Polib mi, Příteli.

Polib mi, Příteli.


Otevřel jsem okno a zadíval jsem se na náměstí postupně se plnící lidmi. Za hodinu poledne, hlásal ciferník kostelních hodin, vyčnívající nad střechami nedávno otevřeného obchodního centra. Otočil jsem se zpátky do místnosti. Stůl stál přesně uprostřed a ve vzdálenosti jednoho metru od otevřeného okna. Široký výhled a lom světla mi umožnil pohled na náměstí a přitom nikdo neviděl do otevřeného okna. Což bylo dobře.

Nabral jsem do plic vzduch a šáhl do sportovní tašky pohozené nedaleko dveří. Vytáhl jsem z ní několik částí rozličných tvarů a všechny ještě jednou zkontroloval jestli zapadají do sebe. Všechny pohyby jsem dělal skoro mechanicky a zpaměti. Již ve mně nevřel ten vztek jako před půlrokem. Za hodinu bude po všem. A pak už je to jen hod kostkami.

*

„Je to jako hod kostkami. Jenže my nemůžeme prohrát a podle toho kolik zhruba hodíme tak tolik vyděláme, je vám to jasné pánové?“ pronesl starší muž, s náznakem začínajících šedin. Zrovna se nás, mladé manažery, snažil přesvědčit o tom proč koupit jednu z upadajících společností, dlouholetého konkurenta.

Sledoval jsem toho chlapa docela pozorně. Neušlo mi jak si stále sahá na obličej. Zpravidla v situacích kdy se nás snažil zaháčkovat nějakým plusem, kterým nám koupě přinese. Docvaklo mi to za chvíli. On bezostyšně lže. Je to gesto, které najdete v každé příručce o řeči těla. Takhle se projevují ve stresových situacích lháři. Evidentně je nervózní ale to se dá čekat u někoho kdo prodává společnost v hodnotě milionů. Milionů Eur.

Služebně starší kolega mě chvíli pozoroval. Lehce jsem zavrtěl hlavou a on pouze přikývl v souhlas.

Smlouvu jsme neuzavřeli což se ukázalo jako nadměrně prozíravý tah. Konkurence se na koupi vrhla a stálo ji to více než mohla unést čímž naše pozice na trhu ještě posílila.

O několik dní později jsem to zapíjeli v klubu. Ne nyní nemám na mysli taneční kluby kde se schází značně opilá mládež o kterých se stěží dá říct, že jsou střízlivý. Myslím, klub pro společnost. Kožené sedačky Malé stolky. Kouř z doutníků. A taky spousta pokrytectví, dobře mířených narážek a zaryté nenávisti. Vítejte v prostředí obchodních společností.

Začínal jsem zhruba před sedmy lety na nižší asistentské pozici. Trvalo to a nebylo to jednoduché. Trvalo hlavně zjistit finty a postupy pro správně vedení schůzek s obchodními partnery. Výsledky jak už to tak bývá musí být perfektní nic jiného není žádoucí. Hodně mi v tom pomohl jeden z mých nejlepších přátel, Fred, který mě vlastně do celého toho kolotoče dostal.

Tehdy, při zapíjení dobře zahraného tahu týkající se oné prodejní nabídky, sebou do prostředí klubu přivedl dvě ženy. Nebylo to nic nezvyklého, do klubu klidně dámy mohly. Jedinou podmínku bylo, že to nesměli byt manželky ani přítelkyně a že jejich služby byly drahé. Luxusní společnice.

O to více jsem byl překvapený, když mi je Fred představil jako naše nové kolegyně.
„Danieli, Julie a Marta. A naopak. Dámy trvaly na tom, že se námi chtějí setkat co nejdříve. Nastoupí na pozice, které jsme dříve zastávali my dva.“ řekl na jedno nadechnutí Fred.

„Moc mě těší, dámy.“ a letmo jsem políbil nastavené ruce. Hlas se mi ani nezachvěl přesto jsem se bál, že jsem právě skončil. Pokud hodlají nastoupit na naše pozice znamená to jedině, že se něco pokazilo. Z omylu však vyvedl opět kamarád.

„My budeme kolegyním dozorovat a do konce roku nás čeká povýšení. Je to zajištěné z vrchu.“

Usmál jsem a kývl na číšníka. Noc mi pak splynula pod proudem drinků a šampaňského. Dámy se také evidentně dobře bavily. Hlavně na náš účet.

