BDSMCZ

Hana s Petrem se cvičí v bojových dovednostech proti samozvané vládkyni upírů. Napětí mezi Samuelem a Petrem eskaluje. Navzdory zlepšení v Magické schopnosti se Haně i nadále nedaří prolomit štíty zajatého špeha. Podaří se jí ho zlomit? Pokud ano, co se dozví? Hrdinové netuší, že finální bitva se blíží závratnou rychlostí.

 

Má další díla najdete na mém youtube kanálu Tomáš Rychetský spisovatel, textař a to i v audioverzi :) 

Příjemné čtení přeji.

 

BDSMCZ

 

Prolog

 

   „Takže, co tady vlastně děláme?“

Nicol usrkla espressa, špičkou jazyka si oblízla pěnu ze rtů a zadívala se Haně do očí. „Cvičíme,“ odpověděla prostě a odmlčela se.

Hana přimhouřila obočí. „Tady?“

Nicol si upravila růžovou ofinu na jinak zcela zelených, krátce střižených vlasech na chlapce a přikývla. „Restaurace je pro první lekci ideální místo,“ řekla a rozhlédla se po lidech v místnosti. Očima se zastavila u páru ve středním věku sedící u malého stolu kousek od nich. „Co třeba tihle dva?“

Hana, která stále ničemu nerozuměla, zavrtěla hlavou. „Co má být?“

Nicol se usmála. „Je před nimi volba.“

Hana se znovu zaměřila na pár po levici. V tu samou chvíli, žena zavřela jídelní lístek a položila ho na kraj stolu. Plešatý muž nadále listoval stránky.

   „Chceš po mě, abych mu vybrala jídlo?“

Nicol s širokým úsměvem přitakala. „Evidentně se nemůže rozhodnout. Pomoz mu. Přinuť ho, aby si dal svíčkovou.“

Hana se kousla do rtu ve snaze nerozesmát se. „To myslíš vážně?“

   „Samozřejmě. Někde začít musíme.“

   „Vím, že rada po mě chce, abych zdokonalila svou schopnost, nemyslím si ale, že měli na mysli zrovna tohle,“ namítla Hana a na mysli ji vyvstala vzpomínka z nedávného směnu, kterého se zúčastnila většina Veleminých odpůrců. Rokovali dlouho. Nedokázali však přijít na nic jiného než na vyčkávací taktiku, ve které se budou snažit o dvě věci. Hledat další upíry, kteří by v boji proti Velemě pomohli, a ukrývat měniče na tak dlouho, dokud se Hana ve své schopnosti nestane skutečným mistrem. Nutno podotknout, že padl i třetí návrh, a to z úst jakési vůdkyně menšího klanu z Kanady jménem Jessica: „Velema nás počtem následovníků pětkrát převyšuje. Pro nalezení upírů, kteří nasadí životy pro naši věc, jsme toho udělali už mnoho. Co tedy zbývá? Postavit celý plán na nejisté schopnosti jednoho zelenáče? Neber si to osobně Hano, ne že bych tomu, co tu o tobě povídají nevěřila, chce to ale víc než jen tebe.“

   „Co tedy navrhuješ?“ vložila se do věci Nicol.

Jessica se na krátkou chvíli odmlčela, pak rozhodně pravila: „Máme tu řadu měničů. Využijme toho. Vyčkejme, jak tu bylo řečeno, mezitím však posilme naše řady novými upíry.“

Rozruch, který Jessičin návrh vyvolal, se dlouho nedařilo uklidnit. Celý nápad byl krátce poté všemi přítomnými měniči zamítnut s tím, že si nikdo nepřeje, aby se hořká historie opakovala.

   „Tak podívej se Hano,“ začala Nicol nadále bez úsměvu, „já vím, že se ti na Velemině panství podařilo dva upíry zahnat pouhou větou, vem si ale, jak si dopadla. Tenhle kousek tě uspal ne celý týden. Skoro si umřela, a to se nesmí opakovat. Začneme zkrátka jednoduše a uvidíme, co v tobě je.“

Hana musela uznat, že to, co Nicol říká, zní rozumně. „Dobře, promiň. Co mám teda dělat?“

   „To samé, co na zámku. Soustřeď se na toho chlapa, dívej se na něj, ale neříkej svůj příkaz nahlas. Je to tak těžší, výhodou ale je, že pokud si to budeš jen myslet, nikdo ve tvém okolí se nedovtípí, co dovedeš.“

Hana se zamyslela. I tohle jí přišlo rozumné. Narovnala se ve své židli a upřela pohled na muže nedaleko.

Svíčkovou. Svíčkovou. Chci, aby sis objednal svíčkovou.

O pár vteřin později se k vedlejšímu stolu dostavila servírka. „Máte vybráno?“

Žena si poručila španělského ptáčka s rýží. Když přišla s objednávkou řada na jejím partnerovi, muž zaváhal.

Svíčkovou. Máš chuť na svíčkovou.

   „Bože můj Karle tak už se vymáčkni. Tady slečna na tebe nemá celej den.“

   „Ehmm, pardon. Dal bych si…“

Svíčkovou. Svíčkovou!

   „Guláš. S pěti knedlíky prosím.“

   „No do prdele!“ zaklela Hana na celou místnost. Starší pár, servírka i většina hostů se po ní ohlédli.

   „Hmm, omlouvám se.“

Nicol pískla. „To se ti teda povedlo. Žádné cvičení není potřeba. Myslím, že si dokonale připravená vnuknout Velemě myšlenku, aby si hodila mašli.“

Hana se zamračila. „Myslíš, že sarkasmus mi pomůže?“

   „Omáčka jako omáčka. Jen trochu jiný základ.“

Hana navzdory situaci vyprskla smíchy. „Ok. Shodneme se na tom, že tohle se nepovedlo. Co dělám špatně?“

Nicol se na okamžik zamyslela, pak se zeptala: „Jak si to udělala tenkrát na zámku? Popiš mi tu situaci.“

   „No – bojovali jsme a vyhráli bychom. Bylo to tři na dva v náš prospěch, jenomže pak jeden z nich dostal Petra do chmatu, ze kterého nebylo úniku a přiložil mu na krk nůž. Ten druhý se chystal malé Rebecce v podobném držení zlomit vaz. Nemohli jsme nic dělat. Tomáš odhodil pušku a v tom se jeden z mužů rozhodl Petra zabít. Nechtěla jsem, aby se to stalo, to je celý .“

Nicol kývla na souhlas. „Prosté, že?

Hana se opět nechápavě zamračila.

   „Nechtěla si, aby zemřel. Proto si těm dvěma grázlům přikázala, aby toho nechali a odešli. Záleželo ti na tom, to je ten klíč.“

   „Dobře chápu. Jak mám ale zařídit, aby mi záleželo na tom, co si tenhle plešoun dá k obědu?“

Nicol zvážněla. Následující slova Hanu vyděsila. „Hano, já se často ráda usmívám, tohle ale není žádná hra. Jde tu o spoustu životů. Je na čase, aby si to začala brát vážně. Musí ti na tom záležet, protože to je první krok k tomu, aby ses posunula ve své schopnosti a pomohla tak porazit Velemu, která tobě a tvému milovanému Petrovi jde tvrdě po krku. Nám všem. Mělo by ti tedy sakra záležet na tom, abys ho přiměla dát si tu podělanou svíci!“

Nyní se hosté ohlédli po zelenovlásce.

Hana pár vteřin seděla mlčky. Všechno, co zde Nicol řekla jí dávalo smysl. Povzdechla si a znovu otočila hlavu k plešatému muži.

Tak jo kámo, zkusíme to znovu. Vybral sis guláš, já ale vím, že máš mnohem větší chuť na svíčkovou. Obrovskou chuť. Nepopsatelnou. Sbíhají se ti sliny při představě, jak na jazyku převaluješ její nasládlou zeleninovou…

Muž, jakoby se nad něčím zamyslel, polkl, pak náhle pozvedl ruku a přivolal servírku.

   „Přejet si pane?“

   „Omlouvám se, rozmyslel jsem si to. Dal bych raději svíčkovou.“

Servírka se usmála. „Rozumím, žádný problém.“

Hana vykulila oči, pak pohlédla na Nicol, která uznale přikývla.

   „To šlo rychle. Jsi talent Hani.“

   „Já – díky.“ řekla Hana překvapená sama sebou, jak snadno něco takového dovede. Náhle se ji z nosu spustila krev a v tu samou chvíli ji zabolela hlava.

Nicol k ní natáhla ruku s ubrouskem. „To nic. Tohle se Marii stávalo pořád. Říkala tomu kocovina. Jak budeš trénovat a zlepšovat se, vedlejší účinky začnou slábnout. Nicméně tě musím varovat. Neber si příliš velké sousto, na které nejsi připravena. Mohlo by tě to zabít. A je tu ještě jedna věc. Tenhle chlap byla snadná záležitost, protože netušil, že jeho úsudek někdo ovlivňuje, pokud by ale o tvé schopnosti věděl, bylo by pro tebe podstatně náročnější vnuknout mu myšlenku. Svou roli taky hraje síla osobnosti daného jedince, ale o tom až později. Dobré je, že Velema dodnes netuší, že Marie něco takového uměla a už vůbec ne, že to umíš i ty. To je naše výhoda. Jsi v pořádku?“

Hana, držící se dlaněmi za čelo, tak tak vnímala, co jí Nicol říká. Hlava se jí mohla rozskočit. V duchu zaklela: „Do prdele. Kocovina. Jo, to by sedělo. A to jsem jen vybrala nějakému maníkovi, co si má dát k obědu. Co potom ty skutečné výzvy? Opravdu bych jednoho dne mohla být schopná změnit úsudek někoho tak silného, jako je Velema? Jak bych něco takového mohla dokázat?“

Hana si v ten moment poprvé uvědomila, jak obrovská zodpovědnost na ní leží.

 

 

O 4 měsíce později

Jaro 2024

 

Část 1: Naděje nikdy neumírá

 

Na Petra vzhlížela dvě nahá vyšpulená pozadí. Ženy klečely na posteli, dychtící v sobě konečně pocítit milence. Petr se ze zdvořilosti jako první věnoval hostu. Kudrnatá Michaela hlasitě sténala na celou místnost, zatímco přirážel a dlaní ji pleskal po zadečku. Prsty pravé ruky se věnoval své partnerce Haně, která rovněž hlasitě vřískla, když její milý o minutu později pronikl i do ní.

        Petr, vhledem k vytíženosti bojovými tréningy, neměl sex již tři dny, proto o chvíli později ležící na zádech, zatímco se na něm krásná Michaela pohupovala, dosáhl náhlého orgasmu. Vykřikl natolik intenzivně, až se obě ženy rozesmály. Jedna po druhé polibkem Petrovi poděkovali za krásné milování a začali se věnovat sobě navzájem. Petr se posadil do křesla opodál a sledoval dění. Sám sobě, přivodil orgasmus po druhé chvíli poté, co Hana z pod polštáře vytáhla oboustranného, gumového pomocníka. Krásky si klekly na kolena zadečky k sobě a… no řekněme, že Petr pozoroval něco, co běžně muži na vlastní oči nevídají.

        Když ženy skončili, kudrnatá Michaela se postavila na nohy vedle postele, spokojeně se protáhla a než nahá opustila ložnici, otočila hlavu a šibalsky na své dva milence mrkla. Petr se položil na postel vedle Hany a políbil ji.

   „Páni. To bylo – boží, dívat se na vás.“

Hana se rozesmála. „Líbilo se ti to, jo? Můžeme to dělat častěji, jestli chceš.“

   „Rozhodně nejsem proti. Kde si vzala tu hračku?“

   „Nicol tu má slušnej arzenál erotických pomůcek. Nějak jsme se onehdy večer dostali k tomu, že obě máme rádi i holky a ona mi prozradila, že tu má místnost plnou těhlech hraček, kdybych někdy něco potřebovala.“

Petr se usmál. „Tohle místo je čím dál tím lepší.“

Nastala chvíle ticha, ve které leželi v obětí. Zatímco Petr lískal svou partnerku ve vlasech, Haně se v mysli znovu objevila Samuelova tvář. Vybavila si jeho svalnaté ruce, jak jí tvrdě svíraly pozadí, zatímco do ní nadlidskou rychlostí pronikal. Doslova cítila jeho vůni. Když její myšlenky přerušil Petr, zastyděla se.

   „Jak jde tréning s Nicol? Děláš pokroky?“

Hana si dala s odpovědí na čas. Povzdechla si. „Malé. Přimět lidi k maličkostem už zvládám. Jednomu dědovi v lékárně jsem vnukla myšlenku, aby si koupil kondomy. Měl si vidět, jak se lékárnice tvářila.“

Petr se rozchechtal, pak řekl: „Toho Velemina špeha, kterého jsme nedávno zajali, si dokázala přimět k tomu, aby se dal na naši stranu. To mi nepřijde jako maličkost.“

   „To není tak docela pravda. Pořád sedí v cele a odmítá vypovídat. Jo, tvrdí, to, co jsem mu vnukla, že Velema je nesprávný vůdce, a že ti dobří jsme my, že bude bojovat po našem boku proti ní a tak podobně. Když ale přijde řeč na to, aby nám prozradil Veleminy úmysly, prostě jen mlčí, ať se snažím jakkoliv.“

Petr Haně stiskl ruku. „To se poddá, uvidíš. Nakonec ho zlomíš.“

   „A co když ne? Co když na to nemám? Když nedokážu přijmout řadového pěšáka k tomu, aby nám prozradil, co ví, jak mám oblbnout tak silnou osobnost, jako je Velema nebo Vilém?“

Petr se odmlčel, snažící se najít vhodná slova.

   „Co kdybychom utekli?“

Zarazil se. „Co tím myslíš?“

Hana se posadila a pohlédla svému partnerovi do očí. „Prostě utečeme. Daleko od tohohle všeho. Je to na nás moc velký Petře. Co můžeme dělat? Je to beznadějný. Vytvoříme si nové identity a začneme nový život. Někde daleko. Na jiném kontinentu.“

Zamračil se. „Nejsem zbabělec Hano.“

   „Já vím, že ne. Ale nechci o tebe přijít. Už jednou jsem tě málem ztratila. Chci zpátky náš život, takový, jaký byl před tím.“

Rozplakala se.

Petr Hanu objal. „Podívej, chápu, že se bojíš. Dokážu si představit, jak velké břemeno neseš, když na tebe všichni spoléhají. Řekněme, že utečeme. Nevím, jak bychom se z tohohle podzemního Alcatrazu dostali bez povšimnutí, ale řekněme, že by se nám to povedlo. Co dál? Nemáme peníze. Ten kufr s milionem eur, který jsme našli u Marie v domě, má teď Velema. I kdybychom i tenhle problém vyřešili, opravdu bys dokázala opustit naše přátelé a nechat je krutému osudu, který pro ně Velema chystá?“

Hana zaváhala. Když už měla odpověď na jazyku, kdosi zaklepal na dveře ložnice.

   „Hana?“ ozval se dětský hlásek, načež Petr vyskočil z postele na nohy.

   „Chviličku,“ zvolala Hana a začala se rychle strojit. Když byli oblečeni, otevřela dveře. Malá Rebecca před ní stála v pyžamu s medvídky a plakala. Hana k ní poklekla. „Copak se děje, zlatíčko?“

   „Nejde spát. Zlý sen,“ špitla dívka, která se posledních několik měsíců za pomoci Samuela naučila vzhledem ke svému věku spoustu českých slovíček.

Hana dívenku objala. „To bude dobrý. Pojď, uložím tě.“

V Rebečině pokoji Hana dívku přikryla peřinou a konejšivě ji pohladila po vlasech. Rebecce bylo dvanáct let, a to, co viděla na Velemině panství, pro ni bylo příliš. Často se budila s nočními můrami, nejednou se ve spánku počůrala. Hana měla dívku upřímně ráda a i navzdory své časové vytíženosti, se jí věnovala tak často, jak jen mohla. Nikdy se však nedokázala zcela zbavit chuti, prokousnout dívce hrdlo a vysát jí do polední kapky. Jediné, co toto nutkání pomáhalo Haně zmírnit, bylo být stále nasycená. Vůně, kterou dívka vyzařovala, byla jedinečná. Takovou vůní, jak Hana dobře věděla, oplýval jen člověk, ze kterého by se po přeměně na upíra stal měnič. To byl důvod, proč Velema po Haně chtěla, aby dívku proměnila.

   „Stýská se mi. Já – chtít domů.“

   „Já vím holčičko. Už to nebude trvat dlouho. Brzy rodiče znovu uvidíš.“

Rebecca chytla Hanu za ukazováček. „Ty slíbíš?“

Hana zaváhala, nakonec však přikývla. „Jo. Slibuju. A teď už spi.“

   „Zpívej.“

Hana se usmála. „Nejsi na to už trochu stará?“

Rebecca rozhodně zavrtěla hlavou.

   „No dobře.“

Nadechla se a začala s ukolébavkou, kterou jí jako malé dívce zpívala před spaním matka.

 

Spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky

Dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej…

 

Rebecca zavřela oči. Hana u ní seděla, dokud neusnula, poté se z pokoje tiše vykradla. Petr na ni čekal v křesle ložnice se sklenkou whisky. Hana se na svého milovaného obkročmo posadila, políbila ho na rty a odhodlaně pravila: „Máš pravdu. Útěk není řešení. Spočítáme tý bělovlasý svini všechno, čeho se na nás a našich kamarádech dopustila.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část 2: Pár minut historie

 

S povolením od Nicol, co by majitelkou rozsáhlého podzemního úkrytu na Šumavě, Petr vstoupal výtahem vzhůru na povrch. Umělá inteligence, kterou Nicol nazvala Kája, po svém idolu Karlovi Gottovi, Petrovi sdělila, že venku panuje květnové slunečné odpoledne s příjemnou teplotou osmnáct stupňů celsia. Když Petr z výtahu vystoupil, ocitl se v malém dřevěném srubu uprostřed lesa. Dveře se za ním zavřeli a výtah zmizel v zemi. Vteřinu poté se odkudsi ze stropu srubu automaticky spustila dřevěná stěna, která následně ukryla otvor šachty a dokonale splynula s jednou ze stěn srubu. Nicolina vynalézavost Petra nepřestávala udivovat.

