stačí snít a mít svůj svět

Byla tma a ticho až na slabý hučení motoru auta pod náma. Byl to modrej cadillac ze sedmdesátejch let a my se rozhodli udělat si noční výlet. Zrovna dneska na to byl dobrej den. Už byla noc, ale od sluncem vyhřátý silnice pořád stoupalo teplo. Vlahej letní vzduch se tříštil o auto a cuchal nám vlasy.
„Kam pojedem?“ zeptala ses.
„Kam budeš chtít,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Já nevim,“ pokrčila jsi rameny. „Rovnou za nosem?“
„Co támhle?“ ukázal jsem na oblohu, která zrovna dneska byla plná hvězd. Já ale neukazoval na hvězdy, ale na to, co bylo na obloze nejvýraznější. Na stříbrnej měsíc, kterej dával vědět, že už brzo bude úplněk.
„Na měsíc?“ řekla jsi pobaveně.
„Hmm,“ jenom jsem rozpustile zakejval hlavou.
Neprotestovala jsi, tak jsme zamířili tím směrem. Pod autem ubíhala žlutá plná čára a člověk měl pocit dokonalý volnosti. Kolem nás nebylo nic než pustina. Středoamerická prérie. Jenom tráva a občas strom, kterej bysme tady u nás těžko hledali.
Opřela sis hlavu o opěradlo sedačky a koukala jsi na oblohu nad sebou. Hvězdy se skoro nehýbaly na rozdíl od krajiny kolem nás. Napadlo tě, že tady je úplně jiná obloha než v létě u nás a hvězdy jsou nějak líp vidět.
„Nikdy tam nedojedem, víš to?“ poznamenala si škádlivě.
„Ale dojedem,“ usmál jsem se. „Stačí chtít a člověk dokáže cokoli. Možná je svět kolem nás krutej a člověku se nedějou hezký věci, ale ten svět, co ty máš uvnitř může bejt takovej, jakej chceš ty a ten ti nikdo nevezme.“
Mlčela si a pořád ses dívala nad sebe a v očích se ti zrcadlily odlesky hvězd. Trochu jsem zrychlil, za autem se začal zvedat oranžovej prach a já pokračoval:
„Možná jsem snílek, ale kdybych měl žít bez svejch snů jenom v tomhle světě kolem, byl bych ztracenej. Stačí snít a mít svůj svět, kam můžeš vždycky utéct. Svět, ve kterym se dá dojet s cadillacem na měsíc a ve kterym se máš dobře. Nic v životě není náhoda. Ani to, koho potkáme. Máme se od lidí, co projdou naším životem něco naučit. Něco dají oni nám nebo my jim. I my dva jsme se potkali z nějakýho důvodu. Pomáháš mi, když je mi smutno a já se snažím dělat totéž pro tebe. Můžem spolu krást vesmírný lodi, chodit po hřbitově nebo jezdit s cadillacem na měsíc nebo kamkoli budeš chtít. Zůstaň taková, jaká jsi a máš všechno, co by si spousta lidí přála a když zvedneš ruce nad sebe, můžeš se s trochou štěstí dotknout hvězd. Máš je na dosah ruky.“
Nevím, jestli si mi v tu chvíli věřila nebo to pro tebe byly jenom další moje prázdný řeči, ale zkusila si zvednout ruku a opravdu se těch hvězd dotknout. Usmál jsem se a odbočil na jinou z interstátních dálnic, abychom mohli pořád jet směrem na měsíc, kterej se lesknul ve tmě před náma.