Invokace I

Hej! Kam utíkáš, Smrade?”
“Za ním!”
“Zválejte šprta!”

Joachymovy nohy dopadaly do louží, rozstřikovaly bahno, knihy se mu málem sypaly z náručí, ale utíkal. Utíkal ze všech sil, aby jim utekl. Někdy se mu to povedlo, někdy ho chytili.

Vybíhal schody k ložnicím, ale zaběhl na půdu, kde se schoval za komín z kuchyně. Snažil se uklidnit dech i srdce, když slyšel, že za ním dnes přišli i sem. Stáhl se co nejhlouběji do stínů a snažil se uklidnit. Prošli kolem. “Cítíme Tvůj strach, tak vylez!” Volal Bastien, ale Joachym už věděl, že necítí nic a tak zůstal v tichosti. Třeba si ho nevšimnou.

“Tady není, musel seběhnout zadní schodiště!” Zahulákal někdo z party a Bastien zbytek odvolal z půdy a šli Joachyma hledat jinam. Až je to přestane bavit, půjdou trápit nějakou kočku, opruzovat holky z města, nebo krást do kuchyně. To už znal.

Ale teď bylo nejbezpečnější nevylézat. A tak si Joachym sedl na bobek, knihy pustil kolem sebe a rozbrečel se. Únavou, frustrací, nespravedlností. Jak je nenáviděl!

Když ten večer uléhal ke spaní, sliboval si, že to tady jednou skončí, že se vrátí domů, že mu táta najde práci u nich na panství a vše nechá za sebou. Stačí to tady ještě dva roky přetrpět.

Joachym se probudil na mokro v kalhotách. Mokrý sen. Poluce. Orgasmus ze snu. Ach jo! Přišlo mu to ponižující a nepříjemné. Ale pak si vybavil ten sen. Vybavil si ji.

V tom snu byl v pokoji sotva osvětleném jednou svící, před sebou měl rozevřenou knihu, ze které si četl, když ucítl na rameni její prsty. Po té se do světla svic dostaly její kulaté prsy s krásně špičatými bradavkami.
Její nehty se mu zaryly do ramene a ona se na něj ze zadu přimáčkla a začala ho líbat na krk. Měla ostré zuby a její rohy jí občas trochu překážely, když se snažila dostat dál. Kulatá prsa měl přimáčknutá na záda, její klín na svém zadku a prsty s rudými a ostrými nehty mu rozepínala halenu a kalhoty.

Líbala ho na krku, na uchu a její ruce vysvobodily jeho penis. Honila ho pomalu, vzrušovala, mačkala bradavky a drápala prsa, až ho konečně otočila čelem k sobě.

Rudá křídla za jejími zády se jí chvěla vzrušením a v očích kočkovité šelmy se jí leskly plamínky svíčky a touhy, když klekala. Její ocas omotal jeho varlata, její ruce chytily jeho pulky a hladová pusa s ostrými zoubky překapivě něžně nasála jeho penis.

Nespěchala a Joachym se vznášel na vlnách pomalu stupňující rozkoše, až ho ta krásná démonka udělala, jako se nikdy neudělal. Ani se ženou, ani sám.

Byl to báječný sen. A vlastně mu to za tu poluci stálo. Usmíval se Joachym a skoro doufal, že se s ní ve snu ještě setká. Převalil se na druhý bok a spal dál. Mokrá postel ho v tu chvíli nezajímala.

A ve snu démonka opět ležela vedle něj. “Nebojíš se mě?” Ne, nebál se. “Tak se zdá, že jsem Tě našla. Svého šampiona, muže se silnou vůlí.” Její prsty ho jen hladili po hrudníku.

“Nebojíš se…” tohle bylo jen konstatování. A Joachym si pomyslel, že se není čeho bát. Že se bojí ostatních kluků a holek na kolejích. Ale že ona i když démonka, byla po dlouhé době první, kdo se k němu choval hezky.

“O démonech se toho říká hodně zlého. Ale víš jak to je, každá strana má svou pravdu. Andělé také nejsou žádní svatoušci.”

