The Other One

Probudila jsem se a zamžourala po pokoji. Všude byla tma kromě tenkého pruhu měsíčních paprsků. Digitální hodiny na mém nočním stolku ukazovaly 04.48 AM. Přetočila jsem hlavu na druhou stranu a malý polštářek přesunula sebou. Rukou jsem zajela pod druhou peřinu ležící na manželské posteli, jenže pod ní nikdo nebyl. Pomalu jsem spustila nohy na měkký černý koberec. Dveře byly pootevřené.

Sešla jsem bosá po chladných schodech a prošla na konec chodby do obývacího pokoje, odkud se linulo tlumené světlo. Zastavila jsem se v širokých prosklených dveřích a dívala se na něj, jak tam seděl na pohovce jen v tmavých boxerkách, nohy opřené o nízký konferenční stolek. Na jeho tváři lemované hnědými kudrlinami bylo ale něco zvláštního. Něco, co jsem neznala. Nevědomky jsem si skousla spodní ret a odvážila se vykročit směrem k němu. Všimnul si mě, až když jsem dosedla vedle něj.

Okamžitě odložil mobil na druhou stranu a jeho obličej opět zaujal obvyklý výraz mírného soustředění.

„Proč nespíš?“ promluvila jsem do tiché místnosti a skrčila si nohy k sobě. Okno bylo otevřené a přesto, že se v kalendáři psal červenec, teplo nebylo.

„Nemohl jsem spát,“ oznámil a sjel pohledem k mým nohám. Jeho přímostí, stručností a nechutí k přebytečným řečem mi připomínal mého tátu. Pousmála jsem se.

Z křesla stáhnul modrou deku a přehodil ji přese mě.

„Stejně bych v půl šestý vstával,“ dodal. Položila jsem mu hlavu na hrudník a přikryla ho taky. Cítila jsem, jak se jeho hruď zvedá a pomalu zase klesá, pořád dokola. Uklidňovalo mě to. Měla jsem pocit, že se mi v ten moment nemůže nic stát. Chvíle naprosté vyrovnanosti. A neohroženosti. S ním po boku bych si troufla na cokoliv.

Bradou spočinul na mých rozcuchaných vlasech a pod dekou mě pevně objal.

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem se zavřenýma očima, ale odpovědi jsem se nedočkala. Možná jsem usnula dřív, než stihl něco povědět, nebo neřekl vůbec nic. Nevím.

Po několika minutách mi ale někdo fouknul do ucha tak, že jsem vyskočila z gauče rychlostí blesku. A cestou jsem ještě pořádně praštila Sama loktem do břicha.

Za pohovkou se smíchy svíjel Thomas a po schodech dolů scházela rozespalá Carol v Thomasově pruhovaném bílo-modrém tričku.

Ani jsem se nerozmýšlela a po našem společném nejlepším kamarádovi hodila polštář. A protože se nepřestal smát ani potom, použila jsem i ten další, který byl nejblíž. Carol si promnula oči a zadívala se na svého přítele, pořád se smějícího.

„On to fakt udělal?“ zeptala se a ukázala na Thomase.

„Jestli myslíš to, že mě probudil fouknutím do ucha, tak jo. To právě udělal, blbec,“ odsekla jsem naštvaně.

„Měla by sis spravit ramínko od košilky,“ smál se pořád Thomas. Podívala jsem se na svou černou noční košilku. Měl pravdu. V zápalu boje mi spadlo jedno ramínko tak, že bylo vidět skoro všechno. Okamžitě jsem si noční úbor spravila. Do rozhovoru se ale vložil Sam.

„Všímej si svýho, Thomasi,“ vstal a masíroval si místo, kam jsem ho praštila.

„Co? Já za to přece nemůžu. Kromě toho děláš, jako kdybych to neviděl,“ smál se pořád.

„Budeš mi tu noc připomínat pořád, ježiši?“ zakroutila jsem hlavou a zadívala se na Sama. „Jsi v pořádku? Omlouvám se.“

„Když já se musím vždycky hrozně smát, když si vzpomenu, jak jsi opilá vešla do naší ložnice a začala se svlíkat, protože sis myslela, že jsi u vás!“

„Tome, nech toho,“ odvedla ho Carol do kuchyně, odkud bylo poté slyšet jen rychlovarnou konvici.

„Občas si říkám, jestli to byl dobrej nápad, jít bydlet společně,“ zabručel a vydal se ke schodům do vrchního patra. Nevěřícně jsem se za ním dívala. Tohle se dalo vyložit dvěma způsoby a mě docela dost zajímalo, jestli do toho svého prohlášení zahrnuje Thomase, mě, nebo nás oba.

