Magdaléna

Jak jsi krásná, Magdaléno. Tvoje ústa, rudá jako jahody v lesním příšeří, vábí tisíc poutníků na cestě do záhuby. Pro tvůj smích bych vraždil, prošel světa kraj, jen jediné pousmání a zlíbal bych tě rád. Má krásná, tajemná Magdaléno...



Mlčky dočetla. Smutně se pousmála a nalila si kávu. Hrnek se jí v rukách povážlivě třásl, několikrát ji šplíchající tekutina dokonce opařila. Jindy bolest snášela špatně, ale dnes, dnes už jí bylo všechno jedno.
Našel ji.
Blížil se pomalým krokem. Podlaha zasténala, ale jí připadalo, jako by to byl její vlastní vzlyk. Zakázala si plakat. Už dva roky si hrála na sebevědomou ženu, kterou nic nerozhází. Byla to lež, pečlivě budovaná, stojící na vratkých základech jejího přesvědčení.
Zavřela oči...



Tvé odmítnutí bolí, drahá Magdaléno. Ranila jsi mě, tvá krutost budiž mi pokáním. Nevzdám se však. Pokud mě zahubíš, sama padneš též...




Byl tak blízko, jeho dech ji šimral na zátylku. Ignorovala ho. Cítila, jak v něm narůstá vztek. Odmítla ho podruhé. To nedokázal snést. Byl si jistý, že ji dostal, že ji zlomil. A ona jen seděla, poslouchala tlukot svého srdce a nevěnovala mu naprosto žádnou pozornost.
Uhodil ji. A pak znovu a znovu...




Dnes jsi se na mě usmála. Lesk tvých očí působil tak opravdově, že jsem téměř zapomněl na krutost, s jakou jsi mě minule odmítla. Ponížila jsi mě, ale jsem rozhodnut ti odpustit, když o to požádáš. Láska dokáže mnohé...




Je jaro. Sníh taje, příroda se probouzí. A tam v trávě, tam kde rostou sněženky, leží pokroucené tělo. Nikdo ho nevidí, nikdo ho nepostrádá.

Ach, kam jen se poděla Magdaléna?