Adam a Lucie IV - její příběh 2/2

Blížily se Vánoce a s Kubou jsme v obýváku zdobili Vánoční stromeček, který koupil. Byl vyšší než já a nádherně voněl jehličím. Užili jsme si svátky spolu v poklidu, koukali na pohádky a jedli moje Vánoční cukroví. Od Kuby jsem pod stromeček dostala zlatý náhrdelník, kosmetiku a lístky na koncert. Já jsem mu zase věnovala hodinky na sport, poukaz na nové kolo, které si sám vybere a další drobnosti. Vypadalo to, že jsme oba spokojení. Jenže do mé hlavy se neustále vkrádaly myšlenky na něj.

Nemohla jsem zapomenout, i když jsem moc chtěla. Střídaly se ve mně všechny možné pocity a myšlenky – chvíli jsem se nenáviděla, že jsem si ten večer nezavolala taxík a neodešla dřív. Za chvíli na to jsem se zase přistihla, jak si představuju, že s ním sedím v autě. Představovala jsem si, co by se asi mohlo stát, kdybych neodešla. Výčitky svědomí na Vánoce jsou noční můra.

Byli jsme s Kubou na Vánočních trzích ve Vídni a já najednou odněkud ucítila podobnou vůni Adamova parfému, roztřásla jsem se. Nebo jakákoliv vůně, co mi připomněla tu, kterou vonělo jeho auto, mě doslova vytrhla z reality a připomněla mi všechno to, co se stalo. Pořád jsem ho měla před očima. Kuba se mě zeptal, proč vypadám tak zasněně a já mu jen řekla, že jsem jen unavená.

Připíjeli jsme si k Silvestru a na Nový rok 2024, když v tom jsem z kuchyně slyšela pípnout firemní telefon, přišla mi SMS ve které mi Adam popřál všechno hezké do nového roku. Myslí na mě. Odpověděla jsem mu a culila se do telefonu. Ani mě nenapadlo, co bych odpověděla, kdyby mě Kuba viděl.

Po návratu do práce jsem do kanceláře přišla jako první a viděla jsem na stole čekat balíček. Uvnitř byla menší červená krabička omotaná růžovou stužkou s obálkou s růžovým vzorem. Krabička ukrývala nádherné zlaté náušnice s topazy. Byla jsem v šoku. Schovala jsem je do kabelky a otevřela obálku.

V jeho dopise se mi omlouval za to, že mě dostal do nevhodné situace, do které jsem se dostat neměla. A přál by si abychom na to zapomněli a byli jen kolegové. Jako omluvu mi dal náušnice.

Zase jsme spolu pracovali jen jako kolegové, ale z každého našeho setkání jsem byla nervózní. Raději jsem se mu chvíli vyhýbala a myslela jsem, že to bude v pořádku, že to pomůže. To zvládnu. Měla jsem radost. Bude to dobrý.

Na začátku února mi moje nadřízená Anička poslala email, kde jsem se dozvěděla, že na konci února pojedu na školení do centrály v Berlíně. Měla jsem tam jet ještě s mou kolegyní Denisou, která v naší firmě pracuje jen o rok míň, než já ale vycházíme spolu perfektně a občas spolu chodíme běhat.

Na školení jsme se měly dopravit firemním autem. Před vstupem do firmy zastavil stříbrný Kodiaq a nebudu lhát, ale nenapadlo by mě to ani ve snu. Adam otevřel dveře, vystoupil z auta a šel k nám, aby nám pomohl se zavazadly. Měli jsme všichni tři strávit celý týden spolu. Uf, no, zhluboka jsem se nadechla studeného čerstvého vzduchu a nastoupila do auta.

Po ubytování na hotelu jsem zjistila, že mám pokoj o dvě patra níž než Adam. Říkala jsem si, snad se moc často nepotkáme. Nakonec jsme celý týden spolu trávili dny na školení a večery při procházkách městem. Všechno, co jsme si slíbili, že nebudeme dělat, jsme udělali.

Poslední večer před koncem služební cesty mě pozval na večeři. A ještě se mi přiznal, že školení pro nás zařídil on. Z hotelu jsme se měli odhlásit další den do 11:30, takže jsme si mohli poslední večer prodloužit.