Julie byla vysoká černovláska, možná malinko po třicítce s předky nepochybně odněkud z okolí Itálie či Španělska, soudě tak podle charisma či aury, která se kolem ní vznášela. Měla jak široké podvědomí o dění v kultuře, tak o společnosti ve které se pohybuje. Hlavně u kultury jsme oba zabředli do dlouhé debaty o tom jestli Bay točí filmy, které ocení až několik generací v budoucnu anebo klasické „Brain Off/pop-corn“ filmy. Načež jsme se oba ujistili, že Nolan pravděpodobně do dějin vstoupí.

Ani nevím, už po kterém drinku jsem zjistil, že jsem se právě zamiloval. Nikdy mi to se ženami moc nešlo, což nesli mojí kolegové se značným humorem ale s Julií jsem si rozuměl. Dokázali jsme na sebe reagovat jako bychom se znali něco mezi životem a věčností. Bylo již první ranní světlo, když nás obsluha poprosila abychom pomaličku končili. S pečlivostí opilého člověka jsem poprosil o zavolaní taxíku. Fred i Marta již byli dávno pryč a tak jsem se jal povinnosti doprovodit dámu domů. Nasedli jsme do taxíku a odjeli vstříc k domovu.

Původně jsem myslel, že jedeme k Julii ale když jsme zastavili u mě před bytem a Julie již v taxíku chvíli nebyla napadlo, mě že jsem tu poslední láhev šampaňského neměl objednávat.

Později toho dne, když jsem se vzbudil jsem měl v obličeji spoustu veselých barev. Hlavně těch v odstínu zelené. Vlétl jsem do sprchy a pouštěl si na hlavu proudy vody začínající na vařící přes vlažnou až po úplně ledovou. Tenhle proces jsem několikrát opakoval. Bolest hlavy pomalu ustala ale žaludek protestující po včerejší alkoholové nadílce tolik přejícný nebyl.

V pondělí v práci jsme již všichni usměvavý a milý zasedli ke stolu. Julie se ke mně naklonila a zašeptala do ucha pozvání na večeři. Zachoval jsem kamennou tvář a jenom lehce kývl na souhlas. Vzhledem, k tomu jaká je podniková šeptanda bestie netoužil jsem po tom aby se někdo z mých kolegů dozvěděl o tom, že mám v plánu randit se svou podřízenou.

V ten den později k večeru, jsem seděl v restauraci a čekal na ni. Připadal jsem si zase jako by mi bylo patnáct a já byl na prvním rande v kavárně na periferii města se spolužačkou Evou. Přesto, že dnes o skoro patnáct let později jsem byl v úplně jiném a navíc klimatizovaném podniku, cítil jsem se stále stejně. Potili se mi ruce a v břiše jsem měl místo orgánu tupé prázdno. Neustále jsem si hrál s kravatou a kontroloval jestli nemám nikde na košili padlý vlas.
Vplula do místnosti a já nakrátko ztratil dech. Měla na sobě černé šaty s bílým lemováním, stažené v pase páskem stejné kombinace. Krom jiného vypadala božsky.

Políbil jsem ji na líce a gestem přivolal číšníka. Zasedla ke stolu a začali jsme zase mluvit a mluvit. Probrali jsme všechno od dne ve firmě po její předchozí zaměstnání až po školy. Mluvit tak s někým jiným připadám si jak u výslechu ale s ní to bylo naprosto přirozené. Smáli jsme se stejným vtipům dokonce i lidi jsme odhadovali naprosto stejně. Po večeři navrhla malou procházku kolem řeky.

Procházeli jsme kolem vody, zaklesnutí jeden do druhého a přesto jsme nemluvili. Ne, že by si nebylo co říct ale snad jsme oba čerpali atmosféru společné přítomnosti. Do ticha jsem promluvil až po chvíli.

„Nikdy jsem v těchto věcech neuměl moc chodit tak mi promiň mojí tupou upřímnost. Asi jsem do tebe zam…“ nedokončil jsem.

Místo toho mě políbila.

Na rty. Dlouze. Vášnivě.

Pak už nebylo o čem mluvit. Všichni nejspíš někoho takového jednou v životě potkáme. Někoho, koho prostě uvidíme a budeme vědět, že je to ten pravý. A když je ta shoda obousměrná? Tak pak už může třeba bouře zaklepat na vchodové dveře a vám to bude jedno protože jste těmi nejšťastnějšími lidmi na světě.

Uplynul nějaký čas a nastal konec roku. Jmenovaní do pozice staršího manažera na sebe nenechalo dlouho čekat stejně jako veřejné vědomí toho, že spolu s Julií chodíme. Své pracovní místo jsem předával s klidným svědomím, že vše je v pořádku.

