned na to rozepínala jeho halenu. Jejich dotyky byly pevné a intenzivní, byli plní vášně a chtíče. Skoro měla pocit, že s oblečením bojují, jako by to byl nepřítel, který brání v slasti dotyků. Smáli se, hlasitě dýchali a mluvili. On říkal neslušná slova, která se ve společnosti nevyslovují a ona je opětovala. Valerie ještě nikdy neviděla tolik vášně, touhy a intenzivní přitažlivosti. Během chvíle se odhalila jejich nahá těla, zůstali jim jen masky. Valerie by tohle vidět přece neměla, ale nemohla se pohnout z místa. Bylo to tak extatické a vzrušující. Nechápavě dál nahlížela do pokoje a sledovala je v jejich vášni. Viděla, že muž je bez šatů opravdu nádherně stavěný, až jako by se k drobné Elizabeth nehodil. Měl silné paže, široká ramena a krásný zadek. Bože, proč mají muži tak nádherné pozadí! Jeho mužství neviděla, protože k ní stál zády, ale když si Elizabeth otočil a ze zadu do ní proniknul, poznala podle jejího silného stenu, že je pevný a velký i zepředu. Bože! Elizabeth byla úplně bez sebe. Držel ji jednou rukou za její krásné vlnité vlasy a druhou si ji přidržoval za zadeček. Jakoby bez ostychu, vždyť byly v maskách, nechali oba proudit svoji touhu a vášeň. Oba vzdychali a Elizabeth občas zakřičela, když do ní silněji proniknul. Užívali si to, v anonymitě masek a Valerie chápala, že kouzlo dotyku dokáže víc než slova. Extáze musí být silnější, touha intenzivnější. Neměla by se na to dívat, ale byla vzrušená. Moc vzrušená.

“Valerie?”
Valerie se otočila, někdo jí držel za paži.
“Valerie, co tady děláš?!”
“George!” vykřikla Valerie, když se otočila.

Za ní stál on. George!  I když měl masku, okamžitě ho poznala! Jak si mohla myslet, že by ho nepoznala! Georgeho přece vždycky pozná. Jeho postava, pohyby, vůně. A teď i jeho hlas!

“Bože, jsem tak ráda, že jsi tady. Kde jsi byl?” řekla Valerie a vrhla se Georgemu kolem krku.
“Celou dobu jsem tě hledal. V těch maskách a bez mluvení jsem tě nemohl v sále najít. Ale jak jsi pak utíkala ze sálu, poznal jsem tě podle pohybu a gest. Musela jsi to být ty. Šel jsem za tebou!
“Ach Goergi! Objímej mě, chyběl jsi mi! Prosím, drž mě pevně!”

George byl šťastný, že konečně opět drží Valerii v náručí. Jejich těla se přitiskla a hledala, ruce se propletly… jenže… pak se to stalo! George i Valerie ovíněná lahodným nápojem ztratili rovnováhu a ve vášnivém objetí vpadli pootevřenými dveřmi přímo do pokoje s Elizabeth a neznámým mužem. George ztrátu rovnováhy zaznamenal dříve a v pevném obětí dovedl Valerii bezpečně až na kraj postele, která byla naštěstí jen pár kroků od dveří. Oba skončili v měkkých přikrývkách. Pohledy s druhým párem se spojily. Bylo to jen chvíli. Snad ani nebyl čas přemýšlet, že je situace nevhodná. Čas se na chvilku zastavil, ale… najednou se zdálo, že se vlastně ani nic nestalo. Jako by ta situace byla přirozená. Všichni měli masky, nikdo s nikým, čtyři cizinci. A jen Valerie a Elizabeth věděli, kdo je kdo. Bylo to tajemství. Vteřina rozhodnutí a pak… Ten cizí muž opět pevně chytil Elizabeth za vlasy a pomalu do ní začal znovu hluboce pronikat. Zdálo se, že všichni přijali hru na schovávanou. Jako dospělí, když tuhle hru hrají s dětmi. Vědí, kde jsou děti schované, ale dělají, jakože nic nevědí a že je nevidí. A děti se radují, že dospělé převezly...

George se s Valerií na milující pár chvíli dívali a tou nezvyklou situací jejich vzrušení rychle rostlo. Oba to cítili. Chtějí to. Teď. A chtějí se u toho dívat na ty dva. Na jejich těla, jejich lásku a vášeň. Jejich touhu, která dosahuje výš, než co kdy Valerie poznala. Ale teď se cítí podobně. Je to tak nezvyklé, ale tak vzrušující.

George ji svlékal a ona jeho. Šaty, košili, korzet, kalhoty, nohavičky, bílé rukavice. Bylo to silné a divoké. Nechtěli ztrácet čas rozepínáním čehokoli, když to nešlo rychle, používali násilí. A Valerii se to líbilo. Moc líbilo. Rychle byli oba nazí, jen v maskách, tak jako druhý pár, který měl náskok. George si Valerii na posteli otočil, klekl si za ni tak, aby byli oba čelem k milující se dvojici. Valerie se vzepřela na rukách a nastrčila zadeček k jeho penisu. Pronikl do ni. Nečekala, že tak silně. Bylo to ale příjemné. Všechny ty dotyky co dnes zažila ji tak vydráždily, že teď toužila po intenzivním silném pronikání. A chtěla se dívat. Dívat se na sestřenku a jejího krásného milence. Líbilo se jí, jak sténá a přidala se. Sestřenka na chvilku otevřela oči, které měla jinak pevně zavřené, kousla se do rtu a spiklenecky na Valerii mrkla. Ach ano! Nádherné. Vzrušující! Extatické! Dívali se jak se milují a oni zase na  ně. Vzdechy a slovy se navzájem povzbuzovali. Vzrušovala je společná touha, cizí nahá těla, intimní detaily, pronikající mužství, odhalená vzrušená ňadra, vzdechy a chtíč.

Orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat. Valerie musela sklonit hlavu do pokrývky a zatnout prsty. Z úst se jí vydral hlasitý vzdech. Křičela a nedalo se to vydržet. Cítila jak ji George zezadu plní horkým semenem a vlnu za vlnou prožívala rozkoš celého těla. Pár vteřin poté začala slastně křičet i Elizabeth a její milenec. Bylo to jako sdílená rozkoš. Násobná slast. Sdílení orgasmu. Vlny celým pokojem… Nikdy by jí nenapadlo, že dotyky místo mluvení připraví tak slastnou cestu nádhernému prožitku, který byl tak intenzivní a teď pomalu a klidně, v hlubokém výdechu, sladce dozníval…

George i Valerie se rychle oblékli. Některé části oblečení byly potrhané, ale Valeriin pokoj byl pár kroků od tohoto a tak se nemusela starat, že ji takhle někdo uvidí. Navíc, George ji jemně podpíral, když ji vedl z pokoje. Měla hlavu plnou vína a extatické slasti. Pamatuje si jen, že se ohlédla po Elizabeth. Nevěděla, jestli se třeba nebude zlobit nebo stydět. Ale Elizabeth zase jen rozkošně našpulila pusu na stranu a hezky na Valerii mrkla. Valerie se usmála. Věděla, že tohle bude další tajemství, které zůstane u Elizabeth v bezpečí. Stejně jako to její u ní.