        Vyšel ze srubu a zhluboka nasál čerstvý, přírodní vzduch, který les nabízel. Podzemní komplex upírovi poskytoval vše, co potřeboval plus spoustu zábavy k tomu. Petra ale i tak jednou začas tam dole přepadala úzkost. Přesně tohle dnes potřeboval. Lesní vůně, svěží vzduch, šustění listoví, cvrlikání ptáků a – Samuel, ležící v mechu opodál, bafající dýmku.

Petr sebou trhl. Kdyby na svou přítomnost svalovec neupozornil hlasitým výdechem kouře, vůbec by si ho nevšiml. Petr si vzpomněl, jak Nicol kdysi poukázala na schopnost tohoto muže, vynikajícího v nepozorovaném pohybu. Vyděsilo ho to. Napadlo ho, že kdyby si Samuel usmyslel, že se mu v krade do zad a zabodne mu do lebky dýku, nic by s tím nemohl dělat.

   „Tohle mě jednou musíš naučit.“

Samuel se zazubil. „Kdepak. Dostává se ti ode mě a Nicolase spoustu lekcí, tohle si ale nechávám jen pro sebe. Vlastně to tak úplně nejde naučit. Je to dar, se kterým se už musíš narodit.“

Petr nesouhlasil. Byl toho názoru, že naučit se dá všecko. Na povrch se ale dostavil relaxovat, ne se hádat. Lehl si do mechu vedle Samuela, dal si ruce za hlavu a zadíval se do mraků vykukujících mezi korunami stromů. Nebyl nadšený ze Samuelovi přítomnosti. Vídal ho při bojových lekcích, a to mu bohatě stačilo. Petr byl svému učiteli vděčný za spoustu věcí, byl to přeci právě on, kdo zinscenoval jejich útěk z Velemina panství. Na druhou stranu už od prvního dne, co se po tomto zmiňovaném útěku Hana v podzemním úkrytu téměř po týdnu probrala z bezvědomí, si mezi ní a Samuelem povšiml jistého napětí. Nejednou pozoroval, jak se v jeho přítomnosti nešikovně vyhýbají očnímu kontaktu. Při zmínce o něm, se Hana pokaždé snažila urychleně změnit téma. Tehdy na zámku byl přímo svědkem toho, jak si to ti dva rozdali na pohovce hned vedle něj. Tenkrát si to neuvědomil, ale už v tu chvíli se mezi nimi vytvořilo jisté pouto. Petr nikdy neviděl Hanu v takovém opojení.

   „Taky máš někdy pocit, že se tam dole dusíš?“ zeptal se Samuel a z vyfukujícího kouře vytvořil téměř dokonalé kolečko.

   „Jo. Hlavně ve chvíli, kdy myslím na budoucnost. Nemůžeme se skrývat věčně. Jednou se Velemě budeme muset postavit, a to mě děsí k smrti.“

Samuel přikývl. „Právě proto trénujeme. Aby jí nakonec jeden z nás vyrval srdce z těla. Třeba to budeš zrovna ty. Marii si odpravil na první dobrou, a to si byl pouhý člověk.“

Jeho lichotka Petrovi smrděla špetkou ironie. Rozhodl ale nechat to být.

   „Jednou jsem Velemu slyšel mluvit o ztraceném upířím věhlasu. Co se přesně v historii událo, že je upírů dnes tak poskromnu? Něco málo jsem zaslechl, ale pokaždý se tohle téma někomu podařilo smést ze stolu.“

Petrova otázka Samuela zaskočila. S odpovědí si dal na čas. „Pro upíry, je tohle téma tak trochu tabu. Je to hodně temná historie. Dnes žije jen málo upírů, co by to pamatovali a jejich vyprávění se v mnoha detailech liší. Obecně se ale ví, že kdysi nás po zemi chodilo mnohem více než dnes. Každý člověk se může množit, stačí mít sex, to upíři nemohli nikdy, proto tomu bylo vždycky tak, že oproti lidem upírů bylo málo. Nicméně měničů kdysi bylo mnohem víc. Zhruba roku tisíc ale upíři takřka ztratili schopnost množit se. Proč, to se  dodnes neví. Každopádně, když se to změnilo, zbývající upíři s touto schopností, se stali vzácní. Každý větší klan na světě si tyto jedince uzurpoval na svou stranu. Nejprve příslibem postavení, moci a majetku, později silou, když to jinak nešlo. Podobně jako někteří lidé zavírají feny v nelegálních množírnách do klecí, kde jejich jediný účel je přivádět na svět štěňata, takhle to klany začali dělat i s měniči, kterých bylo příliš málo na to, aby se vzepřeli. Vypukly války. Každý jich chtěl vlastnit co nejvíc. Pokud vím, všechno se to dělo více méně v Evropě, konkrétně ve Francii vznikl opravdu mocný klan, v čele s vládcem, tenkrát si říkal Lothar. To byl pořádnej magor. Likvidoval jeden klan po druhém až do své moci shromáždil téměř stovku měničů. Opíjel se mocí a začal budovat vojsko s úmyslem stát se jediným upírským panovníkem. Zbylé klany, větší i ty malé se proti němu sjednotili a zaútočili na jeho hrad. Byli to strašný jatka. To bylo období, kdy se většina upírů navzájem téměř vyhladila. Lothar byl po značném úsilí poražen a veřejně sťat, ještě předtím se ale odebral do cel, kde celou tu stovku pracně ukořistěných měničů do jednoho nechal pobít.“

   „Pane bože,“ uniklo Petrovi nechtěně z úst.

   „Věř mi, když řeknu, že bůh s tím neměl co dělat. Takže ve stručnosti, přesně takhle kdysi upíři ztratili věhlas. Zbývající měniči se od té doby skrývají, a tak se upíři rasa neměla jak rozrůst. Dali jsme tak šanci na rozkvět lidem, řekl bych. Každý z nás se obával okamžiku, kdy se znovu objeví někdo, jako byl Lothar. A teď tu máme Velemu. Když se nad tím zamyslíš, každý upír ví, co se tehdy stalo, a i tak za Vemelou nyní stojí mnoho z nás. Myslel by sis, že dlouhověkost nám dá moudrost, pravda ale je, že jsme nepoučitelní, zrovna jako lidi.“

Petr o tom všem nějakou dobu mlčky přemýšlel, poté se zeptal: „Podle toho, co říkáš, upíří války, panovníci, klany, jak to, že lidi o upírech nevědí?“

Samuel se usmál. „Nevědí? Jak to myslíš? Jen se podívej, co filmů se o upírech natočilo nebo napsalo knih. Projdi si někdy internet, kam až zvěsti o upírech mezi lidmi sahají. Jak jsem ale řekl, oproti lidem nás bylo vždycky málo, to stačí, abychom pro ně do dnes byli jen mýtus. Pouhý strašáci, natolik děsivý tvorové, že není možné, aby kdy existovali.“

To Petrovi dávalo smysl. To co nás děsí je snadnější připsat na vrub babským povídačkám, než čelit tomu, že by to mohlo existovat.

   „Hlavně se mě neptej, jak upíři vznikli. Proto je hodně teorií, podle mě se to ale s jistotou už nikdy nedozvíme.“

Petr se neptal, ačkoliv ty teorie by si rád poslechl. Přijal nabízenou dýmku, odmlčel se a uvelebený na měkkém mechu relaxoval rozhodnutý, že veškeré dumání nad tím, co bylo a bude, odloží na zítra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část 3: BDSM

 

Byla temná noc. Tedy v podzemním úkrytu, když nesvítila světla, upírovi připadalo, že je noc i v pravé poledne. Hana však měla na nočním stolku posazené digitální hodiny, které ukazovali pět minut po jedné ráno. Probudil ji zlý sen, respektive krvavá noční můra v tom pravém slova smyslu. Petr, za doprovodu hlasitého chrápání, vedle ní tvrdě spal. Když ho spatřila, ohromně se jí ulevilo. Třásla se a kapky potu jí stékaly po čele.

        Ve snu byla opět na Žacléřském zámku. Znovu stála před těžkou volbou, proměnit malou Rebeccu v upíra, nebo sledovat, jak její milovaný přijde o život. Tentokrát ji ale tohoto rozhodnutí nikdo neušetřil. Žádná zeď do povětří nevyletěla, žádní zachránci se na scéně neobjevili. Stejně jako kdysi, otevřela ústa v úmyslu kousnout nebohou dívku. Nedokázala to však. S pláčem dopadla na kolena a sepjala ruce v prosebném gestu. Velema však její nevyřčené žádosti nevyhověla. Pokynula Samuelovi, který jedním mocným úderem mohutného meče, usekl Petrovi hlavu. Mocný gejzír rudé tekutiny zmáchal Hanu od hlavy až k patě. Za doprovodu zoufalého, šíleného nářku, se Hana doslova topila v krvi svého milovaného, zatímco Vilém, Velema a dokonce i Samuel se škodolibě řehtali na celé kolo.

        Hana se znovu podívala na Petra, živého a zdravého, spokojeně zabaleného v peřině. Věděla, že tuto noc již nemá šanci usnout. Políbila partnera na tvář, ze skříně vytáhla bílí ručník, z minibaru Bohemia sekt, nahé tělo zahalila do županu a tiše vyšla z ubikace. V temné chodbě se rázem vytvořilo přítmí.

   „Díky Kájo.“

   „Od toho jsem tady, Hano.“

Wellness, po jedné hodině ranní, nejevilo žádnou známku upíří přítomnosti, za což byla Hana vděčná. Dopřála si desetiminutovou uklidňující sprchu, dalších dvacet minut si vychutnávala saunu s bylinkovou vůní, následoval oplach v ledovém bazénku a úplně na závěr si zalezla do bublající vířivky. Otevřela šampus a pořádně si přihnula. Děsivé obrazy stříkající krve z Petrova krku vystřídala reálná a mnohem příjemnější vzpomínka. Konkrétně slastné milování, právě na tomto místě před řadou měsíců, kdy tímto způsobem Samuelovi poděkovala za záchranu společně s trojící upírek, se kterými byla držena v cele na Velemině zámku. Zde si Hana také poprvé uvědomila, že k Samuelovi chová city. Nikoliv pouze přátelské. To ji vyděsilo. Nehodlala Petrovi opět zlomit srdce. Milovala svého partnera a nehodlala na tom nic měnit. Čím více se však Samuelovi vyhýbala, tím více po něm toužila. Jeho pohledy jasně dokazovaly, že jí tyto city opětuje. Tím si byla jistá. Nicméně stejně jako ona, se tuto skutečnost rozhodl ignorovat. Oba zkrátka mlčeli. Ticho po pěšině.

        Hana byla rozhodnutá opít se. Potřebovala se zbavit strachu. Když zrovna v myšlenkách nebyla nevěrná, nebo se nekoupala v krvi svého partnera, myslela na Velemu, Viléma, armádu, které budou muset čelit, pokud selže a nějakým zázrakem nepřiměje bělovlásku vzdát se své idey. Alkohol však nepomohl. Haně připadalo, že je to spíš naopak. Čím více byla opilá, tím více se bála. Když přišlo na slzy, odložila poloprázdnou láhev, našla si ve vířivce pohodlnou pozici a pootevřela stehna. Orgasmus upírovi obvykle přinesl úlevu jak fyzickou, tak duševní, proč to tedy nezkusit. Fungovalo to. Vzrušení zahubilo obavy. Prsty se hladila v rozkroku, na prsou a hlasitě oddechovala. Když už bylo téměř dokonáno, náhle se zarazila. Něco zaslechla. Jako by někdo cosi zvolal. Nebyla si tím ale jistá. Stiskem tlačítka vypnula bublání a naslouchala. Teď to uslyšela znovu. Šlo to odněkud z dálky. Nedokázala však určit, co to přesně je. Silné stěny podzemního komplexu vzdorovaly i upírskému sluchu. Vstala a prošla skrze sprchy až do šaten. Na mokré tělo si oblékla bílí voňavý župan a vyšla z wellness.

Opět to zaslechla, tentokrát o něco intenzivněji. Vyběhla schody o patro výše a zastavila se ve společenské místnosti s šachovnicovou podlahou. Zde jí už došlo, co se děje. Někdo křičel. Byla to žena, tím si byla nyní jistá. Ozývalo se to z dlouhé chodby na konci místnosti. Hana se dala do běhu. Kája osvětlil chodbu a ona spatřila několikery dveře. Pokud si dobře pamatovala, tak zde by měly být pouze sklady. Nikdy neměla tedy důvod chodit sem. Chodba však byla čímsi podivná. Na pravé straně Hana viděla, jedna, dva tři, čtyři, celkem patery dveře v pravidelném odstupu několika metrů. Na levé straně však stály pouze jedny, zhruba uprostřed dlouhé stěny, to Haně připadlo zvláštní.

Ženský hlas se ozval znovu. Tentokrát byl jasně rozpoznatelný. Byl to křik, bolestný. Někomu se dělo něco zlého. Hana pospíchala k prvním dveřím napravo. Zamčeno. Zkusila druhé, ale výsledek byl stejný. U prvních a zároveň jediných dveří po levici se zastavila, když se řev ozval znovu. To bylo ono. V místnosti za nimi někdo někomu ubližoval. Hana zalomcovala klikou, když se dveře neotevřeli zabušila na ně pěstí.

   „Haló! Co se tam děje?! Stalo se vám něco?!“

Nikdo neodpověděl. Hana volala a bušila dál. Znovu ten křik. Netušila, o koho jde, bylo jí však jasné, že potřebuje naléhavě pomoci. V zoufalství ucouvla pár kroků až ke zdi za sebou, připravena rozeběhnout se a svou upíří silou se pokusit dveře vyrazit, když v tom, jen kousek vlevo od ní, se náhle ve zdi objevil otvor. Hana se zarazila a zírala na to místo jako paralyzovaná. Otvor připomínal okno, ne ale tak jak ho znala. Obdelník ve zdi, který tam ještě pře malou chvílí nebyl, jakoby podivně zrněl. Hana náhle pochopila, když se skrz otvor podívala do místnosti za zdí. Většinu moderní techniky, kterou v podzemí Nicol využívala už znala, průhledné zdi, to ale byla novinka. Přestalo ji to trápit ve chvíli, kdy v okně, zahlédla Nicol. Oblečená byla v jakémsi koženém oblečku, odhalující podstatnou část těla, včetně intimních partií. Klečela na dřevěném podstavci, hlavu a ruce jí svíralo… Hana náhle pochopila. Byla zamčená v kládě. Dokonalá imitace té středověké. Hana si v úleku přiložila ruce na ústa, když se ozvalo plesknutí, Nicol vykřikla a v bolesti zkřivila tvář. Jejího mučitele Hana okamžitě poznala. Samuel. Stál hned za ní, nahý, s černým bičíkem v ruce. Ozvala se další rána, při které se scéna opakovala.

        To, co viděla bylo šokující, zároveň se jí však, dnes už podruhé, znovu ohromně ulevilo, když ji došlo, že si ti dva pouze hrají. Definitivně ji v tom utvrdil Nicolin vzrušený výraz poté, co ji na zadek dopadl bičík znovu.

   „Dva.“ Plesk. „Tři.“ Švih, plesk. “Čtyři, pět.“

Nicol poslušně počítala dál. U čísla deset Samuel s bitím přestal, obešel kládu a přátelským tónem promluvil k Nicol: „Bravo, třetí sérii máš za sebou. Jakou odměnu si zvolíš nyní?“

Nicol se zalesklo v očích. Slzy jí bolestí stékaly společně s řasenkou po tvářích. „Chci tvůj šikovný jazyk.“

Samuel zelenovlásce přání ochotně vyplnil. Znovu obešel kládu, klekl si na kolena a zabořil obličej do jejího rozkroku. Hanu bodl osten žárlivosti. Zároveň jí však tento nečekaný výjev rozproudil krev. Cítila, jak tam dole intenzivně zvlhla. Opřela se zády o stěnu a dívala se.

Jak to, že zeď zprůhledněla? Poručila to Kájovi Nicol? Patrně musela, bez jejího příkazu by to určitě neudělal. Vidí i oni mě?

Na nic z toho Hana neznala odpověď, to jí však vzápětí přestalo trápit. Nicol se zrychlil dech, při čemž ji z hrdla sem tam unikl milostný sten. Hana si pomalu rozepla župan. Chvíli si vzrušeně dlaněmi hladila stehna a bříško, až začala tam, kde prve ve vířivce přestala. Nicol své dosažení vrcholu oznámila blízkému okolí intenzivním zvoláním boha. Ztěžka oddechovala, prsty v doznívající euforii zatínala v pěst. Nastalo ticho, ve kterém dominant i subina pozvedli hlavu a skrze otvor ve zdi, pohlédli na svého diváka. Hana strnula. Oba se usmáli.

   „Klidně se přidej Hani, jestli máš chuť. Kájo otevři jí.“

Sekundu nato zámek v jediných dveřích v dlouhé stěně chodby cvakl. Hana uvažovala. Tyto hrátky doposud neokusila. Lákalo jí to, a to hodně, vzhledem ke skutečnosti, že bičík držel v ruce právě Samuel. Rozum ji nabádal, že by se mu měla spíše vyhýbat. Pohlédla přímo na něj. Svaly se mu se rýsovaly na pažích i na břiše, úd měl v plné pohotovosti. Pronikavýma očima na ní upíral dychtivý pohled. Pokud projde těmi dveřmi, znovu ho pocítí, co by milence. Vlastně více než to. Byla by jeho subinka. Měl by ji plně ve své moci, oddanou mu na milost a nemilost. To bylo příliš lákavé sousto, než aby odmítla.