*


Svůj výtvor jsem poskládal a důkladně očistil. Myšlenkami jsem byl ale stále v době před sotva tři čtvrtě rokem. Zbývali nám tři měsíce společného štěstí. Mě nyní zbývá půlhodiny. Ale to se společným štěstím má už jen pramálo společného.

*

Po novém roce jsme spolu jeli na krátkou dovolenou do hor. Návrh vzít sebou Freda ale Julie rychle odmítla. Nedivil jsem se tomu. Málokomu, Fred sedl ať už pro jeho malinko bujnější fantazii anebo časté střídaní partnerek.

Lyžovaní na ledovci se ukázalo jako adrenalinový zážitek, který se nám oběma dostal pod kůži velice rychle. Denní skotačení na ledovci a večerní v prostorách hotelu se nám tak zalíbilo, že jsme se jen neradi vraceli do civilizace. Jenže realita je neúprosná.

Práce začali prakticky hned co jsme se vrátili do firmy. Dostal jsem na starost kontrolu úseku prodeje. Práce, která mi vlastně vyhovovala. Kontroloval jsem vždy předchozí kvartál jestli vše sedí jak po straně účetní tak reálné. A tehdy začali trable. Jak jsem již řekl jediná práce je dobře odvedená práce. O to jsem se snažil. Jenže někdo evidentně ne. Z financovaní, některých nákupu v uplynulém čtvrtletí mizeli peníze. Nejdřív šlo o menší částky v řádu tisíců ale evidentně někomu narostla chuť. Poslední částka, která neseděla v rámci rozpočtu a výsledku dosáhla skoro půl milionu.

Večer jsem to probíral s Julií. K mému obrovskému překvapení si toho i ona všimla už když nastoupila chvíli po mě. Dokonce věděla odkud ty peníze mohly unikat. Od někoho z mého oddělení. Vzhledem k tomu, že jsem mohl doložit veškeré své příjmy zbyl jen jediný člověk, který rozhodoval o tom kam jaká suma půjde. Fred.

Den na to jsem se za ním vypravil. Nebránil se a poprosil mě ať si to nechám pro sebe. Dostal se do nezávidihodné situace, kdy kvůli špatné investici přišel o vložené peníze svého známého, který se údajně pohybuje v jiných kruzích kde se podobné chyby neodpouští. Nebo aspoň ne tak aby člověk odešel se zdravými končetinami. Přece jenom to byl kamarád a vzhledem, k tomu, že ani firma na tom neztratila až tolik rozhodl jsem se zamést to pod koberec.

Leden uplynul. Veškeré podklady k minulému kvartálu jsem upravil tak aby nebylo ani památky po Fredově uklouznutí a nechal to tak v klidu spát. On mi děkoval a já považoval věc za vyřízenou.

*
„Byla to chyba neměl jsem to dělat“ nadával jsem si. „Měl jsem tě předat vedení už tehdy. Měl jsem to udělat já.“

*

V únoru začalo být ve firmě opět dusno. Netušil jsem o co jde a nikdo mi nic neřekl. Dokonce i Julie byla v tomhle ohledu docela neklidná. Zkoušel jsem z ní vypáčit aspoň co se děje. Neřekla nic. Viděl jsem jí v očích jak jí to ničí, jak by mi to ráda řekla.

Když se ve firmě objevili černé obleky a pozvali si Freda k pohovoru došlo mi, že to udělal znova. A byla to Julie, kdo na to přišel. Měla evidentně více odvahy než já a šla rovnou za vedením. Všechny podklady měla z letošního roku. Šlo už o mnohem větší částky než jsem původně objevil já. Julie se za mě zaručila při vyšetřovaní.

Fred mi však nevěřil ani slovo. Nějakým způsobem vrátil většinu peněz a evidentně se za něj musel zaručit někdo mocný protože ho nevyhodili. Snížili mu plat a dostal podřadnější místo. Ale zůstal.

Společné vztahy mezi ním a mnou však už byli minulostí. Julii přede všema tvrdil, že jí to bude mrzet ale kdo by ho bral vážně?

Rok se přesunul do svého třetího měsíce. S Julií jsme nemohli být spokojenější a tak jsem jednoho večera doma připravil večeři, zapálil svíčky a čekal jen než přijde z posilovny. V ruce jsem držel krabičku s prstýnkem.

Čekal jsem a čekal jsem. Po hodině jsem začal být netrpělivý. Začal jsem hledat po kapsách telefon.

