Příliš daleko

Přiběhl jsem z práce a odhodil rovnou batoh do kouta. Taška na motorku, už byla sbalena od včerejška. Hodil jsem si rychlou sprchu, ale stejně jsem byl myšlenkami daleko na cestě. Asi za pět minut už jsem byl v garáži. Černá krasavice stála na svém místě.

„Tak pojď děvče, je na čase vyrazit“ řekl jsem a ani jsem se nezastyděl za to, že promlouvám ke své motorce.
Vyřítil jsem se z ulice a pokračoval směrem na dálnici. Sluchátko v uchu mi hrálo kombinaci asi 40 songů složených z popových hitů posledních dvou desetiletí. Na tom by nejspíš nebylo nic divného, nebýt toho, že ve všech se neustále opakovaly čtyři akordy. No náhodička.

Snažil jsem si v hlavě srovnat, proč se chovám tak absolutně nelogicky. Odpověď, která by mě uspokojila, však nepřicházela.

Objel jsem zprava kamion. Nebylo to úplně dle předpisů ale každý kdo ví, jak to na dálnici vypadá, už jistě zažil dva zároveň se předjíždějící silniční kolosy. Prosmýkl jsem se tedy v odstavném pruhu a za zvuku klaksonu od obou kamioňáků jsem směle pokračoval dál.

Asi za dvě hodiny a dvě stě kilometrů později jsem zastavil na večeři v motorestu. Objednal jsem si kávu a nechal se unášet vzpomínkami. Vybavily se mi její oči. Jak tehdy ležela vedle mě a tiše jsme si povídali. Ten uhrančivý pohled jejich očí. Jeden krátký víkend který jsme spolu prožili, měl však i po pár měsících stále příchuť zakázaného ovoce. Ovoce, které mě nyní lákalo opět okusit.

Zpět na cestě jsem si vzpomněl na ten okamžik, kdy jsme večer seděli na pokoji. Měli jsme v sobě pár panáků a ona se ke mně přitulila. Bylo to zvláštní a nevšední. Prostě, jak bychom k sobě patřili, jako bychom si rozuměli a přitom spolu prakticky nemluvili.¨

Ze vzpomínek mě vytrhla srnka přebíhající dálnici. A bylo to poslední co si z tohoto světa pamatuji. Nezúčastněný pozorovatel by vám pak řekl, že srnce jsem se vyhnul, ale motorka se dostala díky písku mezi pruhy do smyku. V rychlosti 130 Km/h jsem naboural do svodidel u krajnice.

Řekl jsem poslední, že poslední co si z toho světa pamatuji je ta srnka. To je pravda. Na druhé straně jsem už viděl ale něco úplně jiného. Ani nebe, ani peklo. Představte si, že jste v bílé místnosti, bez dveří a bez oken. Vypadá takřka nekonečně. Ležel jsem tam nahý a schoulený. Vtipné na tom bylo to, že mi na tom vůbec nezáleželo. Myšlenkami jsem byl totiž na úplně jiném místě.


Viděl jsem ji, jak se prochází kolem okna a nervózně pozoruje silnici. Drží v ruce telefon a silně ho tiskne v ruce. Netuší, že jí nikdo vědět nedá. Že to, co se stalo, ještě netuší ani moji blízcí. A ona se to dozví až za pár dní. Nejdřív si bude myslet, že jsem se na ní vykašlal, pak ji přepadnou pochybnosti o nás jako takových. Jestli to, co se mezi námi vůbec stalo nebylo opravdu jen na jednu noc. To, že jsem po smrti v tuto chvíli ona vůbec netuší.

Mrknutím oka uplyne těch několik dní. Stále ji pozoruji. Vidím jak se chvěje u počítače. Znova a znova pročítá tu zprávou o smrti mladého motorkáře. Porovnává to s fotkami z mého profilu, ale to, že se jedná o mě ji nenechá na pochybách. Rozpláče se a utíká do svého pokoje.

Leží na posteli a tiše vzlyká, její fenka se k ní tulí, olizuje ji slzy z tváře a nerozumí co se děje. Takhle to být nemá. Tohle je špatně.

Snažím se jí šeptat ať nepláče. Ať je v pořádku . Že to přebolí. Jenže moje moc podle všeho nebyla až taková, jaká bych si přál. Zatím.

Nečekal bych, že budu něco cítit, ale bolí mě u srdce. Vidím jak trpí a jen kvůli tomu, že jsem byl zbrklý a rozhodl se jet. Prožili jsme spolu sotva pár dní a já ji zatoužil vidět znova. Držet ji v náručí. Milovat Ji. Bylo to příliš intenzivní, než abych ji nechal být. Měl jsem to lépe naplánovat.

Noci jsou u ní horší než dny. Za světla je silná a svá. Jakmile slunce zapadne, její maska padá a ona je opět ta dívka, kterou jsem tehdy poznal. S tím musím něco udělat. Takhle to nemůže zůstat.

Slunce zapadá a ona se pomalu ubírá do svého pokoje. Je čas. Moc časem roste. Lidé se učí a přizpůsobuji. A tak i já.
Lehla si do postele a zavřela očí. Přilehl jsem k ní. Překvapením otevřela oči. Vidět mě nemohla. Ucítila spíš jenom lehký větřík na tváři, který ji polekal. Rozhlídne se po pokoji, ale jak říkám nevidí nic neobvyklého. Opět si lehne zavře oči a usíná. Do snu ji šeptám.
„Dnes v noci jsi plakala naposled“ a nechávám si ji vzpomenout na chvíli, kdy jsem ji poprvé oslovil na zastávce. Vidím, jak se na mě podívala přes brýle, nevědíc, jestli si z ní náhodou nedělám srandu. Nedělal jsem.
„Od dneška už žádný smutek“ a přesouváme se na hotelový pokoj, kde sledujeme film, naše ruce se poprvé dotknou a vzhledem k tomu, že je to je jenom letmý dotyk jiskra přeskočí.
„Chci abys ses zase smála“

Spí a přesto se jí rty roztáhnou do úsměvu. Je to poslední, co pro ní mohu udělat.

Pošlu ji neviditelný polibek a taktéž zavírám oči.

To poslední co jsem měl udělat, jsem udělal.

Nikdy s ní už ale nebudu.

Opět jsem příliš daleko.