Síla okamžiku

Už jenom kousek a může být po všem. Cítím, jak mi pod nohami ukluzuje bahno, které je výsledkem několikadenního deště. Padám na kolena a zase se zvedám, pomalu se blížím k cíli.
Otrhané hadry se podobají cárům papíru, který se každou chvíli rozmočí. Ani se nepamatuju, jak vypadají boty, tak dlouho neozdobily mé nohy.
Nikde nic, jen bahno, déšť a samota.
Nastavuji ústa a nechávám si do nich padat kapky deště. Padají z nebe, jak se jim tam asi líbí? Zdá se, že moc ne, jinak by přece neodcházely. Ale ony se tam vrátí, vyšly si jen na výlet, aby poznaly jiný svět. Zanedlouho se vrátí zpět, to až si ji nebe zase vyžádá a sluníčko vytáhne ze zákoutí.
Magická síla kapky, stéká mi po čele, na nose se mi tvoří kapičky, které následně ukápnou na zem. Vlasy mám spojené do několika pramínků, které tvoří cestičky, po kterých si každá kapička vybere svůj pád.
Nechávám se unášet těmito okamžiky, nevnímám nic. Nevnímám bahno, které mám pod koleny, nevnímám zimu, která se kolem mne obmotala jako přikrývka, nevnímám bolest, která mi prochází celým tělem a běhá stále dokola, dokonce nevnímám ani to, že žiji. Kouzlo okamžiku mě uneslo. Nacházím se v jiném světě. Užívám si ten pocit volnosti. Zavírám oči, abych utekla do snu.
Pustina, která mě obklopuje, je nekonečná. Ale už nehledám, už nechci hledat dál. Jediné, po čem teď toužím je nekonečnost tohoto okamžiku.
Děsí mě myšlenka, že skončí a bude po všem, bude po volnosti.
Nenechám si ji vzít, teď ne. Slyším hudbu, která se line okolím, zní krásně, jak dlouho již moje ucho neslyšelo podobné zvuky. Nádherné.
Kráčím dál, ke svému cíli. Cesta byla dlouhá, ale ne nekonečná, žádná není nekonečná. Dojdu do konce, vím to, já to vím. Na pokraji vyčerpání potácím se dál.
Cesta neubývá, ani nepřibývá. Potácím se dál, ale jsem stále na jednom místě. Nemám sil.
Svět se točí, život jde dál, slunce zase jednou vysvitne. Vzduch čechrá můj nos, potrava plní žaludek, voda smočí ústa a síly vedou dál.
Ale několik chybiček to má. Dech se mi krátí, bahno se jíst nedá, dešťové vody moc nezachytím a síly nemám žádné. Avšak nenechám se vyvést z klidu. Užívám si ho, nikam se neženu, jenom klečím, do nebe hledím. Hudba se stále ozývá v mých představách a já vidím, jak kapičky padají dolů, takový kus cesty musí urazit, aby spadly, jaké to asi je, letět si tak volně, dělat si, co se jim zachce a nikoho se neptat. Utéct z toho vězení mraků.
Jak malá perlička stekla mi po tváři slza. Nyní se nemusím stydět, můžu být pyšná, plakat pro něco, na čem záleží.
Další a další slzy kanou. Přemýšlím nad okamžikem, díky kterému jsem zaplavena smutnými perličkami, které se rodí hluboko v duši. Kdo je otcem a matkou jejich?
Nehledám cestu zpět, stejně nenajdu. Člověk se nemá vzdávat, i když vidí, že je vše beznadějné. Proto se nevzdávám, jen se smiřuji s nastalou situací.
Zavzpomínám trochu. Kde jsou moje poslední vzpomínky? Paměť někdy dokáže klamat, ale ne dnes, dnes se nenechám oklamat.
Vzpomínka bolí, dává zrod novým perlám, větším, než byly předešlé. Vidím své rodiče, maminku s tatínkem. Naposled. Nikdy nezapomenu na ty oči, smutné oči, které křičí tolik bolesti, nedokážu nemyslet, nevzpomínat. Oni, ti zlí, ublížili jim, strašně moc. Moji rodiče to nezvládli, nikdo jim nepomohl. Už je nikdy neuvidím, nikdy. Tak ráda bych je objala, řekla jim, jak je miluji, nade vše, ale nemohu. Jak moc mi chybí jejich láska.
Okamžiky jsou pomíjivé, i ten můj vypršel, nyní už nejsou jenom dešťové kapky, vzpomínky se vynořily z mých útrob.
Nemám sílu klečet, pláču, slzy stékají dál a dál, mísí se s deštěm, nejdou od sebe rozeznat, ale ničemu to nevadí.
Lehám si na záda a budu se soustředit na ten okamžik, který je nezapomenutelný, chci si ho vrýt do paměti, abych nikdy nezapomněla.
Zavírám oči a nechávám se unášet do světa volnosti, už nikdy mě nenajdou, moje záda neucítí tíhu biče a ruce těžké okovy. Zbavila jsem se jich, tenhle okamžik mě uvolnil od všeho. Od všech ran bičem, které mi uštědřili, od okovů, které mám stále na ruce. Ten okamžik mi dovolil, abych nic necítila a představila si jenom to krásné. Oblečení, které se nedá nazvat oblečením je zakrvácené od nového přídělu, nohy mě nedokážou nést dál a někdo mi stále nadává, ale já ho neslyším, možná ani nevidím, nevnímám, nechci vnímat.
Nenechám si vzít poslední okamžiky, dále se soustředím na dešťové kapky a stále slyším libou hudbu, necítím bolest, necítím hlad, ani smutek. Jenom chlad mě obklopuje víc a víc, zavírám oči a oddávám se snění. Pomalu přestávám cítit kapky, které mi stékají po tváři, tma se mi začíná objevovat před očima a já usínám, stejně jako moji rodiče tehdy…