Večer jsme se měli sejít před restaurací. Byla jsem tak nervózní, že jsem přišla o 15 minut dřív, asi abych mohla přemýšlet nad tím, jaký je to hloupý nápad. Viděla jsem jak přichází, když ke mně přišel, objali jsme se. Řekl mi, že mi to sluší. Vzpomínám si, že na sobě měl světlý hladký kabát, sako, rifle a bílou košili. Přemýšlela jsem, jestli nejsem blázen. Byla jsem jako puberťačka, která byla zamilovaná do svého idolu. Riskovala jsem hodně a neviděla to.

V restauraci popletli rezervaci a neměli dost židlí, aby nás usadili naproti sobě, takže jsme seděli vedle sebe u malého stolečku se svíčkou uprostřed. Drželi jsme se za ruce a zapomněli na svět kolem. Po večeři jsme se ještě procházeli městem a povídali si, drželi se za ruce, smáli se a šli na chvíli do baru a nakonec se vrátili na hotel. Něco mi celou dobu říkalo, Lucko, dost, nedělej hlouposti. Rozluč se a jdi zpátky na hotel.

Do hotelu šel Adam napřed, aby to nevypadalo nápadně. Po chvíli jsem vešla já a přivolala si výtah do mého patra.

Dveře výtahu se otevřely a Adam čekal před ním. Přišel ke mně a políbil mě. Už jsem nad ničím nepřemýšlela, vzala jsem ho za ruku a skoro jsme utíkali ke dveřím mého pokoje. Odemkla jsem dveře, vešli jsme dovnitř a líbali se, jako by to mělo být naposledy. Začali jsme jeden druhého svlékat. Skoro nahou si mě vzal za boky a vysadil si mě kolem pasu, já se ho držela kolem krku a zeptala se jestli si nechce dát společnou horkou sprchu.

Ve sprše jsme stáli tváří v tvář, občas se na sebe dívali, ale většinu času se líbali. Cítila jsem jeho jazyk na svém a ruce bloudily po našich tělech, voda stékala po nás a nic kolem neexistovalo. Najednou jsem za sebou ucítila zeď sprchy a opřela se o ni zády. Ze sprchy se nám nechtělo, protože si mě vzal přímo tam.

Bylo to krásné a vášnivé, lepší než v představách. Ten přítomný okamžik byl nádherný. Nepřemýšlela jsem nad tím, co bude dál.

Po sprše jsme nazí šli do postele. Byli jsme unavení, ale nedokázali jsme přestat. Vzpomínám si, že už svítalo, když jsem usínala v jeho náruči.

Tohle všechno se Kuba dozvěděl v květnu na oslavě mých narozenin, když jsem byla opilá. Dusila jsem to v sobě celé týdny, byť vydržet s tím žít mi bralo energii každý den. Nebylo fér, že jsem ho chtěla zatížit mojí chybou, ale nechtěla jsem mu lhát. Kuba to v první povídce popsal jen tak, že mi můj manažer nadbíhal. A já si říkám, kéž by to zůstalo jen u toho. I když jsem podlehla Adamovi, na lásce ke Kubovi to nic nezměnilo. Jsem kvůli tomu špatná? Možná bych pro spoustu lidí mohla být, ale jsem ráda, že nejsem pro mého manžela.

Kuba mi řekl, že každý může občas zabloudit. A já pořád nevím, jestli ta noc s Adamem byla dárkem nebo prokletím. A vlastně nejen ta noc, ale i role, ve které od té doby jsem. Často přemýšlím, jestli je to slepá ulička. A co mě, Jakuba a Adama vlastně čeká dál?

Jedno ale vím jistě - Kuba bude muž, který v mém životě a srdci bude vždy na prvním místě.

Závěr a vyjádření autorů:

Lucie:

Jsem vděčná za mého manžela, za to že ho mám a za to jaký je. Dozvěděli jsme se hodně o tom jací oba jsme.

