Dívka z tramvaje

Potkaly jste se v tramvaji. Čím to pro tebe byla tak zajímavá? Seděla přes uličku a něčím k sobě neodolatelně přitahovala tvůj pohled. Vzpíral se tvé vůli a stáčel se k ní znovu a znovu. Co tě k ní tak vábilo? Nemáš ponětí. Věčná tajemství věcí viď? Najednou se k tobě otočila a tvůj pohled opětovala. Zadívala se ti rovnou do očí. Trošku v tobě hrklo, pohled trval, jako byste byly spojené magnetem. Měla kaštanové hluboké oči a na tváři zamyšlený soustředěný výraz. Nestačila jsi nic vymyslet, oslovit jí, nebo cokoliv udělat. Nestačila ses ani rozmyslet, jestli chceš něco udělat a na další zastávce jsi vystoupila. Čekal tě tvůj byt, kde jsi po celodenní práci vděčně přijala horkou náruč sprchy. Když ti voda proudila po obličeji, ještě sis na drobnou epizodu z tramvaje vzpomněla a pro sebe se usmívala. Co se to v tobě probudilo? Je to tak zvláštní a sladké cítit erotickou přitažlivost k ženě. Je to jako cítit se být její sestrou na velmi prapůvodní úrovni. Jaké by to bylo, kdyby tě dívka z tramvaje něžně zavinula do své náruče? Jaké by to bylo protahovat své prsty a nos jejími vlasy?
No, pracovní týden tě pohltil a na setkání v tramvaji jsi úplně zapomněla. Do práce, tam řešit milion úkolů, z práce rovnou do bazénu, za kamarádkou do kavárny, na procházku do lesa, nebo ještě jinam... potom domů, do sprchy, spát a zítra znovu vstávat. Rozhodně se v životě nenudíš. Máš ho ráda, ten svůj život. Sladko-slano-hořko-kyselej život. Plnej jako půllitr piva na kterým se pěkně vlní čepice pěny. Život měkkej jako peřinka a občas těžkej i smutnej. Všechno to v tom životě je viď? Když se žije naplno a s láskou, se vším se v něm potkáš a nejde ho nemilovat.
Když jsi na konci pracovního týdne zase jednou jela tramvají, celá utahaná, v hlavě nic a zároveň všechno, už ses nemohla dočkat sprchy a svého útulného gauče s knížkou. Najednou přistoupila dívka, se kterou jste si v pondělí vyměnily ten dlouhý pohled plný významu a každá se rozešly po svém. Paměť jen pomalu spojovala její podobu se vzpomínkou z pondělí. I když ti byla okamžitě povědomá chvíli ti trvalo jí zařadit. Jsi ta, která drží prst na tepu života, že je to tak? Ano, ty výzvy přijímáš. Když před tebe Bůh něco staví, je škoda to pořádně neprozkoumat. Sedneš si na sedačku před ní, podíváš se jí do očí a usměješ se: „Ahoj.“ „Ahoj“, odpoví trošku zmateně, a ty pozoruješ, jak se jí do tváře pomalu vlévá pochopení. „Pamatuješ si mě? Jely jsme spolu v pondělí, ale nic jsme si neřekly, nevím, promiň, něco mi říká, abych ti řekla ahoj, seš mi sympatická.“ Víš, že sama působíš sympaticky. Dokážeš být bezprostřední a sebejistá i křehká a čistá. To je velmi přitažlivá kombinace. „Ano, pamatuju se.“ Usměje se. „Ahoj, já jsem Lenka, jsem ráda, že jsi mě oslovila, popravdě bych to ráda sama udělala, ale nevím jestli bych měla odvahu. Nechtěla by ses trošku poznat?“ Vaše seznamování probíhá tak přirozeně a příjemně. Bez zábran spolu sdílíte své životy a je to ta nejpřirozenější věc na světě. Dvě dívky plné života nad sklenkou šumivého vína. Plné zájmu, otevřené, připravené ke sdílení. Určitě jste Bohu v tuto chvíli velmi milé. Však to je asi důvod, proč je vám teď tak dobře, co myslíš? Dívá se na vás a tetelí se štěstím. Prožívá vlastně skrze vás to stejné, co prožíváte vy.
Při druhé sklence pozoruješ, jak se spolu nevázaně smějete a prostor mezi vámi prostupuje léčivá pohoda. Pozoruješ ještě něco. Teplo, rozšířené chřípí, zemitou vůni, mírně sevřené hrdlo a rošťácké jiskřičky v očích. To jsou tvé pocity. „Co se to děje? Co to znamená? Jak mám s těmi pocity naložit?“ Běží ti hlavou. Příliš nad tím nebádáš. Dnes není večer na bádání, dnes jsi plná života a chceš si to užít naplno. Najednou se jakoby samo od sebe začne dít přesně to, po čem někde v koutku mysli, spíše na nevědomé než vědomé úrovni, toužíš. Jako bys byla postava na plátně a pozorovala se z hlediště. Dotkne se tvé ruky. Ten dotek je tak příjemný. Rozehrává v tobě celou plejádu reakcí. V tu chvíli přijde ten moment. Tvůj oblíbený moment. Říkáš mu „pouštění lana“. Miluješ tu chvíli, když se pouštíš na neprobádané území. Vyžaduje dávku odvahy ale nikdy jsi ještě puštěného lana nelitovala, ať už byl výsledek jakýkoliv. Vždycky je lepší se podívat co leží pod útesem, než přešlapovat nahoře. Vaše oči se spojují a ty bereš její čelist pevně do dlaní a pomalu přibližuješ svou tvář k její. Vypadá trošku vyplašeně, ale není čas něco vymýšlet, protože vaše rty už se dotýkají. Váš polibek trvá a ty se jemně probíráš jejími rty, které se pomalu rozevírají a měknou jako okvětní lístky růže. Po chvíli se odtáhne a zadívá se ti do očí. Ruch restaurace utichá. Pohled, který vás spojuje a jemný úsměv který se rozehrává na vašich rtech. Chytáš jí za ruku a proplétáš své prsty mezi ty její. Užíváš si dotyk drobné, jemné dívčí dlaně na té své. Dlouho dlouho si ten vjem užíváš a jemně její prsty hladíš. „Půjdeme se projít?“ Zeptá se dívka z tramvaje...