V ten den ve mně něco umřelo. Uvědomil jsem si to však až několik měsíců poté.
Když jsem se dovolal vzal to nějaký chlap. Dožadoval jsem se Julie. Smutným hlasem mě poprosil abych se dostavil na policejní stanici. Něco se stalo.

Pozdější vyšetřovací verze sdělila, že Julie se vracela z posilovny malinko po setmění. Na záběru z bezpečnostních kamer nebylo útočníkovi vidět do tváře. Měl kšiltovku a přes ní kapuci. Zastavil ji kousek od východu z fitka a zatáhl do uličky. Na záběru se pak třikrát zablesklo. Žádné nábojnice, žádná vlákna. Kabelka byla nalezená vedle ní. Chyběla akorát peněženka. Smutné loupežné přepadení s nešťastným koncem.

Ptali se mě jestli toho člověka nepoznám alespoň podle chůze nebo držení těla. Tupě jsem vrtěl hlavou. Policisté to zaprotokolovali a sdělili mi krátkou a otřepanou frázi o tom jak je jim to líto a že mě informují jakmile pachatele dopadnou. .

Přišel jsem domů a zhroutil jsem se na v předsíni. Celý můj svět umřel v uličce. Byla sama a já jí nemohl pomoci. Nemohl jsem pro ni udělat nic. Když mi bylo osm řekl jsem si, že již nikdy nebudu plakat. Chlapy přece nepláčou. Nyní jsem ale nemohl dělat nic jiného. Záplava slz se drala na povrch. Najednou jsem ji viděl všude v každém předmětu v místnosti. To, že v ruce tisknu krabičku se snubním prstýnkem mi vůbec nedošlo.

V práci jsem podal výpověď. Nemohl jsem být na místech kde byla ona. Fred se na mě tak divně díval ale ani on mě nedokázal dát pocit útěchy. Odjel jsem na nějaký čas ke známému na chatu. Dva týdny jsem byl sám. Mobilní telefon jsem nechal vypnutý a toulal se po kraji. Na večer jsem se vracel do chaty protože noci byli o poznání horší i když se k nám blížilo jaro.

Bolelo to, stále to bolelo. Ať už jsem dělal cokoliv snažil se jakkoliv zaměstnat mozek nepomáhalo to. Stále tu byla a byla se mnou.

Na konci dne jsem zapnul mobil. Přehrál jsem si jen některé zprávy. Nejvíc mě zarazilo když mi zavolal Juliin právník a požádal mě o převzetí obsahu její bezpečnostní schránky. Netušil jsem, že nějakou má.

Bylo v ní pár smluv a flash disk. Jeho obsah mě vlastně ani tak moc nešokoval. Byla tam celá zpráva o aféře z prostředí firmy. Co mě šokovalo o něco víc byl fakt, že Fred nepřestal. Přes dalšího člověka ve firmě pokračoval ve vysávaní účtů. Poslední datum zálohy bylo necelých pět dní před tím než Julie zemřela.

Bylo to jako když vám dojde, že jste to celou dobu viděl před sebou ale mozek to odmítal zpracovat. Nekonečný průser z kterého se nedostanete se zdravými kostmi. Okamžitě se mi vybavila chůze postavy na videu z bezpečnostních kamer. A já věděl, že ten pohyb znám. Ta chůze nemohla být nikoho jiného než mého věrného přítele. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to udělal osobně. Ten malý člověk, hrající si na bohéma, mi zabil přítelkyni.


*

Naučeným pohybem jsem letmo zkusil jestli komora sedí a bezchybně podává. Nevěřím si sice na první ránu ale mám zhruba tři nebo čtyři výstřely než to někomu dojde.

*
Na druhý den jsem se sbalil a jel k němu. Zkusil jsem ho konfrontovat s fakty. Vysmál se mi do obličeje. Nemůžeš mi nic dokázat, smál se. Nabral jsem ho pěstí do břicha ale nemělo to efekt. Za pět minut mě vyprovázela ozbrojená ochranka.

Zkusil jsem i policii. Fakta ohledně praní peněz je sice zaujala ale nemohli Fredovi dokázat vinu už jenom proto, že byl za podobný čin souzen.. Zbraň na sebe přihlášenou neměl a z jeho ochranky nikdo nevlastnil ani podobnou ráži.

„Je nám líto pane, ale hledáte vraha kde není.“ snažil se mě uchlácholit policista.