“Potřebovala bych pomoct. Velkou pomoc. A pochopím, když to odmítneš. A i tak za Tebou přijdu, to se neboj, protože se mi líbíš.” Povídala démonka. “Chci do Vašeho světa. Jsem moc dlouho uvězněná mimo. Chřadnu tady. Pomůžeš mi dostat se k Vám? Mohla bych pak s tebou být pořád. Chránit Tě. Pomáhat Ti.”

Joachymovi se ten nápad okamžite zalíbil, ale přeci jen se trochu obával. Nakonec, je to démonka. Může lhát.

“Nemusíš mi pomáhat. Jen Tě o to prosím, nenutím. Navíc abys mi pomohl… nebude snadné. Budeš muset najít děvče a na ní provést správné rituály, abych mohla přijít. To děvče bude muset trpět, abych mohla přijít.”

Ale tohle Joachyma neodradilo. Naopak ho hned jedno děvče napadlo. Maria z kuchyně, ta krásná holka, co mu dala košem. Obyčejná děvečka dala košem jemu učenci a šlechtici. Ta by si to klidně zasloužila.

A jak to Joachyma napadlo, v hlavě se mu začaly objevovat detaily, co je třeba provést.

Když se ráno probudil, tak krom zaschlé skvrny v posteli nic nepřipomínalo jeho sen. A Joachym chvíli přemýšlel, co že se mu to zdálo. Něco chtěl udělat?

Z přemýšlení ho vytrhnul Bastien. “Hej šprte, měl by sis pospíšit. Moji kluci už dosnídali a běží na horu. Stihneš to dnes na hodinu dřív, než Tě doženeme?” A hodil Joachymovi jablko.

Nestihnul to. Celý zablácený a špinavý od trusu se vracel zpět do noclehárny, aby se opláchl, když potkal Marii, která šla poklízet do noclehárny. A v tu chvíli se mu vybavil celý sen. Co je třeba udělat.

“Pane Joachyme, co se vám stalo?” Zajímala se Marie, ale ne s účastí, ale s pobavením. I ona sledovala, jak ho ostatní kluci trápí. Občas se i smála. A líbala se s Bastienem. Ale byla jen služebná, tak musela poslouchat i jeho příkazy.

“Upadl jsem do bláta. Přines mi vodu.” Joachym se začal přeblékat, opláchl se a pak po Marii hodil špinavým oblečením, ať to odnese do prádelny. Ale pak si to rozmyslel. “Počkej, půjdu s Tebou, jen si vezmu knihy, pera…” Sebral hromádku věcí, které potřeboval ke studiu, sebral balíček a šel s Marií k prádelně.

Pokoušel se povídat si s ní, ale hovor vázl. Maria neměla zájem a tak to Joachyma jen utvrdilo v tom, co chtěl udělat.

Prádelna byla dole ve sklepení, kde později bude vládnout čilý ruch. Ale teď tam byl klid. Joachym přimáčkl Marii ke zdi, jako by ji chtěl začít svádět a líbat, ale hned od ní dostal facku.

Vrazil jí jednu na oplátku, až spadla na zem. Chytila se za tvář a chystala se začít křičet nebo nadávat, ale Joachym jí nedal šanci. Skočil na ní. Chytil jí za vlasy a hlavu jí vší silou tlačil do hromady špinavého oblečení, aby její křik nikdo neslyšel.

Marie bojovala s ním, bojovala o vzduch, bojovala o možnost křičet. Ale Joachym měl převahu síly. V hromadě oblečení našel provaz, snad jím někdo stahoval kalhoty, možnná košili? Možná mu pomohla jeho známá ze snu? Provaz Marii omotal kolem krku a škrtil, dokud se nesklidnila.

Nesnažil se ji zabít, tak ji okamžitě ale pustil, svázal ruce, nohy a do pusy jí strčil látkový roubík, které hned zajistil. Funěl a nadával, když ji táhl do méně používané části školy, do křídla, které bylo pobořené a čekalo na opravy. Do sklepení. Znal tam místo, kam nikdo nechodil. kolikrát se tam skrýval před Bastienem a ostatními.

Ve sklepení Marii za ruce za zády připoutal ke sloupu, omotal jí prsty, aby se nemohla snad rozvázat a odešel.

