Adam a Lucie: Začalo to v Červnu

Sedím v zimní zahradě našeho domu, nohy mám natažené, prsty si pohrávám s okrajem skleničky vína. Přemýšlím, jak moc se můj život změnil. Před necelým rokem, v květnu, jsem udělala něco, co jsem si nikdy nemyslela, že by se mohlo stát. Přiznala jsem Kubovi, že jsem se zamilovala. Ale ne do něj.

„Do Adama,“ řekla jsem potichu a vydechla s očima sklopenýma do skleničky. Do muže o osmnáct let staršího a ženatého. Ale taky muže, který mě dokázal rozesmát, rozčílit, a hlavně… přitahoval způsobem, jaký jsem si nedokázala vysvětlit.

Když jsme si o tom po narozeninách s odstupem času s Kubou promluvili, jeho reakce mě tehdy zaskočila. Čekala jsem výčitky, hádky, rozbité talíře. Místo toho mi položil ruku na koleno a s náznakem úsměvu pronesl: „A co kdyby ses s ním doopravdy sblížila? Když tě to tak přitahuje…“

„Jak to myslíš?“ zašeptala jsem, neschopná uvěřit vlastním uším.

„Nevadilo by mi, kdybys měla milence,“ řekl. A Adam… pokud tě k němu něco táhne, nechci tomu bránit. Naopak, chci být toho součástí.“

Koukala jsem na Kubu, jako bych se ocitla v jiném vesmíru. Přesto jsem po těle cítila napětí a vzrušení. Mohlo to fungovat?

Začalo to v červnu, když mě Adam už poněkolikáté pozval na večeři. Pozvání jsem přijala a viděla jiskru v jeho očích. A já pochopila, že se na mě těší.

Ale všechno postupně. Když mě Kuba přivezl na parkoviště před restauraci, vystoupila jsem a opřela se o dveře auta, abych to trochu rozdýchala. Kuba stáhl okýnko a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Řekla jsem mu, že ano. Byla jsem strašně nervózní a měla sevřený žaludek. Otočila jsem se na Kubu a zeptala se ho, jestli tu bude čekat nebo pojede. Pak si uvědomila, že to asi ode mě nebylo hezké a naklonila se k němu do okýnka, omluvila se, dala mu pusu a odešla.

Šla jsem pomalu, protože chůze na podpatcích po kočičích hlavách nevypadala moc bezpečně a já se pár minut před mým rande nechtěla zabít. Blížila jsem se k restauraci, když jsem viděla Adama, jak stojí opřený o své auto a kouká se na mě, jak se blížím k němu. Měl na sobě světle modrou košili s vyhrnutými rukávy a tmavými kalhotami. Šel mi naproti a usmíval se na mě a já viděla, že jeho oči se rozjasnily, když se podíval do mých. Myslela jsem, že přijdu první, poškádlila jsem ho.

Muž má přece čekat na ženu a ne naopak, usmál se. Pozdravili jsme se a objali. Šel k autu, otevřel dveře a řekl mi, že pro mě něco má, dal mi krásnou kytici růží, která měla růžové okvětní lístky a byla svázaná širokou červenou stuhou. Vzal mě za ruku a když jsme přišli ke vchodu do restaurace, podržel mi dveře.

Restaurace nás uvítala příjemným šumem rozhovorů jejich hostů a jemnou hudbou živých nástrojů. Posadili jsme se a Adam pro nás objednal láhev bílého vína. Všimla jsem si, jak se na mě muži od okolních stolů dívají a sjíždí mě pohledem. Adam si toho všiml také, naklonil se ke mně a řekl:„Určitě mi teď závidí a chtěli by být na mém místě.”. Polelo mě horko, natáhla jsem svoji pravou ruku na stůl naproti němu, on ji vzal do své dlaně a palcem mě něžně hladil.

„Jsi si jistá?“ zeptal se mě, když jsme seděli naproti sobě v restauraci. Jeho hlas byl tichý, ale pevný.

„Nevím,“ přiznala jsem. „Ale chci to zkusit.“

Podpatkem jsem pod stolem pomalu sjela po jeho noze a koukala mu do očí. Povídali jsme si o tom, co s námi bude dál.

Po večeři jsme se šli projít. Byla teplá noc a noční Praha se koupala ve světle pouličních lamp. Adam mi nabídl své rameno a procházeli jsme se v okolí Karlova mostu, na kůži jsem cítila teplý letní vánek a ve vzduchu byla cítit vůně léta.

„Lucinko”, zašeptal jeho tichý hřejivý hlas. Pořád na tebe myslím. Stáli jsme vedle jeho auta, podíval se mi do očí a otevřel zadní dveře. Posadila jsem se na kožené sedačky a čekala, co se bude dít dál.

Přisedl si vedle mě. Světla nočních lamp pronikala do interiéru jeho auta. Cítila jsem jemné šimrání v podbřišku a cítila se rozechvělá. Adam si mě přitáhl k sobě a naše rty se setkaly. Cítila jsem jeho ruce na mém těle.

Jeho dlaň sklouzla na má stehna a jeho rty našly můj krk. A jeho parfém... Nevnímala jsem nic tolik intenzivně, jako právě jeho vůni.

Ucítila jsem se, že se jeho dlaň dotkla mého stehna, začal mě hladit. Po chvíli se dlaní přibližoval k lemu mých šatů po mých stehnech a já byla napnutá a v duchu prosila, aby nepřestal. Na látce mých kalhotek jsem najednou ucítila jeho prsty a viděla na něm, že po mně touží. Vypadalo to, že skrze doteky chce poznat každý jejich záhyb, každý jejich detail. Byla jsem úplně bezbranná a nic jiného pro mě neexistovalo. Hrál si se mnou, ale nespěchal. Usmál se a dal mi najevo, že cítí, jak se mi naše společné chvíle líbí.

Víš jak moc tě chci?, zašeptal mi Adam do ucha. Stejně tak jako já tebe, odpověděla jsem mu, ale dej mi ještě trochu času, je mi s tebou moc krásně, ale nechci spěchat. Hlavou jsem se opřela o Adama a zavřela oči. Odvez mě domů, prosím.

Byli jsme na cestě domů, když v tom z rádia začalo hrát:„Akáty šumí, když padá déšť…”. Od té doby je moje nejoblíbenější, spojená s hezkými vzpomínkami.

Adam zastavil kousek od domu, políbili jsme se a já vystoupila. Když jsem přišla domů, pomilovali jsem se s Kubou. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Chtěla jsem to zase prožít s Adamem, ale potřebovala jsem ještě trochu času.

První oficiální sblížení v našem vztahu, o kterém Kuba věděl, přišlo tu noc v Adamově autě, jak už ale víte z Kubovy první povídky. V ten večer nedošlo k ničemu jinému, než jsem popsala. Čím déle náš kontakt s Adamem trval, tím víc jsem si byla jistá, že už není cesty zpět.

Tenkrát jsem ho vnímala jako součást svého života. Adam a já jsme měli svá pravidla. Scházeli jsme se, když to šlo, vždy diskrétně, a nikdy si nevyčítali, když jeden z nás nemohl. A Kuba? Naše večery po mých schůzkách s Adamem byly jiné. Intenzivnější.

Někdy se na mě díval, když jsem se vrátila domů, a bez jediného slova věděl, kde jsem byla. Jen mě vzal za ruku a políbil mě.

„Jsi šťastná?“, zeptal se mě Kuba, když jsme leželi vedle sebe v posteli.

„Jsem.”, usmála jsem se. „A ty?”. „Já také.”, odpověděl Kuba.

Pokračování příště.

Lucka