Po bitvě

První, co jsem cítil, byla zima. Nesnesitelná zima a vlhko všude okolo. Další přišla bolest. Vystřelovala z ramene a s každým nádechem zase jiná pulzovala celým pravým bokem.

Zatnul jsem zuby a otevřel oči. Chvíli mi trvalo zaostřit. A možná jsem to neměl dělat. Zhroucené postavy okolo vrhaly v zapadajícím slunci podlouhlé stíny. V rozšklebených ranách hodovaly mouchy a všemožný hmyz. Až teď jsem si uvědomil všudypřítomný bzukot a nasládlý pach smíšený s kouřem. Skelné pohledy mých padlých druhů naznačovaly, že slavné vítězství, které nám s pompou slibovali, se zřejmě nekonalo.

S úsilím jsem otočil hlavu a spatřil šíp. Jenom tak, jako by nic, si tam tak trčel z mého ramene, letky obarvené veselou, jasně žlutou barvou. Zlomil jsem dřík, na vytáhnutí jsem neměl dost sil ani odvahy.

Začínal jsem si vybavovat události posledních několika hodin. Od rána bylo všechno špatně. Časným probuzením počínaje, rádoby motivujícím proslovem generála konče. Hned ze začátku nás decimovaly jednotky elitních Navarských lučištníků. Útoku pěchoty bychom vzdorovat mohli, kdyby naše křídla neprorazila těžká jízda. Pak už šlo všechno do háje. Snažili jsme se ustoupit k lesu a zachránit si alespoň krk, když už ne čest, ale odřízly nás šiky záložních sborů.Také už mi bylo jasné, proč mě každý nádech tak pekelně bolí. Schytal jsem pořádnou pecku válečným kladivem. Úplně jsem viděl široký úsměv na zjizvené tváři olbřímího žoldnéře, který mne dostal. Nebýt kyrysu, teď kusu zmačkaného plechu, který se mi zarýval do masa, už bych se tu neprobudil. Ovšem jak jsem přišel k šípu v těle jsem si nebyl s to vybavit.

A pak mi to došlo! Najednou se mi do duše zakousl chlad. Chlad, který neměl nic společného s mým fyzickým stavem. Naše domovy. Bez ochrany a bez varování. Verča! Má jediná láska, můj důvod k životu. Moje všechno... Do očí mi vstoupily slzy strachu a nefalšované hysterie. Musím něco udělat, než bude pozdě. Přetočil jsem se na břicho a jal se plazit směrem k lesu. Modlil jsem se k bohům nade mnou i těm dole, aby na můj odchod neupozornili vyrušení mrchožrouti. Hvězdy mi byly nakloněny a žádný krkavec, vrána ani havran nevzletěl k nebi s hlasitým krákáním. Žádný voják procházející bitevní pole si nevšiml jednoho ubožáka, kterak se píď po pídi sune pryč.

Než jsem dorazil k okraji lesa, lil ze mě studený pot a dělaly se mi mžitky před očima. Ničeho z toho jsem nedbal. Vydrápal jsem se na všechny čtyři a nemotornými prsty jsem rozdělával řemínky pancíře. Konečně odpadl do vrstvy tlejícího listí a já se mohl volně nadechnout. Dobrá, spíše jen o maličko volněji, jelikož zlámaná žebra silně protestovala.

Usmál jsem se, byl to trpký úsměv. Nic už mi nebránilo vydat se na strastiplnou pouť. Vyrazil jsem volným klusem, ničeho lepšího jsem nebyl schopen. I tak mi každý nádech působil neuvěřitelná muka. Světla kvapem ubývalo a les po pár stech metrech pohltila temnota. Na mém odhodlání to však nic nezměnilo. Klopýtal jsem stále vpřed. Připomínaje si, že s každým krokem se blížím k ní. K mojí Verunce. Musel jsem ji zachránit, i kdyby to bylo to poslední, co za svůj život udělám.

Z ničeho nic mi zmizela zem pod nohama. Vývrat, či nora lesního zvířete? Výsledek byl každopádně dost špatný. Už když jsem uslyšel to suché křupnutí, bylo mi jasné, že je zle. Když nová bolest vyrazila z paže a ne z nohy, oddechl jsem si. To by byl konec. V duchu jsem poděkoval bohům. Zraněnou končetinu jsem jen provizorně zafixoval, s námahou jsem se opět postavil a pokračoval v cestě. Hlava se mi od horečky šíleně točila. Nahoře a dole už nedávalo takový smysl jako dřív. Už jsem se spíše vlekl, než co jiného. Byl jsem vděčný, že mohu vůbec pokračovat dál. Na nohou a vlastně i při vědomí mě držela jen nezdolná vůle. Ještě jednou ji spatřit, ještě jednou ji zachránit. Tak, jako když jsme se poznali. Sevřít ji v náručí, cítit její omamnou vůni. Nic víc jsem v hlavě neměl. Nic dalšího. Jen soustředění. Posouvat jednu nohu před druhou a nepadnout.

Snad jsem běžel celou noc, snad jsem upadl do bezvědomí. Nevím. Každopádně přede mnou vystupovaly kmeny v prvních ranních paprscích. Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil. Musím zrychlit. Dnes do naší vesnice jistě dorazí plenitelé, pokud si nepospíšili hned po bitvě. Zuřivě jsem zakroutil hlavou a takovou myšlenku potlačil.

Po zdánlivě nekonečné době lesní porost zřídl a já se ocitl na prosluněné louce na dohled osady. Mžoural jsem v oslňující záři, ale nic podezřelého jsem neshledal. Vrávoravým krokem jsem procházel liduprázdnými ulicemi. Nikdo se se mnou nepřišel přivítat. Cítil jsem však tíhu pohledů zpoza zabedněných okenic. Zatvrzele jsem postupoval k našemu domu, až jsem stanul před zavřenými dveřmi.

Jen jsem tam tak stál, neschopen se pohnout. Dokázal jsem to! Zašramotila odsouvaná závora. Padl jsem na kolena, nohy mi vypověděly službu. Dveře se se zaskřípěním otevřely, pořád mi říkala, ať namažu veřeje, ale vždy mi do toho něco přišlo.

A v nich stála Verča. Vlasy barvy zralého obilí zacuchané, nádherně modré oči zarudlé od pláče, ve vyčerpané tváři ten nejšťastnější výraz. Vrhla se ke mně a objala mne. Spalující bolest jsem naprosto nevnímal. Zhluboka jsem se nadechl její vůně, oči mi zalily slzy. „Lásko,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Já vím,“ vydechla. Naše rty se spojily a najednou na ničem jiném už nezáleželo. Svět jsme představovali jenom my dva. S její vydatnou oporou jsem se vydrápal na nohy a opřel ji o stěnu vedle dveří. Zdravou ruku jsem jí vpletl do vlasů. Naše těla se dotýkala. Její měkké dlaně přejížděly po mých zádech a vzbuzovaly touhu. Naplňoval mne pocit štěstí a nezměrné úlevy.

Kopí, které mi prošlo trupem, jsem vůbec nezaznamenal. Bylo vrženo s takovou razancí, že nás oba přišpendlilo k dřevěnému ostění. Nebolelo to. Nevěřícně jsem sledoval jasně rudý pramínek, vytékající z koutku jejích úst. Naše pohledy se spojily v bezčasém okamžiku nesoucím tíhu věčnosti. Pak už byla jenom tma.