Dala se do kroku. Prošla dveřmi, které za ní Kája vzápětí opět uzamkl. Ocitla se v obrovské místnosti. Červené stěny pokrývala halda zavěšených pomůcek, jako biče, důtky, plácačky, rákosky, svorky, také celé bondážní sady, řetězy, lana, pouta, pásky. Viděla také různé masky, oblečky, kožené, vinylové, latexové, dále různá šimrátka, roubíky, obojky, vodítka, pásy cudnosti a hromada dalších věcí, o kterých netušila, k čemu slouží. Vše v různých druzích a velikostech. V policích vpravo stál celý arzenál ženských pomocníků, plastových, silikonových i gumových, vibrátory, dilda, pripíňáci, venušiny kuličky a tak podobně.

Uprostřed místnosti na černém koberci s třásněmi spatřila další dvě klády, žebřiny s připravenými pouty na ruce i nohy, dvě klece, z nichž jedna dokonce vysela na řetězu upevněném ve stropě, polohovací stůl s podivnými otvory, nějaké kříže, houpačky, prapodivná křesla a stroje. Hana se ocitla ve zcela neznámém světě.

   „Neboj se a pojď dál, poznáš něco nového. Samuel je v tom jednička. Bude na tebe na poprvé hodný, že je tomu tak?“

Muž přikývl. Hana, odhodlaná prožít nejzajímavější noc ve svém v životě, nechala na podlahu spadnout župan. Samuel k ní pomalu přistoupil, políbil jí na rty, následně ji zcela nepřipravenou mohutnou dlaní pleskl silně přes zadek. Sykla bolestí, která však byla kupodivu příjemná. Nečekaným přívalem vzrušení přivřela víčka a skousla si dolní ret. Samuel si před ní klekl na kolena, uchopil jedno z jejích chodidel, potom druhé, načež ji oblékl kožené kalhotky se dvěma otvory. Znovu se postavil a zkousl Haně jednu z bradavek. Opět zasyčela bolestí. To samé jí provedl u druhého ňadra. Když se jí bradavky vytvarovaly do maximální velikosti, ze stěny opodál dominant sundal malé svorky s rolničkami, které ji následně na bradavky připevnil. Udělal to tak rychle, až se neubránila výkřiku. Když bolest částečně odezněla, vyprostil Nicol z klády, na to pokynul své nové subině, aby zaujala její místo. Když Hana zaváhala, Nicol jí zakroutila jednou ze svorek na prsu. To Haně stačilo, aby uposlechla. Klekla si na kolena na podstavec. Do prostředního otvoru položila krk, do dvou malých na krajích zápěstí. Vrchní část klády se spustila, zacvakla a omezila Hanu v pohybu.

        Čekala bolest. Myslela si, že jí na zadek každou chvíli dopadne bičík, důtky nebo něco podobného. Namísto toho však v rozkroku pocítila prsty. Byly silnější a nehty měli krátké. Patřily Samuelovi. Jak mile je v sobě pocítila hlouběji, zasténala. O malou chvilku později již napínala svaly ve stehnech a nekontrolovaně krotila zadečkem, jak se blížila orgasmu, když v tom se to stalo. Úder ji zaskočil zcela nepřipravenou. Na levou půlku hýždě ji dopadlo cosi plochého. Samuelovi prsty nepřestávaly pracovat, a spolu s intenzivní bolestí od rány plácačkou, ji přiváděl nepoznané blaho. Místností se ozvalo další plesknutí. Hana vřískla. U její hlavy se náhle objevila Nicol. Poklekla k ní v koženém bodýčku, usmála se a do ucha jí zašeptala: „Musíš počítat do deseti, jinak bude začínat stále od nuly. Když vydržíš deset, přijde odměna. Takhle to on dělá.“

Hana se touto radou rozhodla řídit. „Jedna.“ Plesk! „Dva.“ Plesk. „Tři!“

Samuel mezi jednotlivými údery záměrně prodlužoval, nebo naopak ubíral na intenzitě i prodlevě. Hana tak netušila, s jakou silou a kdy plácačka na její zadek dopadne, což zvyšovalo napětí a tím i vzrušení z prožitku. U čísla sedm prsty dominanta znehybněly. Poslední tři údery byli natolik silné, až se haně spustili z očí slzy. Nicol kontrolovala situaci, připravená celou záležitost ukončit, pokud by to na Hanu bylo příliš, to se však nestalo. Hana si hrátky náramně užívala. Po první sérii deseti ran se před ní objevila Samuelova tvář. „Bravo, máš za sebou první desítku. Tvá odměna?“

Hana se na okamžik zamyslela, bylo to však zbytečné. Věděla dobře, co chce. „Chci tě v sobě. Hned!“

Samuel se pousmál. Obešel kládu a tvrdě do ní pronikl. Vrcholu Hana dosáhla do půl minuty.

        Tu noc se toho v podzemní mučírně odehrávalo opravdu hodně. Hana vydržela dalších sedm sérií, než ji Samuel konečně z klády osvobodil. Následně se ve třech pomilovali hned pětkrát za sebou. Nejen Samuel, ale i Nicol se ukázala jako dokonalá bisexuální milenka. Během hrátek použili i několik hraček. Speciální vibrátory, kuličky, Nicol si zejména libovala v roli muže s opravdu macatým přípínacím pomocníkem, při čemž si Hanu prostřídali v mnoha polohách. Hana prožila svou nejintenzivnější sexuální noc ve svém doposud krátkém životě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část čtvrtá: Milenecký souboj

 

Petr po sérii úderů, kdy se marně snažil zasáhnout soupeře pěstí či loktem, náhle udělal něco, co nikdo z přítomných nečekal. Nadlidskou rychlostí provedl kop s otočkou a botou udeřil Samuel do tváře. Svalovec se skácel k zemi. Místnost utichla. Asi dvacítka přítomných upírů jen mlčky pozorovala Petra. Hana přestala vrhat noži na terč a obdivně ke svému partnerovi vzhlédla. Petrovi neušel ustaraný pohled, jenž nejprve vrhla po jeho soupeři, který se vzápětí postavil na nohy.

Nicolas s pobaveným výrazem ve tváři začal hlasitě tleskat. „Skvělý, rychle se učíš Petře.“

Samuel si prsty párkrát promnul čelist, pak přimhouřil obočí. „Tohle v naších lekcích nebylo. Kde ses to naučil?“

Petr se provinile ušklíbl. „Mám rád Walker Texas Ranger. Promiň, nechal jsem s unést. Neublížil jsem ti?“ pronesl na oko ustaraně, fakt, že Samuela poslal prvně k zemi ho ve skutečnosti náramně těšil.

Tentokrát se ušklíbl Samuel. „Musel bys ještě vypít hodně mlíka, abys mi dokázal ublížit.“

Petra jeho slova popudila. Otevřel ústa v úmyslu pronést nějakou neuváženou urážku na soupeřův účet, Nicolas, bojový mistr a Samuelův učitel, který správně vytušil napětí mezi nimi, ho však zastavil: „Umění beze zbraně začínáš ovládat. Pozoroval jsem tě na střelnici, a musím s radostí říct, že i tam sis nevedl špatně. Ještě jsem ale neměl tu čest, vidět při souboji s noži. Jak si stojíš v tomto směru?“

Petr, nespouštějící oči ze Samuela, pouze pokývl rameny, ačkoliv věděl, že s noži doposud trénoval jen pár lekcí. Představa, že Samuela při cvičném souboji například omylem řízne, ho přitahovala. „Můžeme to zkusit,“ pronesl s očividnou výzvou na jazyku, Samuelovi po jeho slovech na okamžik potemněly oči.

Nicolas se rozchechtal. „Vy dva? Ne. Jak se tak na vás dívám, ještě byste se nám tu pobodali. Jen hezky vychladněte.“

Podíval se na Hanu. „Co kdybyste to spolu zkusili vy dva?“

Hana s Petrem na Nicolase vytřeštili oči takřka zároveň.

Kudrnatý, co se Petr dozvěděl, tak téměř šestisetletý upír se na nováčky nepřestával usmívat. „Díváte se na mě, jako bych řekl něco nepatřičného. Chápu, tohle není jako trénovat v posteli, kde vám to spolu určitě jde dobře.“ Zazubil se.

Hana, netušící, co tím Nicolas sleduje, kývla rameny a odhodlaně vykročila vpřed. „Vlastně proč ne, nikdy jsme to nezkoušeli, jsem zvědavá, co dokážeš.“

Petr chvíli váhal, nakonec se usmál. Došel k nejbližšímu terči, vytáhl dva nože a ve vzdálenosti několika metrů se postavil čelem ke své partnerce. „Natrhnu ti zadek miláčku,“ řekl a zaujal bojový postoj.

   „To si v noci klidně nechám líbit, kocoure. Jestli toho ale budeš schopnej, po tý nakládačce, kterou teď dostaneš…“

   „Wohoo!“ zvolala Nicol na celou halu, „Tisíc euro na Hanu!“

Nicolas se znovu zazubil. „A já si vsadím proti tobě litr na Petra. Nezklam mě kamaráde.“

Zatímco další přítomní upíři hlasitě vyvolávali sázky, Samuel se pouze posadil na lavičku u zdi a mlčel.

Nicol došla do středu místnosti a pozvedla ruce vzhůru. „Dámy a pánové, tohle jsme tu ještě neměli. Partner proti partnerovi. Milenecký souboj!“

Upíři propukli v jásot.

Nicol, která si dění náležitě užívala, pokračovala: „Pravidla nejsou. Tohle je pouliční souboj. Jsou obě strany připraveny?“

Oba soupeři přikývli.

   „Do boje!“

Hana na nic nečekala. Napřáhla se a mrštila jeden z nožů přímo proti Petrově hlavě. Vrhání jí šlo skvěle. Dala si samo sebou dobrý pozor, aby Petra zasáhla pouze rukojeť, v případě, že by se noži nestihl vyhnout. To se však nestalo. Stačil to tak tak. Uhnul s hlavou na stranu a obdivuhodně zíral na dřevěná vrata za sebou, kam se čepel zabodla. Té chvilky nepozornosti Hana využila. Vyrazila kupředu, v mžiku stála u soupeře, a jedním mocným kopem podtrhla Petrovi nohy. Plácl sebou o podlahu jako kuželka, která proti bowlingové kouli nemá sebemenší šanci. Dav znovu zajásal.

        Hana v útoku nepolevovala. Se zbývajícím nožem se rozpřáhla ku podlaze. Rukojeť ale Petrovo čelo opět minula. S hlasitým plesk narazila pouze o parkety. Petr, který pochopil, že souboj jeho partnerka nebere na lehkou váhu, se nadlidskou rychlostí před ránou odkulil stranou, jako nindža z leže vyskočil na nohy a ocitl se za jejími zády. Stačil mu nyní naznačit pouze jediný úder nožem směrem k Hanině lebce, aby bylo jasné, kdo zápas vyhrál, namísto toho, jí však jen silně pleskl přes zadek. Hana, která doposud v kleče se svírajícím nožem v ruce zmateně hledala soupeře se po úderu komicky rozplácla na parketách. Upíři se rozchechtali.

Rychle se zmátořila, okamžik na to stála dvojice znovu přímo proti sobě.

   „Vzdej to lásko. Zkusíme to jindy, až budeš víc připravená, hm?“

Hana reagovala opětovným útokem. Máchala s nožem na všechny strany s pečlivě načasovanou a dobře nacvičenou kombinací úderů. Na rozdíl od Petra, ona boj s noži pravidelně s Nicol trénovala, nebylo pro ni tedy překvapení, když o chvíli později, jeden z opravdu mocných úderů Petr nestačil vykrýt. Rukojeť jejího nože praštila Petra přes prsty, načež s hlasitým „Au!“ upustil jeden z nožů na zem. Pokusil se ho zvednout, Hany koleno ho v tom okamžiku udeřilo do brady a situace se otočila. Nyní měla druhý nůž zpět, zatímco on proti ní stál pouze s jedním.

        Boj pokračoval. Petr se nezmohl na nic jiného než na obranu. V boji beze zbraně, by Hanu dozajista porazil, s noži však měla navrch ona, to bylo evidentní. O minutu později, máchla s jednou z čepelí proti soupeřově pasu a špičkou nože mu přeťala pásek a zároveň ufikla knoflík. Někteří s přihlížejících upírů se smíchem téměř zalkli, když Petrovi šortky dopadli na podlahu. Ohromeně na ně zíral. Netušil, že je Hana s noži až tak dobrá. Hanba ho nefackovala dlouho. Usmál se, aby dal najevo, že celou situaci bere s humorem a od pasu dolů oblečený pouze v červených boxerkách znovu zaujal bojový postoj. Hana uznale přikývla, ačkoliv přesně tohle od něj čekala. Moc dobře věděla, že se její milý nevzdává.

        Petr dal do dalšího boje všechno. Tančili kolem sebe, zatímco čepele, respektive rukojeti nožů, nepřáli se navzájem zranit, protínali vzduch těsně kolem jejich těl, jak se úderům vyhýbali. Hana znovu vrhla jeden z nožů proti soupeři. Bylo to však neopatrné. Stála příliš blízko, a samotný vrh její tělo v následném manévru na okamžik zpomalil. Petr toho využil. Vyhnul se noži pouze hlavou, to už byl však v běhu. Udeřil Hanu nožem přímo do tváře. Jak se ale snažila vyhnout, rukojeť sklouzla a čepel jí ostrou hranou přejela po levém uchu. Petr se zarazil, když spatřil krev. Dav utichl. V místnosti nastalo hrobové ticho. Hana se zaúpěním poklekla na jedno koleno, dlaní se držela za ucho.

   „Jak si mohl? Tomuhle ty říkáš někoho milovat?“

Petr na ni šokovaně hleděl. Odhodil nůž a přispěchal k ní. „Hani promiň mi to, já nechtěl…“

Přesně v ten moment, se Haně ve tváři objevil široký škodolibý úsměv. „Poseroutko.“

Její koleno vylétlo vzhůru přímo proti jeho bradě, když se k ní skláněl. Prolétl se dobré dva metry, než padl zády na podlahu. Když otevřel oči, spatřil Haninu pěst svírající nůž přímo nad svým čelem.

   „A máme tu vítěze dámy a pánové!“ oznámila Nicol a vypukl povyk. Upíři tleskali a provolávali vítězi slávu. Hana podala svému partnerovi ruku a postavila ho zpět na nohy. Petr vrtěl hlavou, usmíval se však. „Ty seš ale vyčůraná. Dobrej blafák, to přiznávám, už mi to ale nikdy nedělej, opravdu jsem se bál, že jsem ti něco udělal.“

Políbili se, pak společně pozvedli sepjaté ruce.

   „Teda takhle zajímavej zápas tu určitě dlouho nikdo neviděl. Blahopřeju Hano. A ty nekoukej, kvůli tobě jsem přišel o tisíc euro.“

        O hodinu později už tělocvična zela prázdnotou. Jen Hana dál neúnavně vrhala nože na terč. Těšilo ji, že vyniká alespoň v této disciplíně, když ne v tom, v čem by skutečně měla. Zajatý Velemin špión, navzdory její snaze, doposud neprozradil jediné tajemství druhé strany. Hanu tento nezdar náležitě užíral.

   „Už toho nech. Pojď, napijeme se,“ ozvalo se jí náhle za zády.

Neochotně poslechla. Posadila se vedle Nicol na lavičku a přijala nabízený koktejl. „Co to je?“

   „Bloody Mary s dvojitou náloží vodky. Můj oblíbený.“

Hana pohlédla na rudou tekutinu s odporem. Bloody Mary, byla Mariina přezdívka na internetové erotické seznamce amateuri.com. Tam to všechno začalo. Mlčky odložila sklenici stranou.

Následné ticho prolomila Hana otázkou, pro kterou už dlouho hledala vhodnou příležitost: „Vím, že je to pro tebe nepříjemné téma, jestli nechceš neodpovídej, chtěla bych se ale zeptat, jak to tenkrát bylo mezi tebou a Marií? Manipulovala s tebou pomocí schopnosti, kterou teď vládnu já?“

Čekala by, že si dá Nicol s odpovědí na čas, zelenovláska si však jen narovnala růžovou ofinu, padající jí do čela a bez jakékoliv bolesti v hlase řekla: „Určitě. Bývali jsme opravdu dvojka. Nerozlučitelná. Bože, jak já ji milovala. Byla jsem ale slepá. Růžové brýle můžou trvat celá staletí, věřila bys tomu?“

Hana nereagovala.

   „Obě jsme byly měniči. Skrývaly jsme se před světem na podobných místech, jako je tohle. Jo, občas jsme přizvali pár důvěryhodných upírů na návštěvu, měkdy jsme i cestovaly, což ale bylo riskantní, po většinu času jsme byly jen sami pro sebe a nevadilo nám to. Tedy mě ne. Marii to časem vadit začalo. Mluvila o svobodě jako o cíli, kterého chce dosáhnout. Já věděla, že je to pouze sen. Vždycky se najde někdo, kdo nás bude chtít zneužít. Pak mi řekla o své schopnosti. Několikrát mi to i názorně předvedla, to už ale víš, i to, že jsem to na její naléhání tajila. Má největší chyba v životě. Co už ale nevíš je to, že mi o svém plánu předhodit Velemě měniče výměnou za svou svobodu řekla.“

Hana vytřeštila oči. „Cože? A proč si nezasáhla?“

   „Nech mě to doříct. Strašně jsme se kvůli tomu pohádaly. Do svého plánu chtěla zapojit i mě. Získat svobodu pro nás obě. Původně chtěla zradit měničů více, znaly jsme jich desítky, když ale viděla, jak jsem reagovala, pochopila, že to bude muset podniknout sama. Jsem si jistá, že právě v tu chvíli na mě použila čáry máry. Musela, jinak bych se ji, i navzdory lásce k ní, pokusila zastavit.“

Hana pomalu zavřela oči v pochopení. „Rozumím. Skrze svou schopnost tě přiměla o jejím plánu mlčet.“

Nicol přikývla. „Má vůle byla silná, ale Marie v tom byla už hodně zkušená. Jednou v narvané restauraci přiměla desítky lidí najednou, aby se prostě sebrali a odešli. Pralo se to ve mně, nedokážeš si představit jak moc. Nakonec jsem ten vnitřní boj vyhrála a pověděla svým přátelům všechno, to už ale bylo dávno pozdě. Marie moc dobře věděla, že v takto pro mě důležité věci, nebude její schopnost působit věčně. Narychlo kontaktovala asi desítku měničů s falešnou zprávou, že jejich skrýše byli vyzrazeny a že se se všemi chce sejít ohledně budoucího řešení, aby se už něco podobného neopakovalo. Skočili na to jen tři. Holky, které nám v tu dobu byli celkem blízko, které jsme měly moc rádi.“

Hana věděla, že má na mysli Veroniku, Natálii a kudrnatou Michaelu. Tři ženy, které ona sama prvně potkala ve vězení na Velemině panství.

