Zlomená

            Bylo to pro ni obzvlášť těžké období. Když se brali, věděla, že věkový rozdíl čtrnácti let bude pro ně znamenat spoustu překážek, ale ještě tehdy netušila, že to hezké uteče tak rychle. Georgia se se svým manželem seznámila, když jí bylo pouhých sedmnáct let. Zamilovali se do sebe na první pohled. Po svatbě mu porodila dvě nádherné dcery, ale žili na vesnici a v ruce obraceli každý cent. Přesto spolu byli šťastní, protože skutečnost, že mají jeden druhého, jim úplně stačila. Avšak všechno krásné už odvál čas, jí bylo sedmdesát a jemu osmdesát pět. Umíral. Už když mu před pár lety lékaři vytvořili vedle opravdového srdce i srdce kovové, věděla, že mu život visí na vlásku. Bohužel infarkty byly v jejich rodině dědičné. I po tolika letech ho tak milovala, že se ani nedá popsat, jak moc jí bolelo vidět, jak sténá a trpí. Sužoval jí pocit, že mu nedokáže pomoci.

            Když zemřel, mnoho dní proplakala. Všichni tehdy plakali. Georgia se uzavřela do sebe a snažila se myslet budoucnost. Bolest tišila úklidem, pečováním o zahradu a o jejich velký dům, kde nyní zůstala úplně sama. Dny se protáhly v týdny a týdny v měsíce. Čas běžel a její rána se jen pomalu hojila. Byla to neskutečně silná žena, ačkoli jí stáří nemilosrdně dohánělo. Příroda nicméně dokáže neuvěřitelně působit na lidské vědomí, proto když bylo jaro či léto dala se osamělost poměrně zvládnout, sluníčko a vůně květin ji naplňovaly radostí, avšak s příchodem podzimu a následné zimy postupně upadala na duchu stále víc a víc. Naštěstí jí náhoda jednoho dne přinesla štěně, malou roztomilou psí holčičku, kterou její majitelé uvázali u pouliční lampy a nechali na pospas hladu. Její život jako by najednou opět nalezl smysl, pečovala o ně a jelikož fenka byla silně traumatizovaná, přimknula se k ženě mnohem více než obyčejné zvíře.

            Roky plynuly a Georgia slavila osmdesátiny. Zdraví jí víceméně sloužilo, ale svou dřívější mladistvou krásu dávno ztratila. Byla hodně shrbená a tvář měla samou vrásku jako kůru starého stromu. Osud však rozhodl, že tento rok nebude tím šťastným. Nevyzpytatelný lidský faktor při běžné veterinární kontrole způsobil, že fenka zemřela a ona si to musela prožít znovu. Samota. Prázdno. Pro co mám žít? Dny se vysloveně táhly a jí ubývalo sil. Kdysi čiperná zahradnice a hospodyňka, dnes sledovala zarůstající zahradu a bortící se dům. Nedokázala to. Nebylo to v její moci. Krutý kolovrat času na ní působil čím dál víc. Zimy byli proklatější než kdy jindy. Z temných rohů obrovitého domu, jako by na ní číhala smrt. Zachvacovala jí panika. Co když upadnu a nedokážu si přivolat pomoc? Zemřu tady na té podlaze! Nikdo mě nenajde! Muka osamění a beznaděje s ní lomcovaly čím dál víc. Nakonec v době vánočních svátků, kdy to pro ni bylo obzvlášť těžké, se svěřila se svým trápením starší dceři. Ta neváhala, hned přijela a odvezla si jí do svého městského domu.

            Léta ve městě nebyla nejhorší, množství lidí na ulici ji těšilo a uklidňovalo při stavech úzkosti, ale o mnoho horší to bylo v samotném domě. Dcera nebyla nadána nejpřívětivější povahou, po dvou rozvodech žila sama a ze svého neštěstí vinila kde koho. Časté hádky a dceřina neochota přiváděly Georgiu opět do depresí. Navíc ji už začínalo zlobit zdraví a občas potřebovala odvoz k lékaři, to však dcera nechtěla ani slyšet a při každé stařenčině žádosti ji div křikem nerozplakala. Až jednoho dne, když se v noci vydala rozespalá na záchod, zakopla a ošklivě upadla. Dcera jí našla v bezvědomí se smrtelně bílou tváří. Po náročné operaci a pár dnech pobytu na jednotce intenzivní péče, byla přesunuta do léčebny pro dlouhodobě nemocné, jelikož jí čekala s nohou rekonvalescence.

