Bez názvu...

„Nikdo mi nepřeje život. Ten se točí a točí a já se v něm pomalu ztrácím. Topím se ve své samotě a můžu si ta sama. Prostě se mi na tomhle světě nelíbí. Nechci žít. Neměla jsem přijít na svět. Bojím se smrti, ale chci umřít. Mám sto chutí si něco udělat, ale něco mě táhne zpět. Nechci vnímat bolest ani strach. Chci si ubližovat a chci trpět…..Bude ze mě troska!!!Bože, klepou se mi ruce, je mi zima. Tohle je můj osud. Ztratila jsem všechno co jsem kdy měla ráda. Sakra…Nenechají mě na pokoji. Mám noční můry a bojím se jich. Nechte mě všichni na pokoji!!!!Zabiju se, zabiju se!“. Klára pláče. „Život je tam krutý. Chtěla bych si ho užívat a být z něho šťastná. Ale jsem na všechno sama…Pomozte…“

Takto zněla poslední slova napsaná v dopise Kláry, pro kterou byl život jen ztráta času. Každý den se trápila. Řezala se do ruky a tak zaháněla strach i bolest. Potom toho litovala. Neměla pro koho žít. Nechtěla…
Psala si deník, kterému svěřovala své trápení. Měla všechno co si mohla přát jen láska a přátelé jí scházeli. Její rodiče byli bohatí, ale často nebyli doma. O Kláru se starala chůva Magdalena, která v domě pracovala celých 20 let. O Kláru se moc nezajímal, měla hodně práce.
Ve škole byla outsider, ale byla nejlepší žákyně ve třídě. Učila se výborně a byla velmi pilná. Mezi lidmi se chovala přirozeně, jako normální děvče, vynikala však nevšedním vzhledem. Nosila černé věci, měla černé vlasy, i když její přírodní barva byla blonďatá. Měla překrásné zelené smaragdové oči, které schovávala za černými očními stíny a linkami. Pleť měla sněhobílou a byla hubená. Chlapci o ní měli docela zájem, ona je však odmítala.
Doma se chovala podivně. Chodila jako tělo bez duše, nevycházela z pokoje, žila samotářsky.
Po Kláře již delší dobu koukal jeden klučina. Ze zkušenosti věděla, že je na dívky příjemný, oplývá krásou i humorem. Jmenoval se Jakub. Klára se do něj zamilovala, ale nechtěla si to připustit, myslela, že jí všichni nenávidí. Že by se tedy konečně mohl objevit někdo, kdo by Kláře pomohl zbavit se jejího velikého trápení a ona se mohla poprvé zamilovat???
Jak bylo postupem času vidět, Jakub láskou k ní přímo zářil. Brzy jí projevil své city. Klára byla nejšťastnější dívka na světě ale….trochu se zalekla. Bála se lásky, bála se zklamání.
Začali spolu chodit. Jakub Kláru miloval den od dne víc a víc. Konečně poznali lásku. Ve škole se to rozkřiklo a nadávali Kláře, co s Jakubem provedla. Proklínali jí a nadávali. Doháněli Kláru k šílenství. Jakub všem přiznal a dokázal jim že Kláru miluje. Ona to psychicky nevydržela a zbláznila se.
Rodiče jí zavřeli do léčebny, kde měla žít pod stálým dohledem 2 roky. Jakubova láska byla veliká, s Klárou zůstal i v těch nejtěžších chvílích. Ty se blížily. Kláře se všechna bolest vrátila a nesla větší následky než před tím. Celý dlouhý rok se jí snažily uzdravit. Nevedlo se. Klára měla dost všeho trápení a se vším skončila. Jednoho večera když se všichni ukládali k spánku, se Klára oběsila. Před tím však napsala dopis Jakubovi, ve kterém mu děkovala za všechno, co pro ní udělal. Za všechny krásné chvíle strávené po jeho boku. Za jeho lásku a pochopení. Potom všem se s ním se slzami loučila. Ráno Kláru našel sám Jakub, který za ní přišel.
Prší…Do hluboké tmy se snášejí dvě rakve. Jedna patří dívce, druhá chlapci. Dívka umřela trápením, bolestí a neštěstím. A chlapec??? Ten umřel láskou…Ještě ten den, kdy Jakub našel Klářino tělo, umřel i on. Miloval jí hodně a bez ní už jeho život neměl cenu.
Všichni se teď se slzami loučí s Klárou a Jakubem…
Teď budou oba spolu a budou šťastní… Konec