   „Dál už příběh znáš. Na místě setkání na ty tři nebožačky namísto Marie čekali Veleminy stoupenci. Zajali je a Marie tak dostala svobodu a plnou Veleminu ochranu. Samozřejmě, jak jsem ti už jednou říkala, i k tomu musela použít svou schopnost. Velema by jinak jejich dohodu nedodržela a Marii by si držela pod zámkem samo sebou taky. Marie mi zlomila srdce Hano. Pouto, který mezi námi dvěma panovalo, bylo neobyčejný. Dodnes nemohu uvěřit tomu, že toho byla schopná.“

Hana konejšivě uchopila Nicol, které se po tvářích spustili pramínky slz, za ruku. „Děkuju, že si mi to pověděla.“

Nicol se jen pousmála. „Když jsme u toho svěřování, nechceš mi říct, co trápí tebe?“

Hana dlouho mlčela, nakonec špitla: „Zasekla jsem se. Nedělám žádné pokroky.“

   „Hani, dokázala si toho za pár měsíců spoustu, to mi věř.“

Zavrtěla hlavou v nesouhlas. „Nemluví. Myslím ten zajatec. Zkouším to každý den. Snažím se ho přimět, aby nám pověděl, co má Velema v plánu ale nic. Když už to vypadá, že se chce něco říct, nakonec vždycky jen sklapne a nastane ticho. Je to tak frustrující.“

Nicol přikývla. „Věřím, že je. Poradila jsem ti, co jsem mohla. Víc jsem se skrze Marii nedozvěděla. Teď je to už bohužel jen na tobě, aby si přišla na způsob, jak svou schopnost posílit. Věř mi ale, že je to možný. Vím to stejně tak s jistotou, jako to, že ten hajzl v cele něco ví. Něco, co mu loajálnost k Velemě silně brání vyzradit. Tak silně, že prozatím ani ty nejsi schopná ho zlomit. Prozatím Hano. Podaří se ti to.“

Nyní to byla Hana, kdo uronil pár slz. Podívala se Nicol do očí. Byla krásná, inteligentní a velice charismatická. Políbila ji. Nicol se nebránila. Zelenovlásku Hana rovněž velice přitahovala.

   „Zopakujeme si nedávnou noc? Víš, hodně jsem zlobila, potřebovala bych zase naplácat.“

   „Předpokládám, že u toho budeš chtít i Samuela, že?“

To nebyla odpověď, jakou Hana čekala. Napřímila se na lavičce a zvědavě si Nicol změřila. „Žárlíš?“

Rozesmála se. „Jestli žárlím? Ne Hano. Už dávno jsem se smířila s tím, že se Samuelem jsme a budeme pouze přátelé, i když je pravda, že v minulosti jsem to chtěla jinak. Nebojím se to přiznat. Tady ale teď nejde o mě.“

Hana se zamračila. „Nerozumím, já…“

   „Ale rozumíš. Ty a Samuel. Házíte po sobě očka jako dva zamilovaní puberťáci. Kde kdo si toho už všiml a myslím, že Petr už taky něco tuší. Musíte toho nechat, dokud je čas. Rozumím ti moc dobře, Samuel je úchvatný, velice schopný a statečný chlap. To ale Petr taky. Nevšimla sis snad napětí mezi nimi? Nepřeju si, aby se ti dva do sebe pustili. Na to tu teď není prostor. Máme před sebou daleko závažnější věci, musíme spolupracovat, a ne mezi sebou vyvolávat rozpory. Zejména ty se musíš soustředit primárně na svůj úkol. Třeba je to právě nešťastná láska, která ti brání v úspěchu s naším zajatcem.“

Hana se odmlčela. Veškeré sexuální napětí rázem vyšumělo. Když zvážila vše, k čemu ji Nicol nabádala, postavila se se slovy: „Nemusíš se bát. Miluju Petra nadevšechno a neudělám nic, co by naši věc mohlo ohrozit.“

Následně se vztyčenou hlavou odešla z místnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část pátá: Dáma řekla NE

 

Hana se muži naproti zadívala přímo do očí. Netrpěl, tedy alespoň ne fyzicky. Zajatý Velemin špeh pravidelně pil krev, v cele měl pohodlnou postel, toaletu a pár knih. Opakovat v myšlenkách věty typu: „Prozraď mi, co víš. Pověz, co má Velema v plánu. Chceš mi to říct. Toužíš se zbavit jejího vlivu. Uleví se ti, když mi povíš všechna tajemství.“, nadále nemělo smysl. Hana věděla, že na to musí jít jinak. Neměla však tušení jak. Nicol jí ve výslechové místnosti pozorovala přes okno, které se z vnitřku jevilo jako zrcadlo. Myšlenky číst neuměla, netušila tedy, že Hana vězněnému upírovi v mysli aktuálně nesděluje vůbec nic. Snažila se do zajatce vcítit. Soustředila se na jeho rozpoložení, výraz ve tváři a především oči, ze kterých nespouštěla pohled. Trvalo to dobrých pět minut, když v tom, se to stalo. Jako by se jeho pocity rázem vlily do ní samotné. Cítila strach a zmatek. Muž sváděl vnitřní boj, kde obě strany byly takřka vyrovnané. Toužil Haně povědět všechno, co ví. Nebyla to loajalita k Velemě, co mu bránilo mluvit. Byl to strach. Představy toho, co by mu bělovláska provedla, kdyby zde cokoliv z jejich úmyslů vyzradil, byli téměř nesnesitelné.

        Hana cítila, jak ve své mysli proniká hlouběji do upírova těla. Slyšela, jak mu žilami pulzuje krev. Byl si vědom její přítomnosti v něm samém. Srdce mu divoce tepalo, když Hana jeho směrem vyslala první konkrétní myšlenku.

Nemusíš se mě bát. Nejsem Velema. Semnou jsi v bezpečí. Ochráním tě před ní.

Následně se Haně podařilo něco, co nikdy předtím nedokázala. Do jeho mysli vyslala obraz, ve kterém společně leželi za slunečného dne nazí v trávě na kraji lesa. Nesouložili. Muž jen bezhnutě ležel na zádech, zatímco se Hana k němu láskyplně tiskla. Teplo, které její nahé tělo vydávalo, mu bylo velice příjemné. Prsty pravé ruky mu přejížděla po porostlé hrudi a rty mu sotva slyšitelně šeptala do ucha: „Jsi v bezpečí. Nemusíš se ničeho bát. Jsem tu s tebou a nechystám se odejít. Je tu příjemně, viď že jo? I mě je s tebou krásně. Nechceš, aby tahle chvíle skončila a nemusí. Stačí jen, když mi povíš, co tě uvnitř tolik tíží. Pokud to uděláš, pocítíš obrovské blaho, úlevu, a tenhle okamžik už nikdy neskončí. Jsme přátelé. Pamatuj na to. Přátele si říkají všechno.“

Obraz se náhle rozplynul. Oba se znovu ocitli ve výslechové místnosti. Hana, překvapená sama sebou z toho, co zde právě předvedla, se dychtivě zadívala na muže před sebou. Seděl na židli a oči mu zmateně těkaly sem a tam. Hana polkla, když pootevřel ústa. „Já… Chtěl bych říct…“

Dál nic. Svěsil hlavu ke kolenům, a znovu mlčel.

Hana nadále nedokázala potlačovat vztek. Vyskočila na nohy až židle, na které seděla, odlétla vzad. Praštila pěstí do stolu, ten se okamžik na to rozpůlil ve dví. Vystřelila z výslechové místnosti tak rychle, až to vypadalo, jako by tam jednou stála, a vzápětí byla pryč. Prostě zmizela.

        Nicol o chvilku později našla Hanu sedět na podlaze chodby zády opřenou o zeď. Posadila se vedle ní. „Nevzdávej to. Lepšíš se. Vem si, jak si se předvedla předevčírem.“

Hana věděla, že má pravdu. Přede dvěma dny, Samuel dostal echo, že malý klan čítající šest upírů, přejel hranice a míří na Žacléřský zámek jako Velemina posila. Poblíž Prahy obklíčili černou dodávku třemi osobními automobily, čímž je přinutili zastavit. Hlava klanu, jistý George, nebyl ochotný proti přesile bojovat. Zároveň se mu však nabídka přidat se k boji proti Velemě nezamlouvala. Namítal, že je to holé šílenství. Pak si ho vzala do parády Hana. Během několika málo minut ho svou schopností přiměla změnit názor ne zcela pravdivými argumenty, jako že proti Velemě stojí již celé zástupy a že bělovláska je jen další Lothar, a podobně i dopadne. Jak mile George přijal jejich nabídku, zbylé členy již nebylo nutné přemlouvat.

Hana pouze přikývla na souhlas.

   „Tak vidíš, už teď děláš velké věci, a to je teprve začátek. Běž se prospat. Zkusíš to zase zítra. Nakonec povolí, uvidíš.“

Hana poslechla. Cítila se vyčerpaná. V dlouhé chodbě u ubikací, narazila na Nicolase. Byl opilí a zcela nahý. V rukou svíral dvě flašky sektu. Hanu tento výjev zaskočil. Nikdy bojového mistra nahého neviděla. Úd se mu pohupoval mezi stehny, sahající téměř ke kolenům.

   „Pořádnej macek, co?“

Hana to nekomentovala. Neměla na podobné řeči náladu. Namísto odpovědi na Nicolase upřela rozhněvaný pohled. „Jasně jsme se tady všichni domluvili, že nahota a veškeré sexuální hrátky se budou odehrávat za zavřenými dveřmi. Máme tu dítě, proboha! Rebecca se i teď v noci často budí a vychází ven z pokoje. Co kdyby tě tu takhle potkala, hm?“

Nicolas se zarazil. „Hmm, pravda, na to jsem nemyslel. Došly mi na pokoji bubliny, tak jsem vyrazil dolů pro další. Měl jsem si vzít župan. Promiň Hani, nezlob se. Dobrou noc,“ pronesl podnapilým tónem, na to zavrávoral. Upadl by, kdyby mu v tom Hana nezabránila. Doprovodila ho až ke dveřím jeho ubikace. Když Nicolas otevřel, Hana se nestačila divit.

Uvnitř pokoje zahlédla trojici bývalých spoluvězenkyň. Veronika, Natálie a kudrnatá Michaela stály na prostorné manželské posteli, a soudě podle jejich motoriky, posilněné alkoholem skotačily do rytmu jakési, pro Hanu neznámé rockové písničky. Všechny tři na sobě měli různobarevné samodržící punčochy. Pouze punčochy, nutno dodat.

   „Kájo, líbí se ti moje prsa?“ zvolala Veronika kamsi ke stropu, jako by právě tam měl být Kája fyzicky přítomen.

   „Vaše tělo má nepochybně dobrou kondici Veroniko, a to obdivuji. Jsem ale pouze počítač, nejsem tedy schopen cítit lidskou sexuální přitažlivost. Na vaší otázku tedy nemohu odpovědět.“

Natálie se po jeho odpovědi rozchechtala.

   „Pche, a co její prsa?“ pokračovala Veronika, na to uchopila Natáliino levé ňadro do dlaně a rty nasála jeho bradavku.

   „Stejná odpověď Veroniko.“

V tom si kudrnatá Michaela všimla Hany. „Ahoj Hani, pojď přidej se k nám.“

Hana se chystala zdvořile odpovědět, že dnes nemá dobrou náladu, a půjde si raději lehnout, nestačilo to však udělat. Nicolas pozvedl dvě láhve sektu  nad hlavu a holky jeho gesto přivítaly hlasitým: „Pártyyyy!“

Hana se rychle ztratila. Po pár krocích stála přede dveřmi své ubikace. Věděla, že se za nimi nachází Petr, a že se bude ptát, jak se zajatcem pokročila. Znovu ji dostihla frustrace. Nechtělo se jí o tom mluvit. Přepadla ji ze svého opětovného nezdaru v této věci tak mocná úzkost, až jí slzy vytryskly z očí. Chtěla být sama. Sešla o dvě patra níže a posadila se na schody u vstupu do wellness. Plakala. Kapky slz, padajících jí ze tváří, se rozprskávaly o mramorový schod pod jejími koleny.

        O chvíli později sebou prudce trhla, když vzadu na krku, pocítila teplý dech. Byl to Samuel. Připlížil se k ní jako duch, pomocí své schopnosti být v pohybu takřka neslyšitelný, když se mu zachtělo.

   „Bože můj Samueli, vyděsil si mě k smrti.“

   „Promiň Hani, to jsem nechtěl. Copak se děje, že pláčeš?“

   „Já… Jsem na dně, nedaří se mi…“

Hana se zastavila v polovině věty, když na svém krku pocítila jeho ústa a v zádech stopořené mužství. Samuel si sedl na schod přímo za ní a pánev jí obejmul svými stehny. Hana zasténala, když dlaněmi uchopil její ňadra. Otočila k němu hlavu a začala ho líbat. Prsty mu pevně svírala stehna. Když jeho pravá ruka sklouzla z prsou k rozkroku a následně skončila v kalhotkách, Haně se vybavil nedávný rozhovor s Nicol. „Měli byste toho nechat, dokud je čas. Nechci, aby se ti dva do sebe pustili. Na to tu teď není prostor.“

Ucukla a ruku mu vytáhla ven.

   „Ne. Samueli dost. Tohle nemůžeme.“

   „O čem to mluvíš? Strašně si mi chyběla. Chci tě, děsně moc tě chci.“

Znovu ji zasunul prsty pod kalhotky a levou paží jí k sobě silně přitiskl, když se mu snažila vykroutit.

   „Řekla jsem ne! Pusť.“

V pochvě pocítila jeho dva mohutné prsty.

   „Samueli!“

Náhle se za jejich zády ozval třetí hlas: „Dáma řekla ne!“

Samuel v sevření povolil, nato Hana polekaně vyskočila na nohy. Nad schody, stál Petr.

   „Petře, není to tak, jak to vypadá.“

   „Ale je. Jen mu to řekni,“ nabádal Hanu Samuel, který nyní stál rovněž na nohách čelem k Petrovi.

Hana vytřeštila oči. „Co tím myslíš?“

   „Víš zatraceně dobře, co. Řekni mu, koho doopravdy miluješ.“

Na okamžik zaváhala, pak rozhodným hlasem řekla: „Miluju Petra. Bylo to tak od chvíle, co jsem ho poznala a nehodlám na tom nic měnit Samueli.“

Odmlčel se. Tuhle odpověď očividně nečekal.

   „Slyšel si. Teď odejdi. Já a Hana si toho máme teď hodně co říct.“

Samuel se podíval na Hanu. „Není pravda, co říkáš. Ty to víš.“

Zavrtěla hlavou. „Mýlíš se. Samueli nezhoršuj to. Prosím běž.“

Svalovec ještě malou chvíli stál na místě a zmateně si prohlížel Hanu, poté se dal do kroku. Vstoupal schody, minul Petra s rozhněvaným výrazem ve tváři, a celé by to mohlo skončit, kdyby si Petr odpustil poznámku: „Ještě jedna věc, mistře. Už se k Haně nikdy nepřibližuj.“

Samuel se v ten okamžik zastavil a Hana věděla, že je zle.

Oba muži se znovu střetli pohledy. Stáli proti sobě v boji již mnohokrát. Tentokrát to ale bylo jiné.

   „Nebo co?“

Namísto odpovědi, Petr Samuela uhodil pěstí do tváře. Samuel se usmál. Nevyhnul se ráně záměrně, protože to nechtěl být on, kdo bitku o Hanu začal. Vrhl se na Petra se vším potlačovaným hněvem. Upíři se do sebe pustili tak tvrdě, až se Hana neubránila výkřiku. Oči měli temné jako vesmírná prázdnota. Obličeje se jim rázem proměnili na krvavou kaši, jak jeden druhého nadlidskou rychlostí bil hlava nehlava. Petr se poslední měsíce stal obstojným bojovníkem, poháněla ho vůle obhájit si svou milovanou. Samuela však provázel podobný popud. Petr bolestí zaúpěl, když svalovec při jedné z ran zachytil jeho pěst, zkroutil mu ruku a následně zlomil dva prsty.

   „Nechte toho!“ vykřikla Hana, přiskočila k nim a snažila se je roztrhnout, když v tom Samuelova ruka vylétla a loktem udeřila Hanu do čela. Krásná upírka se skutálela ze schodů jako nehybná figurína.

   „Ty hajzle!“ zařval Petr, div mu hlasivky nevylétli z krku, a udeřil zvedákem Samuela dospod brady tak mocně, až Svalovec skončil v místnosti nad schody. Petr přispěchal ke své partnerce, která se už pomalu zvedala na nohy. „Jsi v pořádku?“ strachoval se.

   „Ne, to teda rozhodně nejsem.“

Samuel se řítil po schodech za nimi. „Hano, já jsem nechtěl… Bylo to v zápalu boje. Promiň mi to.“

   „Běž od ní nebo tě zabiju!“

   „Tak dost!“ ozval se ženský hlas s velitelským tónem. Nad schody stála Nicol s Tomášem po boku. Odstřelovač s puškou v ruce nad trojicí nevěřícně vrtěl hlavou.

