Pohádka o Helmuthovi a víle míru

Toho dne krásně hřálo slunce, začal první květnový týden roku 1945, plný už jarních vibrací, příroda se probudila do své divotvorné krásy všech barev a vůní, poupátka květů už všude pučela, lákající včely, čmeláky a jiné opylovače, stromy už zářily svěží zelenou.
V Odrách, městečku na území Sudet, ležícího v oblasti tajuplných břidlicových dolů, stále plál oheň druhé světové války, vojáci Rudé armády a Wehrmachtu sváděli nesmiřitelné boje o každičký centimetr území, Němci předtím stihli zničit most, ale nebylo to pranic platné, sovětskému postupu již nestálo vůbec nic v cestě.
Helmuth Schultze, příslušník takřka poraženého Wehrmachtu, uprchl před vojáky Rudé armády do lesů Oderské kotliny, horečně přemýšlel, kam se schovat, kulky se zuřivým bzučením lítaly kolem, zahryzávaly se do kůry mlčících okolních stromů, ty jen tiše trpěly a ronily voňavé smolné slzy do suchého jehličí.
Když, úplně šílený hrůzou a strachem o svůj docela krátký život, spatřil ústí důlního díla, břidlicové štoly, bleskově vlezl dovnitř a ani nedýchal, srdce mu bušilo až v krku, divoký tep cítil až ve spáncích.
Ruští vojáci ho vztekle hledali, pohybovali se docela nebezpečně blízko jeho břidlicové skrýše, zalezl proto hlouběji dovnitř, ale štola, docela nevyzpytatelná, se najednou prudce lámala směrem dolů, což nemohl tušit a se smrtelným úlekem, kdy nestačil ani vykřiknout, se zřítil do neznámých hlubin.
Když pomaličku přišel k sobě, upoutalo ho zvláštní světlo a teplo, opatrně se posadil, rychle nahmatal pušku, na hlavě upravil přilbu a vyděšeně oddechujíc se rozhlížel kolem sebe.
Jakoby ani nebyl v dole, ocitl se ve zvláštní chodbě před neznámou komnatou, pomaličku se posbíral na nohy a tiše vešel dovnitř.
Uprostřed, v krásné, nádherně vyřezávané posteli, se snově průsvitným baldachýnem tvrdě spala překrásná, macatá krasavice, hustých, blonďatých vlasů, oděná pouze v pavučinkové roucho, přes lehoučkou látku dráždivě vykukovala bujná a nalitá ňadra, se zduřelými bradavkami, uprostřed sametových dvorců. Ležela pohodlně na zádech, klidně oddechovala, dlouhé řasy se jí chvěly, buclatá stehýnka hezky roztažená, drobná chodidla u sebe, kundičku hezky vyšpulenou do tlumeného světla jakýchsi zářivých krystalů ve skále kolem.
Helmuth těžce polkl, když tuhle nádheru viděl, potichu přišel ještě blíž, aby se mohl dosyta kochat, zřetelně cítil, jak mu péro trhá šedozelené kalhoty vojenské uniformy, žalud tak nalitý krví, že byl tvrdý jako kámen.
"Do prdele, to jsou kozičky... A ta pička... To snad není možný..." Vydechl tiše, aby tuhle spící, nahatou krasotinku náhodou nevzbudil, opatrně položil pušku na zem a skoro neslyšně si dřepl vedle postele a něžně rukou odrhnul zvláštní, jemňoučkou látku, jako upředenou z ranní mlhy, aby si tu krásnou mušličku mohl prohlédnout ještě lépe.
"Kurva, to je nádhera..." Zašeptal okouzleně a vzrušením už se mu třásl hlas, neznámá se ani nepohnula, dále poklidně snila o věcech jemu tajuplných, neodolal a něžně ji pohladil po buclatém stehně, měla hebkou a vyhřátou kůži, ale ani tenhle jemný dotek uniformovaného návštěvníka její komnaty ji neprobudil.
"Takový tvrdý spánek? To jsem nezažil, ani nepamatuju..." Pomyslel si a opatrně si k ní vlezl do lůžka, chvíli něžně líbal kyprá a hřejivá stehýnka, pak ale neodolal a jazykem se chtivě zanořil do heboučké kundičky, hravě pošimral klitoris, když tu sebou doposud spící kráska prudce trhla, rychle se posadila a překvapeně z nadýchaných peřin na Helmutha hleděla.
