Špička ledovce

Purpurový závěs se nesměle zachvěl. Z knihovny popadaly všechny staré svazky, ale nikomu to nevadilo. Přichází, tichými kroky se vpíji, tak jako se vpíjíme. Kdysi. Červené prostěradlo si na stěně hraje vlastní stínové divadlo o něčem z kašmíru a piano pomalu rozladěně doznívá, dokud i poslední klávesa neodmítne poslušnost. Potom obraz mizí a žádná vzpomínka už jej nesloží.

Ráno, když se probudí, výhled z okna je mu cizí. V otevřené knize nepoznává písmena a uplakaný úsměv ženy, která se nad ním sklání, v něm vyvolává jedinou otázku.. Kdo jsi? Slzy vytryskly z očí a naděje se roztříštila. Nezná ji. Vřelá objetí, smíchem naplněné chvíle a probdělé noci, kdy si jen tak povídali o hloupostech, se nikdy neodehrály. Prázdno. Snad z jejích očí může alespoň hádat. Vidí tam však neznámý příběh, kde on není on. Měl by cítit lítost. Proboha, kdo psal scénář? Desítky nic neříkajících obličejů a zmatek nejen v hlavě, ale i v srdci. Kam se poděl ten pocit, který mu dával křídla? Tak samozřejmý a nenucený, přitom křehký jako porcelánový motýlek.

Slunce kvetlo zlatem a západní vítr sem přivál koráby bolestných záblesků, až se purpurový závěs nesměle zachvěl. Z knihovny popadaly všechny staré svazky, ale nikomu to nevadilo.. Ne, už prosím znovu nezhasínej!