   „Posrali jste se?! Nebýt Káji, který mě informoval, že ten řev, co se odsud ozývá není nepřátelské přepadení, ale jen stupidita vás tří, kteří se tu řežete jako malý spratci, vyhlásila bych v celém objektu poplach!“

   „Nicol, za to můžu…“

   „Drž hubu Same! Kdybych vás nechala Velemě na pospas, ušetřila bych si hromadu starostí. Ty se od téhle chvíle od Hany budeš držet na deset metrů a opačně to platí i pro tebe ty nádhero. Jedenkrát můj rozkaz porušíte a letíte odsud. Je vám to jasný?!“

Tomáš se vedle Nicol ušklíbl, co nečekal bylo, že ho za to velitelka obdaří pořádnou fackou, která se s hlasitým „Plesk“, rozlehla po místnosti. „Připadá ti to vtipný?“

   „Ne. Omlouvám se.“

   „Omluvy tady nic nevyřeší! Zamyslete se nad sebou. Chováte se jako děcka! To si neuvědomujete, proti čemu stojíme?! Tím byste se měli zabývat.“ Zelenovláska se odmlčela, zhluboka se nadechla, pak pohlédla na Hanu. „Hano,“ pokračovala již mírnějším tónem, „uspěla si. To by tě teď mělo zajímat nejvíc.“

Hana, která takto rozhněvanou Nicol ještě nikdy neviděla, k ní ohromeně vzhlédla.

   „Zajatec se po tvém posledním výslechu konečně rozpovídal. Dokázala si to.“

Nastalo dlouhé ticho. Jako první promluvil Petr: „A co vypověděl?“

Nicolin výraz prozrazoval, že to, co se jim chystá sdělit, ji velice znepokojuje. „Podle všeho Velema vlastní jistou laboratoř v Německu, kde neúnavně pracuje parta vědců ve dne i v noci ve snaze vyvinout zbraň. Protiupírskou zbraň, abych citovala jeho slova.“

Většina z přítomných na Nicol pohlédla s očividným skepticismem.

Zelenovláska přikývla. „Rozumím vám, přesně tak jsem se tvářila i já, když jsem o tom slyšela prvně. Pak se ale náš nemluvka rozpovídal detailněji. Vypadá to, že je to pravda a máme tu další vážný problém. Ta zbraň by v tuto chvíli měla být odzkoušená a plně funkční. Jistý vlak ji Velemě přepraví do Čech už velice brzy.“

   „Kdy?“ zeptal se Samuel, Nicol však nespouštěla oči z Hany.

   „Zítra.“

Místnost opět oněměla.

   „Tady naše čarodějnice rozpovídala pana nemluvku doslova za pět dvanáct. Nemáme moc času. Nemůžeme dopustit, aby ten vlak dojel do cíle, to je vám doufám jasný. Připravte si hodně kafe vážení. Tohle bude dlouhá noc. Musíme akci pečlivě promyslet a naplánovat. Hano, je čas ukázat, co dovedeš.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Část šestá: Šestý smysl

 

K přepadení si početná skupina upírů vybrala odlehlé místo kus od Ústí nad Labem. Trať tudy směřovala rovně několik kilometrů, což byla dostatečná vzdálenost, aby si strojvedoucí všiml stojící dodávky na kolejích, stihl vlak zastavit, a vyhnul se tak střetu. Nicol rozdělila své síly na dvě části. Ona, Hana, Petr, Samuel, Tomáš, Nicolas a dvě další desítky upírů se krčili na kraji lesa za stromy, zatímco Kanaďanka Jessica, která na Nicolinu naléhavou prosbu dorazila na toto místo s posilami do tří hodin od obdržení zprávy o hrozbě v podobě protiupíří zbraně, se se svou skupinou skrývala na druhé straně trati za širokými keři na prostorné louce. Nicol a Hany přítomnost byla v této akci nezbytností. Další měniči jako obvykle zůstávali v bezpečném zázemí.

        Haně se třásly ruce. Podobnou akci zažila jen jednou, to však nebyl důvod její nervozity. Nicol Hanu utěšovala slovy, že dnešek nebude o moc složitější než přepadení, kterého se zúčastnila před několika dny, kdy se jí podařilo přimět George, hlavu menšího klanu mířící Velemě na pomoc, aby změnil stranu. Intuice Hanu varovala před nebezpečím. Průser cítila doslova ve vzduchu. Neuměla by to však vysvětlit, proto mlčela. Že by k její schopnosti patřil i šestý smysl? Dost možná se jen jednalo o směsici strachu a paranoi. Konec konců, téměř čtyři desítky upírů byla značná síla, kterou nebude jen tak snadné porazit, konejšila sama sebe ve svých úvahách. Byla tu však jedna věc, kterou nešlo ignorovat. Nově vyvinutá protiupírská zbraň. Podle informací, které tak nesnadno Hana získala od zajatého špeha, by se mělo jednat o náboje do střelných zbraní. Tucet běžných kulek upíra běžně nezastaví, pokud není zasaženo srdce, popřípadě mozek do toho správného místa. Ty, které by měl vlak převážet, by se měli od těch běžných však výrazně lišit. Většině přítomným zvěst o kulkách, které při zásahu do těla vylučují speciálně vyvinutou látku, která se v kontaktu s upíří krví mění okamžitě na jed, a upír by tak měl do deseti sekund padnout, přišla jako totální blábol. Každý si zároveň byl vědom toho, že nejsou v situaci, kdy by mohli informaci ignorovat.

   „Goťák Matuškovi. Jaká je situace? Přepínám.“

Vysílačka v Nicolině ruce zapraskala. „Tady Matuška. Zásilka právě projíždí kolem nás. Pět vagónů. Do pěti minut je u vás. Nic podezřelého nevidíme, Konec.“

Haně poskočilo srdce. Bylo to tak, jak hlídka nedaleko hlásila. Vlak dorazil za necelých pět minut. Brzdy slyšeli dříve než stačili zahlédnout samotný cíl. Zastavil jen kousek před dodávkou.

Ticho přerušil Nicolin hlas. „Jste obklíčeni. Nemáte sebemenší šanci v boji proti nám zvítězit. Vzdejte se. Vylezte s rukama nad hlavou a nikomu se nic nestane. Stačí aby jediný z vás něco zkusil a do jednoho vás pobijeme.“

Petr žasl nad silou osobnosti, kterou malá zelenovláska oplývala. Když se vrata prvního vagónu otevřela, stiskl Haně třesoucí se ruku. Na kolejích před nimi se objevilo sedm nepřátelských upírů. Šest mužů a pouze jedna žena. Nebyli ozbrojeni. Ruce drželi nad hlavou dle příkazu.

   „Kdo z vás velí?“ zeptala se Nicol nepřestávající na ně mířit zbraní.

Skupinka se po sobě podívala, poté jeden z mužů, Haně vzhledem připomínal Samuela, udělal krok vpřed.

Nicol kývla hlavou k muži s nic neříkajícím výrazem jako velitel veliteli. On její gesto neopětoval.

Zelenovláska pokračovala: „Náklad, který vezete je nyní náš. Co se týče vás samotných, máte na výběr. Přidejte se k nám k boji proti Velemě, nebo zemřete.

Na několik nekonečných sekund nastalo ticho. Pak se velitel sedmičlenné skupiny hlasitě rozchechtal. Jeho kumpáni se k němu vzápětí přidali.

   „Je tu ještě třetí možnost,“ řekl, nato se vrata zbylých čtyř vagónů zprudka otevřela. Ven nadlidskou rychlostí vyskákaly desítky nepřátel, oděných v neprůstřelných vestách, a armádní výstroji. Petr s Hanou vytřeštili oči, když se v otvoru posledního vagónu, objevila vysoká, štíhlá postava s copem až k pasu a s jízlivým úsměvem ve tváři. Vilém.

   „Palte!“ vykřikla Nicol, které správně došlo, že se ocitli v pasti. Boj vypukl. Výstřely automatických zbraní se rozléhaly po širokém okolí. Nepřátelé byli v dvojnásobné početní převaze. Petr chránil Hanu vlastním tělem, přičemž nepřestával pálit. Podařilo se mu skolit dva upíry zásahem do hlavy. Tomáš s odstřelovací puškou ukrytý v koruně stromu si vedl přímo excelentně. Hlavy nepřátel, které zaměřil se jedna po druhé rozprskávaly jako melouny. Spojenci však padali k zemi ve větších počtech.

   „Ústup!“ zavelela Nicol a otočila se k Haně. „Uteč, tak rychle jak můžeš. Petře ty běž s ní. Chraň ji za každou cenu.“

   „Nemůžu vás tady nechat. Chci pomoct!“

   „Do prdele Hano není čas se hádat. Na tobě závisí všechno. Padejte, hned!“

Petr popadl Hanu za ruku. Neochotně se dala do běhu. Téměř se zastavila, když zaslechla Nicol vykřiknout bolestí, Petr ji však přiměl pokračovat. Zelenovláska během ústupu schytala dvě kulky do ramene.

   „Nicol!“ vykřikl Samuel spěchající velitelce na pomoc. „Jsi celá?“

Pohlédla na dvě dírky v rameni. K jejich úlevě po deseti sekundách, stále dýchala.

   „Takže to byly kecy s tou protiupírskou municí.“

   „Buď, anebo střílí běžnou,“ odpověděla, nato jí Samuel zvedl na nohy a pokračovali v ústupu.

Hana s Petrem utíkali skrze les směrem k automobilům zaparkovaným na jeho druhé straně, když v tom je oba cosi tvrdě srazilo k zemi.

   „Opět se shledáváme.“

Hadí jazyk mohl patřit jen jediné osobě.

   „Uteč Hano!“

Petr neváhal. Zaútočil na Viléma s veškerým odhodláním, ačkoliv věděl, že boj je to předem ztracený. Hana Partnera neposlechla. Přidala se k boji ve snaze ochránit svého milovaného. Vilém zkušeně uhýbal před ranami soupeřů, jakoby proti němu stáli pouze děti, a jízlivě se přitom chichotal.

   „Velema mě bohatě odmění, až jí tě přivedu Hano. A jako bonus hlavu tvého milého.“

Hana vykřikla v bojovný pokřik snažící se zabránit budoucnosti, kterou jim předpověděl. Představa Petra s useknutou hlavou ji přiváděla k šílenství. Z pouzdra na opasku vytáhla dvě dýky a mrštila jimi proti nepříteli v pouhém zlomku sekundy jednu po druhé. Vilém, odrážejíc jeden z Petrových výpadů se první dýce nestačil zcela vyhnout. Čepel mu rozsekla tvář. Jakmile jeho upíří smysly zaznamenali druhé letící ostří k jeho hlavě, nadlidskou rychlostí popadl Petrovu ruku a použil ji jako štít. Dýka se Petrovi zabodla přesně do středu dlaně. Zaúpěl bolestí.

   „Ne!“ vykřikla Hana poté, co Vilém Petrovi vytrhl dýku z masa, srazil ho na kolena a ostří mu přiložil ke krku.

   „To ne, prosím.“

   „Uteč Hano.“

Vilém se usmál. „Neuteče mi, to mi můžeš věřit. Řekl jsem, že dnes Velemě doručím tebe a jeho hlavu. Já nikdy nemluvím do větru.“

   „Ani já ne,“ ozvalo se náhle, v tom si Hana všimla přítomnost muže, stojícího Vilémovi v zádech. Nicolas. Vytrhl Vilémovi dýku z ruky a mrštil s ním o nejbližší strom tak silně, až kořeny povolily a letitý smrk padl k zemi.

   „Utíkejte k autům. Jeďte do úkrytu a na nikoho nečekejte. On je teď můj problém.“

Petr toužil Nicolasovi pomoci, dobře ale věděl, že je bojový mistr, kráčející na této planetě šest set let. Kdo jiný má šanci se Vilémovi v boji vyrovnat?

   „Děkujeme,“ řekl, popadl Hanu, se kterou se dali znovu do běhu.

Vilém již stál na nohách. „Má paní bude zklamaná. Dopadneme je později. Tvá hlava je rovněž cenná, to jí dnes postačí.“

Nicolas se jeho slovy nenechal zastrašit. „Ani já nemluvím do větru ty slizkej hade. Kdysi jsem ti slíbil, že tě jednoho dne zabiju. Ten den právě nastal.“

   „Uvidíme,“ odvětil Vilém a bez dalších slov se upíři pustili do sebe.

S tímto soupeřem už Vilém neměl snadné pořízení. Nicolas mistrovskými údery s dokonalým načasováním bušil do Viléma jako záštiplná hysterka do exmanžela. Vilém se snažil naznačovat chmaty, které vzápětí neprovedl a namísto nich použil k útoku jinou část těla. Nicolas všechny jeho lsti prohlédl, až na jednu, při které mu had svým čelem málem přerazil nos. Oba upíří sváděli téměř vyrovnaný zápas na život a na smrt do doby, kdy Nicolas mocným kopem přerazil soupeři tři žebra. Síla kopu Viléma odmrštila z místa, kde stál, proti dalšímu stromu, který tentokrát vydržel, a následně se po jeho kmeni had svezl k zemi. Vypadalo to, že Velemin nejvýznamnější bojovník má dost.

   „Tohle je tvůj konec hade. Chceš říct nějaká poslední slova?“

Vilém vyplivl spršku krve a jako za každé situace se na soupeře usmál hadím vzezřením. „Nakonec možná si lepší bojovník než já. Jednu slabinu ale přeci jen máš.“

Nicolase to pobavilo. „Vážně? Jakou?“

Z výrazu, kterým ho následně Vilém obdařil, Nicolasovi přeběhl po zádech mráz. „Moc mluvíš.“

Vilém vyskočil na nohy tak rychle, že to Nicolas sotva postřehl. Jeho následný výkop s otočkou byl mocný, bojový mistr ho však snadno odrazil. Netušil ale, jaký záměr se za ním skutečně skrývá. Zastavil soupeřovu nohu pravačkou. Ostří připevněné na konci Vilémova copu si však všiml příliš pozdě. Čepel Nicolasovi přejela po krku, kde způsobila hlubokou řeznou ránu. Bojový mistr padl na kolena, to už měl hada v zádech. Vilém popadl Nicolase za vlasy, a zatímco mu kolenem tlačil do zad, prudce škubal jeho hlavou k zemi. Rána na krku se rychle prohlubovala. Gejzír krve obnažil popadané listoví a kmeny nejbližších stromů, až Vilém nakonec oddělil hlavu nepříteli od těla. Nicolasovo tělo, se proměnilo v kravou kaši.

   „Ne!“ vykřikl Samuel, který v nešťastnou chvíli dorazil s Nicol na místo. Samuel se se slzami v očích ze ztráty drahého přítele vrhl proti Hadovi. Nicol se k boji přidala rovněž. Vilém jejich nátlaku dlouho dobu odolával, byl ale zraněný, což Samuel postřehl a využil toho. Kopl ho do přelámaných žeber, v tom samém okamžiku Nicol soupeři podtrhla nohy. Vilém padl k zemi. Samuel do hada kopal nadlidskou rychlostí, jak jen silně dovedl. Vilém vykrýval jednu ránu po druhé, na nohy se mu však nedařilo dostat zpět. Nicol si byla jistá, že brzy bude po boji a nejspíše by se to tak i stalo, kdyby se kousek od nich náhle neobjevili dva Vilémovi přisluhovači. Samuel s Nicol upíry přemohli snadno. Jeden přišel rovněž o hlavu, druhému Nicol probodla srdce dýkou. Když bylo po boji, rozhlédli se kolem. Vilém byl pryč.

   „Zbabělec úskočná! Skoro jsme ho měli!“

Podíval se směrem ke krvavému fleku pomalu se vsakujícího do půdy. To bylo vše, co jeho drahého přítele zbylo. Neubránil se slzám.

Nicol se ještě chvíli rozhlížela po okolí, když si byla jistá, že jsou skutečně sami, řekla: „Musíme ochránit Hanu.“

Viděla, jak sebou Samuel trhl, když zmínila její jméno. „Jo, máš pravdu. Jdeme. Viléma dostanu později.“

 

 

 

 

Část sedmá: Game Over

 

Nicol udeřila zajatého špeha pravým hákem pod bradu. „Vlákal si nás do pasti ty hajzle! Kvůli tobě jsme přišli o polovinu našich!“

Zajatec zelenovlásku pozoroval z podlahy s nechápajícím výrazem. „To… to nemůže být… řekl jsem vám pravdu.“

Samuel zahlédl lesklý předmět.

   „Ne!“ vykřikl ve snaze zastavit velitelčinu ruku, bylo již však pozdě. Nicol vrazila dýku upírovi hluboko do srdce. Po zajatci krátce poté zbyla na podlaze cely jen kaluž krvavé kaše. V tu samou chvíli se na místě objevil Petr. Zarazil se, když spatřil, co zbylo ze zajatce, nato řekl: „Jessica s pár dalšíma se vrátila.“

Velitelka přikývla. „Alespoň jedna dobrá zpráva.“

Vyběhla z cely do společenské místnosti, kde hnědovlasou Kanaďanku objala. „Jsem tak ráda, že si to zvládla.“

Jessica jí gesto opětovala, pak se ji ve tváři rozhořel vztek. „Co se stalo? Mělo to být přece snadný.“

Slova se chopil Samuel. „Šlo evidentně o past. Zajatec musel lhát. Musel vědět o tom, že ve vlaku bude celá armáda.“

   „To není možný,“ namítla Hana a dodala, „Pronikla jsem hluboko do jeho mysli. Byl vyděšený, riskoval muka, když nám o tom vlaku pověděl. Žádnou lež jsem necítila.“

Po chvíli hromadného mlčení, se Jessica zeptala: „Tak se ho zeptáme. Kde je?“

Nastalo ticho, které jako první přerušil Samuel slovy: „Je mrtvý.“

Hana vytřeštila oči. Chystala se vyslovit otázku, jenž se nabízela, když v tom se v podzemním objektu rozkřičel alarm. Skupina debatujících upírů se polekaně rozhlížela po místnosti.