„A tohle myslíš jak?“

Zastavil se a otočil se ke mně. V přítmí pokoje jsem na něj moc neviděla, ale tohle jsem prostě chtěla vědět. To jsem se ale přepočítala, když jsem si myslela, že mi na to něco řekne.

„Pane bože,“ ulevil si a vypochodoval nahoru. A nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.

Povytáhla jsem obočí a složila si ruce na prsou. Posadila jsem se znovu na pohovku a všimla si Samova mobilu. Když ho tak odhodil, snažil se přede mnou něco tajit? Poslední dobou se choval zvláštně.

Vzala jsem iPhone do ruky a položila ho na stůl. Pokud mi ale něco chce říct, řekne to sám. Alespoň jsem v to doufala…

 

***

 

Uběhlo přesně šestadvacet dní od chvíle, kdy jsem s Carol po ránu doprovodila kluky na letiště. Vrátila jsem se k obvyklému životu. Každý všední den jsem vstala v šest ráno, v koupelně se upravila, prohodila jsem pár slov s rozespalou Carol, která byla stejně jako já na cestě do centra. Nasedla jsem na metro a za tři čtvrtě hodiny už jsem vstupovala před Ministerstvem zahraničí, kam jsem se v rámci vysoké školy dostala na dvouměsíční stáž.

Za ten necelý měsíc, co byl Samuel spolu se svými nejlepšími kamarády na turné v Austrálii, se mi ozval dvakrát. Z toho mé číslo jednou vytočil Thomas, který předal Samův telefon jeho vlastníkovi s tím, že už jsem na druhé straně.  

Nechtěla jsem to řešit. Nechtěla jsem vířit jakékoli tlaky. Nikdy jsem taková nebyla a nehodlala jsem začít. Zastávala jsem názor, že pokud má něco na srdci, řekne mi to. Jenže ono se nic nedělo. Až do večera jejich návratu. Jejich věci u nás v bytě vyhodili po cestě Kellan a Jeremiah, třicetiletí Londýňané pracující pro kluky. Nikoho nezajímalo, že byli o více než o deset a více let starší, než jejich zaměstnavatelé.

S Carol jsme měly na večerní koncert VIP vstupenky už přes tři měsíce. A i přes zjevný neklid mezi mnou a Samem, mě Carol donutila si to pořádně užít. Vybrala mi oblečení, které dokonale sladila s botami a kabelkou, a odmítala mě jakkoli nechat uvažovat nad tím, co je za Samovým chováním.

Největší úlet nastal, když mi oznámila, že tentokrát nepůjdeme vchodem pro VIP, ale hezky si vystojíme řadu a prodereme se přímo pod pódium. Chvíli jsem se na ní jen tak dívala, jestli si nedělá srandu, ale vzhledem k tomu, že se ani po pár minutách nezačala smát, usoudila jsem, že mluví smrtelně vážně.

„Víš, jak se asi Thomas tváří, když na něj nečekáš v zákulisí, tady doma v Londýně?“ šťouchla jsem do ní a překřičela ječící fanynky stojící hned za námi. Opřela se o zábradlí dělící hlediště a prostor, kde se pohybovali nervózní fotografové.

„Dobře mu tak,“ zachichotala se. V tom ale zhasla světla a ozval se strašlivý jekot. Lezlo mi to pekelně na nervy. Nejraději bych se otočila a zařvala na ty holky, ať toho laskavě nechají. Místo toho mě ale napadly titulky zítřejších novin a namísto svého prvotního plánu jsem začala křičet taky.

 

***

 

„Carooooool!“ slyšela jsem Thomase, jak se vítá se svou přítelkyní a mou dobrou kamarádkou v jednom. Pousmála jsem se a šla jsem dál do zákulisí. Nikde jsem neviděla člověka, kterého jsem hledala a tak jsem zaklepala na otevřené dveře společné šatny kluků. Byli tam všichni.

Henry právě dojídal sendvič, Michael stál u zrcadla jen v ručníku okolo pasu a Patrick seděl v křesle s telefonem u ucha. Podle všeho mluvil s Patrice.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je. Patrick s Henrym mi zamávali. Michael se na mě otočil a pokynul hlavou, ať jdu dovnitř.

„Hledáš Sama, co?“

Přikývla jsem.

„Ještě před chvílí tady s náma seděl, pořád zíral do mobilu. Pak se ale najednou sebral a vyběhl ven. Zavřel se v místnosti naproti. Šli jsme za ním, ale kdykoli někdo zaklepe a vejde dovnitř, okamžitě na něj začne řvát, ať vypadne. Nevíme, co se děje. Ale možná to zjistíš ty. Na tebe určitě křičet nebude,“ vysvětlil mi situaci. Zhluboka jsem se nadechla a poděkovala mu. Vyšla jsem z šatny a zastavila se u zabouchnutých dveří. Michael, Henry a Patrick stáli za mnou.