"Ahoj..." Pozdravil ji nejistě a snažil se jí nekoukat na nádherné, obrovské prsy, ale moc mu to nešlo.
"Vítám tě, můj zachránče..." Pravila mu líbezným hlasem a ještě docela rozespalá, si poupravila husté kadeře a pak se trochu schovala do peřiny, aby ji tak lačně neohlížel bujné vnady.
"Zachránče?!" Opakoval Helmuth překvapeně.
"Ano. Zřejmě jsi zrušil kletbu. Před dávným časem mě zaklel zlý černokněžník, víš, já jsem víla Míru, ani netuším, jak dlouho jsem mohla spát." Vysvětlila mu ještě docela unaveně a spokojeně se protáhla, vlasy už ji zářily zlatavou barvou a líčka zrůžovela.
"Spala jsi dlouho, vílo Míru... Zrovna teď venku zuří válka, před ani ne třiceti lety zuřila jiná, to jsem byl ještě ale malej, ale táta v ní umřel, válčí se pořád..." Pravil jí smutně a sklesle se posadil na zem, vedle vílina lože.
"Ach... Tak to mě mrzí... Ty jsi tedy bojovník?" Podívala se na něj velkýma, zelenýma očima a zvědavě si ho prohlížela, protože se jí tuze líbil a navíc, dlouho spala opuštěná a teď cítila, jak se jí život vrací do žil.
"No, to bohužel jsem... Brzo budu mrtvej bojovník... Rusi jsou všude... Už proti nim nemáme moc šancí..." Povzdechl si a zahleděl se na jeden z krystalů, opalizující zvláštní, tlumenou září. Odkud se to světlo bere, uvažoval mlčky.
"A ty bys chtěl, aby byl mír?" Vyrušila ho ze snění.
"Samozřejmě. Kdo by nechtěl..." Podíval se jí přímo do očí, až sklopila zrak a mírně se zarděla.
Helmuth byl fešák takovým typickým drsným půvabem, měl ostré rysy v obličeji, úzké rty, hranatou bradu, jiskřivě modré oči a jizva na pravé tváři a bradě mu dodávaly punc neohroženého hrdiny.
Postavy vysoké, ramenaté a štíhlé, přirozeně hezky svalnaté, vypadal jako typický voják, důsledně zobrazovaný na propagačních náborových plakátech, měl však válčení už plné zuby, do bojů nikdy nechtěl, ale bohužel musel.
"Tak, jestli chceš mír, budeš mi muset trošku pomoci. Potřebuji načerpat zpět svou sílu a energii, abych ho mohla rozšířit." Pověděla mu tiše a pokynula mu, ať si k ní sedne do postele.
Helmuth si přisedl na okraj měkkého lůžka, poklopec už narvaný k prasknutí, po zádech mu až běhal mráz, jak moc chtěl šukat, měl co dělat, aby se na ni chtivě nevrhnul a nevymrdal z ní duši.
"Jak ti mám pomoct?" Optal se, hlas už ochraptělý chtíčem po kundě, kterou stačil jen maličko ochutnat.
"Potřebuji lásku... Energii z vášně... Dej mi ruku..." Usmála se na něj a jeho drsnou dlaň si přiložila na obdařenou hruď.
"Tady potřebuji probudit sílu k šíření míru... Pomůžeš mi?" Zamrkala na něj dlouhými řasami a něžně našpulila rty.
"Říkáš, že chceš lásku? Vášeň?" Funěl už rozvášněně a horkou dlaní ji docela drsně chytil za stehno, jelikož zvířecí pudy už s ním cloumaly.
"Ano, tolik vášně, co jen to půjde..." Pošeptala mu do ucha a dlaní hbitě prohmatala nabitý rozkrok "myslím, že v tobě jí bude hodně, statečný bojovníku..."
"Kurevsky mnoho..." Vydechl nadrženě a drsně ji políbil, syrovým polibkem, plným divoké touhy po neřestném mrdu, ale pak si rychle sundal přilbu z hlavy a bleskově svlékl uniformu, víla shodila roucho utkané jako z paprsků měsíce a drobnou ručkou ho chytla za péro, tvrdé jako z oceli.