   „Pozor. Na povrchu se objevila nepřátelská skupina čítající dvě stě třicet dva osob, a další přicházejí.“ Kája tuto informaci pronesl klidným tónem, jako by přítomné informoval o zítřejším počasí.

   „Ukaž,“ poručila Nicol, vteřinu poté se na jedné ze zdí objevily promítané obrazy přímého přenosu z kamer na povrchu poblíž vstupu do úkrytu.

   „Bože můj. Jsou všude,“ pronesl Petr nechtěně nahlas.

   „Kájo, kontaktuj naše spojence, ať se sem co nejdříve dostaví se všemi silami.“

   „Komunikace neúspěšná. Něco mi ruší signál Nicol.“

   „Do prdele!“ neodpustila si zelenovláska, nato vynesla další příkaz, „Přepni na kameru u únikové východu.“

Kája udělal, jak Nicol poručila. Oči všech přítomných sledovaly obraz, na kterém byla v pozadí lesa vidět skála. I zde byly patrné nepřátelské hlídky.

   „Únikový východ?“

Nicol kývla Haně na souhlas. „Jo. V tuhle chvíli je ale k ničemu. Otvor východu je skrytý ve skále, hlídky o něm očividně nevědí, jsou ale v širokém okolí roztroušeni z nějakého důvodu. Velema patrně očekává, že se pokusíme zdrhnout zadními dveřmi. Jak tam někdo z nás vystrčí nos, nastanou jatka.“

   „Jak nás mohli najít? Nikdo nás sem nesledoval, o to jsme se postarali.“

Nicol se zamyslela, v tom se však na zdi objevil další obraz, tentokrát šlo o přímí přenos z kamery u výtahu v dřevěném srubu, hlavního vchodu do komplexu. Šest a dvacet upírů strnulo na místě, když spatřili Velemu a Viléma.

Bělovláska se usmívala, jako by se chystala na přátelskou návštěvu. Vilém po jejím boku stál v pozoru s neutrálním výrazem jako obvykle. Velema kloubkem ukazováčku na pravé ruce zaťukala na vchod kovového výtahu. „Haló, je někdo doma?“ řekla a rozesmála se. „Musím uznat, že objevit váš úkryt byl nelehký úkol. Bylo to však nevyhnutelné, stejně jako fakt, že vás již brzy odtamtud dostaneme. Je to jen na vás, jestli to bude po dobrém, nebo po zlém. V případě první varianty, někteří z vás obdrží nabídku přidat se k nám, a ponechat si život. Ne všichni, to je pochopitelné. Pokud si zvolíte druhou možnost, a to bych vám silně nedoporučovala, zabijeme vás všechny, kromě měničů samozřejmě. Dám vám pár minut na rozmyšlenou, ve kterých vám povím, jak jsme vás našli. Určitě to toužíte vědět.“

Na chvilku se odmlčela, pak pokračovala: „Nuže poslouchejte. Celé to byl nápad tady mého věrného služebníka, který zato bude bohatě odměněn.“

Vilém kývl ke své paní na znamení díků s nepatrným úsměvem.

   „Před pár měsíci přišel s nápadem, nakukat některým našim špehům informace o jisté protiupírské minuci, o jejím brzkém vývoji a samozřejmě přepravě vlakem v konkrétní datum. Celé to byl samosebou nesmysl, bylo však nutné, aby tomu tito jedinci uvěřili. Následně jsme je vypustili do světa pátrat po nepřátelích, tím myslím právě vás drahouškové. Výsledek byl velice nejistý, doufali jsme však, že se vám podaří alespoň jednoho z nich zajmout, což se nepochybně stalo, vzhledem k tomu, že jste se onen vlak pokusili přepadnout. Věděli jsme, že dříve nebo později se vám z některého z těchto jedinců falešnou zprávu o transportu munice podaří vytáhnout.“

Nicol s Jessicou se po sobě podívali v pochopení.

   „Poté, co jste se ocitli v pasti, jsme vás mohli do jednoho pobít, bylo nám ale jasné, že ty nejcenější z vás, na místě nebudou, a my bychom je pak už nejspíše nikdy nenašli. Právě tady přichází ta druhá geniální část plánu, tu připisuji na vrub sama sobě. Opravdu jste byli tak naivní a mysleli si, že spoustě z vás se z pasti podařilo vyváznout díky vašim schopnostem? Nechali jsme vás běžet poté, co Vilém šikovně umístil sledovací zařízení na podrážku boty jednoho z vás, zatímco do sebe záměrně nechal kopat předstírající, že v boji prohrál. Uhádnete, o koho jde?“

Nicol došla k Samuelovi a prudce pozvedla jeho pravou nohu vzad. Malé sledovací zařízení v sekundových intervalech červeně blikalo.

Svalovec si povzdechl. „Stalo se to v zápalu boje. Nemohl jsem to vědět. Sama si u toho byla.“

Nicol sundala botu z jeho chodila a mrštila jí vzteky o zeď.

Velema se do záběru kamery přestala usmívat. „Čas vypršel. Vaše odpověď?“

   „Kájo, aktivuj zabezpečení stupeň jedna.“

   „Zabezpečení stupeň jedna aktivováno.“

   „Stupeň jed…“

Nicol Petra umlčela zdvižením ruky.

   „Fajn, teď mě spoj s tou bělovlasou čubkou.“

   „Spojeno. Můžete mluvit.“

Nicol se zhluboka nadechla. „Tady je má odpověď ty svině.“

Velemě se po Nicolině odpovědi zkřivila tvář vztekem.

   „Kájo, welocme drink pro naše hosty.“

   „Akce welcome drink zahájena. Odpočítávám. Deset, devět, osm…“

Všichni přítomní nespouštěli oči z přímého přenosu promítaného na zdi, kde se ve srubu nad výtahem objevila malá obrazovka s jasným poselstvím v podobě kreslené pěsti se zdviženým prostředníčkem.

   „Čtyři, tři, dva.“

Doslova v poslední sekundě Vilém popadl Velemu za paži, nato oba nadlidskou rychlostí vystřelili z dřevěného srubu, který následně vylétl do vzduchu v mohutné explozi.

V místnosti nastalo dlouhé, děsivé ticho. Všem bylo více než jasné, že se ocitli v pasti.

První promluvila Jessica. „Spojencům nemáme, jak dát vědět, kolem únikového východu se to hemží nepřáteli. Takže co budeme dělat?“

Nicol s největším klidem, jakého byla schopna, promluvila k davu: „Potrvá, než se sem dostanou. V cestě jim stojí několik silně pancéřovaných vrat. Až jimi proniknou, čeká je tu mnoho překvapení.“

   „Jak dlouho?“ nevydržel to Petr.

Nicol trvalo, než odpověděla: „Den, možná dva.“

   „A pak?“

   „Pak budeme bojovat.“

Do rozhovoru se vložil Samuel. „Jednu výhodu stále máme. Nikdo z nich,“ ukázal prstem k povrchu, „neví o Hanině schopnosti. Toho můžeme využít.“

Nicol přikývla. Oči všech se nyní zastavili u Hany.

   „Já – udělám, co půjde, nevím ale, jestli jsem připravená… je jich tam tolik. I kdyby se mi podařilo Velemu přesvědčit…“

Hana na zádech pocítila Petrovu ruku. „Promyslíme to. Máme čas vymyslet, co by ses jí mohla pokusit vnuknout, abychom vyvázli.“

Jessica si posměšně odfrkla. „To je chabá naděje.“

   „Lepší, než žádná,“ řekla Nicol, a odešla z místnosti.

První exploze se dostavila o deset minut později. Poslední záběr kamery, než Veleminy stoupenci zničili i tu, ukazovala výbušniny položené u pancéřového výtahu na místě, kde předtím stál srub. Komplex se otřásl. Hana ve strachu objala Petra. Samuel sedící na druhé straně společenské místnosti se snažil předstírat, že si toho nevšiml. V podzemním komplexu nastal klid. Ticho před bouří. Nemohli dělat nic jiného než čekat. Petr Haně navrhl, aby se pořádně prospali, než dojde k boji. V ubikace se Hana svlékla a dopřála si sprchu, kam se k ní o pár minut později Petr připojil.

   „Mám hrozný strach. Budou tě chtít zabít, lásko.“

Petr věděl, že má pravdu. Chápal dobře, že on sám pro Velemu nemá žádnou hodnotu a že smrt jeho a pár dalších bude nejlepším nástrojem bělovlásčiny pomsty, za jejich útěk ze zámku.

Namísto slov Hanu políbil. Láskyplně se k sobě tiskli pod tekoucí vodou, polibky brzy přerostli v předehru. Sex spolu mývali velice často, romantické milování plné něžností a sladkých slůvek, jako právě nyní, které podtrhovalo jejich vzájemné city, bylo však něco zcela jiného. O chvíli později Petr své milované tiskl ruce k matraci, zatímco líbal její ňadra a pomalu avšak s pečlivostí do ní pronikal. Pro oba byl akt natolik intenzivní, až se neubránili slzám. Věděli dobře, že se ve vší pravděpodobnosti milují naposledy.

        Petrovi se podařilo usnout. Hana zírala do stropu celou hodinu, poté se opatrně vyprostila z jeho obětí. Oblékla se do županu a vyšla z ubikace. Malá Rebecca pokojně spala ve svém pokoji. Otřesy, jak se nepřátelé snažili neúnavně proniknout skrze pancéřová vrata, Hana dívce vysvětlila jako zemětřesení. Milosrdná lež.

        Kája Haně osvětlil prázdné chodby, kterými se ubírala k Nicolině ubikaci, jenž se nacházela mimo ostatní v nejhlubším patře. Chystala se zaťukat, dveře však byli pootevřené. Minula ložnici a koupelnu, Nicol našla sedět v obývacím pokoji na pohovce. Popíjela Jacka Danielse přímo z láhve a dívala se televizi. Když na obrazovce Hana spatřila tmavovlasou ženu, po zádech jí přejel mráz. Tu tvář znala dokonale. Záznam se odehrával v tom samém pokoji, kde stála, Hana nedokázala odhadnout, jak je starý. Nicol točila Marii v černém spodním prádle, oblékající se do bílých šatů.

   „Ukaž, pomůžu ti to zapnout.“

Marie se rozesmála. „To ti nespolknu miláčku. Otočím se k tobě zády a za vteřinu jsem nahá, jak tě znám.“

Nicol, která na záznamu namísto zelených vlasů měla přírodní blond, odložila kameru na pohovku, přistoupila Marii k zádům, políbila ji na rameno, ze kterého jí vzápětí stáhla ramínko podprsenky.

   „Máš mě přečtenou lásko, ale to i já tebe, takže vím, že když udělám tohle…“ Rty stiskla upírce ušní lalůček. Marie zasténala.

   „No tak, nemáme čas. Za chvilku je tady návštěva.“

Nicol obešla Marii a tváří v tvář jí políbila na rty. „Až za půl hodiny, to je spousta času.“

Svlékla jí bílé šaty, které nechala dopadnout na koberec. Když přiložila tmavovlásce ústa mezi prsa, Marie zaklonila hlavu a opět zasténala vzrušením. Nicol mířila níže, až se zastavila u pupíku, do kterého foukla, načež se ozval prdivý zvuk. Obě se rozesmály.

Marie postavila Nicol na nohy, načež ji pozvedla do vzduchu. Nicol se přítelkyni nohama stočila kolem pasu, pak obě přepadli na pohovku až kamera poskočila.

Záznam skončil a na obrazovce se ženy objevili znovu. Tentokrát stály na jakémsi kamenném úbočí s batohy na zádech, vlasy jim vlály ve větru a v pozadí byly vidět majestátné hory. Himaláje. Marie hladila po hlavě jakési zvíře s dlouhými bílými rohy. Haně došlo, že je to jak, zvíře, které přežívá ve vysokohorských podmínkách, kde ho obyvatelé používají jako nosiče. Ženy napodobovali výraz jaka, přičemž se hlasitě chichotaly.

Hana na svou přítomnost v místnosti upozornila zaklepáním na futra.

Nicol promluvila, aniž by otočila hlavu: „Jsme upír Hano zrovna jako ty. Vím o tobě.“

   „Promiň, že jsem ti sem tak vpadla, já jen…“

   „Co potřebuješ?“

Hana zavrtěla hlavou, ačkoliv se Nicolin pohled stále ubíral směrem k obrazovce. „Nic. Chtěla jsem se přesvědčit, že si v pohodě, když si odtamtud tak rychle odešla.“

   „A není to spíš naopak? Nejsi tu proto, že ode mě chceš slyšet, že mám nějaké eso v rukávu? Že nás z tohohle srabu dostanu? Protože pokud ano, tak tě bohužel musím zklamat Hano. Jsme v prdeli, jednoduše řečeno.“

Hana si uvědomila, že má nejspíš pravdu, skutečně sem přišla spíše pro vlastní útěchu. Namísto odpovědi však řekla: „Byli jste hezký pár. Mrzí mě, jak to dopadlo.“

Nicol chvíli mlčela, pak stiskem tlačítka ovladače zastavila záznam a pozvedla láhev s Danielsem nad hlavu. Hana pozvání přijala. Teprve v okamžiku, kdy si sedla na pohovku, ve velitelčiných očích spatřila slzy. Uchopila Nicol na útěchu v objetí. Velitelka se okamžik bránila, nato podlehla emocím a doslova padla Haně na ramena. Propukla v pláč. „Zradila mě Hani. Nikdy jsem nikoho tolik nemilovala. Proč to udělala?“

Hana znala Marii jen jako lstivou vypočítavou mrchu, která myslí jen sama na sebe. Mlčky hladila Nicol v obětí několik minut ve vlasech, pak se místností rozlehla pomalá melodie načež známý hlas začal prozpěvovat:

 

Co ale jen já jich ještě nevychutnal
co všechno si slíbil a pak nevykonal
co mám ještě snů a proto ženu se dál
za nesplněnou touhou

 

Být stále mlád to bych si přál být stále mlád
vzepřít se jednou provždy kalendáři
jen mládí, nikdy stáří
být stále mlád zkouším to dál být stále mlád
i přes ty známky času ve své tváři
být stále mlád

 

Ženy se rozesmály. Kája, který ovládal i pokročilou psychologii, přesně věděl, jak své paní zvednout náladu, a kdy je pro to nejvhodnější moment. Hana se postavila na nohy a komicky gestem vyzvala Nicol k tanci. Velitelka přijala nabízenou ruku a o pár vteřin později ženy ploužili na koberci v obývacím pokoji za doprovodu jedné z nejznámějších písní Nicolina idolu.

   „Být stále mlád. Ironie pro upíra, co?“

Hana souhlasila mlčením, poté rukou otáčela Nicol střídavě na jednu i druhou stranu, přičemž se smály jako malé holky. Kájovo dokonalé odvedení pozornosti od nepřátel, dobívajících se do komplexu, však nemělo dlouhé trvání. Ve dveřích se objevil Samuel. Zarazil se, když spatřil ženy v tanečním držení a Mariinu tvář v pozadí. Promluvil, až když k němu Nicol kývla hlavou: „Pardon, nechci vás rušit, je to ale důležitý. Dostal jsem nápad. Vím, jak se z toho dostaneme.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část osmá: Parazit

 

   „Opravdu si myslíš, že to dokážeš?“

Samuel na Petrova slova přikývl.

   „Same neblbni. Podívej se, co jich tam je. Jak bys kolem nich chtěl nepozorovaně proklouznout?“

Svalovec se usmál. „Nepodceňuj mě Hano. Být neviděn je má super schopnost.“

Nicol se znovu zadívala na přímí přenos z několika kamer kolem nepřáteli doposud neobjeveného únikového východu. Upíru tam bylo jako kobylek.

   „Takže si to znovu projdeme. Ve vhodný moment ti otevřeme východ, vyběhneš ven v té své maskáčové pláštěnce, zabiješ pár strážných a pak vezmeš nohy na ramena.“

   „A přivedu pomoc,“ dodal Samuel.

Nicol se znovu zamyslela, pak přikývla na souhlas. „Stupidní plán. Jiný ale nemáme a já ti věřím Same.“

   „To jste se všichni zbláznili? Chytí ho!“

Nicol pokračovala: „Hani i to je možný. Něco ale udělat musíme. Viděla jsem Samuela v akci, věř mi, že jestli má někdo naději tohle dokázat, je to právě on.“

   „Domluveno tedy. Není času nezbyt. Půjdu rovnou.“

Nicol dala Samuelovi do ucha mikro vysílačku. „Budeme tvoje oči. Jakýkoliv pohyb tvým směrem budeš vědět dopředu.“

Samuel přikývl.

   „Pojď sem,“ řekla Nicol a objala přítele. Ostatní její gesto jeden po druhém napodobili. Hanino objetí bylo delší, než by se Petrovi líbilo, nic však neřekl. On sám si se svým bojovým učitelem pouze podal ruku, veškerou osobní zášť však ponechal stranou. „Riskuješ pro nás život. Děkuju.“

Samuel jen znovu pokývl hlavou. Oblečený v pláštence tmavých barev s kapucí vstoupil do výtahu, který ho krátce na to vyvezl na povrch.

   „Tak jo Same, hned před východem sedí jeden blbeček zády k tobě opřený o skálu. Toho sundej. Dvoučlenná hlídka chodí sem a tam v okruhu asi dvaceti metrů. Jakmile se vchod otevře, na nic nečekej a běž.“

Nicol sledovala nepřátelské hlídky rutinně chodící z místa na místo.

   „Ok, ok, ještě chvilku.“

V okamžiku, kdy se hlídka vzdálila od východu na dvacet metrů a neměla tak šanci spatřit otvor ve skále, Nicol zavelela: Kájo, teď!“

Skála se otevřela. Přítomní takřka bez dechu pozorovali Samuela, který okamžitě vyrazil v před. V mžiku stál po boku upíra sedícího u vchodu. Nepřítel nestihl zareagovat. Dýka v jeho srdci odvedla svou práci, zatímco mu Samuel dlaní svíral ústa, aby jeho křik nikdo nezaslechl.