Venku, na čerstvém vzduchu se mu udělalo špatně. Začal zvracet a už už se chtěl vrátit a Marii pustit. Ale v hlavě se mu objevila vůně jeho noční přítelkyně. Její doteky, její přitomnost. Co znamená nějaká Marie v porovnání s ní?

Uklidnil se začal do sklepa nosit vše, co potřeboval. Ten den už na hodiny neplánoval zajít. Dotáhl veliký stůl, židli. Svíce. Vodu. Inkoust, štetec. Vědro, čisté hadry… Vše mu v hlavně naskakovalo a rovnalo se do seznamu. Jako poslední přidal provazy a nůž. Když naposledy vstoupil do sklepení, pečlivě za sebou zavřel dveře a zavázal je provazem, aby je někdo jen tak nezvládl rozevřít.

Překvapilo ho, že i ve tmě celkem dobře vidí, ale i tak rozsvítil svíci. Marie už byla vzhůru, koukala na něj vyděšenýma očima a snažila se něco huhlat, snad prosby. Joachym ji neslyšel. Nechtěl. Nezajímala ho.

Vzal jeden z provazů, přehodil ho přes jeden z trámů u stropu a připravil smyčku. Když ji měl připravenou, vytáhl nůž a došel k Marii. Nůž jí dal na krk. “Spolupracuj a vyvázneš z toho celkem mírně. Zvládneš to?” Marie byla vyděšená, ale myslela si, že ji Joachym chce jen zneužít. Když si probrala jestli to, nebo se nechat podřezat, souhlasila a nebojovala.

Joachym ji odpoutal ruce za zády a znovu jí je svázal před tělem, přivázal na smyčku od stropu a vythl je tak vysoko, až skoro musela stát na špičkách.

Stále jí nevyndal roubík a tak ho mohla jen pozorovat očima. Jasně že jí dávalo smysl, že je Joachym zvrhlík. Proto byl tak divný. Proto o něj nikdo neměl zájem. Bála se. Bála se tak, až se pomočila, ale ještě více se bála jeho vzteku a nože v ruce, které nepouštěl.

Joachym se podíal na její mokrou sukni a pobaveně se usmál. “Jsi nějaká vlhká.” Zachechtal se a nožem na ní začal porcovat oblečení. Šlo to hůře, než čekal. Ono se to jednodušeji představí než dělá.

Odhalil její tělo do kompletní nahoty. Krásná prsa, útlý pas, klín… Joachym se ihned vzrušil. Začal si honit péro, třel se o ní, líbal ji, lízal a vystříkal se jí na břicho.

“Jsi krásná holka, Mario. Neodolal jsem, ale kvůli tomu tady nejsme.” Ta slova Marii nedávala žádný smysl. Tak pro co tady byli když ne proto, aby ji zneužil? Joachym ale sáhl po kýblu, vodě a začal ji celou umývat, drhnout. Naprosto do čista. Voda byla studené, hadr drsný a Marii to moc příjemné nebylo, ale Joachym byl důsledný. Nejen kůži. Zadek, kozy, klín. Vše velmi, velmi pečlivě umyl.

Když byl hotov, odpoutal ji a přenesl na stůl, kde ji položil a připoutal do širokého X. A zrovna ve chvíli, kdy si Maria myslela, že už se jí zmocní, vytáhl pero, šteček a začal její tělo popisoat. Jeden dlouhý řádek. Začal na rameni, mezi prsy, přes břicho, na třísla, stehno. Smyčka, na bok … popisoval její tělo drobným textem. Slovo za slovem, písmeno za písmenem. Přes prsa, krk, tváře. Ale nevynechal ani její klín a roztaženou kundu.

Trvalo to věky a Marii to děsilo více a více. Snažila se prosit do roubíku, snažila se křičet, snažila se upoutat jeho pozornost, ale Joachym se soustředil jen na text na jejím těle. A Maria měla pocit, že jí něco proniká do ní. Ne do těla. Do hlavy, do duše. A za Joachymem začala vidět rudou ženu. S krví na prsou, blanitými křídly, ostrými nehty a zlým pohledem. Její jméno jí rezonovalo hlavou a děsilo ji více, než cokoli, co ten den zažila.