Hříchy otců

Osamocená krása tam stála u baru smutně zírajíc na lidi. Kaštanové vlasy zakrývali trápení mladé dívky.

                Přistoupil sem k ní. „Proč slečna jako vy pláčete? Dnes je šťastný den. Radujte se.“

                „Vy byste se taky plakal, kdyby se vám stalo to co mně.“

                „A co se vám stalo?“

                Začala mi vyprávět svůj příběh. Příběh plný smutku, utrpení, zrady. Pozorně jsem naslouchal a hleděl do jejích oříškových očí. Nemusela mluvit, oči mluvily za ni.

                Nejistě jsem ji pohladil po ruce: „Jsem si jistý, že vás to brzo přestane trápit.“

                Nyní se už rozplakala. Uklidňoval jsem ji v náručí.

                Uprostřed noci jsme vyšli ven. Ulicí se proháněl první letošní sníh. Nabídl jsem ji tedy svůj kabát. S úsměvem ho přijala. Poprvé jsem na ni uviděl jiný než ztrápený výraz. Jako kouzlem mně ten úsměv zahřál u srdce.

                Kráčeli jsme temným městem k mému autu. Cestou jsem ji uklidňoval. Se mnou se nemá čeho bát. Já ji ochráním.

                Zastavil jsem se. Po pár krocích si všimla, že nekráčím vedle ní.

Než se stihla otočit, bezvládě se zhroutila na chodník. Skláním ruku s pistolí s tlumičem. Proč jsem to udělal? Je to moje práce.

Přistupuju k bezvládnému tělu. Její oříškové oči vyděšeně zírali na ulici. Rukou jsem je zavřel. Skoro bych přísahal, že se mi z očí začaly valit slzy.

Proč tahle dívka musela umřít? Pro hříchy svého otce. Nezodpovídáme za ně, ale neseme jejich následky.