Minulost

Utíkala. Utíkala pryč od svého života. Už dál nemohla žít tak, jak jí celý život přikazovali. Už je nechtěla poslouchat, už se nechtěla trápit.
Byla unavená vlastním životem.
Již od jejího narození bylo všechno špatně. Otec utekl od její matky ještě před tím, než se narodila, a nechal je tak nezaopatřené. Nic po něm nezbylo - jen prázdnota v matčině srdci. Ale i tak měl jeho odchod strašné následky.
Jak jen ho nenáviděla!
Obě dvě - ona i její matka - zůstaly chudé a odsouzené společností.
Když jí bylo šest, chudoba ji donutila pracovat. Byla tou nejposlednější služkou z posledních, tou nejvíc opovrhovanou a nejhůř placenou. Ačkoli tu práci nenáviděla, musela ji vykonávat, aby se měla čím živit. Ani nemohla chodit spolu s ostatními dětmi jejího věku do školy, zůstala bez vzdělání.
Malý záblesk naděje, který ozářil její doposud temný život, se objevil o dva roky později. Tenkrát se právě chystala k odchodu domů, když ji jedna starší žena zastavila. Vylekala se - právě díky svému postu se stávala častou obětí různých posměšků na její adresu - a právě starší služky ji nenáviděly nejvíc. Ale záhy zjistila, že tato je jiná. Už dlouho sledovala její utrpení a dále už to nedokázala snášet. Postupně se stávala její učitelkou - ať se to týkalo prostého vědění života anebo vzdělání vysoce postavených lidí.
Avšak ani toto malé štěstí nemělo dlouhého trvání. Její učitelka již byla na sklonku života a o pět let později vydechla naposledy - a ona už neměla žádnou oporu. Již dlouho totiž musela ze svého mizerného platu živit i matku, kterou postihla zákeřná choroba. A jednoho dne zemřela i ona.
Jak jen nenáviděla smrt!
Od té doby si s ní ostatní zahrávali ještě více. Nenáviděla to, ale jiný způsob obživy neměla šanci najít - byla jen chudou a slabou dívkou, která v životě nepoznala otce a které zemřela matka. Aniž si to uvědomila, postupně se stávala otrokyní svého pána.
Přesně rok po smrti své učitelky nedostala příslušný plat. Když se ozvala, dostala bičem - otrokyně jsou přeci poslušné a vše vykonávají bez protestů.
Takto to snášela celé tři roky, až jednoho dne hráz přetekla a ona se odhodlala k útěku. Věděla, že pokud ji chytí, čeká ji smrt, ale byla na to připravená - smrt by dokonce uvítala.
V noci si tiše přeřezala provaz, který ji poutal k velikému železnému okovu, nožem, který téhož dne potají ukradla z kuchyně. Teď nadešla ta složitější část - jak se dostat pryč, aniž by si jí všimly stráže?
Naštěstí byl její pán natolik neopatrný, že nechal dveře vedoucí na balkón otevřené. Tiše jimi vyklouzla a vyšplhala po stěně na hradbu, kde spaly stráže - pro všechny případy jim odpoledne do vína přimíchala výtažek z byliny, která navozovala silnou otupělost. Teď už stačilo jen přeběhnout na druhou stranu a sešplhat po další stěně dolů. Když se tak stalo, rozeběhla se co nejrychleji pryč. Pryč od minulosti.
Pár dnů se potulovala divočinou, živila se lesními plody a byla šťastná. Ale nemělo to tak dlouho zůstat…
Její útěk se zjistil téhož rána a její pán ji dal velice rychle vyhledat - znala spoustu jeho tajemství a to nemohl připustit. A po týdnu ji skutečně našel.
Když uslyšela zvuk koňských kopyt, zděsila se. Tušila, kdo se na koni prodírá touto divočinou. Ale už nechtěla být otrokyní, nechtěla se vrátit ke svému starému životu…
Se sladkým úsměvem na rtech vyčkala, až se jezdec přiblíží k ní, pak pozvedla nůž, kterým si dopomohla k útěku a vrazila jej do svého srdce.
Poslední, co zaslechla, bylo jméno. Její jméno. A konečně pochopila, komu celou tu dobu dělala otrokyni.
"Otče…" vydechla.