Pravděpodobnost

Pravděpodobnost

Z lehkého spánku mě probudilo lehké, normálně, prakticky neslyšitelné poklepání na dveře. Manželka se ve spánku nervózně zavrtěla. Smutně jsem se podíval na odraz v zrcadle. Je za pár minut půlnoc. Stihl to.

Sešel jsem do patra a kráčel jsem pozvolna ke dveřím. Neměl jsem tušení jakou podobu na sebe pro dnešek vezme. Tehdy před sedmi lety to byl světlovlasý právník. Takový ten nechutně arijský typ na steroidech. Otevřel jsem dveře kde mě čekalo překvapení Na prahu mě čekala mladá menší slečna v modrých upnutých šatech s ofinou černých vlasů střižených šikmo do čela a pronikavým pohledem.

„Smím dál?“

Nevěděl jsem absolutně co povědět protože takovou návštěvu jsem nečekal, tak jsem jen překvapeně zavrtěl hlavou a ukázal ji ať jde dál. Absolutně neomylně zamířila do obývacího pokoje. Na tváří ji hrál takový ten dětsky šibalský výraz, kterého se jako rodič zpravidla děsíte, protože po něm obvykle přichází katastrofa. Posadila se do křesla a zlehka přehodila nožku přes nožku. Chtěl jsem jí nabídnout něco k pití. Neměl jsem sice nejmenší tušení co můj bar skrývá ani co bych jí mohlo chutnat. Jako by mé myšlenky slyšela.

„Vodku a hodně ledu, prosím“

Nalil jsem do dvou sklínek a posadil se naproti ní. Snažil jsem se jí odhadnout. Bez šance.

„Davide, před šesti lety jste podepsal jistou smlouvu. Vše co jste v ní požadoval jsme beze zbytku splnili. Nikomu jste svým majetkem neublížil dokonce jste se angažoval i v ohledech, které naši obvyklí klienti úplně ignorují. Což je vskutku překvapivé, leč na druhou stranu my musíme trvat na tom aby jste i vy dnes dodržel svou část. Je to problém?“
„Vůbec ne. Čekal jsem vás vlastně už ráno.“
„Ne, kdepak šest let na vteřinu přesně. I peklo dokáže jednat poctivě. Chce se vám vůbec jít? Obvykle se naši klienti brání zuby nehty.“
„Nepomohl bych si. A ač mi na mé rodině záleží sebevíc nerad bych aby se hněv za mé skutky snesl na ně.“
„Máme ještě pár minut čas. Je libo kostky?“
„Co, prosím?“
„Jednu hru akorát. Dostanete vlastně svou šanci. Každý ji dostane. Bylo to napsané tím malým písmem dole pod podpisovou linkou na smlouvě.“
„Nemám nejmenší tušení o co jde ale jak to bylo ve smlouvě tak proti tomu nic nemám.“
„Je to vlastně jednoduché. Mám sebou šest kostek. Když na nich všech dokážete hodit šest, tak váš díl smlouvy o vás a vaší duši padá. Rozumíte?“
„Tak to je zvláštní“ odmlčel jsem se „Mám házet za ráz nebo mohu po jednom?“
„Záleží to čistě na vás.“


Vskutku jsem byl úplně rozhozený. Byl jsem s tím vnitřně smířen, že dneska vidím všechny své milované naposledy a nyní tu je možnost, že se zachráním? Nesmysl.
„Davide, házejte prosím.“

Prohnal jsem několikrát kostku v ruce a vrhl jí na stůl. Usmál jsem když jsem si vzpomněl jak to vše před těmi šesti lety začalo.

Byl jsem podstatně mladší, naivnější a nezaměstnaný. Své úspěchy u žen bych dokázal spočítat na prstu jedné ruky. Byl jsem prostě nula. Looser. Nikdo. Zapíjel jsem ten večer v baru poslední peníze z podpory. Měl jsem v sobě asi osmého panáka a chystal se platit. Noc už byla příliš dlouhá a vyhlídka rána mě vůbec netěšila.

„Platím, prosím“ kývl jsem na servírku
„Váš účet už je vyrovnaný. To ten pán v rohu.“ řekla servírka aniž by vzhledla od točení půllitrů.

Chlápek, evidentně právník mi pokynul rukou ať si jdu k němu sednout.

Šest. Kostka se zastavila na čísle šest. Polekaně jsem vzhlédl k své průvodkyni na cestě do pekla ale ta se procházela po pokoji jako by jí to vůbec nezajímalo. Hodil jsem po druhé.