V dlaních ji chvilku pevně držel za tváře a zuřivě líbal na rty, krk, ale pak už to nevydržel, pořádně ji drapl za zlatavé vlasy a přitáhl si její hlavinku ke ztopořenému čurákovi a bezostyšně jí ho nacpal do pusinky, vůbec se tomu nebránila, ba naopak, chtivě mu začala sát zduřelý žalud, prvně ho hravě laskat celou plochou jazyka, špičkou šimrala uzdičku, roztouženě už funěl a hekal, pevně ji chytil za hlavu a narval jí ho až do krku, aby ji hezky mohl mrdat až na mandle, až se víla dávila jeho tvrdým pérem, slitnala, jak ho měla plnou pusu, ale sála ho pořádně hladově, vzdychala mu do něj a chtivě na něj upínala své velké, zelené oči.
"Pojď, roztáhni nožky, honem..." Poručil jí vzrušeným hlasem, hezky před ním roztáhla stehýnka, sama si začala prstit kundičku, jak byla nadržená, už nedočkavě sténala, Helmuth si ji rychle přitáhl za stehna a tvrdým žaludem jí začal dráždit zduřelý klitoris, který už nedočkavě vykukoval ven z hebounkých stydkých pysků, víla už docela nahlas sténala, tiskla mu kundičku k péru, chtěla ho tam už hrozně, tak neváhal a pořádně do ní zajel až po koule, byla už tak vlhká a mokrá, že to jen zamlaskalo, jak hladově ho nasála dovnitř a tvrdě začal přirážet.
Víla se pod ním kroutila rozkoší, vášnivě křičela na celou břidlicovou sluj, Helmuth si její nožky rychle hodil na ramena a sklonil se k ní, aby mohl do ní bušit ještě silněji, prsty mu vší silou svírala svalnaté paže, kterými se zapíral o postel, hlasitě křičící slastí mezi divokými vzdechy.
"Nepřestávej!!! Nepřestávej!!!" Pobízela ho roztouženě, protože už cítila své blížící se vyvrcholení, kroutila se mu na čurákovi jako divá, rozkošnicky koukal, jak do ní pořádně zajíždí, celý lesklý a mokrý od její horké kundí šťávy, najednou mu pevně prsty zaťala do kůže, až cítíl špičky nehtů jako ostří nožů, celá se prohla v zádech a s hlasitým výkřikem se parádně udělala, horký orgastický gejzír cítil až na koulích.
Chvilku spokojeně vydechovala v peřinách, ale Helmuth ji moc odpočívat nechtěl nechat, hořel vzrušením a chtěl ještě pořádně a divoce mrdat.
Víla, taky ještě hodně chtivá, ho nechala, ať si pohodlně lehne na záda a rozpustile mu vylezla na klín, hned jí v dlaních pořádně promačkal ty nádherný, veliký kozy, vášnivě je hnětl v prstech, až zřetelně cítil zduřelé a tvrdé bradavky, neodolal a pošimral je jazykem, labužnicky se sál a olizoval, tiskl ve rtech, až víla zase roztouženě vzdychala a netrpělivě se mu buclatou prckou vrtěla v klíně, hned vycítila, jak tvrdý zase je a s potutelným úsměvem ho dráždivě začala šimrat a hladit útlými prstíky po ztopořeném péru.
Pořádně ji dlaněmi plácl po zadku a hezky jí poručil, ať mu sedne na hubu, že jí u perfektní kuřby krásně vylíže kundičku, aby se jí mír šířil co nejlépe, na nic nečekala, hned si mu obkročmo klekla nad obličej, za stehna si ji přitáhl blíže a nedočkavě se přisál k té voňavé, buclaté pičce, plné omamně dráždivého nektaru, jazykem pořádně lízal naběhlý poštěváček, víla tlumeně sténala, poněvadž měla plnou pusu jeho pořádného čuráka, pevně ho obkroužila plnými rty a jezdila nahoru a dolů, ale když Helmuth trošku přitvrdil, klitoris nasál ve rtech a ztuhlým jazykem jí začal parádně šukat dírku, zmohla se jen na roztoužené vzdechy, kundu mu tiskla k hubě ještě, aby mohl hbitým jazykem zajíždět co nejhlouběji, stříkala mu do pusy, až mu ta mrdavá šťáva tekla po bradě a tvářích až za uši.
