Sny naděje a Bůh

Sny,naděje a Bůh

Snad každý má sny,které živí nadějí v jejich naplnění.I když se sen rozplyne,naděje zůstává až do posledního vydechnutí.Představa smrti jindy tak děsivá,změní se ve vizi,kde vzdálené bílé břehy s omamným,mdlým svitem lákají k věčnému žití.K čemu však věčné žití bez toho,pro něž jsi srdce své otevřel?Možná Bůh zná odpověď,ale ten nevyslyší zoufalé volání,ač ho vzývá věřící či ateista.Pak zbývá už jen všemi zatracovaný a proklínaný Ďábel.Toho nemusíme volat,ani hledat,je v každém z nás.Stačí ho probudit a pak už nejsou sny,naděje ani Bůh.
I já měl svůj sen.V mých očích jediná bytost pro kterou bych překročil bílý břeh s hlavou hrdě vztyčenou,čekající trpělivě na věčné žití po jejím boku.I vzýval jsem Boha,já nevěřící,děkujíc mu za ten krásný sen.
Večer co večer snil jsem o mýtině vysoko v horách,sevřenou kolem dokola strmě čnícími stěnami černých skal,tiše naslouchajícími milostným hrám orlů hnízdících v jejich sněhových vrcholcích.Uprostřed tiché jezero s temnou hladinou a příkrým břehem,na kterém krčící se ve stínu staletých borovic stál malý srub s kamenným krbem, praskajícím ohněm vytvářející na hrubých zdech fantastické fresky.Na udusané zemi bílá kožešina,v ní spící,napůl zahalená, Ona,smyslně krásná s vlasy volně splývajícími po opálené šíji.Tiše oddechuje,odhalená ňadra se lehce vzdouvají a vzývají k pohlazení.Zlehka přistoupím,skloněný s pokorou dávných rytířů,shrnu jemnou kadeř vlasů z čela a přitisknu své rty na její tvář.Zvednutými víčky probleskne moudrost věků,kterou v zápětí překryje zář ohně a lesk plamenů.V tom okamžiku cítím v nitru palčivou touhu,toho démona jehož posedlost sebe sama děsí.
Mírně se nadzvedne,kožešina pomalu klouzající z těla odhaluje ladné křivky nahého těla.
Vztáhne své štíhlé paže v náznaku objetí,ze rtů splývají dvě slova.Pronikají mnou jako smrtící šíp,zasahující střed srdce.Ulehám v jejím objetí,líbám tvář,šíji,tisknu se k plným ňadrům. Milujeme se.
Pomalu, jemně,cítím vůní vlasů z položené hlavy na mé hrudi.Každým žhavým polibkem
jejích rudých rtů se blíží extáze.Nevnímám,toužím ať tato chvíle přetrvá věky ,dokud nás
nezahalí šedý příkrov konce světa.
Dech se zrychluje.
Těla propletena v milostném,bláznivém opojení se vzpínají co pár nezkrotných ořů,zběsile pádící divočinou.Objetí se uvolňuje,hledíme si do očí.Jeden pro druhého jsme otevřenou knihou,plnou krásných,nikdy nevyřčených veršů.Hladím rozpálené,chvějící se tělo s kapkami potu stékajícími jak horská bystřina v stínu skal.
Unavený,šťastný usínám,přichází sen….
Vidím vztažené štíhlé paže v náznaku objetí,ze rtů splývají dvě slova.Neslyším.Ve spáncích buší těžká kladiva démonova,bojuji s ním svůj poslední,předem prohraný zápas.Cítím ho v sobě,řvoucího,trhajícího celé nitro na krvavé cáry.Každý jeho další útok je zběsilejší a krutější.Holýma rukama se snažím toho netvora zardousit,vrátit zpět do stínu.
Je pozdě!
Není více sil,tisíce párů zvědavých očí civí ze tmy chladně,zůstávám osamocen.
Další úder ostrým,zahnutým drápem již proniká k srdci.Obraz ležící ženy se rozplývá v mlze,
marně se snažím odezírat ze rtů význam těch dvou slov,prosím Boha o pomoc,neslyší.Či snad trestá?Za tu troufalost,chtít slyšet,cítit dvě magická slova,slova vyznání.
Stojím strnulý,nehybný co socha,ale ne Davida z bílého mramoru,lidská,vnímající,však nemohoucí nic víc,než v duchu prosit za odpuštění.Koho?Boha,Ďábla,či tu,co teď přede mnou stojí,krásná ve svém rouše Evině,třímající v ruce ohnivý meč?V tu chvíli si uvědomím co bude následovat.Cítím žár,ohnivé ostří meče proniká pomalu s krutou přesností do mého srdce.Ledový úsměv,ostře kontrastující s rudými plameny jejích očí je to poslední co vnímám.Padám,kolena podlomená,ruce marně napřažené,doufajíc v poslední dotek.
Křičím,prosím,ústa jsou němá.
Navždy.
Probouzím se v temnotě,bez naděje,snů a Boha.