   „Schovej se. Hlídka se vrací.“

Samuel zapadl do nebližšího keře. Hlídka bez jakéhokoliv podezření, aniž by si ve tmě povšimla krvavé kaše vsakující se do jehličí, prošla klidně kolem.

Petr užasl. Jeho bojový mistr, nehybný jako kus kamene oblečený v maskované pláštěnce dokonale splynul s houštím. Jakmile dvojice upírů měla Samuela v zádech, dal se znovu do pohybu. Minul tři muže sedící kolem ohně, zatímco si podávali placatici, a i když se kolem nich prohnal nadlidskou rychlostí, žádný zvuk hlídku na jeho přítomnost neupozornil.

   „To je frajer,“ neodpustil si poznámku Tomáš, Nicol ho výstražným pohledem umlčela.

   „Přímo před tebou jsou dvě další hlídky. Na třech a deseti hodinách.“

Samuel se zastavil. Čekal ukrytý za stromem na vhodný moment, kdy se alespoň jedna z hlídek dá do pohybu. O minutu později dvě postavy na deseti hodinách vykročili v před. Samuel měl volnou cestu. S identickou šikovností se vyhnul dalším třem hlídkám. Doslova poskakoval mezi minovým polem.

   „Same, jedna hlídka ti jde do zad. Jsou tři. Dál už kamery nesahají. Teď je to už jen na tobě. Pokračuj rovně asi tři sta metrů a budeš z toho venku.“

V Nicolině vysílačce se se ozvali dvě duté rány, jak si Samuel poklepal na ucho. Předem dohodnutý signál k souhlasu. Nebylo moudré, aby mezi desítkami nepřátel mluvil. Upíři v podzemí sledovali nyní již pouze tečku na mapě, manévrující mezi Veleminou hordou nepřátel ven z lesa.

   „Skvělý kamaráde, už si z toho skoro venku. Hned za lesem je řeka a za ní…“

Haně se téměř zastavilo srdce, když se ve vysílačce ozvala střelba.

Nicol se zarazila a vytřeštila oči. Když výstřely ustaly, tečka na obrazovce neboli GPS sledovač, který měl Samuel ukrytý v pláštěnce znehybněl, a tak už zůstal. Vysílačka oněměla.

   „Same? Same?!“

Ticho.

Haně se po tvářích spustili slzy. V té samé chvíli se komplex znovu otřásl pod dalším výbuchem. Nicol si povzdechla, utřela si slzy do rukávu a otočila se ke svým přátelům. „Připravte se. Za pár hodin jsou tady,“ řekla a odešla.

Hana plakala téměř hodinu zamčená v koupelně. Další tři strávila v objetí partnera, dokud Kája nepromluvil k celému komplexu.

   „Pozor. Vetřelci brzy překonají poslední pancéřová vrata. Odhadovaný čas, třicet sedm minut. Velitelka si všechny přítomné přeje do pěti minut v místnosti u výtahu.“

O půl hodiny později už stáli spolu s ostatními na požadovaném místě vyzbrojení automatickými zbraněmi s laserovými zaměřovači, náhradními zásobníky, oblečeni v tmavých helmách a neprůstřelných vestách. Hana měla navíc kolem pasu opasek s desítkou vrhacích nožů a Petr dýku.

   „Výtahová šachta i schodiště byli chráněny několika pancéřovými vraty, které se nepřátelům bohužel podařilo překonat. Ano, je jich mnohonásobná přesila, ale my jsme tu doma. Jsme jedna rodina a jsme na ně dobře připravený. Pokud jde o mě, já se nevzdám. Nebudu sloužit jako další Velemin pes. Budu bojovat až do samotného konce. Jdete se mnou?!“

Upíři propukli v jásot.

    „Ukážeme tý bělovlasý svini, že z nás si otroky neudělá. Pokud za těmi dveřmi na nás čeká smrt, pozdravme se s ní jako se starou známou. Vítej!"

Upíři pozvedli zbraně nad hlavu a jednohlasně opakovali: "Vítej, vítej, vítej!"

Dokonce i Kája se k pokřiku přidal. Když povyk částečně utichl, sdělil své paní: "Nepřátele jsou takřka na místě Nicol. Zabezpečení stupeň jedna je stále aktivován."

   "Dobře. Nebudeme čekat, než si sem prorazí cestu. Pusť je dovnitř kamaráde.“

   "Rozumím, výtahové a schodišťové dveře se otevřou za deset vteřin. Odpočítávám. Deset, devět, osm…“

Upíří namířili zbraně směrem ke vchodům a čekali. Hana s Petrem se políbili, Tomáš se pokřižoval, Veronika, Natálie a kudrnatá Michaela o sebe jako tři nejlepší přítelkyně praštily helmami.

   „Čtyři, tři, dva, jedna.“

Dveře se otevřeli a v tom okamžiku se do místnosti nahrnul houf nepřátelských upírů.

Nicol, která zaujala pozici za trojnožkou, v jejíž středu byl posazen rotační kulomet, zavelela: „Pošlete je do pekla!“

Necelá třicítka upírů začala střílet. Několik nepřátel s dírami v lebce padlo k zemi okamžitě, ti, kteří byli zasaženi do neprůstřelných vest, paží či nohou bojovali dál. Nadlidskou rychlostí se snažili vyhýbat kulkám. Odráželi se o stěny a mířili směrem ke skupině obránců, přičemž pálili ze střelných zbraní. Upírka jménem Tara po Hanině boku schytala hned tři kulky přímo mezi oči, načež padla k zemi mrtvá. Nepřátelé skrze své mrtvé postupovali k obráncům, místnost však byla dlouhá a nijak zvlášť široká. Stupeň zabezpečení komplexu číslo jedna se zapojil do boje. Ze stropu i z podlahy se vysunuli automatické kulometné věže a zasypávali vetřelce vydatnou porcí kulek. Trvalo několik minut, než Veleminy stoupenci věže vyřadili za pomocí výbušnin schovaní za neprůstřelnými štíty.

   „Lasery aktivovány,“ oznámil Kája, okamžik poté se dvě řady upírů, ukrytí za štíty a posupující kupředu k obráncům, rozprchli jako mravenci, když se jejich těla pod paprsky zelených laserů vycházející ze stěn stropu i podlahy, začala rozpadat na kusy. Haně se z toho výjevu udělalo zle. Pětice nepřátel, kteří laserům unikli směrem vpřed se dočkali ještě bolestnějšího konce.

   „Plamenomety aktivovány.“

Ve zdech se objevili další čtyři věže, okamžik nato se upíří ocitli uprostřed pekla. Obránci přestali střílet. Za doprovodu nářku se Veleminy vojáci škvařili zaživa, chvíli poté z nich na podlaze zbyla jen vrstva popela.

Nápor ustal. Na konci dlouhé místnosti bylo prázdno.

Obránci spustili vítězoslavný jásot.

   „Teda tomu říkám zabezpečení.“ uznal Petr a kývl k Nicol v obdivu.

Tomáš poznamenal: „Klidně si můžeme jít dát šlofíka, přes tohle se nedostanou.“

Přesně v tu chvíli se úsměvy z tváří obránců vytratily, když světla v místnosti a následně v celém komplexu zablikala.

   „Kájo? Co se děje?“

Správci trvalo, než se ozval. „Nepřátelé napadli můj firewall Nicol. Jakmile ho překonají, můj program zmizí a kontrolu nad celým objektem získají oni.“

Nastalo ticho.

   „Jak dlouho?“

   „Odhadovaný čas, třicet dva sekund. Je mi líto Nicol. Bylo mi ctí vám sloužit. Tímto se s vámi musím rozloučit.“

   „To ne. Nějak jim v tom zabraň!“

Kája odpověděl cosi nesrozumitelného, pak světla v místnosti pohasla. Záložní generátor nyní osvětloval místnost jen spoře.

Nicol chvíli jen stála na místě, pak přispěchala k Haně. „Hano, teď, když je Kája ze hry, nemáme šanci. Co nevidět nás pochytají. Nepokoušej se je zastavit svou schopností. Šetři síly až do finále na Velemu, rozumíš?“

Hana letmo přikývla vyděšená k smrti. Sevřela Petrovi ruku a zadívala se mu do očí. „Miluju tě.“

   „Já tebe lásko.“

Stalo se přesně to, co Nicol předpověděla. Na druhé straně místnosti se objevila další početná skupina nepřátel. Obránci pálili hlava nehlava, nebylo jim to však nyní moc platné. Stačili skolit pouze čtyři upíry, když je přesila obklíčila, následně odzbrojila a do jednoho spoutala. Pak je vyvedli po schodech na povrch jako zajatce. Kus od místa uprostřed lesa, kde stával dřevěný srub, byla celá skupina v řadě sražena na kolena. Každý z obránců měl za sebou nepřítele mířícího mu zbraní do zátylku.

   „Podívejme, podívejme, podívejme. Neříkala jsem vám snad, že nemáte šanci? Pošetilci.“

Velema se zastavila u zelenovlásky. „Ráda tě opět vidím Nicol. To už je doba.“

Nicol roztáhla ústa v sarkasmu, dlouho jí však úsměv nevydržel. Tomáš po velitelčině boku vykřikl, když Velema Nicol udeřila pěstí pod oko, a následně jí kopala do obličeje tak dlouho, dokud se tvář její oběti nezměnila k nepoznání.

   „Ten tvůj podělanej bunkr stál desítky mých vojáků život, nehledě na problémy, které si nám způsobila v minulosti. Máš jediné štěstí, že si měnič, jinak bych tě pomalu rozčtvrtila zaživa na kousky.“

Vilém se usmál. Toto byla pravá podstata jeho paní.

Přes intenzivní bolest Nicol jedinkrát nezaúpěla. Velema k ní poklekla. „Budu tě držet v cele pod zámkem, kde budeš hnít a litovat toho, že ses mi kdy postavila celou věčnost. Krve a vody dostaneš jen minimum k přežití. Jediné, koho v životě spatříš, budou lidé, které ti poručím proměnit.“

Velema znovu vstala. „Vida, vidím mezi vámi Veroniku, Natálii, Michaelu a Hanu. Těšíte se domů? Vaše cely byly bez vás tak ponuré a prázdné. Teď na to není vhodná doba, nemůžu se ale dočkat až si to s vámi čtyřmi vyřídím. Vaše ruce nechám pro výstrahu nabodnout na kůly kolem zámku.“

Náhle se ozval křik. Intenzivní, plný zášti a nenávisti. Během Velemina monologu se kudrnaté Michaele podařilo bez povšimnutí vytáhnout z boty ukrytý malý nožík a přeřezat si s ním pouta na rukou. Ve správný moment vyskočila na nohy, zaječela a rozpřáhla se proti Velemě s úmyslem probodnout její temné srdce. Bylo by se jí to podařilo, kdyby strážný, který měl Michaelu na starosti, nebyl až přeochotně opatrný. Vypálil dávku kulek, které Michaele provrtali lebku, načež padla okamžitě k zemi. Její tělo měklo, rychle se měnící v kravou kaši.

Veronika s Natálií chvíli jen mlčky nevěřícně zíraly na mrtvolu jejich milované přítelkyně, pak propukly unisono v hrdelní, zoufalý nářek.

Velema upřela na strážného zlostný pohled. „Idiote! Byla měnič!“

   „Má paní, omlouvám se. Já – chtěl jsem vás jen ochránit.“

Bělovláska vytáhla z pouzdra meč a nadlidskou rychlostí strážnému oddělila hlavu od těla. Většina obránců se nad nečekanou ztrátou kamarádky neubránila slzám.

Velema chvíli je postávala na místě a skřípala zuby, poté pohlédla na malou Rebeccu. Dívka klečela na kolenou a třásla se strachy. „Mám po náladě. Nebudeme to protahovat. Nikolaji, vystup.“ Z nepřátelské hordy vyšla středně vysoká postava. Muž si sundal helmu a v oddaném gestu kývl ke své paní. Vzhledem připomínal sotva dospělého muže.

   „Tohle je Nikolaj, vážení. Další měnič v mých službách.“

Velema pokynula směrem k Rebecce. Petr, kterému jako prvnímu došlo, co se muž chystá udělat, vykřikl: „Ne! Tohle nemusíš dělat!“ Strážný Petra udeřil pažbou zbraně do hlavy. Hana zaúpěla.

   „Nikolaj rozumí pouze rusky, navíc, je v mých službách dobrovolně. A mimochodem, ještě slovo a useknu ti obě ruce teď a tady.“

Petr se postavil zpět na kolena, znovu protestovat se však nedovážil. Dobře si pamatoval, jaká muka prožíval, když o ruku přišel posledně. Nikolaj poklekl před dívkou, Velema mu položila ruku na rameno. „Udělej to rychle. Není nutné…“ Bělovláska se najednou zarazila uprostřed věty, jakoby si na něco důležitého vzpomněla. Otočila hlavu. „Prohledali jste celý komplex pořádně?“

Velitel vojáků rozhodně přikývl.

   „Tak jak je možné, že mezi nimi není ten zrádce Samuel?“

Hana se po sobě s Petrem podívali v naději.

Velema přistoupila k Nicol a dlaní ji znovu udeřila do obličeje. „Kde je?!“

Přesně v ten moment se lesem rozlehlo zatroubení. Jessica pozvedla hlavu. Ten zvuk znala dokonale. Roh jejího klanu z Kanady. Některé starší klany dodnes používali rohy se specifickými tóny jako rozpoznávací znamení, případně signál k útoku. V tomto případě se se jednalo u druhou variantu. Ozvalo se další zatroubení jiného rohu a pak zase jiné. Okamžik poté se útočníci objevily. Hnali se proti Velemině hordě ze všech stran. Nicol je hrubým odhadem rychle spočítala. Byla jich nejméně stovka, čili všichni, kteří stáli proti bělovlásce plus asi desítka navíc. Hana s Petrem jako první spatřili Samuela. Běžel v čele armády a pálil ze dvou pistolí zároveň.

   „Utvořte formace!“ vykřikl zprvu zaskočený Vilém, jeho vojáci se dali do pohybu. Utvořili mezi obránci tři trojité řady v pomyslném trojúhelníku. Když Velema nařídila: „Palte!“, nastala jatka.

Síly proti sobě stáli v poměru tři na jednoho. Obránce nyní hlídalo pouze šest vojáků. Petr vzhlédl k Haně a zamračil se, když u jedné z jejích nosních dírek spatřil čůrku krve. Co se děje pochopil, když šestice strážných vytáhla z pouzdra nože a přeřezala zajatcům pouta.

   „Výborně Hani.“

Hanu tento kousek stál mnohem menší porci energie, než jak předpokládala. Adrenalin jí proudil v žilách. Vyskočila na nohy a pustila se společně s dalšími obránci do boje. Šestice strážných padla jako první. Petr jednomu z nich probodl srdce nožem. Natálie nepříteli svírala hlavu, zatímco Veronika mu špičáky vyrvala ohryzek z těla. V tu chvíli se útočící spojenci střetli s hordou. Samuel nyní bodal dvěma noži do jednoho nepřítele po druhém. Bojový zápal mu plál v očích, nejeden Velemin upír před ním ze strachu ucouvl.

Hana s Petrem k sobě stáli zády a odráželi jeden útok za druhým. Hana za pomoci vrhání nožů proměnila čtyři upíry na kaši, Petr pálil z automatické pušky na každý cíl, který mu přišel do cesty.

Velema sekala mečem na všechny strany, zatímco Vilém svou paní chránil před útoky. Petr zahlédl Nicol, jak se skrze vřavu s dýkou v ruce hnala proti Velemě. Skočila Bělovlásce na záda a chystala se bodnout, vždy připravený Vilém ji v tom zabránil. Pustili se do Nicol ve dvou, která tak tak, odrážela jejich výpady.

Petr vystřelil poslední kulku, když mu došla munice.

   „Běž jí pomoci, zkusím Velemu zastavit.“

Zaváhal, pak přikývl. Dal se do běhu. Nadlidskou rychlostí kopl Viléma do hlavy a zachránil tak Nicol před jistou smrtí. Velemin nejbližší pobočník se odkutálel stranou.

   „Díky Petře, Pojď, zabijeme tu svini.“

Petr se usmál, nespouštějící z bělovlásky oči. Zaútočili. Velema byla zkušený bojovník, s mečem se oháněla jako málokdo. Nicol Velemě dýkou o chvilku později rozsekla tvář. V tom samém momentě se do boje opět zapojil Vilém. Tentokrát se usmála bělovláska. Zatímco Petr odrážel Vilémovi výpady, Velema si do dlaně utřela čůrku krve vytékající jí z rány na tváři, poté upřela na Nicol zuřivý pohled. Vyrazila kupředu a máchla mečem. Nicol uskočila na poslední chvíli. Sekala proti bělovlásce dýkou, přičemž se nejednou málem trefila. Petr zopakoval kop s otočkou jako nedávno při tréningu se Samuelem. Byl však příliš pomalý. Vilém stačil pochopit, co má jeho soupeř v úmyslu. Jakmile Petr otočil tělo, had vyrazil vpřed. Vahou svého těla udeřil soupeře tak tvrdě až Petr doslova vylétl ze své pozice a pár metrů vzad narazil přímo do Nicol. Oba dva se skáceli k zemi. Velema neváhala ani sekundu. Mrštila mečem k zemi proti soupeřce a usekla Nicol ruku v paži. V agónii následné bolesti se již Nicol nedokázala ovládat. Intenzivně vykřikla na široké okolí. Petr vytřeštil oči na ruku měnící se v kaši, poté vzhlédl k Velemě. Bělovláska držela meč nad hlavou. „Měla jsem tě zabít už tehdy na zámku. Tohle máš za to, že si se opovážil vzdorovat mi.“

Had po jejím boku roztáhl ústa v široký úsměv, když špička Velemina meče zamířila přímo proti Petrovu srdci. Meč však k cíli nedorazil. Vilémovi úsměv povadl, když se jeho paní náhle zarazila.