Kapka krve mi zasychala na dlani. Za šest let si pro mě někdo příjde. Nevadilo mi to. Nic jsem neměl a tak jsem nemohl nic ztratit. Dostal jsem ujištění, že finanční úspěch se dostaví nejpozději do tří měsíců a v osobním životě budu do půl roků spokojen.

Opět šest. Peklo si hraje. Průvodkyně se pousmála.

„Tohle se tak často nestává, že ne?“
„Upřímně ani ne ale už jsem viděla i tři za sebou, házejte prosím.“

Hod.

Ten právník měl pravdu o tři měsíce později jsem vydával svou první knihu. Vyjel jsem na turné po celé zemi a lidi na mě stávali fronty. Bylo to báječné a opojné. Byl jsem králem ve svém království. A každý den jsem se díval na jizvu na dlani abych nezapomněl, čemu jsem se to upsal.

Třetí šestka. Tři zbývají. Čtyři je moje oblíbené číslo.

Čtyři měsíce po té co jsem podepsal smlouvu, jsem byl stále ještě na turné. Měl jsem ten den vystupovat v hlavním městě na veletrhu s knihami. Trošku jsem spěchal. Snažil jsem se nepřekročit nijak dopravní předpisy ale po sjezdu z dálnice vám připadá 50 zatraceně omezující. Nedal jsem si pozor na přednost, když v tom se mi zpoza křižovatky vyřítil do cesty osobní vůz. Na poslední chvíli jsem strhl volant a skončil v hodinách. Doslova. Uprostřed křižovatky totiž stál sloup na kterém byli velké otočné hodiny. Byli až do té doby než jsem v nich skončil já. Nějak jsem se vymotal z toho kusu šrotu co býval mým vozidlem. Nebyl jsem nějak vážně zraněný, vyjma mých citů. Běžela ke mně nějaká žena.

„Nechci pomoci, děkuji“
„Já ti nechci pomoct ty Debile, málem jsi nás oba zabil. Z tohohle se nevykroutíš. Nechám tě zavřít až zčernáš.“ nabrala dech aby mi mohla zase řádně vyčinit když v tom se na mě blíž podívala a začervenala se „Nejste náhodou ten spisovatel?“
„No krom toho, že jsem ten Debil co nás málem oba zabil, tak jo jsem i trochu spisovatel. Jak se jmenujete?“
„Maria.“
„Marie?“
„Ne, Maria. Matka je ze Španělska.“

Opět šest. Nepřekvapilo mě to. Není to o pohybu rukou ani o zfikslovaných kostkách. Je to o náhodě. O pravděpodobnosti. Pátý hod.

Nenechala mě zavřít. Místo toho jsme si vyměnili čísla a vše vyřešili s pojišťovnou. Na veletrh jsem ten den nedorazil. Myslel jsem na tu půvabnou ženu, která mi dnes přišla do cesty. Zbývalo mi pět a půl roků. Pět a půl roků, které jsem chtěl strávit už jen s ní.

A opět šest. Zbýval jeden. Vstal jsem z křesla a šel za svou ženou do ložnice. Spala jako dítě. Hlavou mi opět letěli vzpomínky na to jak jsem s ní chodíval po plážích, miloval se s ní v hotelových pokojích po celém světě. Pohybovala se jako by ji nikdo krom mě nezajímal, hebká jako hedvábí a chladná jako vzduch. Zítra už nebude vědět jak se jmenuji. Srdce mi bije jako o závod. V hrsti držím poslední kostku. Nedělám si iluze. Někde jsem zaslechl, že šance hodit šestkrát po sobě stejné číslo na jedné kostce je jedna ku čtyřiceti tisícům. Nevím jestli je to pravda.

„Poslední hod Davide. Je to na vás.“ pronesla za mnou má průvodkyně.
„Ale no tak oba víme, že to nevyjde. Nejsem naivní. Dali jste mi to nejhorší co jste mohli. Byl jsem smířený s tím, již dlouho. Ale vy jste mi museli dát naději. Kašlu na to. Šest šestek hodit totiž nemůžu.“
„Nejsem tu proto abych vám na cokoliv z toho odpověděla. Házejte!“

Všechno co jsem zažil mi prolétlo před očima ještě jednou. Pomalu jsme dal ruku dozadu a otevřel dlaň a vyslal kostku aby mi ukázala jaká je pravděpodobnost svině.

„Čtyři, Davide.“

Poslední co jsem zahlédl byl rozmazaný obraz naší ložnice, pohled Marii na rozloučenou a lehký zápach síry.