I'm cut

Venku fouká silný vítr, který naráží do okenic v přívalu deště.
V zachmuřelém pokoji sedí malá dívka, obličej v dlaních. Brečí. Po lících jí stékají potůčky slaných slz. Zase. Zase musí poslouchat hádku svých nejbližších. Rodičů. Znova a znova. Stále se to točí o kolo jednoho tématu. Nevěra. Co si představíte pod pojmem nevěra? Ztráta lásky k blízké osobě, s kterou jste celý život, a nalezení nové lásky, která nejspíš za týden vyhasne? Je to snad jen poblouznění? Nestačí jim, co mají? Asi ne.
Elis. Musí to snášet denně.
Nadávky, Výkřiky. Bouchání. Vzlykot. Bušící srdce. Dívka čekajíc co se stane.

Zase. Zase se hádají. Vyčítají si oba to stejné. Nevěru. Pomalu se zvedám z křesla, ve kterém sedím. Vyjdu na chodbu. Křik zesílil. Venku se víc rozpršelo. Po tvářích mi zase stéká první slza, druhá, třetí. Hřbetem ruky si je otřu, snažím se zadržet slzy, potlačit tu bolest. Ale proč? Vždyť za to nemůžu. Otevírám dveře od koupelny. S vrzáním je zavřu. Přistoupím k malé skřínce a otevřu ji. Vytáhnu malou kosmetickou kabelku a z ní vytáhnu žiletku. Posadím se na okraj vany. Vyhrnu si rukáv roláku a podívám se na zjizvené zápěstí.
Pomalu přejíždím po jizvách. Mezi prsty vezmu žiletku a pomalu přiložím na zápěstí. Trochu přitlačím. Zpod žiletky
začnou téct kapičky krve. Rudě červené krve.

Cítím se tu tak sama a je tu chladno
Jenže já nechci umřít


Ozve se zvonek. Utřu zápěstí, schovám žiletku a přikryju si zápěstí kapesníkem. Rychle, ale potichu vyjdu z koupelny a jdu k sobě do pokoje.
Slyším dusot po schodech. Jemné zaťukání na dveře. ,,Dále'' hlesnu, tak aby to osoba za dveřmi slyšela. Dveře se pomaloučku otevírají. ,,Ahoj.'' zavýskne Lukas a už zavírá dveře. ,,Ahoj.''' vstanu z postele
a jdu k němu. Rozevře ruce a já se k němu přitulím, silnými pažemi mě obejme a přitiskne k sobě. Cítím se tak bezpečně. Mám pocit, že sním se mi nic nestane. ,, Zase se hádali?'' zeptá se opatrně a přivine mě víc k sobě. ,, Ano'' hlesnu a cítím, jak mě zase pálí oči. ,, To se spraví. Neboj'' nadzvedne mi obličej a jemně mě políbí.

Nejsem cizinec
Ne, jsem tvá
Se zmrzačeným hněvem
A slzami, které neustále roním bolestí


,,Už musím'' zašeptá do ticha. Schoulená v jeho náručí, ho nechci pustit. ,, Promiň'' Zavřu oči a užívám si jeho vůni. ,,Nedívej se tak smutně'' hlesne a pohladí mě po líčku ,,Nedívám se smutně...já smutná jsem...'',,Proč?'' ,,Protože se bojím...'',,A když Tě chytím za ruku......pořád se bojíš?'' ,,Teď, ještě víc ...... že mě pustíš... a já tu zůstanu sama.''
Lehce se usměje. ,,Ty nikdy nezůstaneš sama, máš přece mě. A já tě nikdy, slyšíš, nikdy neopustím. I kdybych tě měl nenávidět, nikdy tě neopustím'' podívá se mi hluboko do očí, přiblíží se ke mně a políbí na vyschlé rty. Přitáhnu si ho blíž. Pomalu ho líbám. Jazykem mu vklouznu do úst.
,,Měl bych už opravdu jít'' zašeptá a odtáhne se od mně. ,,Půjdu tě doprovodit'' usměju se na něj, chytnu ho za ruku a jdeme dolů do přízemí. ,, Pořád prší...'' zanadává a obleče si bundu.
,, Tak ahoj'' usměje se a políbí mě na čelo. ,, Ahoj.'' zamávám mu.
,,Pojď se najíst!'' zařve na mě mamka z kuchyně. Poslušně jdu do kuchyně. Vezmu si talíř s jídlem a jdu do pokoje. ,,Kam si myslíš, že jdeš?! Tady to sníš!'' zakřičí. Otočím se a sednu si na židli. ,,Nerýpej se v tom! Jez pořádně, vždyť se na sebe podívej, jsi kost a kůže!''
,,Nemusíš na mě být hnusná, jenom kvůli tomu, že tátu podvádíš a sama mu vyčítáš, že on podvádí tebe'' štěknu na ni potichu. Schytám facku. ,, Jak to se mnou sakra mluvíš?
A co si o sobě vůbec myslíš? Jsi jen malej 17tiletej fracek, který si ničeho neváží!'' zaječí na mě. ,, Já, že jsem fracek? Já? To ty se tady chováš jak malej fracek. Ne já! Tak si to kurva už uvědom. Kdo taky má furt poslouchat ty vaše hádky!? Já už to nesnesu! Vždyť se na sebe podívejte. Chováte se jak malí haranti, kteří neví, co chtějí!'' zařvu na ni. Vím, teď jsem to přehnala, ale prostě to nejde, když posloucháte denně to samé. Denně se všechno opakuje. Pořád dokola, jak zaseknutý gramofon. Vyběhnu schody nahoru a zabouchnu za sebou dveře od pokoje.