Jakub:
Chápeme, že se téma nemusí líbit každému, proto děkujeme těm z Vás, kteří dočetli až sem a neodsuzují nás. A chtěli bychom poprosit ty z Vás, pro které téma není zajímavé, aby nám alespoň nepsali škaredé zprávy nebo komentáře. Zároveň se omlouváme těm čistým duším, které jsme nechtěně pohoršili. Uděláme to rádi znovu.

Napadlo nás, že bychom měli zmínit, že příběh, o který jsme se podělili, je jednodušší číst, než ho žít. V průběhu našeho manželství a díky této zkušenosti nastaly situace, poznaly jsme mixy pocitů a jistým způsobem i problémů, které příběhy minulé, a případně i ty budoucí, neobsáhnou. Už dávno jsem ale věděl, že moji partnerku nechci vlastnit.

Zjistil jsem o sobě, že se mi líbí, když moje krásná žena přitahuje i jiné muže a že mi působí potěšení představa, kdyby si svobodně užívala sex, pokud by sama chtěla, ale ne potají, chtěl bych toho být součástí. Manželka to o mně do té doby věděla jen z náznaků. Například díky tomu, že jsem ji často zval do wellnessu, kde se povinně nemusely nosit plavky ani prostěradlo, protože se mi líbilo, že její nahé tělo poutá pozornost. Anebo když se opalovala nahoře bez na dovolených, k čemu jsem jí pravidelně dodával odvahu. Líbí se mi, jak je díky tomu sebevědomá a že se chová jako bohyně, i když zároveň je uvnitř dobrou ženou a starostlivou manželkou, tak si může dovolit být v posteli trochu mrcha :-). Také jsme se jednou bavili i o sexu ve třech, ale nedošlo na to, protože nebyl vhodný protějšek. Nemyslím si, že cesta ke spokojenému manželství je skrz přemožení se k na oko pravidelnému sexu každou středu v domluvený čas ve stejné poloze po dobu dvaceti let. A jak jsem už zmínil v jiných povídkách, kdyby chtěla, mohla by o tom mlčet, lhát mi do očí a dělat to za mými zády, i když to skoro tak bylo, nezůstalo to tak. Podle mě to je právě ta zrada. Lži a přetvářka. A ne toužit po tom mít sex nebo ho skutečně mít s cizím člověkem. Stejně tak, jak se to děje u spousty jiných párů.

Chci ale ještě dodat, že pokud bychom byli jenom trochu jiní, než s manželkou jsme, anebo by se popisované situace odehrály jinak, mohlo nás to rozdělit. Konzervativnějším párům by, podle mě, popisované situace mohly způsobit velké problémy a bolest, pokud pro to člověk opravdu není nastavený, protože fantazie a realita se od sebe často liší a když se očekávání nesetká s realitou, pak to může mít nehezké následky.

Přitom si myslím, že jsem naprosto normální chlap, jen jsem prostě nikdy nebyl moc žárlivý, ale spíš hravý a zvědavý.

Lucie:

Ani my nevíme jak nás to do budoucna ovlivní a ani jak to bude dál pokračovat nebo co nám to vlastně dá nebo sebere. Celým srdcem si přeji, aby Kuba nepřestal chtít, abych byla jeho ženou. Z povídek to zní divoce, ale ve skutečnosti žijeme životem, jako každý jiný pár. Sama za sebe to vidím takto - všechno se to stalo, protože to tak mělo být.

Nikdy jsem necítila talent na psaní proto mi Kuba s první polovinou příběhu pomáhal a taky kvůli tomu, že tohle byla Kubova fantazie, je to vidět i v jeho stylu psaní. Někdy až moc detailně ale nemyslím si že bys nás díky tomu někdo mohl poznat.

Dejte nám vědět do komentářů, jestli dáváte přednost textům, které děláme každý zvlášť nebo společně skrz Kubův pohled na příběh. Příběhy musíme stejně psát společně, protože Kuba neví vždycky všechno hned.

Jakub:
Mějte se rádi a buďte šťastní v tom, co vyhovuje Vám a vašemu protějšku.

Pokračování příště.

P.S.: Lucinka řekla, že si chce zkusit napsat ještě jednu povídku z června, kdy spolu byli poprvé na večeři od doby, kdy jsem o nich věděl.

Jakub a Lucie