Cítil jsem bezmoc. Hlubokou bezmoc a nenávist ke všemu lidskému

Vypnul jsem mozek a vrátil se domů. Vše bylo ve stavu jak jsem to zanechal. Vzal jsem krabice a začal všechny Juliiny věci do nich skládat.

Zkoušeli jste už někdy projít bosou nohou po střepech? Tohle bolí jen nepředstavitelně víc než může lidský člověk snést. To vědomí, že z vašeho milovaného vám už nic nezbude je jako stahovaní z kůže a ještě zasypávaní solí.

Tehdy jsem po dlouhé době zapnul televizi. Zprávy obsahovali tradiční směsku vražd, násilí, korupce a zvířátek nakonec. V reklamním bloku mě zaujala jen reklama na novou střelnici v centru města.

*

Na pušku jsem nasadil optické hledí a párkrát zkusmo zamířil. Mírně jsem zaostřil na řečnický pult na druhém konci náměstí

*



Velká budova mě fascinovala svou jednoduchostí. Pískově omítnutá s reklamním poutačem nad dveřmi zvala dál.

Vyzkoušel jsem ten den několik druhu poloautomatických pistolí a revolverů. Střelba mi dodávala klid. Najednou jsem zapomněl na svět kolem mě. Přede mnou byl jen terč, šest až dvanáct nábojů v zásobníku, prst na spoušti a klidný výdech po výstřelu.

Uplynulo pár týdnů a já se stal hrdým majitelem moderní skládací lovecké pušky. Bůh žehnej zákonům naší země. Vyzkoušel jsem ji několikrát v lese. Nejdřív na krátké vzdálenosti později na delší a delší. Zjistil jsem jak zbraň demontovat a zase složit v rekordním čase, jak o ni pečovat aby nezradila.

A v hlavě se mi začal osnovat onen krutý plán.

Na Freda jsem nezapomněl. Jenže blízko jsem se k němu dostat nemohl kvůli jeho ochrance a na veřejnosti by to ani pořádně nešlo.

Náhoda mi přihrála do cesty tiskovou konferenci.
Společnost chvíli po mém odchodu spustila rokovaní s radnicí o investici do budov v centru města. Dohadování bylo dlouhé k velké nelibosti jak města tak i veřejnosti. Aby vox populi nezněl příliš naštvaně, rozhodla společnost o velkém uvedení přímo na náměstí, kde bude moci celý plán předvést jak lidem z radnice tak široké veřejnosti. Mě zaujal ten fakt, že jednotlivé bloky programu uváděl pokaždé někdo jiný. O využití veřejných zdrojů pro zakázku měl totiž mluvit můj drahý přítel.

Prakticky ihned jsem začal obvolávat realitní společnosti. Představil jsem se jako kameraman na volné noze s pověřením pořádající společnosti a chtěl jsem byt nebo alespoň větší prostor pro zabrání celé scény v hledáčku kamery.

Upravená starší firemní průkazka a trocha práce s Photoshopem dodala na autenticitě a já za dva dny podepisoval smlouvu na byt 2+1 na jeden měsíc. Platil jsem hotově neboť něco o penězích vím a hotovost se špatně dohledává.

Do bytu jsem koupil jednoduchý rozkládací stůl a několikrát jsem se ujistil zda-li se něj vlezu celý a jestli je dostatečně vysoký abych dokázal zacílit. Vše sedělo. Nyní zbývalo jen čekat.


*

Dnes jsem se dočkal.

Vylezl jsem na stůl a loveckou pušku jsem si zapřel o rameno. Ještě jednou jsem pro jistotu upravil hledí. Řečnický pult se tyčil uprostřed zaměřovacího kříže.

Hodiny odbily dvanáctou polední.

„Když bouře zaklepe na tvoje dvoře…“

Fred nastoupil na podium a začal hovořit o projektu

„… s řevem, který nemůžeš ignorovat.“

Přesunul jsem střed zaměřovacího kříže na oblast obličeje.

„Jo, můžeš utíkat. Utíkat pryč. Ale neschováš se Příteli.“

Vydechl jsem a zmáčkl spoušť zbraně.

„Když se den promění v noc, nedostaneš žádnou šanci bojovat.“

Zbraň vydala sotva slyšitelné štěknutí, tak typické pro tlumič.

„Protože je příliš pozdě.“

Postava se zhroutila na pult.

„Takže… Polib mi prdel. Příteli.“



P.S – pokud vám ten poslední odstaveček nedávál moc smysl zkuste se zaposlouchat do písně od Billy talent – Turn your back (trochu emo ale proti gustu nic)