Znovu překrvený poštěváček promnul ve rtech a u toho jí pořádně začal prstit, až mu s hlasitými výkřiky vybuchla přímo do úst a horkým, voňavým gejzírem ho málem utopila, zakuckal se tím přívalem mokré vášně, ale všechno pořádně slízal skoro do sucha.
Víla ho chtivě začala kousat do rtu, líbat na hranatou bradu a krk, drobnými dlaněmi rozkošnicky ohmatávat hezky modelované prsní svaly, pak se mu sklonila k tvrdému ocasu a laskovně mu rtíky stiskla špičku žaludu, jazýčkem dráždila uzdičku a mazlivě si ho otírala o tvář.
"Budu potřebovat ještě trošku síly, zvládneš to ještě, můj hrdino?" Švitořila nadrženě, pořádně mu péro honíc v dlani.
"Pěkně si klekni a uvidíš..." Zafuněl rozvášněně, tváře úplně rozpálené zvířecí touhou po další šťavnaté píchačce.
Nenechala se dlouho pobízet, hned na něj vyšpulila macatou prcinu a buclatou kundu, hlavu hezky na vyšívaném polštářku, docela drsně ji zkroutil ruce za zády a pořádně, jako vítězný dobyvatel, se do ní obul, docela vyhekla, když jí ho tam znovu napasovat až po koule, přirážel tvrdě a rychle, kvílela jako raněná, se zavřenýma očima a široce rozevřenými rty, pička ji hlasitě mlaskala, jak moc ho chtěla pořádně hluboko.
"Pořádně!!! Ano!!! Ano!!!!" Povzbuzovala ho mezi divokými vzdechy, začalo ho pořádně svírat a vtahovat dovnitř, už to zřetelně cítil, že to na něj jde, ruce jí pustil a pořádně ji propleskl přes macaté půlky, které se úplně natřásaly pod jeho drsným přirážením, slastně už vzdychal, prudce oddechoval, najednou ho vytáhl ven a rychle si ji přitáhl za ruku.
"Otevři pusu!" Poručil jí vzrušeným hlasem, poslušně nastavila pusinku s vyplazeným jazýčkem, hned jí ho nacpal dovnitř, pořádně ho začala sát a pevně mu v prstech sevřela koule, už to nevydržel a s ulevným sténáním jí pořádně napumpoval pusinku horkou mrdkou, bylo toho tolik, že to nestačila spolykat a teklo jí to po bradě až na bujná prsíčka.
Spokojeně se vyvalil do peřin a zhluboka oddechoval, víla si přisedla vedle něj, vlasy jí už svítily zlatavou barvou a v hrudi se zformovala zvláštní záře, která ji nakonec pohltila celou a víla se v mžiku proměnila v hejno modravých motýlků, s průsvitnými křídly, protkanými zlatými nitkami.
"Děkuji, Helmuthe..." Zaslechl ještě její hlas, který se rozezněl přes celou komnatu a obzor mu potemněl.
Helmuth se těžce probral v břidlicové štole, v černém prachu, hubu plnou krve a šmíru, bolestí se nemohl ani nadechnout, měl pocit, že musí mít zlomené všechna žebra.
Těžce se posbíral a zjistil, že se sice zřítil do šachetního komínů, ale naštěstí ne tolik hlubokého a po výčnělcích břidlicového podloží se mu nakonec podařilo vylézt ze štoly ven.
Tiše vykoukl do ranního rozbřesku, slunce už prosvítalo mezi stromy, venku ticho a klid.
Pomalu se zaposlouchal do šumění lesa a zaslechl čím dál jasnější zvuky, amplión dole ve městě hlasitě oznamoval, že je konec války, že Německo kapitulovalo, že to v Berlíně polní maršál Wilhelm Keitel podepsal, že 8. května, okolo půlnoci skončila druhá světová válka!
Helmuth úlevně nastavil tvář hřejivým paprskům, když tu ho dvakrát obletěl namodralý, překrásný motýl, s průsvitnými křídly, jakoby protkanými zlatavými nitkami a zastavil se mu přímo před obličejem.
"Děkuji, vílo..." Zašeptal tiše "a hlavně už nespi..."
Motýl ho ještě jednou obletěl, mihotavým zatřepotáním křidélky se s ním rozloučil a zmizel ve sluneční záři.
Toho dne bylo 9. května 1945 a konečně nastal mír...