Zaklepala jsem, ale nic se nedělo. Michael mi pošeptal, ať to zkusím znovu. A tak jsem párkrát klepla na dveře. Tentokrát hlasitěji.

„Same? To jsem já, Dakota.“

„Běž pryč,“ ozvalo se zevnitř po chvíli. Jeho hlas zněl zvláštně. Takhle jsem ho nikdy neslyšela. Zdálo se mi to nebo …

S hlubokým nádechem jsem vešla dovnitř. Seděl na zemi, opíral se zády o stěnu. V rukou opřených o pokrčená kolena křečovitě svíral mobil. Byl tak zaujatý do čehokoli, co tam dělal, že nepostřehl nového příchozího.

„Same?“ klekla jsem si na jedno koleno k němu a čekala, až začne vnímat.

„Same…“

Lekl se.

„Co tu děláš? Běž pryč,“ odvrátil se ode mě. V jeho hlase byla slyšet… bolest. A strach.

„Ne, já nikam nepůjdu. Něco se děje a ty se snažíš chovat, že je všechno v pohodě. Jenže není. Trápíš se. Chováš se jinak. A já bych dala cokoliv za to, abych nějak mohla pomoct. Abych mohla pomoct tobě. Protože tě miluju a nechci tě takhle vidět, Same,“ odhodila jsem kabelku na nejbližší krabici a znovu se podívala na něj.

Dlouhou dobu bylo ticho. Už jsem nedoufala, že by mohl začít povídat. Když v tom začal mluvit. Potichu. Mnohem víc, než bylo u něj zvykem. Ale jeho hlas zněl pořád neuvěřitelně dospěle. Byl ze skupiny nejmladší a mě přitom připadalo, že uvnitř něj byl někdo jiný, někdo, kdo toho tolik prožil a viděl, že dospěl, uvědomil si, co přesně od života chce, čím chce být, s kým chce být, a z jakého důvodu. Obdivovala jsem ho. Byl o necelých dvacet tři měsíců mladší než já, ale připadal mi mnohem vyspělejší, než jsem byla já. I ve svých dvaceti…

„Chovám se příšerně. Omlouvám se……. Je to jedno z těch období, kdy se lituješ za to, co se děje kolem tebe. Období, kdy hledáš jakoukoli špatnou zmínku, jakýkoli důkaz, že se oprávněně cítíš blbě. Tak jsem se nedávno přihlásil, díval se, co o mně lidí říkají. Vzal jsem svůj telefon a v podstatě jsem hledal…“ zarazil se. Nenacházel ta správná slova. A já už teď měla chuť ho obejmout a donutit ho myslet na něco pozitivního. Jen ne na to, co ho evidentně už tak dlouho tíží. Ale věděla jsem, že to ze sebe musí dostat ven. Nikdo jiný o tom pravděpodobně nevěděl. Jinak by se to ke mně doneslo.  

„… napsal jsem Samuel je kretén a přečetl si tak…“ pousmál se a vydechnul všechen vzduch z plic. Nepřerušovala jsem ho. Tušila jsem, že to nebylo všechno.

„… a přečetl jsem si ohromný seznam komentářů,“ pokračoval dál chvějícím se hlasem. Celou tu dobu se díval na svoje ruce a na telefon, který v nich držel. Prostředníčkem si promnul oko. Zatnula jsem zuby.

„Když takhle,“ ukázal prsty, „lidí píše, že jsi skvělá, tak uvažuješ, proč to píšou. Protože to jsou fanoušci. Ale když je tam někdo, kdo napíše, že tě nesnáší, přemýšlíš nad tím, proč tě nenávidí, chceš to vědět…….. Umím se vyrovnat s kritikou, to bez debat… Ale když je to jenom něco jako ‚Nesnáším tě,‘ chci vědět proč.“ Zhluboka se nadechnul a beznadějně se usmál. Poprvé za tu chvíli se mi podíval do očí. Ta bolest mě ničila. Ale ze všeho nejvíc mi vadilo vidět ho brečet. Snažil se to skrývat, ale jeho zelené oči byly plné slz. Byl člověkem, kterému bych něco takového přála nejméně na celém světě. A zraňovalo mě vědět, že si o něm někdo myslí něco špatného, ale hlavně to, že se mu to nebojí říct. Podle všeho to nebylo jen několik lidí. Ale desítky, stovky. Nevím. A já měla chuť zakřičet, že on takový není…

„Vždycky jsem chtěl být jedním z těch lidí, kteří se nezajímají o to, co o nich říkají ostatní… Ale… Nemyslím si…. Nemyslím si, že jedním z nich jsem.“

„To nejsme nikdo, ať se přetvařujeme jakkoli, Same,“ zakroutila jsem hlavou a objala jsem ho, jak nejpevněji jsem dovedla………………