Jednou

Emily si vzala svoji žiletku, a podržela si ji nad zápěstím. Zkoumavě se na něj zadívala. Všechny ty žilky které se tam tvarovaly... Co by s nimi asi tak ta žiletka dokázala udělat?
Žiletka. Tak nádherná. Ostrá. Lesknoucí se ve světle žárovky. Jestli to někdy Emily udělá určitě to bude s touhle kráskou.
Už o tom dlouho přemýšlela. Jaké by to asi bylo. Jedna vteřina, a zbavila by se všeho toho strachu...
Emily stále cítila strach. Ve škole že zase bude o přestávce sedět sama, doma že se ti pitomci zase budou hádat...
Podívala se na dveře. I teď slyšela jak spolu mluví. Nekřičeli na sebe, ale tak to bylo ještě horší. Její máma ty hádky většinou začínala. Kráva hysterická.
Pokud si to dobře pamatovala říkala něco o tom že se Jiří bude stěhovat...
Emily na to často myslela. Na ten nejlehčí způsob jak to udělat. Ale nemyslela to vážně. Ne, byla to jenom spíše taková její hra. Nikdy ji nenapadlo že bude dost silná, a udělá to. Nebo dost slabá?
Už je zase slyšela. Její matku jak mluví tím svým zvýšeným ironickým tónem. Myslí si jak není krutá, pomyslela si Emily.
Napadlo ji jestli bude někomu chybět jestli to udělá.
Když kolem nich procházela ani si ji nevšimli. Jiří si balil kufry, a ani jeden z nich se po ní neohlédl. Nikdy ani jeden z nich se po ní neohlédl. Ani když ve škole propadala z matematiky, ani když se s ní ve škole nikdo nebavil.
Říkala mámě že se nechce stěhovat. Ale ona ji vůbec neposlouchala. Emily ji za to nenáviděla.
Nikomu nebude chybět když to teď udělá. Vždyť oni myslí jenom na sebe. Ani jeden z nich si nevšimne když se tady nějaká holka zamkne v koupelně, aby nemusela poslouchat jak se spolu hádají. Ani jeden z nich neuslyší když tady ta holka bude plakat. Ani jeden z nich se nebude obtěžovat tím když si tady ta holka podřeže žíly...
Ale možná jim to bude líto...
Emily se na tváři vyloudil úsměv. Ta představa jí přišla úchvatná. Možná si jí konečně všimnou když to udělá. Možná těm debilům konečně dojde že té Emily kterou tak věčně přehlíželi můžou rupnout nervy, a může udělat něco tak neuvěřitelně sobeckého, a narušeného jako podřezat si žíly.
To by koukali, co?
To by koukali.
Emily si pomalu začala přibližovat žiletku k zápěstí. Lehce si studenou žiletkou zatlačila na žíly, když v tom...
Když v tom...
Když v tom dostala strach. Položila žiletku na zem, a uvědomila si že to nemůže udělat.
Protože...
Protože se pořád bojí smrti.
To byl důkaz toho že jí stále trochu záleží na životě.
Ale možná že jednou už ji na životě přestane záležet úplně. A udělá to.
Možná.
Jednou.