Právě teď

Právě teď

Psal se jeden z těch odpoledních dní na začátku léta, který vás ještě tolik neničí svým odporným vedrem, ale jen vás popichuje slunným počasím. Seděli jsme spolu na houpačce a tiše poslouchali muziku linoucí se z rádia. Zpěvák úspěšný v devadesátých letech, se nás snažil, přesvědčit, že někde právě padá letadlo Jumbo jet. Oba jsme se tomu trošku smáli a pak se políbili. To, že musíš jít, se mi nelíbilo. Doufal jsem, že zbytek dne budeme spolu. Vzala jsi si velkou sportovní tašku a odešla. To, že tě vidím naposledy, aspoň pro dnešní den, mě vůbec nenapadlo.

Večer jsem nastoupil do služby. Svou kariérou u státních složek jsem si představoval jinak než měřením rychlosti na silnici, ale občas si prostě člověk nevybere. Pár minut po půlnoci jsme dostali hlášku o nedalekému vpádu do budovy chemického závodu. Se zapnutým majákem jsme přijeli až k výmluvně vypáčené bráně. Dva další kolegové už byli u vrátného, který nouzovým tlačítkem přivolal pomoc. Byl ošklivě zbitý, ale víceméně při smyslech.

Dle hlášení se v areálu nacházelo šest ozbrojených aktivistů. Již několikrát se na areál zaútočilo, ale vždy to bylo v podobě barev a plakátů, nikdy za pomoci zbraní. Tentokrát by to nemuselo být až tak klidné.

Podle hluku ve vrchním patře jsme jasně poznali, kde asi ona skupinka skončila. Podle strážného se ve vrchním patře nacházelo akorát ředitelství. Na otázku, co by tam mohli aktivisté chtít, odpověď nenašel. Rádiem jsem zavolal pro rozkazy. Další dvě auta jsou na cestě, vy pokračujte do budovy, zaznělo z rádia.

Potemnělá budova dýchala osamocenou atmosférou. Skoro, chtělo by se říct, až smutnou. Podíval jsem se směrem k jedinému osvětlenému patru. Míhalo se tam několik stínů. Chystal jsem se již vykročit ke venkovnímu schodišti, když v tom ve mně zatrnulo. Na mikrosekundu bych přísahal, že se v okně objevila Ona. To není možné. Ale přece si jsem jistý, že jsem poznal tu rudou hřívu.

Malinko zmateně jsem kývl na kolegu. Po nouzovém venkovním schodišti jsme vyběhli až do posledního patra. Dveře jsme odemkli univerzálním klíčem od hlídače a vkročili do matně osvětlené chodby.

Patro, vyhrazené pro kanceláře managementu, bylo kompletně obložené lakovaným dřevem medové barvy. Chodba však zela prázdnotou. Postupovali jsme pomalinku dopředu. Každou místnost jsme prohlédli, ale hluk se ozýval jen z přední části chodby.

Chystali jsme vstoupit do zasedačky, když v tom jsem zaslechl klasické křupnutí kloubu, tak jak to většina z nás dělá, když si protahuje prsty nebo chce zahrát drsňáka. Ukázal jsem kolegovi ať je zticha a pomalu vytáhl z pouzdra zbraň. Na prstech jsem pomalu odpočítal od tří dolů. Pak jsme vtrhli do místnosti.

K mému překvapení, jsem zíral přímo do očí snad osmnáctiletému klukovi, který si pohrával s pistolí. Jeho samolibý úsměv a arogantní pohled očí, když mi namířil zbraní na hlavu, ve mně vyvolal vztek. Kolega se dostal také do místnosti a nekompromisně mladíka odzbrojil, jelikož ten byl příliš zaujatý mnou. Rozšířené zorničky a lehce zarudlý obličej napovídal tomu, že chlapec má malinko nalítáno na sněhové vlně.

Přistoupil jsem k němu ještě o kousek blíž. Kolega mu už dávno nasadil pouta a já se ho chystal aspoň malinko vyzpovídat.
„Je tu s vámi Romana?“ zašeptal jsem mu. I přes kokainový rauš mu v očích zajiskřilo. Pak mi plivnul do obličeje. Vzal jsem to jako souhlas.

Chytl jsem ho pod krkem a přirazil ho ke zdi. Neodolatelná chuť vyprázdnit mu do obličeje zásobník, mě samotného malinko poděsila.

„Kde je?“ Zasyčel jsem.
„Polib mi…“ bohužel jsem přeslechl už, o kterou část těla se jedná protože úder na solar plexus mu vzal slova z úst.
„Zeptám se znova. Kde je?“
„V ředitelově kanceláři.“

Kolega mezitím odváděl mladíka dolů po schodech. Nesouhlasil s tím, že budu pokračovat, ale cloumaly mnou emoce. Zkontroloval jsem, jestli zásobník sedí a vydal se vstříc nechtěnému setkání.

