Dovolená v Miláně

Už jedem několik hodin. Já a má žena. Kdysi jsem ji slíbil, že pojedem na líbanky do Milána. Celý život toužila po dovolené zrovna tam. Stovky kilometrů už ukazuje můj tachometr.
„Už se těšíš zlato?“ Bez odpovědi. Poslední dobou je více potichu než obvykle. Chybí mi její slova. Mám chuť zastavit jen proto abych se podíval do těch oříškových očí. Ale nepodívám.
„Za chvíly tam budem zlato.“ Stále bez odpovědi.
Seznámili jsme se před 5 leti na párty mého známého. Uchvátil mě její úsměv a hned jsem věděl, že ji prostě musím mít. Před měsícem jsme měli svatbu.
Hodiny plynou a my dojíždíme do cíle.
„Jsme tam zlato.“ Nic.
Zaparkuji a vystupuji se svou ženou z auta. Stále nic neříká, ale myslím, že se ji tu líbí. Všichni na nás zírají, jako kdyby jsme byli s jiné planety. Snažím se jich nevšímat. Nechci, aby mi kdokoliv zkazil výjimečný den.
Celý den jsme strávili prohlížením památek a nakupováním. Všude kam jsme se pohli, tam jsem cítil na sobě pohledy kolemjdoucích.
Den pomalu končí a přichází čas na poslední etapu našeho výletu. Poslední zastávka. Otevírám velkou mřížovitou bránu. Cítím kolem sebe jen smrt a nic jiného. Najdu nějaké slunné místo. Pokládám urnu a odcházím pryč. Nastupuji do auta. Tentokrát jedu sám.