          Ach, jak strašné místo! Město duchů! Všude jen těžce nemocní starci s papírovou kůží, v bílých košilkách, s povadlými vlasy a prázdnými beznadějnými pohledy potichu se vznášející na chodbách nebo sténající na lůžkách. Děsilo jí to. Po operaci se cítila, tak slabá, nechtěla jíst, pít ani žít. Nutili ji, ale pro ni to bylo hotové peklo. Jídlo bylo nepoživatelné, sprchování probíhalo hromadně a jen ledovou vodou, nedokázala si ani sama dojít na záchod a musela nosit plíny. Bylo jí z toho všeho na zvracení, jak ubohé bylo její bytí. Dva ukrutné měsíce tam musela strávit, než jí konečně propustili. Ovšem zdravá rozhodně nebyla, chodila o berlích a vstávání jí dělalo značné potíže. Mezitím se její starší dceři také zdravotně přitížilo a nemohla se o ni už postarat. Nebohé Georgie se tedy musela ujmout její mladší dcera, žijící v panelovém bytě s manželem a dvěma dětmi.

         Už když pro ni do léčebny přijeli, viděla jim na očích, že nejsou rádi. Snažili se usmívat a radovat se z jejího propuštění, ale přesto to cítila. Byla nevítaná. V bytě se dost tísnili, ale jí to nevadilo, byla tak nadšená, že unikla z toho příšerného místa a že může trávit čas se svojí rodinou. Avšak záhy se dny opět začaly vléci a starší dcera se ne a ne uzdravit, a co se dřív zdálo jako řešení dočasné, vypadalo nyní jako trvalé. Věděla, že se kvůli tomu za jejími zády hádají, věděla, že je na obtíž. Spala na gauči a snažila se nepřekážet. Už ale nebyla soběstačná jako dřív, nedokázala jít sama ven, umýt se, ani si uvařit jídlo. Ačkoli se dcera opravdu snažila, chodit do práce, uklízet a starat se o děti i matku bylo doopravdy náročné. Nehádali se, ale brázdy nekonečných starostí jí byly vidět ve tváři. Trpěli obě. Navíc se stařence horšila schopnost psát, učit se a pamatovat si. Tak moc si chtěla na některé věci vzpomenout, ale nešlo to. Zachvacovalo jí zoufalství.

          Opět přišly Vánoce. Ale nebyl to ten radostný čas, kdy je rodina pospolu. Dcera s manželem se kvůli ní tolik pohádali, že se on rozhodl zůstat na Štědrý den v práci. Všichni byli ten den moc smutní. Chtělo se jí brečet, kdyby tak mohla tyhle muka ukončit. Proč smrt nepřichází? Už ani nevěděla, co má celé dlouhé dny dělat. Televizi si nedokázala sama zapnout a čtení ji dělalo nesmírné potíže. Cítila se tak nadbytečná – jak jen mohu pomoci?  

          Po Novém roce se rozhodla. Skončím to. Léky na vysoký tlak, co jí dcera dávala, si tajně schovávala na ten správný okamžik. Na okamžik, kdy měla celé to utrpení skončit. Na okamžik vysvobození. Když měla pilulek dostatek, znovu si připomněla, proč to tak musí být. Pomůžu těm, které mám tolik ráda, zbavím je té přítěži, zbavím je sama sebe. Zavřela oči a spolkla všechny tabletky.

          Neprostupná tma. Spím? Slyšela hlas vnučky, jak na ni volá. Nejdřív radostně a pak ustaraně. Třese s ní a následně zoufale někam volá. Chtěla jí něco říct, vykřiknout! Nemohla, nešlo to. Přijeli další lidé, slyšela pípání jakéhosi přístroje. „Převezeme jí do nemocnice, bude to asi kóma.“ Přendali ji na nosítka, ale pak přístroj vydal dlouhý vysoký zvuk. Ticho.