Kopnutím jsem rozrazil dveře a díval se do očí pětičlenné skupince lidí, ne až tak moc věkově vzdálené ode mě.

„Střílejte idioti.“ zazněl mě tak známý pronikavý hlas.

Nemusel jsem váhat moc a několikrát vypálil nad hlavu. Zvuk sypaného skla, mě ujistil, že jsem trefil skleněnou tabuli, která simulovala okno. Dva potížisti, jako na povel, lehli na zem a zbraně se poroučely daleko od nich. Romana s posledním vzala do zaječích, a to konkrétně do vedlejší místnosti. Mě však najednou chyběla pátá osoba. Otočil jsem se ale příliš pozdě.

Zvuk trhající bubínky, to když kulka ráže .357 z obřího revolveru opustila hlaveň, mě šokoval. O to víc, když jsem zjistil, že žiji a střelec se sám válí na zemi a tiskne si rozbitý nos k obličeji. Je jasné, že se nevyplatí střílet z velké zbraně, když vážíte padesát kilo i s kufrem. Zpětný ráz zbraně totiž střelci rozbil nos. Kdybych se nebál, že budu mít v sobě díru o velikosti pěsti, začal bych se smát.

Střelba vyburcovala mé kolegy. Během minuty mi už na záda klepal zakuklenec v policejní kombinéze. Ukázal jsem na prstech dva a dveře naproti kanceláře. Tým odběhl. Ozval se zvuk vykopnutých dveří, ale kupodivu, žádná střelba. Jen křik. Pro mě prakticky nesrozumitelné výbuchy zlosti. Pak pro mě přišel kolega.

„Máte jít dovnitř. Chce s vámi mluvit. Budeme dole. Máme podezření, že tam má sebou nějaké hořlaviny. Pošleme za vámi vyjednavače. Jen jí držte v klidu.“

Stála uprostřed místnosti. Seděla na sportovní tašce. Tichoučce se na ní houpala jako na houpacím koni, stejně jako to dělají malé děti. Dívala se nepřetržitě před sebe a hypnotizovala tak svítící město pod ní.

„Proč, Romčo?“ vypravil jsem ze sebe s potížemi.
„Jsou lidi, kteří zneužívají svou pozici. Ničí nás všechny svými jedy a…“
„Tyhle kecy si nech pro media. Když jsme byli spolu, nikdy jsi se takhle nechovala. Neměl jsem vůbec tušení, že by jsi mohla být jeden ze zelených fanatiků, kteří by se nejraději vrátili na stromy.“
„Není to dávno co jsem tyhle lidi potkala. Naučila jsem od nich moc a stejně tak se naučili oni ode mě.“
„Co se naučili od tebe, pověz.“ pravil jsem nevěřícně. Já ji fakt nepoznával. Byla to zcela jiná žena, než ta co se mnou včera loučila.
„Když něco chceš ukázat, musíš to udělat tak, aby to všichni viděli. Aby na to nikdo nezapomněl. Barvy a spreje jsou pro děti. Pro umírněné. Pro ty co ničeho nedosáhnou.“
„A čeho jsi chtěla dosáhnout ty?“
„Proč myslíš, že sedím na tašce?“
„Pověz mi.“
„Když chceš někoho velkého zničit, začni od hlavy, že? Plán byl prostý. Vyhodit celé horní patro do vzduchu. Za pomocí, toho co mám pod sebou.“ s těmi slovy vzala do ruky mobilní telefon.

Znáte ten pocit kdy se řítíte do průseru? To když vám ztěžknou nohy, v břichu máte najednou tupé prázdno. Tak to je strach. A já se najednou hrozně bál. Tasil jsem pistoli a dvakrát vystřelil.

Romana sebou cukla, když jí kulka zasáhla do břicha. Druhá proletěla kolem ní a zaryla se do zdi. Přiskočil jsem k ní, ale ne dost rychle na to, aby nezmáčkla číslo pro vytočení čísla. Telefon se odkutálel po zemi. Už to bylo ale docela jedno.

Podíval jsem se jí do očí. Jako by ani sama nevěřila tomu co se děje.

„Bolí to.“
„Já vím. Promiň.“

Svit v očích jí pomalinku vyhasínal. Do očí se mi draly slzy. Zmáčkl jsem vysílačku a oznámil kód pro rychlé opuštění oblasti.

Díval jsem se na ni a hlavou mi bleskl refrén písničky, kterou jsme včera slyšeli.

„Je to tak dávno co si motýl sedl na tvou dlaň, teď zavři oči, řeklas, co se má stát to se staň.“

Do ticha spícího města zazněl hlasitý výbuch z vrchního patra chemického závodu.

Co se mělo stát, se stalo.