Těžké je mlčet, když cítíš bolest. (Marcus Tullius Cicero)

Zase je to tady. Ta úzkost, kterou Elis pociťuje, strach z toho, že nikam nepatří, že ji všichni podrazí nohy. Má pochybnosti i o Lukasovi. Vždyť jí před chvílí vyznal lásku a ona o něm pochybuje. Pochybuje o člověku, který ji nadevše miluje, který by pro ni udělal všechno, snesl by pro ni modré z nebe.
Neváží si svého života? Ne, jen s ním neumí zacházet, neví, co s ním má dělat. Vždyť ona tady vlastně ani nechtěla být.

Venku přestalo pršet. Elis se dívala z okna a po tvářích se jí ronily ty samé slzy co včera, předevčírem i kdy jindy. Ale teď je to jiné. Brečí bolestí. Zase. Zase se řízla, ale tentokrát moc. Moc zatlačila na žiletku. Okolo ní teče krev. Všude je krev.

Úleva existuje, najdu ji když
říznu se
Bolest


Bolest. Po tvářích se mi kutálejí slzy, slzy bolesti. Nechci umřít, nechci. Ne teď, ne tady. Odhodím žiletku do rohu koupelny a pokouším se vstát. Jdu pomalu do pokoje, snažím se nahlas nebrečet. Zase se hádají.

Nechci se bát
Nechci uvnitř zemřít a pouze dýchat
Jsem unavená pocity a tak otupělá
Úleva existuje, našla jsem ji, když
Jsem se řízla.


Popadla jsem mobil a vytočila Lukasovo číslo. V duchu jsem ho prosila, aby to zvedl, aby mi pomohl. ,, Ano?'' ozvalo se z druhého konce. ,, Lukasi, prosím. Pomoz mi! Prosím'' rozbrečím se ,,Co se stalo?! Elis, no tak co se stalo? Řekni mi to!'' začne panikařit ,,Prosím dojeď. Prosím'' zaštkám z posledních sil a svalím se bezvládně na podlahu. ,,Elis!'' zakřičí do telefonu. Poté slyším jen hlasité pípání, které se ozývá z mobilu.

Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane (Allen)

Lukas. Byl na cestě k Elis. Nevěděl, co si má myslet. Bojí se další hádky rodičů, nebo se stalo něco horšího? Tohle všechno se míhá Lukasovi
hlavou. V duchu se přemlouvá, že to nebude tak hrozné. Lukasi, ale pravda je jiná. Je to horší než si myslíš. Než si myslí všichni kolem ní.
Rychle vystupuje auta a zvoní na zvonek. Nikdo neotevírá. V návalu strachu začne bušit na dveře. Nic.
Přeleze malou branku do zahrady a běží k zadnímu vchodu. Je otevřeno. Rychle vyběhne do chodů, avšak, snaží se být tichý.

,,Elis!'' vydechne Lukas, při pohledu na mě. ,,Luku..'' hlesnu a snažím se ignorovat bolest. ,, Elis, co jsi to udělala? Proč?'' krvácení se zmírnilo, ale ne tak, aby ta bolest přestala. Je horší.

Nejsem sama
Nejsem sama
Nejsem silnější
Nejsem cizinec
Ne, jsem tvá

,, Luku, já nechci umřít. Já chci žít! '' začnu brečet. ,, Zavolám sanitku, vydrž!'' z kapsy vytáhne mobil, za chvíli diktuje adresu a můj prozatímní stav. ,, Bude to dobré, za chvíli přijedou. Neboj se'' začne mě chlácholit, přetáhne si mě na klín. Pomalu cítím, jak ze mě odchází energie. Energie do života, síla. Síla, která mě držela při životě. Pomalu mi klesají víčka. ,, Ne! Nesmíš zavřít oči!'' zakřičí a začne mě pleskat po obličeji. ,, Lukasi, miluju tě'' zaštkám z posledních sil. ,, Ne'' hlesne. Cítím, jak mi na líce dopadají jeho slzy…

Ze zatáčky vyjíždí sanitka. Je pozdě. I Lukas to ví, ale nechce si to připustit. Pouští záchranáře do jejího pokoje. Zabouchnou se dveře, avšak Lukas je na chodbě. Její rodiče rozespale vylézají, každý z jiného pokoje. Z Elisina pokoje vychází doktor. Lukas se na něj prosebně podívá. ,, Ztratila moc krve, je mi líto'' Je pozdě

Každý život jednou skočí, jeden skončí dřív, jeden skončí ještě dřív, než začne a další skončí
zapříčiní stáří. Tento život vzala bolest. Bolest, smutek, žal….