   „Má paní?“

Velema pobočníka ignorovala. Zmateně pohlížela na jílec meče, pak její prsty v sevření polevili a zbraň nechala dopadnout do jehličí. Napřímila se a natáhla ruku k Petrovi, jako by mu chtěla pomoci vstát na nohy. Vilém zmateně těkal očima z Velemy na Petra, jeho pohled poté spočinul na Nicol. Zelenovláska nadále křivila tvář v bolesti, všiml si však nepatrného úsměvu i toho, kam její pohled směřoval. Otočil hlavu k Haně, která stála asi deset metrů od něj. Haně z obou nosních dírek vytékaly pramínky krve, přičemž cosi mumlala a nespouštěla oči z bělovlásky.

Vilém náhle pochopil. „Magie,“ uniklo mu nechtěně z hrdla, Petr s Nicol na něj vytřeštili oči. Vilém uchopil Velemu za rameno a zacloumal s ní. „Je to čarodějnice! Má paní, vzpamatujte se!“

Aniž by k němu Velema otočila hlavu, udeřila ho pěstí do čela. Vilém zavrávoral, udržel však rovnováhu, hned poté se otočil k Haně se zuřivým pohledem ve tváři. Vyrazil kupředu.

   „Hano pozor!“

Petrovo varování Hanu přimělo přestat posílat Velemě obrazy do hlavy. Jakmile se tak stalo, bělovláska se vzpamatovala. Okamžik se zmateně rozhlížela kolem, pak znovu zaútočila na Petra, to už soupeř stál znovu na nohou. Vilém Haně provedl to samé, co chvíli předtím jejímu partnerovi. Hana letěla vzduchem, načež narazila tělem o kmen stromu. V tu samou chvíli Vilémovi trénované smysly zaznamenaly ohrožení. Zprava se k němu řítil Samuel. Svalovec máchl oběma dýkami proti hadově krku, nepřítel však stačil uhnout. Upíři se do sebe pustili na život a na smrt.

   „Nastal tvůj konec, zrádče.“

   „Pokud padnu, ty půjdeš semnou.“

Had se usmál. „Vysoce nepravděpodobné,“ řekl, vytáhl z opasku dýku a zaútočil. Petr na druhé straně bojoval s bělovláskou jako rovnocenný soupeř. Z rány na rameni mu vytékala krev, jak se jednomu z výpadu nestačil zcela vyhnout, bojový zápal však bolest zcela pohltil.

Samuel se vyhnul dvěma výpadům soupeřovi dýky, pak přešel do protiútoku. Podařilo se mu přejet čepelí hadovi po hrudníku, vrstva tvrdého brnění, které Vilém nosil, však odolala. Samuel nedopřál soupeři oddechu. Nenáviděl hada z celé své duše. Toužil se pomstít za Nicolasovu smrt. Odrazil další z jeho výpadů, pak se hbitě jako šelma přetočil na stranu a bodl. Vilém stačil uhnout sotva o pár centimetrů, což stačilo, aby dýka nezasáhla srdce. Čepel se mu vrazila přímo pod klíční kost v místě, kde ho brnění nijak nechránilo. Had zaúpěl. Samuel překvapením na pouhou vteřinu v náporu povolil, ihned si uvědomil, že to byla chyba. Kratičké zaváhání Vilémovi poskytlo potřebný čas, aby vykryl soupeřův následný výpad, a udeřil ho loktem do brady. Samuel zavrávoral, to už si ale had vytáhl dýku z těla. Se dvěma ostřími, každé v jedné ruce, se zuřivě roztočil jako tornádo proti nepříteli. Máchal dýkami kolem sebe, ostři na konci jeho copu několikrát poranilo kůži Samuelovi na předloktí, jak se snažil krýt. Proti mocným mistrovským výpadům se však nedokázal ubránit. První dýka mu projela masem v rameni, okamžik poté padl k zemi. Vytřeštil oči, když spatřil druhou dýku, zabodnutou přímo v jeho srdci.

Had stál nad ním a usmíval se. „Když si nás zradil, slíbil jsem své paní, že ukončím tvůj život, a já vždycky držím…“ Had větu nedokončil, protože pocit, který ho náhle přepadl mu byl doposud neznámý. Nechápal, co se děje do doby, kdy v zádech zaznamenal pohyb. Otočil se a spatřil Hanu. Následně pocítil bolest kdesi nad zátylkem. Rukou si sáhl dozadu na hlavu, kde nahmatal jílec vrhacího nože. Vytřeštil oči. „To… to není… pravda.“ Had padl k zemi.

  „Same.“

Hana poklekla u přítele, dlaň mu přiložila na tvář, zatímco se jí slzy valily z očí. Upír vyprskl krev a stiskl Haně ruku. Navzdory blížící se smrti se usmál. „Ahoj kočko.“

Hana mu úsměv opětovala. „Ahoj svalovče.“

Polekala se, když na rameni pocítila dotek. Petr poklekl vedle Hany a soucitně se zadíval na Samuela.

Hana otočila Hlavu. Velema se nyní bránila útokům Veroniky a Natálie.

I Petr podal příteli ruku. „Zachránil si nás. Znovu. Děkujeme ti příteli.“

Samuel stiskl Petrovi dlaň vší silou, kterou v sobě dokázal najít. „Omlouvám se. Máš vedle sebe dokonalou ženu. Važ si toho a postarej se o… postarej…“

Upírovi se protočili oči a zemřel. Petr mu zavřel víčka, než jeho tělo začalo povadat. Hana propukla v nářek a padla partnerovi na ramena.

   „Truchlit budeme později lásko. Teď musíme bojovat dál.“

Hana se rozhlédla po okolí. Nepřátelé pod zuřivostí odpůrců padali ve velkých počtech, boj byl vzhledem k přesile však nevyrovnaný. Výhoda překvapení odvedla svou práci, nepřátelé se však pozvolna vzpamatovali až rozdělili útočníky do několika menších skupin, které byli postupně masakrovány. Přátelé Haně umírali před očima. V mysli se jí zobrazila budoucnost. Většina jejích blízkých bude po smrti, ona a další měniči Velemě budou sloužit v otroctví zamčeni v celách na věky.

Hana se pohledem střetla s Nicol. Zelenovláska ležela na zemi, zdravou rukou si přidržovala pahýl. Kývla na znamení. Hana pochopila.

„Ty jsi naše jediná naděje,“ řekla jí kdysi velitelka. Prvotní pocit bezmoci a lítostí nad nevyhnutelným vystřídal vztek. Láskyplně políbila Petra, nato se postavila na nohy. Petr na partnerku zmateně hleděl.

Hana pozvedla ruce k nebesům a zavřela oči. V mysli se jí začal tvořit obraz znázorňující padoucha, ne to nebylo přesné, spíše parazita, šířícího se jako nákaza, využívajícího jeden živý organismus po druhém jako hostitele, kterého zcela ovládne a následně z něj vysaje veškerý život, radost a slast, až z něj nezbude nic víc než prázdná skořápka. Parazit neměl jméno, měl však jasnou podobu. Oči temné jako vesmírná prázdnota, vlasy bílé jako čerstvě napadaný sníh. Krásný na pohled, temný uvnitř.

Když se obraz zcela zformoval, Hana ho potřebovala předat dál. Nepřemýšlela nad tím, jak to udělat, stalo se to automaticky. Petrovi po zádech přejel ostrý mráz, když z hrdla její milované, vyšel démonický zvuk. Cosi nesrozumitelného promlouvala k okolí prastarým jazykem, který nikdo z živých již nepamatoval. Obloha potemněla. Nejbližší nepřátelští upíři v boji ustali, když spatřili obraz bělovlasého parazita, jak z nich pomalu vysává život. Obraz okamžik poté spatřili i další až nakonec pohltil celou hordu. Všem přítomným upírům nyní bylo jasné, co musí udělat. Jediný způsob, jak se zachránit, bylo parazita zničit. Oči všech se obrátili k Velemě. Bělovláska se zmateně rozhlížela na všechny strany, když spatřila, jak se kolem ní uzavírá kruh. V očích se jí zračila hrůza.

   „Co to děláte vy idioti?! Pokračujte v boji!“

Upíři její slova ignorovali. Proklínali samozvanou vládkyni nenávistnými pohledy, ústa měli otevřená, špičáky vytasené jako gepard, který se chystá vrhnou na svou kořist. Bělovláska neměla kam utéci. Ucouvla dva kroky vzad, v tom zakopla o pařez. Jakmile sebou praštila o zem, upíři se na ní sesypali jako kobylky na potravu. Upírka křičela, když její tělo rvali na cáry. Netrvalo dlouho a po Velemě zbyl pouze krvavý flek vsakující se do půdy.

Démonický hlas ustal. Haně stékaly pramínky krve z očí, úst, nosu i uší. Její tělo náhle povadlo a padlo k zemi.

 

 

Epilog

 

„Cink, cink, cink, cink.“ Nicol poklepala kávovou lžičkou o sklenici a vstala ze židle. „Dobrý den drazí svatebčané, mé jméno je Nicol, a jakožto svědkyně nevěsty, bych měla pronést řeč. Měla bych říct, že to dělám moc ráda, ale není tomu tak.“

Upíři sedící u svatební tabule se rozesmáli.

   „Jak někteří z vás dobře vědí, velet mi nikdy nevadilo, řečnit ano. Nejsme tu dnes ale kvůli mně, i když o sobě ráda mluvím, když už teda mluvit musím.“

Další vlna smíchu.

   „Stojíme tu dnes, protože dvě úžasné duše, které jsem měla tu čest poznat, se rozhodli spojit ve svazku manželském. Hluboce si jich vážím a považuji je za jedny z nejbližších přátel. Jak nevěsta, tak ženich mnohokrát prokázali svou odvahu a loajálnost. Prošla jsem s nimi mnoha nebezpečenstvím a měla jsem tu čest stát jim po boku při jedné z nejdůležitějších bitev v naší historii. Bez nich bychom tu tak, jak jsme teď, nestáli. Petře, Hano, přeji vám vaše štěstí a vzájemnou lásku z celého srdce. Na zdraví historicky prvním novomanželům našeho klanu, hrdinům bitvy u Březníku! Ať žijou vítězové!“

   „Ať žijou vítězové!“ zopakovali upíří s pozvednutými sklenicemi a propukli v jásot.

        Poté co Hana pomocí své jedinečné schopnosti zajistila vítězství bitvy u Březníku, upadla do kómatu na dlouhých sedm měsíců. Po celé toto období Petr Hanu pravidelně krmil, umýval, převlékal ji šaty, měnil čisté povlečení, dokonce vedle jejího lůžka každou noc spal. Nevěděl, jestli se jeho milovaná, kdy probere. Doufal v to celým srdcem, odhodlaný starat se o ní navěky, bude-li to třeba. Když Hana téměř po sedmi měsících procitla, Petr vděčností plakal dva dny. Vysvětlil haně okolnosti, a jakmile toho byla zdravotně schopná, vzal ji k Samuelovu hrobu, který na mýtině, jen kousek od lesa, kde se odehrála finální bitva mezi nimi a Velemou, vlastnoručně vykopal. Na místě leželi desítky dalších hrobů hrdinů, kteří položili za svobodu život. Nicolas, kudrnatá Michaela, Jessica, ostřelovač Tomáš, Marián, a další. Jména těchto všech hrdě zdobila toto památné místo.

        Hana se neubránila zvědavosti. Poslouchala vyprávění svého partnera se zatajeným dechem. Petr Haně vylíčil všechno, co se za doby její nepřítomnosti odehrálo. Začal tím, jak Samuel prchal z lesa plného nepřátel pro pomoc, zatímco oni byli zavřeni v Nicolině podzemním úkrytu. Zaslechli tenkrát ve vysílačce střelbu a GPS sledovač na obrazovce zamrzl. Jak již nyní věděli, neznamenalo to Samuelovu smrt. Svalovec se ocitl v sevření několika hlídek najednou. Jedna z nich ho spatřila a začala střílet. Samuel věděl, že jeho přežití znamená naději pro všechny. Viděl jedinou únikovou cestu, kterou byla místní řeka. Svlékl si pláštěnku se sledovačem, která by ho táhla ke dnu, a skočil do vody, což zahubilo vysílačku ukrytou v jeho uchu. Skrze řeku se dostal do bezpečí mimo palebnou linii a následně ke spojencům.

Jak Petr čekal, Hana se neubránila slzám. Byla hrdá na činy svého přítele a milence. Dozvěděla se i další velice zajímavé věci. Většina Veleminých vojáků se vzdala a pod trestem smrti podepsala přísahu, že se již nikdy více nepokusí do své moci uchvátit jediného měniče, ani nebude sloužit žádnému samozvanému vládci, který by se pro tuto či podobnou ideu rozhodl. Za to vojáci získali svobodu.

Nicol a Petr se stali zakladateli nového, mocného klanu, ke kterému se s radostí připojili všichni jejich přátelé. Idea klanu byla prostá, chránit pozůstalé měniče, aby už nikdy nebyli utiskováni a nemuseli se skrývat. Žacléřský zámek se stal hlavním sídlem klanu.

        Nicol s Petrem malou Rebeccu vrátili rodině do Anglie, podle posledních informací dívka vyrostla o dva centimetry, kluci ve škole se o ní perou, a učí se velmi dobře.

        Klan vzkvétal. Desítky upírů po celém světě se přidávali, odhodlaní chránit životy měničů a nastolit upíří rase nový řád. Kdokoliv z měničů mohl po dohodě s klanem proměnit člověka v upíra, jedinec však se svou proměnou musel být obeznámen a plně s ní souhlasit. Nikdo již k ničemu nebyl nucen. Nastal mír.

        Za svého lidského života byli Petr s Hanou zasnoubeni. Ke svatbě však vzhledem k okolnostem nedošlo. Nyní proto konečně nastala správná doba. Své ano si řekli čtrnáct dní od Hanina probuzení. Svatba se konala hned dvakrát. První proběhla v Praze pouze s přáteli a příbuznými ženicha a nevěsty co by lidmi, druhá byla o poznání zajímavější a vskutku velkolepá. Konala se, kde jinde než na Žacléřském zámku, a zúčastnilo se jí nad dvě stovky zubatých. První tanec si novomanželé užili za doprovodu jejich oblíbené písně „Drobná paralela“ od kapely Chinaski. Konečně byli šťastní.

        Následovalo bujaré veselí. Hráli se svatební hry, pivo teklo proudem, hrála živá hudba, upíři se náramně bavili. Kolem deváté večer již silně podnapilá Veronika vylezla na stůl a promluvila do mikrofonu: „Věnujte mi prosím pozornost přátelé. Ne, ne, prsa vám ještě ukazovat nebudu, dočkejte času jako husa ocasu, nebo tak nějak, teď jde o něco jiného.“

Petr smíchy vyprskl pivo.

   „Jde o tohle. Když jsem se já vdávala, to bylo ještě, když jsem byla člověk, a to už je teda do prdele sakra dávno, hi hi, měli jsme jistou tradici. A to uvést novomanželé na lože.“

Hana s Petrem se po sobě vyděšeně podívali.

   „Věřilo se tenkrát totiž, že… ale to je jedno prostě je to švanda. Pojďte všichni semnou! Na lože! Na lože! Na lože!“

Upíří se po sobě zmateně dívali, když se však Natálie nadšeně přidala k Veronice, přidali se k pokřiku i další až celá dvoustovka podnapilých upírů na celé okolí zámku oznamovala světu, že novomanžele již brzy sňatek ztvrdí.

Upíři vynesli Hanu a Petra na ramena a za neustálého pokřiku je táhli do manželské ložnice. K Hanině úlevě je tam ponechali o samotě. Petr Zvedl nevěstu do náručí. „Myslím, že pokud jim nevyhovíme, budeme to mít na talíři dalších několik let.“

Hana se rozesmála. „Děláš to čistě z povinnosti muži, chápu.“

Petr Hanu hodil na postel, lehl si vedle ní a políbil ji.

Hana se zamračila, když si všimla prostorného předmětu stojícího v rohu ložnice zahaleného dekou. „Počkej chvíli, co je tohle?“

Petr zavrtěl hlavou. „Nemám tušení.“

Hana vstala na nohy a pomalu se blížila k neznámé věci.

   „Dnes odpoledne to tu ještě nebylo, vím to určitě.“

   „Máš pravdu Hani, nebylo.“

Hana sebou trhla, když třetí hlas promluvil. Postava ukrytá za závěsem vyšla na světlo. Nicol, oblečená ve svůdných kožených podvazcích a prádle dominy na Hanu šibalsky mrkla a koncem bičíku si poklepala o dlaň.

Hana se podívala na manžela, který se šklebil od ucha k uchu. „Ty snad o tomhle něco víš?“

Petr pomalu popošel k zahalenému čemusi, přičemž pravil: „Víš miláčku, tady od Nicol jsem se dozvěděl, že sis před časem oblíbila jistou sexuální techniku, a zatím co si spala, jsem měl čas se o tom dozvědět poměrně hodně informací. I mě se to zalíbilo, a tak jsem si řekl, proč si svatební noc trochu nezpestřit.“

Petr popošel k Haně a zašeptal jí do ucha: „Krásnější svatební šaty, než jsou ty tvé, asi ještě žádná nevěsta na této planetě nikdy neoblékla. Jelikož si ale byla zlobivá holka, je čas je odložit a přijmout trest, ženo má.“

Nicol zatáhla za deku a odhalila tak ukryté tajemství. Na červeném koberci stála dokonalá imitace středověké klády.

Hana v podbřišku pocítila touhu. Vzhlédla ke svému manželovi, a jako správná subinka pokorně přikývla a usmála se.

 

Má další díla najdete na mém youtube kanálu Tomáš Rychetský spisovatel, textař a to i v audioverzi :)